Praxe božského ucha

Pokud chce meditující usilovat o božské ucho, měla by taktéž být základem jeho praxe čtvrtá dhjána. Měl by praktikovat čtyři základy nadpřirozených schopností, jak bylo vysvětleno dříve, aby učinil svou mysl poddajnou a byl schopen upnout svou mysl na rozjímání o zvucích všech vnímajících bytostí. Věnuje pozornost různým charakteristikám zvuků a vždy medituje o jakémkoli zvuku, který slyší. Pokud jeho mysl zabloudí k jiným předmětům, nasbírá je a přivede zpět [k předmětu meditace]. Vždy by měl praktikovat jednobodovost, aby se citlivost sluchu v jeho uších stala odvozenou substancí sféry jemných forem[1]. Tomu se říká praxe božského ucha, pomocí níž je člověk schopen naslouchat zvukům [bytostí] v nesčetných zemích v deseti směrech. Takové božské zvuky, lidské zvuky, zvuky nágů, zvuky asurů, zvuky gandharvů, zvuky čandálů, zvuky velkého hada, zvuky zvířat, zvuky hladového ducha, zvuky agónie obyvatel v pekle, hrubé a jemné zvuky, hlasité a tiché zvuky - všechny dokáže slyšet.

Když se soustředění mysli bódhisattvy dostatečně prohloubí, uslyší hlasy buddhů v deseti směrech, bude naslouchat učení buddhů, aniž by se chytal nějakého označení. Je to proto, že považuje skutečnou dharmu za nejvyšší a spoléhá se spíše na její hluboký význam než na slova. Jaký je hluboký význam? Je to poznání, že všechny jevy jsou prázdné, bez znaků a nestvořené. Tím nedovolí, aby vznikly nesprávné názory, protože se také neuchopuje významu předmětů. Když se všechny předměty stávají neuchopitelnými, nelpět na žádných znacích [předmětů] znamená spoléhat se na hluboký význam, nikoli na slova[2].

Meditující (bódhisattva) se navíc spoléhá na ty sútry, které mají jednoznačný, definitivní význam, a ne na ty, které jednoznačný, definitivní význam neodhalují[3]. (To znamená), že všechny sútry mají jednoznačný, definitivní význam, protože [odhalují] konečnou prázdnotu jevů a jejich nevyjádřitelné vlastnosti. Proto jsou všechny sútry s explicitním významem. Pokud se o něj člověk neopírá, všechny sútry pro něj nebudou mít definitivní význam. Proč tomu tak je? Řídí se zvukem, nikoli hlubokou moudrostí. Skutečné vlastnosti zvuku však získají hluboký smysl také tehdy, když se [smysl i zvuk] stanou nevyjádřitelnými. Tomu se říká analyzovat sútry podle jejich výslovného, [konečného] významu, nikoli bez něj.

Meditující by se navíc měl spoléhat na moudrost[4], nikoli na rozlišující vědomí. Proč tomu tak je? Meditující by měl vědět, že vlastnosti rozlišujícího vznikly v důsledku prolínání příčin a podmínek, vědomí jako takové postrádá vlastnosti sebe sama. Vlastnostmi vědomí jsou beztvarost, neodporování a neviditelnost. Jsou prosté poznání, prosté [procesu] rozlišování, iluzorní, klamné a [neskutečné] jako iluze. Pokud člověk takto chápe charakteristiky vědomí, vědomí se pak stává moudrostí[5]. Proto je třeba spoléhat na moudrost, a nikoli na rozlišující vědomí. [S tímto pochopením], i když meditující může nechat znovu vyvstat rozlišující vědomí, nebude připoután ani k rozlišujícímu vědomí, ani k moudrosti. Když člověk pozná, že takovost je [pravou] vlastností vědomí, vědomí se stane moudrostí. Právě těmito vlastnostmi moudrosti by měl člověk učit vnímající bytosti.

Meditující by se navíc měl spoléhat na Dharmu[6], nikoli na osobu. Proč tomu tak je? Kdyby v Buddhově učení skutečně existovala osoba, nikdo by nebyl dostatečně čistý [na to], aby dosáhl osvobození, protože všechny jevy postrádají [trvalé] já nebo osobu. O já či osobě se mluví pouze v souvislosti se světskou konvencí, a proto by se meditující měl spoléhat na Dharmu, nikoli na osobu. To, co se nazývá Dharma, je přirozeností všech jevů a přirozeností všech jevů je nezrozená přirozenost. Tato nezrozená přirozenost je konečná prázdnota a tato konečná prázdnota je dokonale nevyslovitelná. Proč tomu tak je? Někdo vysvětluje Dharmu pomocí slov, ale v Dharmě nejsou slova a ve slovech není Dharma. Protože jazyk se vyznačuje ne[slovy] jazyka a všechna slova se vyznačují ne[slovy][7].

Proto sútry[8] vysvětlují Buddhovo učení jako neprojevené a nevyslovitelné. Meditující, který božským sluchem naslouchá všem Buddhovým naukám, nedovolí, aby vznikla připoutanost a názor ani na lidi, ani na dharmy. Pokud rozlišuje [jevy ve smyslu duality], nejedná se o Buddhovo učení[9]. Buddhovým učením se stává, když se vyznačuje nedvojností. Meditující naslouchá velmi hlubokému významu Dharmy a spoléhá se na sílu svého božského ucha, aby poučil vnímající bytosti - tomu se říká nadpřirozená síla božského ucha.


[1] Srovnej V.M. tr., 446, aso D.N. 1, 179., nebo Śrāvakabhūmi: 465

[2] Viz například výklad čtyř útočišť Bódhisattvy v knize Y.B.S. Bodhisattvabhúmi, Jayaswal in. Patna 1966, N. Dutt ed., 175-6. Zde se první útočiště nazývá Bódhisattvaḥ arthārthī na vyañjanābhisāṃskārthī. Srovnej také Bhāvanākrama 2, 242.

[3] Y.B.S. Tamtéž: nītartham sūtram pratisarati na neyārtham. V Y.B.S. se stává třetím útočištěm, zde neyārtha přeloženo jako fei liao yi.

[4] Jñānapratisaranam na vijñānam.

[5] Srovnej s Bhavanakramou 2, 243.

[6] Dharmam pratisarati na pudgalam.

[7] Srovnej například Y.B.S., Bodhisattvabhúmi, N.Dutt ed. Jayaswal I. Patna,1966; Tattvārthapatala: 25-39.

[8] Vimalakīrtinirdeśasūtra ? , Mahāprajñāpāramitāsūtra. tr. Kumārajīva ch. 70 San hui pin.

[9] Viz Mahāprajñāpāramitāsūtra, tr. Kumārajīva ch. 74 Pian xue pin.

Vytvořte si webové stránky zdarma!