A


abhidharma

(pa. abhidhamma)

Dosl.: "zvláštní nauka", třetí část buddhistického kánonu (Tripitaka). Abhidharma před­stavuje nejstarší kompendium buddhistické filosofie a psychologie, v němž jsou syste­maticky uspořádány nauky a analýzy psy­chických i duchovních jevů, obsažené v promluvách Buddhy a jeho hlavních učedníků. Tvoří dogmatický základ hínajány a mahájány a vznikla mezi 3. stol, př. Kr. a 3. stol, po Kr. K její konečné kodi­fikaci došlo mezi 400 a 450 po Kr. Zacho­vala se v rozličných verzích (abhidharma théravády, sarvástivády). Abhidharma podává výklady a vysvětlení pojmů obsa­žených v sútrách a zrcadlí tak představy jednotlivých buddhistických škol. Slouží přede­vším ke studiu nauky.

Abhidharma théravádové školy, jíž dal konečnou podobu Buddhaghóša, je se­psána v páli a tvoří ji sedm knih: 

  1. kniha složek bytí (Dhammasangani), obsahující výčet psychických prvků, seřazených pod­le různých meditací, a hmotných prvků se­řazených do skupin; 
  2. kniha klasifikací (Vibhanga), jež uvádí definice souborů (skandha), oblastí (ájatana), schopností (indrija), apod.; 
  3. kniha sporných bodů (Kathávatthu), která pojednává o 219 spor­ných otázkách, jež jsou důležité pro pozná­ní vývoje buddhistického myšlení; 
  4. kniha osob­ností (Puggalapaňňati), která popisuje různé druhy světců a laiků; 
  5. kniha prvků (Dhátukathá), která se zabývá vztahem všech je­vů k souborům, oblastem a prvkům (dhátu); 
  6. kniha dvojic (Jamaka), která odvozu­je svůj název od "dvojího" způsobu, jímž řeší otázky, pozitivně a negativně; 
  7. kniha příčinnosti (Patthána), jež určuje vztahy exi­stující mezi jednotlivými dharmami.

Abhidharma školy sarvástivádinů, se­stavená v sanskrtu, sestává rovněž ze sed­mi knih, jež se však v některých částech podstatně liší od théravádské verze. Její konečné znění připravil Vasubandhu. Sedmero knih této abhidharmy tvoří: 

  1. kniha naučných recitací (Sangítiparjája), která vysvětluje jednotlivé pojmy rozděle­né do skupin (od jednoho do jedenácti); 
  2. kniha věcí (Dharmaskandha), která je zčásti totožná s výše jmenovanou Vibhangou, vy­mezuje skupiny, meditace atd; 
  3. kniha po­pisů (Pradžňaptišástra), jež v písňové formě přináší doklady o četných legendárních událostech; 
  4. kniha vědomí (Vidžňánakája), která obsahuje několik kapitol věnova­ných sporným otázkám, jež známe z Kathávatthu, stejně jako kapitoly připomínají­cí Patthána a Dhátukathá théravádové abhidharmy; 
  5. kniha prvků (Dhátukája), která v podstatě odpovídá textu Dhátuka­thá théravádinů; 
  6. kniha literárních pojed­nání (Prakarana), jež se pokouší o upřesně­ní různých článků nauky a jejich rozdělení do jednotlivých kategorií; 
  7. kniha výcho­diska poznání (Džňánaprasthána), která po­jednává o různých aspektech učení, jako jsou sklony (anušaja), poznání (džňána), pohřížení (dhjána), apod. 

Lexikon východní moudrosti





Abhidharmakóša 

(čínsky: A-pchi-ta-mo-ťü-še-lun, zkr. Ťü- še-lun, japonsky Kušaron), doslovně "pokladnice abhidharmy"

Nejdůležitější souhrn učení sarvástivády, jejž v 5. stol, po Kr. v Kaš­míru sestavil Vasubandhu (mladší, 2.). Skládá se ze dvou částí: sbírky 600 čtyř­verší (Abhidharmakóšašástra) a prozaického komentáře k této veršované části (Abhidharmakóšabhášja). Zachovala se ještě v čínské a tibetské verzi a platí za nejvyšší autoritu v otázkách buddhistické dogmatiky.

Abhidharmakóša odráží přechod od hínajánového k mahájánskému pojetí nauky a před­stavuje základní dílo buddhistických škol Číny, kde podstatnou měrou přispěl k rozšíření buddhismu. Pojednává o devíti základních tématech; jsou to dhátu (prvky), indrija (schopnosti), lóka (světy, způsoby bytí), karma, anušaja (sklony), pudgala márga (cesta k vysvobození), džňána (poznání), samádhi (soustředě­ní) a pudgala viniščaja (teorie osobnosti). Tento poslední díl tvoří samostatný celek a vyvrací představy vátsíputríjů o exi­stenci "já". (LVM)



Abhidharmakóši, škola 

(čínsky: Ťü-še-cung, japonsky Kuša šú, ze sanskrtské zkratky [Abhidharma]kóša)

Škola čínského buddhismu, která by­la založena na sarvástivádinské  Abhidharmakóše, jež byla přeložena do čínštiny Paramárthou a po něm Süan-cangem. Škola Abhidharmakóši se podle svého učení řadí k "realistickým ško­lám" hínajány, protože vychází z existence všech dharm v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Škola existovala jako taková pouze za dy­nastie Tchang, 793 byla v jednom oficiálním dokumentu uvedena již jen jako část idealis­tické (vidžňánavádinské) školy Fa-siang, protože už neměla žádných výhradně sarvástivádinských následovníků. V 7. a 8. stol, byl tento směr přenesen do Japonska.

Škola Abhidharmakóši chápe dharmy ja­ko stavební kameny existujícího a dělí je na dvě kategorie: podmíněné (sanskrta) a ne­podmíněné (asanskrta) dharmy. Dharmy existují stále, věci, jež z nich vznikly, jsou ovšem pomíjející. Avšak podstata jedné každé věci přechází z minulosti do přítom­nosti a z přítomnosti do budoucnosti. To však neznamená, že škola připouští exi­stenci nepomíjivého já, átmanu.

Podmíněné dharmy byly Školou Abhid­harmakóši rozděleny do čtyř skupin: tvar (11 dharm, tzv. rúpa-dharmy), tzn. látka; vědomí (1 dharma); duchovní faktory (za­hrnují tčetasiku, 46 dharm, vjem, vůle, in­telekt, důvěra, ne-vědomí aj.); prvky, jež nelze přičíst ani látce, ani duchu (14 dharm, mezi nimi narození, smrt, jméno, pomíjivost atd.). Nepodmíněné dharmy jsou prostor (ákaša),  pratisankhjániródha a apratisankhjániródha. Těchto 75 dharm je v tomto světě vzájemně propoje­no, což je vysvětlováno tezí o kauzální sou­vislosti, která rozlišuje šest hlavních a čty­ři vedlejší příčiny při vzniku účinku. (LVM)



abhimukti

Osvobozování lidské duše z koloběhu znovuzrozování, který bude pokračovat tak dlouho, pokud bu­dou existovat přání a touhy. 


Abhirati

Dosl.: "říše radosti", "ráj" buddhy Akšóbhji, ležící na "východě" vesmíru. Buddhismus považuje Buddhovy ráje, rozličná "pekla" a další sféry bytí za stavy vědomí, ne za lokality, i když v li­dových představách jsou často chápány ja­ko místa a jsou jim přiřazovány určité ze­měpisné oblasti. Nebeské strany přidělené různým buddhům mají symbolický a iko­nografický význam.


abhišéka

Dosl.: "po­mazání, posvěcení"; ústřední iniciační ob­řad vadžrajány, při němž učitel (guru) žáka "zmocňuje" k provádění zvláštních meditačních cvičení. V tibetském bud­dhismu se proto hovoří o přenosu sil (tib. wangkur [dbang-bskur]). Pro nejvyšší jóga-tantru platí čtyři různé, po sobě následující stupně zasvěcení:

  • zasvěcení vázy (kalábhišéka)
  • tajné zasvěcení (guhjábhišéka)
  • zasvěcení do moudrosti (pradžňábhišéká)
  • čtvrté zasvěcení (čaturthábhišéka).

Zasvěcení vázy zároveň zahrnuje zasvě­cení do pěti aspektů buddhovského rodu (buddhakula).

Zasvěcení zpravidla provázelo předčítá­ní odpovídající sádhany, jež žáka oprav­ňovalo dotyčný text číst a praktikovat, ja­kož i ústní komentář učitele, který měl za­ručit správné provádění příslušných úkonů.


áčárja 

[ácárya, acariya], čínsky: a-še-li, japonsky: adžari

Učitel, mistr. Je­den ze dvou druhů duchovních vůdců v buddhismu; druhým je upádhjája. Pů­vodně název áčárja označoval mistra dharmy, zatímco upádhjája vyučoval disciplíně a dodržování řádových pravi­del. Každý novic si v buddhistickém klášteře vy­bírá mezi staršími mnichy oba učitele. 

V raněbuddhistickém období byl upádhjája považován za důležitějšího, což ukazuje, jaká váha byla tehdy v mnišské obci připi­sována dodržování ritů a pravidel. Postu­pem doby nabývala role áčárji stále více na důležitosti a od 5. stol, svým významem upádhjáju definitivně předstihl.


álajavidžňána

Dosl. "zásobové vědomí", základní pojem jógáčárové školy mahájány, jež v něm spatřuje základní vědomí všeho bytí, podstatu světa, ze které povstává všechno, co existuje. Skrývá v sobě zkušenosti jednotlivých životů a zárodky každého duševního jevu.

Představa álajavidžňány tvoří základ doktríny "pouhého vědomí" (vidžňaptimátratáváda) jógáčáry a stojí v centru její individualizační teorie, podle níž karmické zárodky (vásaná) minulého empirického jedince vstupují do álajavidžňány a odtud opět vycházejí, aby daly popud k myšlenkové činnosti. Toto individuální myšlení je zatíženo nevědomostí (avidjá) a egoismem, jež umožňují vznik představy, že se jedná o opravdovou osobnost ve skutečném světě. Tak povstávají ideace, které podněcují myšlení, jež samo sebe považuje za osobu, k vytváření karmanu. Tyto karmické vlivy později, poté, co dozrají, vyvolávají nový ideační proces. Tento koloběh končí zánikem představy, že existuje nějaký na vědomí nezávislý materiální svět. - Álajavidžňána bývá často stavěna na roveň poslední skutečnosti či "takovosti" (tathatá); podle jiného pojetí je chápána jako výsledek dřívějšího karmanu. (LVM)



anupašjana

"kontemplace". Podle Mahápradžňápáramitášástry z 2. století (16. kapitola).- Mezi obyčejnými lidmi (prthagjana) existují tři druhy rozjímání (anupašjana). Aby se pokusili uniknout z touhy (káma ) a formy (rúpa), uvažují o hrubosti (páruṣja), lstivosti (vaňcana) a zkaženosti (kašája) říše touhy (kámadhátu) a říše formy (rúpadhátu). - Mezi Buddhovými učedníky existuje osm druhů rozjímání (anupašjana): pro ně je vše nestálé (anitja), utrpení (duḥkha), prázdné (šúnja), bez já (anátmaka), jako nemoc (roga), vřed (gaṇḍa), jako šíp (šalja) uvíznutý v těle člověka, jako muka (agha). (Podle Wisdom Library)


Árjadéva

Žák Nágárdžuny a autor různých kratších spisů, jež jsou přiřazovány ke škole mádhjamiků. Árjadéva se narodil zřejmě ve 3. stol, na Cejlonu. Pod jménem Kanadéva vystupuje jako 15. patriarcha v indické linii zenu. Byl zavražděn údajně nepřáteli buddhismu. Jeho díla, jež se v úplnosti dochovala jen v čínské a tibetské verzi, představují komentáře ke spisům jeho učitele Nágárdžuny. 

Čatuhšataka ("Čtyřstovka") vysvětluje ve 400 strofách s pomocí negativní dialektiky učení o bezpodstatnosti (anátman, šúnjatá). Šatašástra ("Pojednání o sto částech") měla velký vliv na vývoj buddhismu. V této práci se Árjadéva pokusil vyvrátit různé filosofické teorie nepřátelské buddhismu. Představuje jeden ze základních textů školy San-lun ("Školy tří pojednání") čínské mádhjamaky. (LVM)


árjapudgala

(pa. arijapuggala), dosl.: "ušlechtilý"; lidé, kte­ří se nacházejí na jednom ze čtyř stupňů nadzemské cesty (árjamárga). Tyto čtyři stupně jsou 1. stav "vstoupivšího do prou­du" (šrótápanna); 2. stav "toho, kdo se jednou navrátí" (sakrdágámin); 3. stav "toho, kdo se víckrát nenavrací" (anágá­min); 4. stav "světce" (arhat).


Asanga

Jméno zakladatele školy jógáčára. Žil ve 4. stol, po Kr. a po­cházel z bráhmanské rodiny, jež sídlila v dnešním Péšávaru. Jeho bratr byl Vasubandhu (starší). Asanga, jehož prý na buddhismus obrátil mnich Mahíšásaka, se záhy přihlásil k učení mahájány. Odklo­nil se od Nágárdžunova kategorického po­jetí bezpodstatnosti a pod vlivem školy sarvástivády vytvořil vlastní idealistické učení. Podle tradice získal svoji nauku pří­mo od budoucího buddhy Maitréji. Někte­ří badatelé však v něm spatřují historickou postavu Maitréjanáthy.

K nejdůležitějším pracím, jež jsou připi­sovány Asangovi (a často též Maitréjanáthovi), patří Jógáčárabhúmišástra a Mahájánasútrálankára ("Ozdoba z mahájánových súter"); jednoznačně Asangovým dílem je Mahájánasamparigraha ("Souhrn mahájá­ny"), pojednání v próze a ve verších, jež osvětluje základní nauky jógáčáry a zachovalo se jen v čínském a tibetském překladu. Sestává z de­seti částí, pojednávajících o "zásobovém" vědomí (álajavidžňána); teorii, že všechno pochází jen z mysli, tj. je to pouhá představa (vidžňaptimátra); pochopení čisté předsta­vivosti; páramitách; bhúmi; mravnosti (šíla); meditaci; moudrosti (pradžňá); vyšším nerozlišujícím vědění; učení o třech tělech Buddhy (trikája). Často bývá Asangovi rovněž přisuzováno autorství textu Guhjasamádžatantra, což by z něj činilo významnou postavu buddhistického tantrismu. (LVM)


ásrava 

(pa. ásava), dosl.: "výtok, výměšek", též "poskvrnění"; tři poskvrny tvoří kořen veškerých strastí a příčinu toho, že jsou bytosti zajaty v ko­loběhu znovuzrození: 

  1. poskvrna chtíče (kámásrava, pa. kárnásava)
  2. povstávání (sa. bhavásrava, pa. bhavásava) 
  3. nevědomosti (sa. avidjásrava, pa. avidždžásava). 

Odstra­nění těchto tří poskvrn znamená dosažení arhatství.

Nauka o poskvrnách představuje po­slední stádium v historické posloupnosti rozličných vysvětlení, proč bytosti vězí v koloběhu životů. Zahrnuje obě podoby žízně (tršná) a dále nevědomost (avid-já), jež v nauce o závislém vznikání (pratítjasamutpáda) tvoří kořeny utrpení.


asura

"Titáni", jeden ze šesti způsobů existen­ce (gati), který bývá někdy počítán k "do­brým", jindy k těm špatným (apája). Asu­ra ve smyslu "dobrého" způsobu existence označuje nižší božstva, která žijí na úbo­čích či na vrcholku světové hory Suméru, anebo sídlí ve vzdušných palácích. Za špatnou formu existence jsou asurové pokládáni jako nepřátelé bohů (déva). Patří do oblasti smyslové žádosti (trilóka). V klasifikacích řady jižních buddhistických škol asurové docela chybějí.


ašubha 

Dosl.: "ne­příznivý, nešťastný, nečistý, ošklivý"; pro­tiklad: šubha ("příznivý, šťastný, slibující dobro").

Přemítání o deseti odporných předmě­tech. Jedno ze 40 meditačních cvičení (bhávaná), jež je uvedeno ve -Visuddhimagga a v zásadě se kryje s cvičením pře­mítání o pohřebišti. Často ašubha označu­je též přemítání o 32 tělesných částech (satipatthána, přemítání o těle).