A


A

První samohláska a písmeno sanskrtské abecedy. Foném "a" je považován za zdroj všech ostatních fonémů a jemu odpovídající písmeno za zdroj všech ostatních písmen. Jako základ sanskrtského fonematického systému i psané abecedy tak písmeno "a" získává mystický význam jako zdroj pravdy, nerozlišování a prázdnoty (šúnjata), nebo dokonce celého vesmíru. Pradžňápáramitásarvatathágatamátá-Ekákšará, nejkratší ze spisů o dokonalosti moudrosti, rovněž popisuje, jak je celek dokonalosti moudrosti subsumován pod toto jediné písmeno. Písmeno sanskrtské abecedy siddham získalo zvláštní význam v rámci esoterických buddhistických tradic v Japonsku (Mikkyō), jako je šingon (viz Shingonshū), které ho považovaly za "semeno" (bídža) Mahávairóčany, ústředního božstva esoterického buddhismu, a používaly ho ve zvláštním typu meditace zvaném ajikan ("kontemplace písmene 'a'"). Písmeno "a", o němž se říká, že je původně nestvořené (aji honpushō), je vykládáno jako podstata všech jevů ve vesmíru a dharmakája buddhy Mahávairóčany. Ve východoasijských tradicích čchan je písmeno "a" někdy chápáno také jako představitel buddhovy přirozenosti (fo-sing (foxing); buddhadhátu) všech vnímajících bytostí. (PDB)


Abhajákaragupta

tibetsky: 'Jigs med 'byung gnas sbas pa

Zemřel asi 1125. Indický tantrický buddhistický mistr, který se narodil v bráhmanské rodině buď v Orisse, nebo v severovýchodní Indii poblíž Bengálska. Prameny se rozcházejí v datech jeho narození a úmrtí, většina se však shoduje na tom, že byl současníkem pálijského krále Rámapály, který začal vládnout v poslední čtvrtině jedenáctého století. Abhajákaragupta se stal buddhistickým mnichem v reakci na prorockou vizi a intenzivně se vzdělával v esoterických praktikách tantry, přičemž si však zachovával mnišskou disciplínu (vinaja). Abhajákaragupta působil na klášterní univerzitě Vikramašíla v Biháru a proslavil se jako učenec i učitel. Byl plodným autorem a sepsal pojednání z mnoha oblastí buddhistického učení, včetně mnišské disciplíny a filozofie, ale i tantrické rituální praxe a ikonografie. V Indii, Nepálu a Tibetu se dochovalo mnoho sanskrtských rukopisů jeho děl a jeho spisy měly vliv jak v Indii, tak mezi novo-arijskými buddhisty v Nepálu. Pod jeho dohledem byly zahájeny překlady jeho děl do tibetštiny a v tibetském kánonu se jich dochovaly více než dvě desítky. Na Západě jsou dodnes nejznámější Abhajákaraguptova díla - pojednání o tantrické ikonografii, Vadžrávalí a Nišpannajógávalí, a synkretické pojednání Abhidharma Munimatálákára.


ábhásvaračitta

V sanskrtu "mysl jasného světla". Viz prabhásvaračitta.


abhibhvájatana

páli: abhibhájatana; tibetsky: zil gyis gnon pa'i skye mched; čínsky: šeng-čchu (shengchu); japonsky: shōsho

V sanskrtu "sféra svrchovanosti" nebo "stádium mistrovství"; osm stupňů transcendence nad smyslovými sférami (ájatana), které napomáhají rozvoji meditativního usebrání (dhjána). Tím, že člověk z různých úhlů pohledu poznává, že hmotné formy jsou vnější, trénuje se v tom, aby se zbavil připoutanosti k hmotným objektům a soustředil se výhradně na předmět meditace. Standardní seznam osmi z nich je následující. Když člověk vnímá formy vnitřně (tj. na své vlastní osobě), vidí formy vnější, které jsou:

  1. omezené a krásné nebo ošklivé (tj. čisté a nečisté barvy) nebo
  2. neomezené a krásné nebo ošklivé, a ovládá je tak, že si je vědom, že je zná a vidí; 
  3. když člověk formy vnitřně nevnímá, vidí vnější formy, které jsou omezené nebo 
  4. neomezené. 
  5. Když člověk nevnímá formy vnitřně, vidí vnější formy, které jsou modré,
  6. žluté, 
  7. červené nebo 
  8. bílé, a ovládá je tak, že si je vědom, že je zná a vidí. 

V pálijské meditační literatuře se říká, že země a barevné prostředky (kasina) jsou obzvláště příznivé pro rozvoj těchto sfér svrchovanosti. Pokrok v těchto sférách odpoutává mysl od přitažlivosti ke smyslové sféře (kámadhátu) a podporuje tak směřování ke čtyřem meditačním pohroužením (dhjána; rúpávačaradhjána) spojeným se sférou jemnohmotnosti (rúpadhátu), v nichž se mysl stává dočasně imunní vůči smyslovým podnětům a zcela pohlcenou zvoleným předmětem meditace. (PDB)

(BS) doplňuje: Jako přípravný kasinový předmět pro první a druhé cvičení si má člověk vybrat na svém vlastním těle malé či velké místo, hezké či ošklivé, a na něj plně soustředit svou pozornost tak, že se tento předmět po nějaké chvíli znovu objeví jako mentální odraz nebo představa (nimitta) a jakoby něco vnějšího. Takové cvičení, ačkoli se jeví jako zcela mechanické, vede při správném postupu k vysokému stupni mentálního soustředění a ke vstupu do čtyř pohroužení (džhána). Při třetím a čtvrtém cvičení získá mnich pomocí vnějšího kasinového předmětu mentální obraz a dosáhne pohroužení. Jako předmět pro zbývající cvičení si je třeba zvolit dokonale jasné a zářící barvy, květiny, látku apod.

Říká se, že malý kasinový předmět je vhodný pro přemýšlivou povahu, velký předmět pro hloupou povahu, krásný pro zlostnou povahu a ošklivý pro žádostivou povahu.

Ve Vism. V se uvádí: "Pomocí kasiny země lze dosáhnout stupně mistrovství ohledně malých a velkých předmětů... Pomocí modré kasiny lze způsobit objevení se modré formy, vyvolat temnotu, dosáhnout stupňů mistrovství ohledně krásných a ošklivých barev, dosáhnout 'osvobození skrze krásné' atd." (srov. vimokkha II, 3). To samé se říká také ohledně ostatních barevných kasin.


abhidharma

páli: abhidhamma

Dosl.: "zvláštní nauka", třetí část buddhistického kánonu (Tripitaka). Abhidharma před­stavuje nejstarší kompendium buddhistické filosofie a psychologie, v němž jsou syste­maticky uspořádány nauky a analýzy psy­chických i duchovních jevů, obsažené v promluvách Buddhy a jeho hlavních učedníků. Tvoří dogmatický základ hínajány a mahájány a vznikla mezi 3. stol, př. Kr. a 3. stol, po Kr. K její konečné kodi­fikaci došlo mezi 400 a 450 po Kr. Zacho­vala se v rozličných verzích (abhidharma théravády, sarvástivády). Abhidharma podává výklady a vysvětlení pojmů obsa­žených v sútrách a zrcadlí tak představy jednotlivých buddhistických škol. Slouží přede­vším ke studiu nauky.

Abhidharma théravádové školy, jíž dal konečnou podobu Buddhaghóša, je se­psána v páli a tvoří ji sedm knih: 

  1. kniha složek bytí (Dhammasangani), obsahující výčet psychických prvků, seřazených pod­le různých meditací, a hmotných prvků se­řazených do skupin; 
  2. kniha klasifikací (Vibhanga), jež uvádí definice souborů (skandha), oblastí (ájatana), schopností (indrija), apod.; 
  3. kniha sporných bodů (Kathávatthu), která pojednává o 219 spor­ných otázkách, jež jsou důležité pro pozná­ní vývoje buddhistického myšlení; 
  4. kniha osob­ností (Puggalapaňňati), která popisuje různé druhy světců a laiků; 
  5. kniha prvků (Dhátukathá), která se zabývá vztahem všech je­vů k souborům, oblastem a prvkům (dhátu); 
  6. kniha dvojic (Jamaka), která odvozu­je svůj název od "dvojího" způsobu, jímž řeší otázky, pozitivně a negativně; 
  7. kniha příčinnosti (Patthána), jež určuje vztahy exi­stující mezi jednotlivými dharmami.

Abhidharma školy sarvástivádinů, se­stavená v sanskrtu, sestává rovněž ze sed­mi knih, jež se však v některých částech podstatně liší od théravádské verze. Její konečné znění připravil Vasubandhu. Sedmero knih této abhidharmy tvoří: 

  1. kniha naučných recitací (Sangítiparjája), která vysvětluje jednotlivé pojmy rozděle­né do skupin (od jednoho do jedenácti); 
  2. kniha věcí (Dharmaskandha), která je zčásti totožná s výše jmenovanou Vibhangou, vy­mezuje skupiny, meditace atd; 
  3. kniha po­pisů (Pradžňaptišástra), jež v písňové formě přináší doklady o četných legendárních událostech; 
  4. kniha vědomí (Vidžňánakája), která obsahuje několik kapitol věnova­ných sporným otázkám, jež známe z Kathávatthu, stejně jako kapitoly připomínají­cí Patthána a Dhátukathá théravádové abhidharmy; 
  5. kniha prvků (Dhátukája), která v podstatě odpovídá textu Dhátuka­thá théravádinů; 
  6. kniha literárních pojed­nání (Prakarana), jež se pokouší o upřesně­ní různých článků nauky a jejich rozdělení do jednotlivých kategorií; 
  7. kniha výcho­diska poznání (Džňánaprasthána), která po­jednává o různých aspektech učení, jako jsou sklony (anušaja), poznání (džňána), pohřížení (dhjána), apod. 

(LVM)




Abhidharmakóša 

čínsky: A-pchi-ta-mo-ťü-še-lun, zkr. Ťü- še-lun, japonsky Kušaron), 

Doslova "pokladnice abhidharmy". Nejdůležitější souhrn učení sarvástivády, jejž v 5. stol, po Kr. v Kaš­míru sestavil Vasubandhu (mladší, 2.). Skládá se ze dvou částí: sbírky 600 čtyř­verší (Abhidharmakóšašástra) a prozaického komentáře k této veršované části (Abhidharmakóšabhášja). Zachovala se ještě v čínské a tibetské verzi a platí za nejvyšší autoritu v otázkách buddhistické dogmatiky.

Abhidharmakóša odráží přechod od hínajánového k mahájánskému pojetí nauky a před­stavuje základní dílo buddhistických škol Číny, kde podstatnou měrou přispěl k rozšíření buddhismu. Pojednává o devíti základních tématech; jsou to dhátu (prvky), indrija (schopnosti), lóka (světy, způsoby bytí), karma, anušaja (sklony), pudgala márga (cesta k vysvobození), džňána (poznání), samádhi (soustředě­ní) a pudgala viniščaja (teorie osobnosti). Tento poslední díl tvoří samostatný celek a vyvrací představy vátsíputríjů o exi­stenci "já". (LVM)


Abhidharmakóši, škola 

(čínsky: Ťü-še-cung, japonsky Kuša šú, ze sanskrtské zkratky [Abhidharma]kóša)

Škola čínského buddhismu, která by­la založena na sarvástivádinské  Abhidharmakóše, jež byla přeložena do čínštiny Paramárthou a po němSüan-cangem. Škola Abhidharmakóši se podle svého učení řadí k "realistickým ško­lám" hínajány, protože vychází z existence všech dharm v minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Škola existovala jako taková pouze za dy­nastie Tchang, 793 byla v jednom oficiálním dokumentu uvedena již jen jako část idealis­tické (vidžňánavádinské) školy Fa-siang, protože už neměla žádných výhradně sarvástivádinských následovníků. V 7. a 8. stol, byl tento směr přenesen do Japonska.

Škola Abhidharmakóši chápe dharmy ja­ko stavební kameny existujícího a dělí je na dvě kategorie: podmíněné (sanskrta) a ne­podmíněné (asanskrta) dharmy. Dharmy existují stále, věci, jež z nich vznikly, jsou ovšem pomíjející. Avšak podstata jedné každé věci přechází z minulosti do přítom­nosti a z přítomnosti do budoucnosti. To však neznamená, že škola připouští exi­stenci nepomíjivého já, átmanu.

Podmíněné dharmy byly Školou Abhid­harmakóši rozděleny do čtyř skupin: tvar (11 dharm, tzv. rúpa-dharmy), tzn. látka; vědomí (1 dharma); duchovní faktory (za­hrnují tčetasiku, 46 dharm, vjem, vůle, in­telekt, důvěra, ne-vědomí aj.); prvky, jež nelze přičíst ani látce, ani duchu (14 dharm, mezi nimi narození, smrt, jméno, pomíjivost atd.). Nepodmíněné dharmy jsou prostor (ákaša),  pratisankhjániródha a apratisankhjániródha. Těchto 75 dharm je v tomto světě vzájemně propoje­no, což je vysvětlováno tezí o kauzální sou­vislosti, která rozlišuje šest hlavních a čty­ři vedlejší příčiny při vzniku účinku. (LVM)


abhimána

tibetsky: mngon pa'i nga rgyal; čínsky: man; japonsky: man

V sanskrtu a páli "domýšlivost", "povýšenost" nebo "arogance"; intenzifikace pouhé "pýchy" (mána). V Jógáčárabhúmi šástře a tibetských pramenech je abhimána uvedena jako jeden ze sedmi druhů domýšlivosti. Tato domýšlivost se může vztahovat buď k názorům, které člověk zastává arogantně, k povýšenosti ohledně postavení, do něhož se narodil, nebo k aroganci ohledně rozsahu svého bohatství anebo znalostí.


abhimukti

Osvobozování lidské duše z koloběhu znovuzrozování, který bude pokračovat tak dlouho, pokud bu­dou existovat přání a touhy. 


Abhirati

Dosl.: "říše radosti", "ráj" buddhy Akšóbhji, ležící na "východě" vesmíru. Buddhismus považuje Buddhovy ráje, rozličná "pekla" a další sféry bytí za stavy vědomí, ne za lokality, i když v li­dových představách jsou často chápány ja­ko místa a jsou jim přiřazovány určité ze­měpisné oblasti. Nebeské strany přidělené různým buddhům mají symbolický a iko­nografický význam.


Abhisamajánálára

"Ozdoba realizace", zkráceně AA, je jednou z pěti sanskrtsky psaných mahájánových šáster, které podle tibetské tradice zjevil Maitréja Asángovi v severozápadní Indii kolem 4. století n. l.. (Čínská tradice uznává jiný seznam Maitréjových textů, který AA nezahrnuje.) Ti, kdo zpochybňují tvrzení o nadpřirozeném zjevení, se neshodují (nebo si nejsou jisti), zda text sepsal sám Asanga, nebo někdo jiný, snad jeho lidský učitel.

AA obsahuje osm kapitol a 273 veršů. Její stručný obsah shrnuje - v podobě osmi kategorií a sedmdesáti témat - pradžňápáramitové sútry, které filosofická škola Madhjamaky považuje za představení konečné pravdy. 

AA se studuje ve všech liniích tibetského buddhismu a je jedním z pěti hlavních děl, která se studují v učebních osnovách geše ve velkých klášterech Gelug. Alexander Berzin vyslovil domněnku, že význam tohoto textu v tibetské tradici, ale ne jinde, může být způsoben existencí komentáře Haribhadry, který byl žákem Šántarakšity, vlivného ranného indického misionáře v Tibetu. Spisy Je Tsongkhapy označují AA za základní text tradice lamrim, kterou založil Atíša.


abhišéka

Dosl.: "po­mazání, posvěcení"; ústřední iniciační ob­řad vadžrajány, při němž učitel (guru) žáka "zmocňuje" k provádění zvláštních meditačních cvičení. V tibetském bud­dhismu se proto hovoří o přenosu sil (tib. wangkur [dbang-bskur]). Pro nejvyšší jóga-tantru platí čtyři různé, po sobě následující stupně zasvěcení:

  • zasvěcení vázy (kalábhišéka)
  • tajné zasvěcení (guhjábhišéka)
  • zasvěcení do moudrosti (pradžňábhišéká)
  • čtvrté zasvěcení (čaturthábhišéka).

Zasvěcení vázy zároveň zahrnuje zasvě­cení do pěti aspektů buddhovského rodu (buddhakula).

Zasvěcení zpravidla provázelo předčítá­ní odpovídající sádhany, jež žáka oprav­ňovalo dotyčný text číst a praktikovat, ja­kož i ústní komentář učitele, který měl za­ručit správné provádění příslušných úkonů.


áčárja 

[ácárya, acariya], čínsky: a-še-li, japonsky: adžari

Učitel, mistr. Je­den ze dvou druhů duchovních vůdců v buddhismu; druhým je upádhjája. Pů­vodně název áčárja označoval mistra dharmy, zatímco upádhjája vyučoval disciplíně a dodržování řádových pravi­del. Každý novic si v buddhistickém klášteře vy­bírá mezi staršími mnichy oba učitele. 

V raněbuddhistickém období byl upádhjája považován za důležitějšího, což ukazuje, jaká váha byla tehdy v mnišské obci připi­sována dodržování ritů a pravidel. Postu­pem doby nabývala role áčárji stále více na důležitosti a od 5. stol, svým významem upádhjáju definitivně předstihl.


ágama

V buddhismu je ágama sbírka raných buddhistických textů. Pět ágam dohromady tvoří Suttapitaku raných buddhistických škol, které měly různé recenze jednotlivých ágam. V pálijském kánonu théravády se používá termín nikája. Slovo ágama se v této sbírce nevyskytuje.

V buddhismu se termín ágama používá pro označení sbírky rozprav (sanskrt: sútra; páli: sutta) raných buddhistických škol, které se dochovaly především v čínském překladu, přičemž podstatná část materiálu se dochovala také v prakrit/sanskrtu a menší, ale přesto významné množství v gándhárí a v tibetském překladu. Tyto sútry odpovídají prvním čtyřem nikája (a části páté) Sutta-pitaky pálijského kánonu, které se také občas nazývají ágamy. V tomto smyslu je ágama synonymem jednoho z významů slova nikája. Obsah severních a jižních sbírek ágam je do jisté míry odlišný. Velké části Anguttara nikáji a Samjutta nikáji se v ágamě nevyskytují a několik súter/sutt je obsahově nepodobných.

Dochovaly se čtyři sbírky ágam a jedna, o níž máme pouze odkazy a zlomky (kšudrakágama). Čtyři dochované sbírky jsou v úplnosti dochovány pouze v čínském překladu, ačkoli malé části všech čtyř byly nedávno objeveny v sanskrtu a části čtyř z pěti ágam jsou dochovány v tibetštině.

Čtyři (plus jedna) ágam:

  • Dírgha-ágama ("dlouhé rozpravy", odpovídá Dígha-nikája théravádové školy.
  • Madhjama-ágama ("rozpravy střední délky", odpovídá Madždžhima-nikája théravádové školy.
  • Samjukta-ágama ("spojené rozpravy", odpovídá Samjutta-nikája théravádové školy.
  • Ekottara-ágama ("očíslované rozpravy", odpovídá Anguttara-nikája théravádové školy.

Kšudraka-ágama neboli kšudraka-pitaka ("menší sbírka") odpovídá Khuddaka-nikája a existovala v některých školách (např. Dharmaguptaka).


ágantukakléša

páli: ágantukakilésa; tibetsky: glo bur gyi nyon mongs; čínsky: kche-čchen fan-nao (kechen fannao); japonsky kyakujin bonnó

V sanskrtu "nahodilé strasti" nebo "náhodná znečištění"; což naznačuje, že kléša jsou spíše příležitostné a vnější vlastnosti mysli než přirozené a vnitřní. Toto pojetí navazuje na starobylý směr buddhistického myšlení, například na často citovanou pasáž v pálijské Anguttaranikáji: "Mysl, ó mniši, je zářivá, ale poskvrněná náhodnými poskvrnami". Jelikož jsou nečistoty do myšlenkových procesů vnášeny zvenčí, lze vnitřní čistotu mysli (čitta) obnovit působením proti vlivu kléš a překonáním vrozeného sklonu k připoutanosti a s ní spojené touhy (lobha) a zlovůle (dvéša), které je posilují. Toto pojetí ágantukakléši je rozhodující pro mahájánskou nauku Tathágatagarbha (zárodek buddhovství), kde se předpokládá, že mysl je vrozeně osvícená, ale toto osvícení je dočasně zastřeno nebo skryto nečistotami (kléša), které jsou vnější. (PDB)


ákára

tibetsky: rnam pa; čínsky: sing-siang (xingxiang); japonsky: gyōsō

V sanskrtu "aspekt", "způsob", "forma" nebo "obraz"; víceznačný termín, který se používá zejména v diskusích o epistemologii k popisu obrazu vrhaného objektem, který slouží jako skutečný předmět smyslového vnímání. V rané fázi své historie (jako ákrti) termín označuje to, co slovo vyjadřuje. Postupem času se jím začal označovat obsah slova (který může, ale nemusí být spojen se skutečným obsahem v realitě) a poté zprostředkující mentální obraz.

Buddhistické filozofické školy se liší v názoru, zda je takový "aspekt" nutný k tomu, aby mohlo dojít ke smyslovému vnímání, či nikoliv. Vaibhášikové jsou neaspektaristé (nirákáraváda), kteří říkají, že mysl poznává objekty přímo; Sautrántikové jsou aspektaristé (sákáraváda), kteří říkají, že mysl poznává prostřednictvím obrazu (ákára) objektu, který je přijat do mysli. Jogačarini jsou aspektaristé, pokud nepřijímají vnější objekty; dělí se na satjákáravádiny (tibetsky rnam bden pa) neboli pravé aspektaristy, kteří tvrdí, že jevy jako hrubé objekty existují a nejsou znečištěny nevědomostí, a alíkákáravádiny (tibetsky rnam rdzun pa) neboli nepravé aspektaristy, kteří tvrdí, že jevy jako hrubé objekty neexistují a jsou znečištěny nevědomostí. V Sarvákáradžňána ("Poznání všech kvalit"), což je v literatuře o dokonalosti moudrosti (Pradžňápáramitá) název pro vševědoucnost buddhy, je ákára synonymem pro dharmy. V Abhisamajálankára je uvedeno 173 aspektů, které definují praxi (prajógu) bódhisattvy. Jsou to formy bódhisattvova poznání (například o pomíjivosti, které působí proti mylnému chápání stálosti) poučené bódhičittou a poznáním, že samotné poznání nemá žádnou podstatnou povahu (svabháva). (PDB)



Akšajamatinirdéša

Stará mahájánová sútra věnovaná bódhisattvovi Akšajamati, uznávaném jako jeden ze šestnácti bódhisattvů bhadrakalpy (šťastného eonu). Text vysvětluje praxi a etiku bódhisattvovského způsobu života. Text anglicky.


álajavidžňána

Dosl. "zásobové vědomí", základní pojem jógáčárové školy mahájány, jež v něm spatřuje základní vědomí všeho bytí, podstatu světa, ze které povstává všechno, co existuje. Skrývá v sobě zkušenosti jednotlivých životů a zárodky každého duševního jevu.

Představa álajavidžňány tvoří základ doktríny "pouhého vědomí" (vidžňaptimátratáváda) jógáčáry a stojí v centru její individualizační teorie, podle níž karmické zárodky (vásaná) minulého empirického jedince vstupují do álajavidžňány a odtud opět vycházejí, aby daly popud k myšlenkové činnosti. Toto individuální myšlení je zatíženo nevědomostí (avidjá) a egoismem, jež umožňují vznik představy, že se jedná o opravdovou osobnost ve skutečném světě. Tak povstávají ideace, které podněcují myšlení, jež samo sebe považuje za osobu, k vytváření karmanu. Tyto karmické vlivy později, poté, co dozrají, vyvolávají nový ideační proces. Tento koloběh končí zánikem představy, že existuje nějaký na vědomí nezávislý materiální svět. - Álajavidžňána bývá často stavěna na roveň poslední skutečnosti či "takovosti" (tathatá); podle jiného pojetí je chápána jako výsledek dřívějšího karmanu. (LVM)


anágámin

tibetsky: phyir mi 'ong ba; čínsky: pu-chuan/pu-lai/a-na-chan (buhuan/bulai/anahan); japonsky: fugen/furai/anagon

V sanskrtu a páli "nevracející se"; v hlavních tradicích třetí ze čtyř typů buddhistických světců neboli "ušlechtilých osob" (árjapudgala), spolu se srotaápanna neboli "vstoupivším do proudu" (první a nejnižší stupeň), sakrdágámin neboli "jednou se vracející" (druhý stupeň) a arhat neboli "ctihodný" (čtvrtý a nejvyšší stupeň). Anágámin je ten, kdo zcela odložil prvních pět z deseti pout (sanjódžana), která člověka poutají ke koloběhu znovuzrození:

  • víru v existenci trvalého já (satkájadršti),
  • víru v účinnost obřadů a rituálů (šílavrataparámarša),
  • skeptická pochybnost o účinnosti cesty (vičikitsa),
  • smyslná touha (kámarága)
  • zloba (vjápáda)

Anágámin také značně oslabil posledních pět z deseti pout (včetně takových afektivních pout, jako je pýcha, neklid a nevědomost), čímž zeslabil sílu sansára. Po úplném vymýcení prvních pěti pout, která jsou spojena se smyslovou říší (kámadhátu), a oslabení posledních pěti je anágámin "nevracejícím se" v tom smyslu, že se již nikdy znovu nenarodí v kámadhátu; místo toho buď dokončí cestu a stane se arhatem v tomto životě, nebo se znovu narodí v "čistých příbytcích" neboli šuddhávása (odpovídajících pěti nejvyšším nebesům v říši jemnohmotnosti neboli rúpadhátu); a konkrétně v nebi Akaništha, pátém a nejvyšším z čistých příbytků, které často slouží jako přestupní stanice pro anágáminy, než dosáhnou arhatství. Jako jeden z dvaceti členů Árja sangha (viz Vinšatiprabhedasangha) je anágámin název pro kandidáta (pratipanaka) na anágámina (třetí plod ušlechtilé stezky). Kromě toho je Anágámiphalastha základem pro několik dílčích dělení dvaceti členů. Anágámin může být buď následovníkem skrze víru (šraddhánusárin), nebo následovníkem skrze učení (dharmánusárin) s tupými (mrdvindrija), nebo bystrými schopnostmi (tíkšnendrija). Anágáminové odstranili všech devět úrovní utrpení, které způsobují znovuzrození ve smyslové říši (kámadhátu) a které odstraňuje běžná (laukika) cesta meditace (bhávanámárga). V závislosti na své dřívější kariéře mohou být vítarágapúrvin (ti, kteří již odstranili vady smyslové říše před dosažením stezky zření) a ánupúrvin (ti, kteří dosáhli čtyř plodů ušlechtilé stezky v řadě). Ti, kdo mají otupělé schopnosti, jsou ánupúrvin, kteří byli dříve sakrdágámiphalastha. Ti s bystrými schopnostmi dosáhnou třetího plodu, když na cestě daršanamárga (cesta osvobození od strastí neboli kléša) dosáhnou vimuktimárga (cesta zření). (PDB)


anágámiphalapratipannaka

páli: anágámimagga; tibetsky: phyir mi 'ong zhugs pa; čínsky: pu-chuan siang (buhuan xiang); japonsky: fugenkō

V sanskrtu kandidát na ovoce nenávratu. Je-li anágámiphalapratipannaka Ánupúrvin (ten, kdo dosáhne čtyř plodů ušlechtilé stezky v řadě), je sakrdágámiphalastha.


ánápánasati

viz ánápánasmrti


ánápánasmrti

ánápánasati; tibetsky: dbugs rngub pa dang 'byung ba dran pa; čínsky: šu-si kuan/ an-na-pan-na-nien (shuxi guan/annabannanian); japonsky: susokukan/annahannanen

V sanskrtu doslova "všímavost (smrti) nádechu (ána = prána) a výdechu (apána)" nebo jednoduše "všímavost dýchání"; odkazuje na jednu z nejstarších a základních meditačních technik, které se v buddhismu vyskytují. Tato praxe vyžaduje soustředění se na dech při jeho pohybu do těla a z těla během nádechu a výdechu, někteří říkají, že prostřednictvím pozornosti k pocitu pohybu dechu na špičce nosu, jiní říkají, že prostřednictvím pozornosti ke stoupání a klesání bránice. Toto pasivní sledování dechu vede k fyzickému a duševnímu zklidnění, které meditujícímu umožňuje soustředit se na obecný aspekt dechu: totiž na skutečnost, že neustálý příliv a odliv dechu je symbolem pomíjivosti (anitja). Toto uvědomění pak může vést k nepřipoutanosti a vhledu. Pálijská Ánápánasati-sutta podrobně popisuje procesy spojené s rozvíjením tohoto typu meditace. Na rozdíl od mnoha dalších čtyřiceti témat meditace (kammatthána) v pálijském buddhismu, o nichž se tvrdí, že jsou vhodná pro určité typy osobností nebo jako protilátky proti určitým negativním sklonům, ánápánasmrti je údajně vhodná pro všechny, což může být důvodem její trvalé obliby. Jinde se o ní říká, že je vhodným předmětem meditace pro ty, kdo mají sklony k nadměrnému přemýšlení. Nějakou formu této praxe najdeme téměř ve všech buddhistických tradicích. (PDB)


ánimitta

páli: animitta; tibetsky: mtshan ma med pa; čínsky: wu-siang (wuxiang); japonsky: musō

V sanskrtu "bez znamení"; jedna ze tří "bran k vysvobození" (vimokšamukha) spolu s prázdnotou (šúnjata) a bezžádostivostí (apranihita). Znak nebo vlastnost (nimitta) se vztahuje k obecnému vzhledu předmětu, na rozdíl od jeho druhotných vlastností neboli anuvjaňdžana. Obracení se k druhovému znaku a druhotným charakteristikám objektu vyvolává poznání nebo vnímání (sandžňa) tohoto objektu, což může následně vést k lpění nebo odmítání a nakonec k utrpení. Proto je bezznakovost klíčová v procesu smyslového omezení (indrijasanvara), procesu, v němž člověk aktivně nereaguje na druhové znaky objektu (tj. nezachází s ním z hlediska jeho působení na sebe), ale snaží se zastavit proces vnímání na úrovni prostého rozpoznání. Tím, že se těchto znaků nechytá, se vnímání udržuje na čisté úrovni před konceptualizací objektu a následným šířením pojmů (prapaňča) v celém rozsahu smyslové zkušenosti. Jak uvádí častý úryvek v sútrách: "Ve viděném je pouze viděné," a nikoliv superpozice (srov. samáropa) vzniklé vpádem ega do procesu vnímání. Zvládnutí této techniky smyslové zdrženlivosti umožňuje přístup k bezpříznakové bráně k vysvobození. Bezznakovost vzniká díky vhledu do pomíjivosti (anitja) a slouží jako protipól (prátipakša) připoutanosti ke všemu, co je zakoušeno smysly; jakmile meditující opustí všechny takové připoutanosti ke smyslům, je pak schopen směřovat k nirváně, která ipso facto nemá žádné vlastní smyslové znaky, podle nichž by ji bylo možné poznat. V pradžňápáramitové literatuře jsou bezznakovost, prázdnota a bezžádostivost stejně tak nepřítomností znaků či příznaků vnitřní existence (svabháva). Jógáčárabhúmišástra říká, když se o bezznakovosti, prázdnotě a bezžádostivosti mluví bez rozlišení, poznání o nich je takové, které vzniká slyšením nebo učením (šrutamajípradžňa), myšlením (čintámajípradžňa), respektive meditací (bhávanámajípradžňa). (PDB)


antaradhána

V páli "zmizení [Buddhova učení]". Podle pálijských komentářů je pravé Buddhově dharmě (saddhamma) neboli učení (šásana) souzeno přežít na světě nanejvýš pět tisíc let, během nichž projde soustavným úpadkem v pěti fázích, nazývaných paňčantaradhánani. V komentářích lze nalézt několik alternativních teorií o specifičnosti tohoto úpadku. Jedna verze pěti zániků, která se objevuje v Manorathapúraní, komentáři k Anguttaranikája, popisuje postupný zánik (1) čtyř ušlechtilých (árija) dosažení, (2) dodržování přikázání, (3) znalosti textů, (4) vnějších znaků mnišství a (5) Buddhových relikvií. V literatuře Pradžňápáramitá (dokonalost moudrosti) se podobně objevuje řada vysvětlení zániku či vyhasnutí učení (saddharmakšaja). Šatasáhasrikápradžňápáramitábrhattíká, raný komentář dochovaný pouze v tibetštině, rozděluje pět tisíc let, po které učení trvá, na deset období po pěti stech letech. V prvních třech (období porozumění) si lidé uvědomují učení a dosahují výsledků arhat, anágámin (nevracející se) a srótápanna (vstoupivší do proudu), ve druhých třech (období praxe) lidé kultivují vhled (vipašjana), klid (šamatha) a mravnost (šíla); třetí tři roky jsou obdobím, kdy většina vede náboženský život zaměřený na písma, založený na oddílech Abhidharma, Sútra a Vinaja v Tripitace; a posledních pět set let je obdobím, kdy dochází k pouhému předvádění dharmy. Viz také mofa; Saddharmavipralopa. (PDB)


Anupada sutta

Spis Tipitaky - Madždžhima nikája 111. Kázáno v Sávatthí v Džétavaně na oslavu Sáriputtova učení a porozumění. Je to vlastně popis dokonalého žáka, který dospěl k mistrovství a dokonalosti v ušlechtilé ctnosti, ušlechtilé koncentraci, ušlechtilém vnímání a ušlechtilém vysvobození. Anglický překlad.

Obsahuje psychologické introspektivní analýzy, které jsou rozšířeny v Dhammasangani. M.iii.25ff. 


anupassaná

sanskrt: anupašjana

V páli "rozjímání". Termín používaný pro několik souborů meditačních praktik, především vyjmenovaných v kategorii čtyř "základů bdělosti" (satipatthána; smrtjupasthána).

První základ se nazývá "kontemplace těla" (kájánupassaná, kájánupašjaná) a zahrnuje čtrnáct praktik, mezi něž patří bdělost nad dýcháním (ánápánasati, ánápánasmrti), bdělost nad polohami či úkony (irijápathá), plné uvědomování si tělesných úkonů, rozjímání o tělesných nečistotách, rozjímání o čtyřech tělesných prvcích (dhátu, mahábhúta) a devět hřbitovních meditací (asubhabhávana, ašubhabhávaná).

Druhý základ se nazývá "rozjímání o vjemech" (védanánupassaná, vedanánupasjaná) a sestává z jedné praxe: všímavosti fyzických vjemů (védana) jako příjemných, nepříjemných nebo neutrálních.

Třetí základ se nazývá "kontemplace mysli" (čittánupassaná, čittánupašjaná) a sestává z jedné praxe: všímavosti celkového stavu mysli (čitta), např. jako klidného nebo roztěkaného, povzneseného nebo sklíčeného atd.

Čtvrtým základem je "kontemplace objektů mysli" (dhammánupassaná, dharmánupašjaná) a zahrnuje pět meditací na konkrétní kategorie faktorů (dhamma, dharma), a to: pět překážek (nívarana), pět agregátů (skandha), šest smyslových základů a šest smyslových objektů (ájatana), sedm faktorů osvícení (bódhjanga) a Čtyři vznešené pravdy.

V pálijské Satipatthánasuttě jsou čtyři anupassany vyzdvihovány jako jediná cesta vedoucí k realizaci nibbány (nirvány). Další společný soubor anupassan, který se vyskytuje v pálijské tradici, zahrnuje tři členy:

(1) kontemplaci pomíjivosti (aniččánupassaná),

(2) kontemplaci utrpení (dukkhánupassanā)

(3) kontemplaci ne-já (anattánupassaná).

V Patisambhidamagga je tento seznam rozšířen na deset, a to o

(4) kontemplaci nirvány (nibbánánupassaná),

(5) kontemplaci rozptýlení (virágánupassaná),

(6) kontemplaci ustání (nirodhánupassaná),

(7) rozjímání o odříkání (patinissaggánupassaná),

(8) rozjímání o bezznakovosti (animittánupassaná),

(9) rozjímání o bezžádostivosti (appanihitánupassaná)

(10) rozjímání o prázdnotě (suňňatánupassaná). (PDB)


anupašjana

tibetsky: rjes su lta ba; čínsky: sün-kuan (xunguan); japonsky: junkan

V sanskrtu "rozjímání" nebo "uvažování". Viz anupassaná.


anupašjana

"Kontemplace". Podle Mahápradžňápáramitášástry z 2. století (16. kapitola). - Mezi obyčejnými lidmi (prthagjana) existují tři druhy rozjímání (anupašjana). Aby se pokusili uniknout z touhy (káma ) a formy (rúpa), uvažují o hrubosti (párušja), lstivosti (vaňčana) a zkaženosti (kašája) říše touhy (kámadhátu) a říše formy (rúpadhátu). - Mezi Buddhovými učedníky existuje osm druhů rozjímání (anupašjana): pro ně je vše nestálé (anitja), utrpení (duhkha), prázdné (šúnja), bez já (anátmaka), jako nemoc (roga), vřed (ganda), jako šíp (šalja) uvíznutý v těle člověka, jako muka (agha). (Podle Wisdom Library)


anuttarajógatantra

tibetsky: bla na med pa'i rnal 'byor rgyud

V sanskrtu "nepřekonatelná jóga tantra". Podle indického klasifikačního systému, později převzatého v Tibetu, je anuttarajógatantra nejvyšší kategorií ve čtyřnásobném dělení tantrických textů, nad jógatantrou, čarjátantrou a krijátantrou. Mezi texty zařazené mezi nepřekonatelné jóga tantry patří například díla Guhjasamádžatantra, Hévadžratantra a Čakrasanvaratantra. Tyto tantry se dále dělily na mateřské tantry (mátrtantra) a otcovské tantry (pitrtantra). O mateřských tantrách, známých také jako dákiní tantry, se tradičně říká, že zdůrazňují moudrost (pradžňa) před metodou (upája), zejména moudrost v podobě mysli jasného světla (prabhásvaračitta). Otcovské tantry jsou ty, které mezi metodou (upája) a moudrostí (pradžňa) kladou zvláštní důraz na metodu, zejména pokud jde o dosažení iluzorního těla (májádeha) ve stadiu zrodu (utpattikrama). Podle tibetských exegetů lze buddhovství dosáhnout pouze praxí anuttarajógatantry; nelze ho dosáhnout pomocí tří "nižších tanter" ani praxí páramitájány. Mnohé praktiky uvedené v anuttarajógatantře se často dělí do dvou větších kategorií, a to na praktiky stadia zrodu (utpattikrama) a na praktiky stadia dovršení (nišpannakrama). Druhá z nich obvykle zahrnuje praxi sexuální jógy. Zvláštní status Kálačakratantře, historicky poslední z nepřekonaných jógových tanter (text obsahuje zjevné odkazy na muslimské nájezdníky na indický subkontinent), přiznal Dolpopa Šerab Gjaltsen; Congkhapa jí ve svém "Velkém výkladu o stupních tantry" (sngags rim chen mo) přisoudil samostatné místo v rámci obecné kategorie anuttarajógatantry, zatímco jiní, například Rendawa Zhönu Lodrö tvrdili, že vůbec nejde o buddhistickou tantru. (PDB)


Apadána

V páli "hrdinské příběhy" nebo "vyprávění" (srov. sanskrtské Avadána); třináctá kniha Khuddakanikája pálijské Suttapitaka, tato sbírka obsahuje hagiografie 547 mnichů a čtyřiceti mnišek, všech žáků - arahatů, kteří žili za Buddhova života. Text obsahuje také dvě úvodní veršované kapitoly. První z nich, "Buddhápadána", je sérií pochvalných slov, v nichž jsou chváleny Buddhovy zásluhy a dokonalosti (páramí; páramitá), a popisem minulých životů, během nichž si tyto vlastnosti osvojil. Druhá kapitola, "Paččekabuddhápadána", pojednává o buddzích - samotářích, kteří neučí (paččékabuddha; pratjékabuddha). Zcela vyjímečně Apadána jmenuje třicet pět starodávných buddhů, na rozdíl od dvaceti čtyř uvedených v Buddhavansa; to je jeden z důvodů, proč se předpokládá, že Apadána je jednou z nejnovějších knih pálijského kánonu. Třetí a čtvrtá kapitola přinášejí vyprávění o ušlechtilých činech starších žáků, mezi nimiž je mnoho nejznámějších jmen buddhistické historie. Každý příběh se zaměřuje na konkrétní záslužný čin, který vykonal některý z těchto starších žáků, když se v minulém životě cvičil pod vedením buddhy, a následuje vyprávění o tom, jaký blahodárný výsledek tento čin přinesl v následujících životech a jak to nakonec vedlo k dosažení arhatství v současném životě. Sbírka tak vyzdvihuje zásluhy, které vyplývají ze zdokonalování konkrétních druhů morálních činů. (PDB)


appaná-samádhi

V páli "koncentrace pohroužení"; pokročilejší ze dvou širokých typů koncentrace (samádhi), o nichž pojednává pálijská komentářová literatura. Oba tyto dva typy samádhi se používají s odkazem na meditující, kteří se specializují na techniky klidu (samatha, šamatha). Předběžné "pohraniční soustředění" (upačára-samádhi) pomáhá zklidnit a soustředit mysl, ale je příliš diskurzivní na to, aby vedlo k plnému meditativnímu pohroužení (džhána, dhjána). Aby se rozvinula džhána, musí meditující přistoupit ke kultivaci méně diskurzivních meditačních témat (kammatthána), která povedou ke "koncentraci pohroužení" a tím k džháně: např. bdělost nad dýcháním (ánápánasati, ánápánasmrti); čtyři "božská prodlévání" (brahmavihára; [nebo appamaňňa, apramána), totiž milující laskavost (metta; maitri), soucit (karuna), altruistická neboli empatická radost (mudita) a vyrovnanost neboli nestrannost (upekkha, upekša); a deset "vizuálních pomůcek" (kasina) - pomůcek, které jsou tvořena z prvků země, vody, ohně a vzduchu; barev modré, žluté, červené a bílé; a světla a prostoru. Viz také khanikasamádhi. (PDB)


apramána

páli: appammaňňa; tibetsky: tshad med pa; čínsky: wu-liang-sin (wuliangxin); japonsky: muryōshin

V sanskrtu "bezmezné stavy", "neomezené" nebo "neomezené kvality". Tento výčet je totožný se čtyřmi "božskými přebýváními" (brahmavihára): láskyplností (maitri), soucitem (karuna), empatickou radostí (mudita) a vyrovnaností neboli nestranností (upekša). Pokud jsou tato božská přebývání brána jako objekty soustředění a v meditaci rozšířeny na všechny bytosti bez omezení, stávají se pak "bezmeznými stavy" (apramána). Meditující se učí, aby každý z bezmezných stavů přijímal stejným způsobem: začíná například prvním apramánou, naplňuje svou mysl milující laskavostí a prostupuje s ní svět, nejprve jedním směrem, pak druhým směrem, pak třetím a čtvrtým, pak nahoře, dole a všude kolem, ztotožňuje se se všemi bytostmi a zůstává prostý nenávisti a zlé vůle. Stejným způsobem se ujímá soucitu, empatické radosti a vyrovnanosti. Tyto čtyři faktory jsou uchopeny jako předměty meditace, aby působily proti vlivu konkrétních nedobrých stavů mysli: tj, laskavost působí proti nepřátelství (vjápáda), soucit proti škodolibosti (vihinsa), empatická radost proti nespokojenosti či závisti ohledně úspěchů druhých (arati) a vyrovnanost proti touze i nepřátelství pramenícímu ze smyslnosti (kámarága-vjápáda) a touze získat uznání druhých (anunaja). Z těchto bezmezných stavů jsou první tři schopny vyvolat první tři ze čtyř dhján neboli meditačních pohroužení; čtvrté božské setrvání je jediné, které je schopno vyvolat čtvrté meditační pohroužení. (PDB)


arahant

viz arhat


arhat

páli: arahant; tibetsky: dgra bcom pa; čínsky: a-luo-chan/ jing-kung (aluohan/yinggong); japonsky: arakan/ōgu

V sanskrtu "ctihodný"; ten, kdo zničil utrpení (kléša) a všechny příčiny budoucího znovuzrození a kdo tak po smrti vstoupí do nirvány; standardní tibetský překlad dgra bcom pa (drachompa) ("ničitel nepřátel") vychází z paronomie slova ari ("nepřítel") a han ("ničit"). Arhat je nejvyšší ze čtyř stupňů buddhistických světců neboli "vznešených osob" (árjapudgala) uznávaných v hlavních buddhistických školách; dalšími jsou ve vzestupném pořadí srotaápanna neboli "vstoupivší do proudu" (první a nejnižší stupeň), sakrdágámin neboli "jednou se vracející" (druhý stupeň) a anágámin neboli "nevracející se" (třetí a předposlední stupeň). Arhat je ten, kdo zcela odložil všech deset pout (samjódžana), která člověka poutají ke koloběhu znovuzrození:

  1. víru v existenci trvalého já (satkájadršti),
  2. víru v účinnost obřadů a rituálů (šílavrataparámarša),
  3. skeptická pochybnost o účinnosti cesty (vičikitsa),
  4. smyslná touha (kámarága)
  5. zloba (vjápáda)
  6. touha po existenci jako božstvo (déva) v říši jemnohmotnosti (rúparága)
  7. touha po existenci jako božstvo v nehmotné říši (arúparága)
  8. pýcha (mána)
  9. neklid (auddhatja)
  10. nevědomost (avidja)

Arhat, označovaný také jako ten, kdo dosáhl vyhlazení nečistot (ásravakšaja), je ten, kdo v tomto životě dosáhl nirvány a po smrti dosáhne konečného osvobození (parinirvány) a už nikdy nebude podléhat znovuzrození. Ačkoli je arhat považován za ideální duchovní typ v hlavních buddhistických tradicích, kde je Buddha také popisován jako arhat, v mahájáně bledne dosažení arhata před mnohem vyššími úspěchy buddhy. Ačkoli arhatové také dosahují osvícení (bódhi), tradice mahájány předpokládá, že překonali pouze první ze dvou druhů překážek, a to překážky utrpení (kléšávarana), ale stále podléhají překážkám noetickým (džňejávarana); pouze buddhové zcela překonali obojí, a tak dosáhli úplného, dokonalého osvícení (anuttarasamjaksanbodhi). Buddha vybral určité arhaty, aby zůstali na světě až do příchodu Maitréji. Tito arhati (v čínštině nazývaní luo-chan (luohan), což je přepis slova arhat), kterých bylo obvykle šestnáct (viz šodašasthavira), byli ve východoasijském buddhismu předmětem zvláštní úcty a východoasijské kláštery často obsahují samostatnou svatyni těchto luo-chanů. Ačkoli v mahájánových sútrách je bódhisattva vyzdvihován více než arhatové, arhatové v těchto textech vystupují výrazně, velmi často jako členové shromáždění pro Buddhovu řeč a někdy jako klíčové postavy. Například v Saddharmapundaríkasútře ("Lotosové sútře") je Šáriputra jedním z hlavních Buddhových rozmlouvajících a spolu s dalšími arhaty přijímá proroctví o svém budoucím buddhovství; ve Vadžračchedikápradžňápáramitásútře je Subhúti hlavním Buddhovým partnerem; a ve Vimalakírtinirdeša je Šáriputra v rozhovoru s bohyní nucen hrát hlupáka. (PDB)


Árjadéva

Žák Nágárdžuny a autor různých kratších spisů, jež jsou přiřazovány ke škole mádhjamiků. Árjadéva se narodil zřejmě ve 3. stol, na Cejlonu. Pod jménem Kanadéva vystupuje jako 15. patriarcha v indické linii zenu. Byl zavražděn údajně nepřáteli buddhismu. Jeho díla, jež se v úplnosti dochovala jen v čínské a tibetské verzi, představují komentáře ke spisům jeho učitele Nágárdžuny. 

Čatuhšataka ("Čtyřstovka") vysvětluje ve 400 strofách s pomocí negativní dialektiky učení o bezpodstatnosti (anátman, šúnjatá). Šatašástra ("Pojednání o sto částech") měla velký vliv na vývoj buddhismu. V této práci se Árjadéva pokusil vyvrátit různé filosofické teorie nepřátelské buddhismu. Představuje jeden ze základních textů školy San-lun ("Školy tří pojednání") čínské mádhjamaky. (LVM)


árjapudgala

páli: arijapuggala

V sanskrtu doslova "ušlechtilý"; lidé, kte­ří se nacházejí na jednom ze čtyř stupňů nadsvětské cesty (árjamárga). Tyto čtyři stupně jsou:

  1. stav "vstoupivšího do prou­du" (šrótápanna)
  2. stav "toho, kdo se jednou vrátí" (sakrdágámin)
  3. stav "toho, kdo se víckrát nevrací" (anágá­min)
  4. stav "světce" (arhat)


ásana

tibetsky: 'dug stangs; čínsky: cu-a-fa/cuo (zuofa/zuo); japonsky: zahō/za

V sanskrtu "pozice"; běžně se vztahuje k postavení nohou a chodidel při zobrazení buddhistických obrazů. Ásany mohou být sedící nebo stojící, pasivní nebo aktivní a v kontextu esoterických představ jsou obvykle předepsány v literárních pramenech, jako jsou tantry a sádhany. Termín lze použít také pro označení fyzické opory nebo sedadla buddhistického božstva. Viz také Ačalásana; Álídha; Ardhaparjanka; Bhadrásana; Lalitásana; Maitrejásana; Nrtjásana; Padmásana; Pralambapádásana; Pratjálídha; Rádžalílásana; Sattvaparjanka; Sattvárdhaparjanka; Vadžraparjanka; Vadžrásana. (PDB)


Asanga

Jméno zakladatele školy jógáčára. Žil ve 4. stol, po Kr. a po­cházel z bráhmanské rodiny, jež sídlila v dnešním Péšávaru. Jeho bratr byl Vasubandhu (starší). Asanga, jehož prý na buddhismus obrátil mnich Mahíšásaka, se záhy přihlásil k učení mahájány. Odklo­nil se od Nágárdžunova kategorického po­jetí bezpodstatnosti a pod vlivem školy sarvástivády vytvořil vlastní idealistické učení. Podle tradice získal svoji nauku pří­mo od budoucího buddhy Maitréji. Někte­ří badatelé však v něm spatřují historickou postavu Maitréjanáthy.

K nejdůležitějším pracím, jež jsou připi­sovány Asangovi (a často též Maitréjanáthovi), patří Jógáčárabhúmišástra a Mahájánasútrálankára ("Ozdoba z mahájánových súter"); jednoznačně Asangovým dílem je Mahájánasamparigraha ("Souhrn mahájá­ny"), pojednání v próze a ve verších, jež osvětluje základní nauky jógáčáry a zachovalo se jen v čínském a tibetském překladu. Sestává z de­seti částí, pojednávajících o "zásobovém" vědomí (álajavidžňána); teorii, že všechno pochází jen z mysli, tj. je to pouhá představa (vidžňaptimátra); pochopení čisté předsta­vivosti; páramitách; bhúmi; mravnosti (šíla); meditaci; moudrosti (pradžňá); vyšším nerozlišujícím vědění; učení o třech tělech Buddhy (trikája). Často bývá Asangovi rovněž přisuzováno autorství textu Guhjasamádžatantra, což by z něj činilo významnou postavu buddhistického tantrismu. (LVM)


ásrava 

páli: ásava

V sanskrtu doslova "výtok, výměšek", též "poskvrnění"; tři poskvrny tvoří kořen veškerých strastí a příčinu toho, že jsou bytosti zajaty v ko­loběhu znovuzrození: 

  1. poskvrna chtíče (kámásrava, pa. kárnásava)
  2. povstávání (sa. bhavásrava, pa. bhavásava) 
  3. nevědomosti (sa. avidjásrava, pa. avidždžásava). 

Odstra­nění těchto tří poskvrn znamená dosažení arhatství.

Nauka o poskvrnách představuje po­slední stádium v historické posloupnosti rozličných vysvětlení, proč bytosti vězí v koloběhu životů. Zahrnuje obě podoby žízně (tršná) a dále nevědomost (avid-já), jež v nauce o závislém vznikání (pratítjasamutpáda) tvoří kořeny utrpení.


asura

tibetsky: lha ma yin; čínsky: a-siou-luo (axiuluo); japonsky: ashura

V sanskrtu a páli doslova "ne-bozi", překládáno také poněkud krkolomě jako "polobůh" a "titán", označující jak třídu božstev, tak osud, v němž tyto bytosti sídlí ve smyslové říši (kámadhátu); v seznamu šesti osudů (gati) jsou asurové řazeni mezi sféry božstev (déva) a lidských bytostí (manušja) a obvykle jsou považováni za zhoubný osud. Asurové žijí v oceánech obklopujících centrální kontinent světa a v dolní části hory Suméru. Asurové prý neustále žárlí na dobré osudy božstev (dévů), což přimělo krále bohů Indru [Šakru], aby je vyhnal z jejich původního domova v nebi Třiatřiceti (trájastrinša); asurové nadále vedou marné boje proti dévům nad nimi, aby znovu získali přístup do své ztracené říše. Do této říše byla umístěna mnohá původní ne-buddhistická božstva, jako například tibetské srung ma (sungma), která byla asimilována do buddhistického panteonu. (PDB)


aštasena

tibetsky: lha srin sde brgyad; čínsky: tchien-lung pa-pu (tianlong babu); japonsky: tenryū hachibu

Sanskrtský výraz pro skupinu osmi nelidských bytostí spojených se smyslovou říší (kámadhátu); často se uvádí, že jsou přítomny, když Buddha pronáší mahájánové sútry. Existují různé seznamy, ale standardní seskupení zahrnuje božstva (déva), draky (nága), démony (jakša), polobohy nebo titány (asura), polobožské hudebníky (gandharva), mýtické ptáky (garuda), polokoňské/polomužské bytosti (kinnara) a velké hady (mahorága). (PDB)


ašubha 

Dosl.: "ne­příznivý, nešťastný, nečistý, ošklivý"; pro­tiklad: šubha ("příznivý, šťastný, slibující dobro").

Přemítání o deseti odporných předmě­tech. Jedno ze 40 meditačních cvičení (bhávaná), jež je uvedeno ve Visuddhimagga a v zásadě se kryje s cvičením pře­mítání o pohřebišti. Často ašubha označu­je též přemítání o 32 tělesných částech (satipatthána, přemítání o těle).


avadána

páli: apadána; tibetsky: rtogs par brjod pa; čínsky: apotuona/piyu; japonsky: ahadana nebo apadana/hiyu

V sanskrtu "příběhy" nebo "vyprávění"; termín používaný pro označení typu příběhu, který se vyskytuje v buddhistické i nebuddhistické literatuře. Avadány jsou uváděny jako desáté z dvanácti dělení tradičních žánrů buddhistické literatury podle kompozičního stylu a obsahu. Celkový korpus tohoto žánru je poměrně rozsáhlý, od jednotlivých avadán vložených do textů Vinaja nebo samostatných ság v Sútrapitaka až po avadány, které kolovaly buď jednotlivě, nebo ve sbírkách avadán. Tyto příběhy obvykle zobrazují výsledky dobrých i špatných karmanů, tj. minulých událostí, které vedly k současným okolnostem; v některých případech však zobrazují i současné události, které vedou k předpovědi (vjákarana) vysokého duchovního dosažení v budoucnosti. Avadány úzce souvisejí s džátakami neboli příběhy o Buddhově narození; někteří badatelé skutečně považují džátaky za podmnožinu žánru avadány a některé příběhy džátak jsou také zahrnuty do Avadánašataky, rané sbírky avadán. Avadány obvykle vykazují třídílnou vyprávěcí strukturu, kdy po příběhu ze současnosti následuje příběh o minulém ději (karman), který je pak spojen identifikací minulého aktéra jako předchozí inkarnace hlavní postavy v přítomnosti vyprávění. Na rozdíl od džátaky však hlavní postavou avadány zpravidla není Buddha (výjimkou je Krišnamendrova Bódhisattvávadnakalpalatá z jedenáctého století), ale spíše někdo, kdo je nebo se stane jeho následovníkem. Navíc některé avadány vyprávějí jiní vypravěči než Buddha, například ty z Ašokávadány, které vypráví Upagupta. Ačkoli byl žánr avadány kdysi odmítán jako "poučné příběhy" pro masy, časté zmínky o mniších jako posluchačích a pokyny mnichům, jak praktikovat, které jsou v těchto příbězích obsaženy, jasně ukazují, že primárním publikem byli mniši. Na indické pevnině sestavovali avadánové sbírky jak mniši hlavního proudu, tak i mahájány. (PDB)


avadhúti

tibetsky: rtsa dbu ma; čínsky: a-fu-ti (afudi); japonsky: abatei

V sanskrtu "kanál", "žíla" nebo "průchod". Podle různých systémů tantrické fyziognomie se avadhúti vztahuje k centrálnímu kanálu, který vede buď od špičky genitálií, nebo od základny páteře buď k temeni hlavy, nebo k bodu mezi obočím, přičemž podél jeho průběhu se nachází řada " kol" (čaker). Vlevo a vpravo od něj jsou dva kanály, oba menšího průměru, rasana (levý kanál u mužů a pravý kanál u žen) a lalana (pravý kanál u mužů a levý kanál u žen). Velká část tantrické praxe je věnována technikám, jak přimět větry nebo energie, které proudí ostatními kanály, aby vstoupily do tohoto centrálního kanálu. (PDB)


Avatansaka sútra

Buddhávatansakasútra

"Sútra o květinové ozdobě" je jednou z nejvlivnějších mahájánových súter východoasijského buddhismu. Avatansaka sútra popisuje vesmír nekonečných říší za říšemi, které se navzájem obklopují. Vznikala postupně, počínaje nejméně 500 let po Buddhově smrti. Anglický text s komentářem.



Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky