L

lókóttara 

(pa. lókuttara), 

"Nadsvětský"; za nadsvětské se považuje všechno, co je spojené s cestou k vysvobození a zaměřené na dosažení nirvány. Zvláště lókóttara ozna­čuje jednotlivé stupně "nadsvětské ces­ty" (árjamárga), tj. cestu a plod vstupu do proudu (šrótápanna), jednoho návratu (sakrdágámin), žádného návratu (anágámin), svatosti (arhat) a nirvány.

V mahájáně je Buddha chápán jako nadsvětská bytost, jež je tělesně i du­ševně naprosto čistá a má věčný život, stej­ně jako nekonečnou moc.


Longčhenpa 

[Klong-čhen-pa], vl. jm. Dime Ožer [Dri-med-'od-zer] (1308-1363)

Tibetský duchovní mistr a učenec ze školy Ňingmapa, titulovaný künkhjen [kunmkhjen], "vševědoucí". Longčhenpa sehrál mimořádnou úlohu při tradování učení dzogčhenu, neboť shrnul do jednoho sou­vislého systému tradice Padmasambhavy a Vimalamitry. Za svůj poměrně krátký ži­vot vytvořil na 270 děl, z nichž ta nejdůleži­tější jsou označována jako Dzö-dün [Mdzod bdun], "Sedm pokladnic". 

Longčhenpa obdržel své první svěcení, když mu bylo jedenáct let a další roky se věnoval intenzivnímu studiu. Kromě uče­ní své vlastní školy studoval také učení školy Sakjapa a byl žákem 3. karmapy Rangdžung Dordžeho (1284-1339). Dvě události určily pak jeho další duchovní vý­voj: poté, co se mu zjevil Padmasambhava a jeho družka Ješe Cchogjal, dostal se do bezprostředního styku s dzogčhenovými naukami dákiní a zapsal je v podobě taj­ných spisů terma. V osobě svého učitele Kumárarádži (1266-1334) se Longčhenpa dále seznámil s dzogčhenovými naukami Vimalamitry. A poté, co i tyto přepracoval, skloubil obě tradice do jednoho systému.

I když občas zastával úřad opata klášte­ra Samjá [Bsam-jas] v centrálním Tibetu, trávil větší část svého života na cestách anebo v ústraní. Obnovoval a zakládal růz­né kláštery, především v Bhútánu, kde se musel po deset let zdržovat v politickém azylu. - Longčhenpovo učení bylo nově uspořádáno Džigme Lingpou ['Džigs-medgling-pa] (1730-1798) a tak se nakonec do­stalo až do teorie hnutí rime.


Lotosová sútra 

sanskrtsky: Saddharma- pundaríkasútra, čínsky: Miao-fa-lien-chua-ťing, zkráceně: Fa-chua-ťing, japonsky: Mjóhó renge kjó, zkráceně: Hokkekjó, tzn. "Sútra lotosu pra­vého zákona"

Jedna z nejvýznamnějších súter mahájánového buddhismu, jež je zvlášť populární v Číně a Japonsku. Z jejího uče­ní vycházejí školy Tchien-tchaj (resp. Tendai) a Ničirenova škola, ale uzná­vají ji i další směry, protože obsahuje zá­kladní myšlenky mahájány: učení o trans­cendentní povaze Buddhy a o možnosti všeobecného vysvobození. V mahájáně je považována za sútru, obsahující úplnou Buddhovu nauku, na rozdíl nad hínajánských súter, jež pojednávají jen o jejich díl­čích aspektech. Buddha ji prý zvěstoval na závěr své učitelské činnosti. Zaznamenána byla poprvé kol. 200.

Lotosová sútra tvoří Buddhovo kázání přednesené na Supím vrchu před obrov­ským množstvím různých bytostí. Buddha v něm ukazuje, že existuje mnoho metod, s jejich pomocí může tvor dosáhnout osvícení, ale všechny jsou ve své podstatě totožné a jejich odliš­nosti mají jen přechodný charakter: "vo­zidla" šrávaků, pratjékabuddhů a bódhisattvů se vzájemně liší jen potud, že jsou přizpůsobena odlišným schopnos­tem jednotlivých bytostí. Buddha učil o těchto třech vozidlech (trijána) díky své "obratnosti v metodě" (upája). Ve sku­tečnosti však existuje jen jediné vozidlo, Buddhovo vozidlo, jež vede k osvícení a zahrnuje hínajánu i mahájánu.

Tuto představu názorně osvětluje slav­ný příměr o hořícím domě, z něhož chce otec zachránit své děti zabrané do hry. Pro­tože neposlouchají jeho volání, slibuje jim podle jejich založení vůz s antilopím, ko­zím či buvolím spřežením, pokud zane­chají hry a opustí dům. Když je pomocí to­hoto "triku" zachrání, věnuje každému z nich obzvláště vzácný kočár tažený bí­lým buvolem.

Lotosová sútra kromě toho zdůrazňuje význam důvěřivého spoléhání (šraddhá) na cestu k vysvobození, při jehož upevňo­vání nabízejí pomoc i buddhové a bódhisattvové. Zvláštní kapitola je věnována bódhisattvovi Avalókitéšvarovi, v níž je neobyčejně zřetelně vyjádřena myšlenka přispění bódhisattvů.

V Lotosové sútře není Buddha chápán jako historická osobnost, ale jako projev dharmakáji, jež trvá věčně. Každý tvor má podíl na tomto transcendentním bytí Buddhy buddhovská přirozenost, buššó) a může se tedy "stát" Buddhou, tj. pro­budit se k jeho pravé podstatě. (LVM)



lunggom 

[rlung-sgom], 

Tibetsky doslovně: "dechové cviky", přeneseně "ovládání energetických proudů". Meditační praxe tibetského buddhismu, související s jógickou kontrolou dechu (pránájána) a se sledováním průběhu dechu v raném buddhismu (satipatthána). Tak jako se cvičenec v praktikách "vnitřního tepla" (Náro-čhödug) soustřeďuje na element ohně v odpovídajícím psychickém centru, tak zase pro "provádějícího dechové cviky" (lunggompa) hraje nejdůležitější roli element vzduchu. V terminologii vadžrajány představuje vzduch (tib. lung [rlung], určité energetické proudy, které regulují tělesné funkce. Ve specifických zeměpisných podmínkách Tibetu se ovládání energetických proudů používalo mj. také k tomu, aby bylo možno v co nejkratší době bez námahy zdolávat pěšky velké vzdálenosti.