Historie

Historický vývoj buddhismu lze rozdělit do 4 hlavních fází:

  1. polovina 6. až polovina 5. stol. př. Kr.: období původního buddhismu, v němž Buddha své učení zvěstoval a jeho žáci je šířili dál.
  2. od poloviny 4. stol. př. Kr.: období štěpení na různé školy na základě rozličných výkladů učení.
  3. od 1. stol. po Kr.: vznik mahájány a jejích dvou hlavních proudů mádhjamaky a jógáčáry.
  4. po 7. stol: vznik buddhistického tantrismu (tibetský buddhismus, vadžrajána, tantra).

Zhruba od 3. stol. dochází k rozšíření buddhismu v oblastech mimo Indii, kde se přizpůsobuje místním podmínkám. Dnes je hínajána se školou théravády rozšířena na Cejloně (Šrí Lanka), v Thajsku, Barmě a Kambodži, mahájána v Číně, Japonsku, Vietnamu a Koreji, vadžrajána v Tibetu, Mongolsku a Japonsku.


Historie v jednotlivých zemích

Indie

Po Buddhově smrti až do dob Ašóky (300 př.n.l. - 232 př.n.l.) pravděpodobně buddhismus nebyl na indickém subkontinentu příliš rozšířen. Prameny z té doby většinou chybí, avšak jsou známy buddhistické koncily, které jsou vesměs přijímány jako historické události.

Jak uvádí tradice, první buddhistický koncil (5. st. př.n.l.) se konal krátce po Buddhově smrti v Rádžagrze. Svolal jej jeden z předních Buddhových žáků Mahákášjapa a úkolem koncilu bylo utřídit nauku tak, aby mohla být zachována pro pozdější generace. Na koncil dorazil i Buddhův bratranec Ánanda, proslulý svou fenomenální pamětí, a přednesl veškeré Buddhovy rozpravy (sútry), které utvořily celou jednu část (Sutta Pitaka) ze tří částí buddhistického kánonu (Tripitaka). Mnich Upáli odříkal řádová pravidla a vznikl tak oddíl vinaji, čili řádových pravidel (Vinaja pitaka).

Druhý koncil se konal přibližně sto let po prvním koncilu, tedy kolem roku 386 př. n. l. ve Vaišálí. Tamější mniši byli obviněni z nedodržování řádových pravidel a setkání mnichů mělo rozhodnout, do jaké míry se řádová pravidla mají dodržovat. Koncil v čele s radou starších rozhodl, že řádová pravidla se musí přísně dodržovat, a od tehdejší sanghy se tak odtrhli mnichové, kteří nesouhlasili s rozhodnutím koncilu a dali vzniknout hnutí Mahásanghiků (doslova Velká sangha). Mahásanghikové pak rozvinuli nauku, z části podobnou pozdějšímu mahájánovému učení.

Třetí buddhistický koncil se konal kolem roku 350 př.n.l. avšak théravádové tradice jej jako právoplatný koncil odmítla uznat, protože byl svolán Mahásanghiky. Za třetí koncil tak považují setkání sanghy v Patáliputře zhruba o sto let později za Ašókovy vlády. Po tomto koncilu se definitivně mnišská sangha rozchází.

Když se stal panovníkem Ašóka (vládl v letech 269-232 př.n.l.), začal nejdříve podnikat vojenská tažení na jiná území za účelem rozšíření své říše. Po ohromných ztrátách na životech se Ašóka rozhodl přijmout buddhismus a s ním cestu nenásilí (sa. ahinsá). Začal se šířením buddhismu i do jiných zemí pomocí skalních nápisů, stavění stúp apod. Asi nejznámější příklad je postavení stúpy v Sáňčí. Z výnosů vysvítá, že v zármutku nad výbojem, při kterém zahynulo několik set tisíc lidí, Ašóka prohlásil, že nyní bude vládnout podle dharmy. Podle jeho dharmy bylo zvláště důležité

... nezabíjet zvířata, nebýt krutý k živým tvorům, být laskavý k lidem a svým bližním, ctít bráhmany a samany a být poslušný k matce, otci a starším.

Odměnou za život v souladu s touto dharmou má být mír a zdar v tomto životě a po smrti vstup do nebe. Ašóka se prohlásil za laického stoupence buddhismu. Ve výnosech čteme, že vykonal pouť k Buddhově rodišti Lumbiní, k místu velkého osvícení u Gajá (Bódhgajá) a k místu prvního kázání v Sárnáthu. Výnosy v Sáňčí a Sárnáthu ukazují, že mnichy nabádal, aby studovali Buddhovo učení a řídili se jím bez rozkolů ve vlastních řadách. Ačkoli sám byl stoupencem buddhismu, v politice státu uznával a podporoval všechna náboženství.

Podle kroniky, kterou na Šrí Lance sestavili buddhističtí mnichové v 5. století, byla Ašókova vláda vzorem buddhistického království. Kroniky říkají, že postavil osmdesát čtyři tisíc klášterů a stúp a kvůli očistě a uchování sanghy svolal do hlavního města Pátaliputry (dnešní Patna) velký koncil mnichů. Koncil vyloučil asi šedesát tisíc mnichů, kteří se odchýlili od mnišského řádu, a vyslal misionáře do různých částí Asie. Podle této zprávy byl Ašókův vlastní syn Mahinda, který se stal mnichem, vyslán na Šrí Lanku a jeho dcera, mniška, ho zakrátko následovala.

Za vlády Sátaváhanů, vznikla vzkvétající střediska buddhismu v Amarávatí a Nágárdžunakondě. Na počátku 3. století n.l. představovala již Nágárdžunakonda komplex dvaceti sedmi klášterů a dvaceti stúp; nápisy zde připomínají dary členů královské rodiny i bohatých kupců. Tato střediska měla velký význam pro šíření buddhismu do jihovýchodní Asie.

Řecká království, která vystřídala maurjskou vládu na severozápadě, buddhismus podporovala. Nejslavnější z těchto vládců, král Menandros (vládl v letech 140-115 př.n.l.), je zachycen v Otázkách Milindových (Milinda-paňha), textu o základních buddhistických naukách důležitých pro théravádovou tradici. V tomto textu vstoupí Menandros (Milinda) do dlouhé rozmluvy s mnichem Nágasénou. V závěru se říká, že král nejen vybídl k podpoře sanghy, ale dokonce se sám vzdal trůnu ve prospěch svého syna a stal se mnichem.

Král Kaniška (asi 78-101 n.l.) stavěl stúpy a kláštery a na jeho mincích je zpodobněn Buddha. Fa-sien, čínský mnich putující Indií kolem roku 400 n.l., poznamenal, že stúpa, kterou Kaniška postavil v Péšávaru, je nejnádhernější ze všech, které na svých cestách spatřil. V prvním století n.l. se objevují Buddhovy sochy vytvářené umělci v Mathuře a v oblasti Gandhára, střediscích kušánské vlády. Podle tradovaných zpráv Kaniška svolal koncil mnichů, kteří provedli recitaci a autorizaci jedné z verzí Trípitaky.

Kláštery se staly středisky vzdělanosti. Mnichové se stále víc obraceli ke studiu a věnovali méně času meditaci.

Středoindické Sáňčí a Bhárhut byly hlavními komplexy v letech 200 př.n.l. až 200 n.l. Nápisy naznačují, že v Sáňčí byly uchovávány ostatky mnoha proslulých mnichů. Brány do velké stúpy v Sáňčí jsou složitě zdobené soškami představujícími scény z Buddhova života. Před 1. stoletím př.n.l. portréty Buddhy v lidské podobě nevznikaly. Výrazem jeho přítomnosti byl prázdný prostor, otisky nohou, kolo dharmy nebo strom osvícení. Buddhovy sochy měly původ v Mathuře a Gandháře v severozápadní Indii a brzy ozdobily obřadní síně klášterů i stúp.

Vznik mahájány souvisí s objevením řady nových svatých textů v letech 100 př.n.l. až 200 n.l.: "Lotosová sútra pravé dharmy" (Sad-dharma-pundaríka sútrá), "Zření čisté země" (Sukhávatívjúha) a "Sútry o dokonalé moudrosti" (Pradžňá-páramitá sútra). V Lotosové sútře je Buddha vesmírná bytost neohraničená časem ani prostorem, která se různými způsoby snaží spasit všechny bytosti a vyzdvihuje cestu bódhisattvy nad tu, která vede k arhatství.

Nejvýznamnější z prvních mistrů mahájány byl Nágárdžuna kolem roku 200 n.l. a bratři Asanga a Vasubandhu kolem roku 400 n.l. Nágardžuna založil výkladovou školu mádhjamiká ("střední cesta") a Asanga a Vasubandhu rozvinuli školu jógáčára ("provádění jógy").

Süan-cang, čínský buddhistický poutník do hlavních buddhistických center v Indii mezi lety 630 a 644 n.l., odhaduje, že se v nich nacházelo celkem sto patnáct tisíc théravádových mnichů v dvou tisících klášterech a sto dvacet tisíc mahájánových mnichů v dvou a půl tisících klášterech.

Za dynastie Guptovců (320-540 n.l.) se znovu sjednotila Indie započal klasický věk indické kultury. Na počátku 5. století byla započata výstavba Nálandy, velkého klášterního komplexu, poblíž jejich sídelního města Pátaliputry. Nálanda se stala plnoprávnou univerzitou nabízející širokou škálu světských předmětů i buddhistická studia a přitahovala učence z celé Asie. V období Guptovců se v mnišském i laickém buddhismu nesmírně rozmohlo uctívání relikvií.

Pálové, kteří se dostali k moci v severovýchodní Indii kolem roku 750 n.l., silně podporovali buddhistické instituce. Obnovili Nálandu a postavili dvě další klášterní univerzity: Odantapuru a Vikramašilu. V tomto období se v Nálandě rozvinul třetí "vůz" buddhismu, tantrajána ("vůz (určitého) obřadu"). Filozoficky je tantrajána shodná s mahájánou a lze ji považovat za odnož. Rozdíl tkví v zavedení prastarých rituálních technik a jógových cvičení do buddhismu. Přívrženci tantrajány vytvořili četné spisy, ale pravá moudrost vozu byla známa jen mistrům zvaným siddhové ("dokonalí"). Na rozdíl od otevřeného šíření nauky v tradicích mahájány a théravády se moudrost siddhů přenášela pouze v úzkém vztahu učitele a pečlivě připraveného žáka. Siddhové z Nálandy a dálného severozápadu Indie byli odpovědní za rozvoj buddhismu v Tibetu.

Nájezd muslimů ke konci dvanáctého století zcela zničil buddhistická klášterní centra po celé severní Indii. Nikdy již nebyla obnovena. Bohatství a moc patronů uchvátila muslimská nadvláda. Mnichové umírali anebo se rozptýlili a laický buddhismus nemohl sám přežít. Laickou zbožnost snadno pohltil hinduismus. Buddhismus přežíval, zvláště v jižní Indii, ale před rokem 1500 zmizel z indické scény.

Čína

Buddhismus v Číně: Podle čínské tradice buddhismus pronikl do Číny už v roce 2 př. Kr. ze Střední Asie, podle některých čínských buddhistických prací raného období k tomu však mělo dojít dokonce podstatně dříve. Pravděpodobnějším datem příchodu buddhismu do Cíny je, jak se dnes obecně uvádí, doba vlády chanského císaře Ming-tiho (éra Jung-pching, 58-75 po Kr.). Zpočátku byl považován za odrůdu taoismu a dáván do souvislosti s Lao-c'em. Ten prý opustil Čínu na buvolovi, aby "barbarům" na západě přinesl své učení. Buddhismus byl tedy chápán jako barbarská verze taoismu. Toto ztotožnění taoismu a buddhismu bylo pravděpodobně založeno na tom, že obě náboženství představují učení o vykoupení a rozdíly mezi oběma v této rané fázi nebyly známy. Důvodem k tomu bylo, že čínština postrádala adekvátní pojmy pro abstraktní myšlenky buddhismu, a proto se při překladu súter uchylovala k terminologii taoismu. Použití důvěrně známých pojmů přispívalo podstatně k rozšíření buddhismu v Číně.

První překlady buddhistických spisů do čínštiny začaly již ve 2. stol., ve 3. stol. již existovala čilá překladatelská činnost; do čínštiny byly přeloženy nejdůležitější buddhistické sanskrtské texty. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období jsou An S'-kao, jenž překládal především hínajánské sútry, a Lókakšéma (čin. Č' Lou-ťia-čchan), který se věnoval převodům mahájánských děl.

Roku 355 bylo Číňanům oficiálně povoleno připojit se k buddhist. společenství - sangha, což přispělo rozhodujícím způsobem k zakořenění buddhismu v Číně. Ve 4. stol. vznikly různé pradžňápáramitové školy jejichž nejvýznamnějším představitelem byl Č'- tun. 399 cestoval Fa-sien jako první čínský. poutník do Indie; řada dalších následovala.

V 5. a 6. stol. se buddhismus rozšířil na celé čínské území a byl podporován panovnickým rodem, jenž podporoval stavbu klášterů a studium učení. V této době vznikly slavné skalní chrámy v Jün- kangu a Lung-menu. V letech 446 a 574-577 došlo dvakrát k pronásledování buddhismu, které však nezabránilo jeho rozmachu. Překlady súter dosáhly díky práci Kumáradžívy a Paramárthy velmi vysoké úrovně; v této době již existovaly všechny důležité texty hínajány a mahájány v čínštině. Nejvýznamnější pro rozvoj buddhistické filosofie byly Lankávatárasútra, stejně jako Maháparinirvánasútra a Satjasiddhi, pod jejichž vlivem byly vytvořeny školy San-lun, Satjasiddhi a Nirvány.

Za dynastií Suej a Tchang (konec 6. až začátek 10. stol.) dosáhl buddhismus v Číně svého největšího rozkvětu. Vznikly velké školy čínského buddhismu: Chua-jen, Tchien-tchaj, Čchan, Čisté země, Fa-siang; nejvýznamnějšími představiteli buddhismu tohoto období byli Süan-cang, Č'-i, -+ Fa-šun.

Kláštery byly hospodářsky tak silné, že představovaly hrozbu pro panovnický rod. Protože kláštery byly osvobozeny od placení daní, mnoho rolníků věnovalo svůj majetek klášterům a pronajímalo si půdu. Tak mohli uniknout nucené práci a vojenské službě, zatímco kláštery byly stále bohatší. 845 došlo proto k dalšímu pronásledování buddhismu: kláštery byly zrušeny, mniši a mnišky donuceni k návratu k světskému životu. Z této rány se buddhismus v Číně již nikdy zcela nezotavil, přesto však zanechal na celém území čínské kultury nesmazatelné stopy.

Za dynastie Sung (10.-13. stol.) nastalo splynutí buddhistického myšlení s konfuciánstvím a taoismem; z mnoha škol buddhismu měly význam na širší bázi již jenom škola Čchanu a Čisté země, ostatní byly v podstatě objektem buddhistických filosofických studií. Za dynastie Ming (14.-17.stol.) došlo v osobě Ču-chunga k syntéze škol Čchanu a Čisté země a rozvíjelo se silné laické hnutí.

Za mandžuské dynastie Čching (17. - počátek 20. stol.) zažil velký rozmach lamaismus, avšak brzy se projevila silná dekadentní tendence. Buddhismus 20. stol. je charakterizován snahou po reformování (Tchaj-sü) a přizpůsobení moderní době. - Za komunistické vlády nadále nominálně trvala "náboženská svoboda", což však bylo stranickými funkcionáři běžně vykládáno tak, že občané nemají svobodu věřit v něco, co je v protikladu k základům komunistické politiky. Buddhistům bylo dovoleno pokračovat v jejich aktivitách uvnitř klášterů. Během pozemkové reformy 1950-1952 byla většina klášterů vyvlastněna, mniši, jimž byly odňaty základy obživy, se většinou vraceli zpět k světskému životu. Po 1957 se již nekonala žádná zasvěcení.

1953 byla založena Čínská buddhistická asociace (Čung-kuo fo-ťiao sie-chuej), jejíž úkol spočívá v tom, aby předávala buddhistům direktivy vlády a referovala o jejich aktivitách. 1956 byl v Pekingu založen Čínský buddhistický institut (Čung-kuo fo-süe-jüan), jehož učební plán obsahoval i politické školení. Jeho úloha spočívá v tom, že vychovává buddhistické učence a klášterní správce.

Během "kulturní revoluce" (1966-76) byly četné kláštery a jiné buddhistické památky zničeny; poslední mniši, kteří ještě zůstali, opouštěli kláštery. Po skončení "kulturní revoluce" byly ještě existující významné kláštery renovovány; mniši se mohli opět v neomezeném množství do nich vrátit. Čínská buddhistická asociace zahájila opět činnost; ve všech provinciích byly zřizovány místní asociace. Čínské buddhistické instituty v Pekingu a jiných velkých městech vzdělávaly zase mnichy v buddhistické filosofii; ti přejímají po absolvování tříletého studia vedoucí pozice v klášterech.

Od 1981 vychází časopis Fa-jin ("Hlas učení"), jehož úkolem je podporovat vládu v provádění její náboženské politiky, jenž však také podává praktické návody pro buddhistickou praxi a vysvětluje problémy buddhistické filosofie.

Tibet

tibetský buddhismus, v západní literatuře označovaný nepřesně jako lamaismus. Forma mahájánového buddhismu praktikovaná nejen v Tibetu, nýbrž i v sousedních podhimálajských zemích a dále v Mongolsku, Burjatsku a mezi Kalmyky na Volze. Specifickým rysem tibetského buddhismu je sloučení starých mnišských pravidel sarvástivády s kultovními metodami vadžrajány. Základy tibetského buddhismu položili v 8. stol. indický pandita Šántrarakšita a Padmasambhava za patronace krále Thisong Decäna 754-797. Toto první či rané období šíření buddhistické víry v Tibetu skončilo uprostřed 9. stol. Škola Ňingamapa se ve svém učení odvolává právě na tuto epochu. Po politicky motivovaném pronásledování buddhismu došlo až v 11. stol. k jeho novému oživení. Rozvinuly se mj. školy Kagjüpa a Sakjapa a do tibetštiny byla přeložena většina buddhistického písemnictví Indie (Kandžur a Tandžur). Od konce 14. stol. se vyvinula škola Gelugpa, poslední ze čtyř hlavních škol tibetského buddhismu. Každá z těchto velkých naukových tradic se vyznačuje vlastní syntézou filosofických koncepcí a jejich praktickou aplikací při meditaci.

Před uvedením buddhismu vládli Tibetu králové podporovaní náboženstvím bön. Za krále Songcän Gampa 605-650] se tibetský panovnický dům obrátil na buddhismus. O pět generací později byl buddhismus prohlášen státním náboženstvím a se založením kláštera Samjä (775) byli vysvěceni první tibetští mniši.

Po vnitřních rozmíškách s čínským čchanovým (zenovým) buddhismem bylo učení mádhjamiků prohlášeno za obecně závaznou doktrínu. Díky opětovnému posílení bönistického náboženství došlo však za krále Langdarmy (841-846) k pronásledování buddhismu a jeho mnichů. Perzekuce byli ušetřeni pouze příslušníci tzv. "bílé obce", tj. ženatí laici nosící bílé roucho. Na jejich tradici navazuje škola Ňingmapa.

Období tzv. druhého či pozdějšího šíření buddhistické víry započalo v západním Tibetu a je spojeno hlavně s misijní činností Atíši. Znovu vyvolaný zájem o buddhismus, v jehož centru stála autorita a platnost učení předávaného přímo z učitele na žáka, vedl k založení hlavního kláštera školy Sakjapa (1073) a k indickým cestám překladatele Marpy, otce školy Kagjüpa. Zavedení klášterního způsobu života a vědomé navazování na tradice indického buddhismu bylo rozhodujícím způsobem určováno jednotlivými buddhistické mistry (lama), kteří vtiskli tibetskému buddhismu svou vlastní podobu. Nejvýznamnějším takovým učitelem byl reformátor Congkhapa, který celkově nově uspořádal rozmanité naukové směry a založením kláštera Gandän (1409) vyvolal k životu školu Gelugpa.

Další doktrinální tradice, jako např. tradice učení čö, vydaly sice pozoruhodné písemnictví, nevytvořily však žádný specifický klášterní směr, a nakonec splynuly s hlavními školami. Důvodem toho bylo hnutí, probíhající paralelně s úsilím o klášternictví, které se orientovalo na ideál indických mahásiddhů.

Mahájánové učení Nágárdžuny a Asangy vytvořila spolu s mnišskými pravidly (vinaja) dva základní pilíře tibetského buddhismu. Logika byla považována za pomocný prostředek k pochopení věrouky. A konečně tantry zdůrazňovaly přenášení teorie do bezprostřední praxe.

Cejlon

Buddhismus na Cejloně: Podle tradice buddhismus z Indie na Cejlon uvedli kol. 250 př. Kr. Mahinda a Sanghamitta, syn a dcera krále Ašóky. Král Cejlonu Dévánampija Tissa se sám stal buddhistou a zřídil klášter Mahávihára, kde dal zasadit odnož - Stromu bódhi, kterou Mahinda a jeho sestra přinesli. Tento klášter zůstal po mnoho století střediskem ortodoxní théravády.

Během doby se vytvářely různé školy, mezi nimiž občas vznikaly prudké rivality, které se mnozí králové snažili ukončit svoláváním synodů či pronásledováním určitých škol. Hlavními soupeři byli na jedné straně mniši z Maháviháry a na druhé straně osazenstvo bhajagiriviháry a Džétavanaviháry. Ty se ocitly pod vlivem indických škol; objevily se zde též stopy mahájány a buddhistického. tantrismu. Převahu však získala théraváda, k čemuž rozhodujícím způsobem přispěl i Buddhaghóša, jeden z největších théravádových učenců. Jeho dílo dodnes ovlivňuje cejlonský buddhismus. Mnohotvárnost buddhismu na Cejloně ve 12. stol. náhle skončila, když král Parákramabáhu I. svolal synod a přinutil všechny znepřátelené školy, aby se připojily k učení Maháviháry.

Příchod Portugalců v 16. stol., kteří se pokoušeli násilím na Cejlon uvést katolicismus, a Holanďanů v 17. stol. probudily národní cítění a přispěly k posílení upadajícího buddhismu.

Někteří z vládců přijali opatření s cílem dodat buddhismu nové podněty; vyslali poselstva do Barmy (konec 17. stol.) a do Thajska (18. stol.), aby tam hledali podporu. Pak následovaly reformy uvnitř cejlonské sanghy, provedené barmskými mnichy, a její restrukturace, kterou uskutečnili thajští mniši; zavedli sice aristokratický princip výběru, což vzbudilo odpor širších vrstev obyvatelstva, avšak přesto založili jeden z hlavních směrů cejlon. buddhismu.

1802 vznikla další větev sanghy, Amarapura, jejíž členové pocházeli z prostých vrstev obyvatel. Ta vděčí za svůj původ vlivu barmských mnichů. Oba směry trvají dodnes; ten, jenž vychází z thajské inspirace, je silnější.

Z mladší doby pochází třetí proud, který je barmského původu a vyznačuje se zvláštní přísností. - V 19. stol. se ocitl buddhismus na Cejloně v nejhlubším úpadku; k jeho znovuoživení přispěli rozhodující měrou západní buddhisté, kteří vytvořili nová centra a organizace (Mahábodhi Society).

Po získání nezávislosti v r. 1948 se buddhismus znovu stal hybnou silou cejlonské kultury a dodnes je jeho vliv patrný i v dalších asijských, stejně jako západních zemích.


Barma

Buddhismus v Barmě: Podle tradice měla Barma přijít do styku s buddhismem za vlády krále Ašóky (3. stol. př. Kr.). Podle jiné verze prý Buddhovo učení do Barmy uvedli dva kupci ještě za jeho éry; ti s sebou údajně z Indie přinesli Buddhovy vlasy, jež jsou dodnes uchovávány v pagodě Šwe Dagon v Rangúnu.

Od 5. stol. máme svědectví o kvetoucím buddhistickém životě v Barmě. Lze doložit théravádu a jednu školu, jež používala sanskrt, pravděpodobně školu sarvástivády.

V 7. stol. vedle sebe existovaly jak hínajána, tak (především na severu) i mahájána.

V následujícím století pronikl do Barmy buddhistický tantrismus. V 11. stol. byla celá země za vlády krále Anarathy obrácena na théravádu, což znamenalo konec mahájány v Barmě. Pozvolna théraváda asimilovala též původní lidovou víru v duchy zvané "naty" a přeměnila ji v buddhistickém smyslu.

Střediskem buddhismu se stal Pagan na severu země. Barma udržovala intenzivní styky s Cejlonem, kde byl ke konci 12. stol. buddhismus praktikovaný v klášteře Mahávihára prohlášen za závazný pro všechny buddhisty na ostrově. To mělo pro barmský buddhismus nepříznivé důsledky, protože podle názoru barmských mnichů, kteří pobývali na Cejloně, bylo platné pouze zasvěcení provedené mnichy z Maháviháry. To uvnitř sanghy v Barmě narazilo na odpor a vedlo k rozkolu obce na více znepřátelených skupin. V 15. stol. sjednotil král Dhammačeti barmskou obec ve znamení nauky kláštera Maháviháry. Tím se tato podoba théravády v Barmě stala dodnes převládající formou buddhismu.

Dobytí země Angličany v 19. stol. těžce narušilo tradiční uspořádání. Teprve po znovunabytí nezávislosti v r. 1947 bylo možno se státní podporou opět obnovit staré struktury.

V r. 1956 se v Rangúnu konal koncil, na němž byl přednesen úplný text Tripitaky. Dnes se zhruba 85 % obyvatel Barmy hlásí k buddhismu, který je v zemi oficiálním náboženstvím.

Japonsko

Buddhismus v Japonsku: Do Japonska se buddhismus dostal přes Koreu. Buddhismus prý doporučil panovníkovi japonského státu Jamato Kimmeiovi (vládl 540-571) král korejského státu Pákče Songmjong, jehož posel přinesl 538 (podle japonské kroniky Nihon šoki to bylo až 552) do Jamata spolu ze žádostí o pomoc proti sousedním státům Kogurjo a Silla darem sútry a Buddhovu sochu ze zlaceného bronzu. Zpočátku stál jako cizí náboženství na okraji, 585 však byl uznán císařem Jómeiem (vládl 585-587). Během regenství prince Šótokua (593-621) se buddhismus stal oficiálním náboženstvím Japonska: 594 Šótoku nařídil dekretem uctívat tři drahokamy (triratna). Podporoval studium buddhistických spisů, sám napsal důležité komentáře k některým sútrám a dal zřizovat kláštery. (Prvním buddhistickým klášterem v Japonsku byl Hókódži nebo Gangódži, později zvaný Asukadera, s jehož stavbou se začalo již 588 a byl dokončen 594.) Založil mj. slavný klášter Hórjúdži v Naře (tehdejší Heidžókjó). Zval čin. a korejské mnichy jako učitele; první Japonci začali vstupovat do buddhistického společenství. Během tohoto raného období se rozšířila především škola Sanron.

Během období Nara (710-794) existovalo v Japonsku šest buddhistických škol, jež byly převzaty z Číny a v 9. stol. oficiálně uznány: Kuša Abhidharmakóši škola, Hossó, Sanron, Džódžicu, Ricu a Kegon. Buddhismus pevně zakotvil též na císařském dvoře, který zvláště učení školy Kegon učinil základem své vlády. Velký význam měla Sútra zlaté záře. Z této doby pocházejí nejslavnější kláštery v Naře. Během období Heian (794-1184) získaly vliv školy Tendai a Šingon a staly se určujícími formami buddhismu v Japonsku na několik dalších staletí. Spojení mnichů s císařským dvorem se stávalo stále těsnějším; buddhismus se de facto stal státním náboženstvím.

Kolem poloviny 10. stol. se začal rozšiřovat amidismus, který se v době Kamakura (1185-1333) organizoval do Džódo šú a Džódo šinšú. 1191 byla do Japonska přinesena větev školy Rinzai jako první zenová škola; Čínský čchan (zen) však znal a vyučoval již Dóšó (629-700). Zen dodnes zůstává nejvitálnější formou japonského buddhismu. Význam mají zejména tyto dvě zenové školy: Sótó a Rinzai.

Ve 13. stol. vznikla Ničirenova škola. V následujících staletích nedošlo, mj. též vzhledem k politické situaci, k žádnému podstatnějšímu novému rozvoji japonského buddhismu.

V 19. stol. se státním náboženstvím stal šintoismus. Teprve od 2. světové války jsou v Japonsku jasné známky renesance buddhismu. Vznikla řada buddhistických lidových hnutí, jako Sóka gakkai, Riššó koseikai, Nipponzan Mjóhódži, jež se díky svému usilování o přizpůsobení buddhismu moderní době těší značnému počtu přívrženců.

Dnes je v Japonsku registrováno asi 15 hlavních buddhistických sekt, z nichž některé se velmi aktivně angažují i v politickém životě. nejvýznamnější je v tomto směru Sóka gakkai, která je spjata s vedením jedné z nejvlivnějších politických stran Kómeitó (Strana spravedlnosti a čistoty).