L

Lamrim

Lamrim (tibetsky: "stupně cesty") je tibetská buddhistická textová forma pro představení fází na úplné cestě k osvícení , jak ji učil Buddha . V tibetské buddhistické historii bylo mnoho různých verzí lamrim , prezentovaných různými učiteli škol Ňingma , Kagjü a Gelug . Všechny verze lamrim jsou však zpracováním Atíšova kořenového textu z 11. století Lamp for the Path to Enlightenment (Bódhipathapradípa).

Když Atíša, tvůrce lamrim, přišel z Indie do Tibetu, požádal ho král Jang Chub Ö, aby podal úplné a snadno dostupné shrnutí nauky, aby objasnil nesprávné názory, zejména ty, které vyplývaly ze zjevných rozporů mezi sútrami a jejich komentáři. Na základě této žádosti sepsal Bódhipathapradípu ("Lampa na cestě k probuzení"), učení, které se pro Tibeťany stalo známým jako lamrim. Atíšovo podání nauky se později v Tibetu stalo známým jako tradice Kadampa.

Podle Conkhapy vzal Atíša ve svém Lam Rim Chen Mo ("Velkém pojednání o stupních cesty k osvícení") za základ pro sepsání Bódhipathapradípy počet a pořadí předmětů v Maitréjanátha a Asanga Abhisamajálankára ("Ozdoba jasných realizací"), které vycházely ze súter moudrosti. V Abhisamajálankáře zdůraznili skryté významy súter. Tibetští buddhisté tedy věří, že učení lamrim vychází ze súter, které Buddha učil, a proto obsahuje podstatné body všech nauk súter v jejich logickém pořadí pro praxi.

Gampopa, mnich Kadampa a žák slavného jogína Milaräpy, představil lamrim svým žákům jako způsob postupného rozvoje mysli. Jeho výklad lamrim je v překladu znám jako "Klenotová ozdoba osvobození" a dodnes se studuje v různých školách tibetského buddhismu Kagjü.

Hlavním textem lamrim v tradici Ňingma je Longčhen Rabjampa: Nalezení klidu v přirozenosti mysli spolu s jeho obsáhlým autokomentářem Velký vůz. Obě knihy vytyčují celý rozsah buddhistického učení podle názoru školy Ňingma, od základních praktik až po dzogčhen.

Conkhapa, zakladatel školy Gelug, která vychází především z Atíšovi školy Kadampa, napsal jedno ze svých mistrovských děl o lamrim: Velký traktát o etapách cesty osvícení (tib. Lam-rim Chen-mo), který má asi 1000 stran a je založen především na literárních pramenech. Existuje také Conkhapův středně dlouhý text o lamrim (200 stran) a krátký text Lam-rim Dü-dön (Tib.), který je denně recitován mnoha gelugpy a má asi 10 stran.

Lamrim byl prvním tibetským textem přeloženým do evropského jazyka jezuitským misionářem Ippolitem Desiderim, který navštívil Tibet a v letech 1716-1721 provedl rozsáhlé studium tibetského buddhismu. Desideri studoval Conkhaův Lam rim Chen mo a jeho rukopis popisující Tibet byl až do dvacátého století jedním z nejrozsáhlejších a nejpřesnějších popisů buddhistické filozofie.

Výchozím bodem lamrim je rozdělení buddhistických praktikujících na bytosti tří druhů (stupňů) podle motivace jejich náboženské aktivity. V tomto dělení nejsou zohledněni jedinci, jejichž motivace se točí kolem prospěchu v jejich současném životě. Snaha o příznivé znovuzrození je implicitně minimálním požadavkem na to, aby mohla být činnost nebo praxe klasifikována jako duchovní.

Atíša v knize "Lampa cesty" (verš 2) píše, že člověk by měl pochopit, že existují tři druhy osob:

Osoby se skromnými motivy hledají štěstí v samsáře; jejich motivem je dosáhnout vysokého znovuzrození. Buddhisté se tradičně domnívají, že do této oblasti patří stoupenci většiny nebuddhistických náboženství, kteří usilují o znovuzrození v nebi.

Osoby se středním motivem hledají vlastní konečný mír a vzdaly se světských požitků. Patří sem cesty pratjéka-buddhů a šrávaka-buddhů, kteří usilují pouze o osobní osvobození, což je tradiční cíl hínajánové praxe.

Osoby s vysokými motivy, které na základě vhledu do vlastního utrpení usilují všemi prostředky o zastavení utrpení všech bytostí. Taková je mahájánová cesta bódhisattvů samjakšan-buddhů, kteří praktikují šest dokonalostí.

Jednou z formulí prezentujících buddhistickou cestu v Nikájích je anupubbikathá, "odstupňovaná řeč" nebo "postupné poučení", v níž Buddha hovoří o štědrosti (dána), ctnosti (síla), nebi (sagga), nebezpečí smyslných požitků (kámánan ádínava) a odříkání (nekkhamma). Když je posluchač na tato témata připraven, Buddha poté přednáší "speciální učení pro buddhy", Čtyři ušlechtilé pravdy (čattári arija-saččáni), díky nimž vzniká "neposkvrněná vize Dhammy". V tibetském učení lamrim je k této formuli přidána bódhisattvovská stezka s výcvikem šesti dokonalostí.

Ačkoli texty lamrim pokrývají v podstatě stejné tématické oblasti, témata v nich mohou být uspořádána různými způsoby. Lamrim Atíši začíná bódhičittou, altruistickou myslí osvícení, po níž následuje složení slibů bódhisattvy. Gampopův lamrim však začíná buddhovskou přirozeností, po níž následuje vzácnost lidského znovuzrození. Congkhapovy texty začínají spoléháním na gurua (tib. lama), následuje vzácnost lidského znovuzrození a pokračují cestami skromného, středního a vysokého rozsahu. Longčhenpův lamrim začíná čtyřmi myšlenkami, které obracejí mysl, a pokračuje dvěma stupni praxe vadžrajány a dzogčhenu.

Gampopa, Congkhapa, Longčhenpa a další rozšířili krátký kořenový text Atíši do rozsáhlého systému pro pochopení celé buddhistické filozofie. Postupně se tak v logickém sledu vysvětlují témata jako karma, znovuzrození, buddhistická kosmologie a meditační praxe.

Lankávatára sútra

Tato kniha vypráví o učení především mezi Buddhou a bódhisattvou jménem Mahámati ("Velká moudrost"). Nejdůležitějším učením vycházejícím z Lankávatára sútry je učení o prvenství vědomí (sanskrt: vidžňána) a učení o vědomí jako jediné skutečnosti. Buddha v Lankávatárasútře tvrdí, že všechny objekty světa, jména a formy zkušenosti jsou pouhými projevy mysli.

lóbha

tibetsky: chags pa; čínsky: tchan (tan); japonsky: ton

V sanskrtu a páli "touha" nebo "chtivost", synonymum rága ("smyslnost" nebo "touha") a opak "nepřítomnost touhy" nebo "nepřítomnost chtivosti" (alóbha). Lóbha je jedním z nejrozšířenějších poskvrnění (kléša) a je zařazena mezi šest základních trápení (klešamahábhúmika), deset pout (sanjódžana), deseti sklonů (anušaja), pěti překážek (ávarana), tří jedů (triviša) a tří neprospěšných schopností (akušalamúla). Lóbha je také jedním ze čtyřiceti šesti mentálních faktorů (viz čaitta) podle školy Vaibhášika Sarvástiváda abhidhammy, jedním z padesáti jedna podle školy Jógáčára a jedním z padesáti dvou v pálijské abhidhammě. Při smyslovém kontaktu s předměty "bez náležitého porozumění" nebo "bez introspekce" (asanpradžanja) vzniká touha (lóbha), averze (dvéša) a klam (moha). V případě touhy - což je psychologická reakce spojená s honbou za, vlastněním nebo touhou po příjemném podnětu a nespokojeností s nepříjemným podnětem - se tato chtivost může zaměřit na řadu možných objektů. Písemné výklady uvádějí tyto objekty touhy jako smyslové požitky, hmotné věci, milované osoby, slávu, pět agregátů (skandha), spekulativní názory (dršti), meditativní pohroužení (dhjána) "jemnohmotné" a "nehmotné" říše (viz trilokadhátu), budoucí "stávání se" (bhava) "já" (bhavarága) a budoucí "zničení" "já" (abhavarága), mimo jiné. Podle ágam a Abhidharmakóšabhášja je touha samoúčelným "spojením" subjektu a jeho objektu, kdy je mysl "zahlcena", "spoutána" a "zatížena" touhou. Jako o jedné ze tří nezdravých schopností (akušalamúla) se říká, že touha je společným základem či zdrojem různých nezdravých duševních stavů, jako je majetnictví (mátsarja) a pýcha (mada). (PDB)

Lojong Döndünma

Blo sbyong don bdun ma

V tibetštině "Sedm bodů tréninku mysli"; vlivné tibetské dílo v žánru tréninku mysli (blo sbyong). Dílo sestavil učenec Bka' gdams 'chad ka ba ye shes rdo rje, často známý jako Dge bshes Mchad kha ba, na základě tradice generování bódhičitty známé jako "trénink mysli" předané bengálským mistrem Atíšou Dípankarašrídžňánou. Navazuje také na systém, který již dříve stanovil Langri Tangpa (Glang ri thang pa) ve svém díle Osm veršů o tréninku mysli (Blo sbyong tshig brgyad ma. Blo sbyong don bdun ma, sestávající z řady výstižných pokynů a meditačních technik, se stal v Tibetu vlivným a učenci mnoha tradic k němu napsali komentáře. Podle komentáře tibetského polyhistora z devatenáctého století "Jam Mgon Kong Sprul" se pojednání věnuje sedmi bodům: (1) úvody k tréninku mysli, které zahrnují úvahy o vzácnosti lidského znovuzrození, realitě smrti a pomíjivosti, nedostatcích sansáry a účincích karmanu; (2) vlastní praxe tréninku bódhičitty; (3) přeměna nepříznivých podmínek na cestu probuzení; (4) využití praxe v celém životě; (5) hodnocení cvičení mysli; (6) závazky cvičení mysli; a (7) pokyny pro cvičení mysli. (PDB)

lókóttara

páli: lokuttara; tibetsky: 'jig rten las 'das pa; čínsky: čchu-š'-ťien (chushijian); japonsky: shusseken

V sanskrtu doslova "mimo svět"; "nadsvětský", "transcendentní"; tj. něco, co souvisí s dosažením osvobození (vimókša) ze sansáry nebo co k tomuto osvobození vede. Tento termín může také označovat určitou úroveň duchovní zralosti, například když praktikující již nepodléhá nečistotám (ásrava). V souvislosti se stavem praktikujících označuje světské (laukika) obyčejné bytosti; konkrétně v rámci dvaapadesátistupňové bódhisattvovské stezky laukika obvykle označuje praktikující, kteří se nacházejí na stupni deseti věr (čínsky: š'-sin, shixin), deseti chápání (š'-ťie, shijie) nebo deseti praktik (š'-sing, shixing), zatímco "nadsvětský" (lókóttara) označuje osvícenější praktikující, jako jsou bódhisattvové, kteří jsou na deseti stupních (dašabhúmi).

Fa-cang-uova (Fazang) Chua-jen wu-ťiao čang (Huayan wujiao zhang) ("Esej o pěti naukách podle Chua-jen") rozebírá tato stádia ještě přesněji: Z deseti stupňů (dašabhúmi) stezky vedoucí k buddhovství patří první až třetí stupeň k světským (laukika); čtvrtý až sedmý stupeň jsou z hlediska tří vehiklů (trijána) šrávaka, pratjékabuddha a bódhisattva nadsvětské; osmý až desátý stupeň překračují i nadsvětské a patří k jedinému vehiklu (ékajána).

Lókóttaraváda (Učení o transcendenci), dílčí škola školy Mahásanghika hlavního proudu buddhismu, získala svůj název podle obhajoby nadsvětských vlastností Buddhy a jednoty Buddhavačany. Emblematický text této školy, Mahávastu, tvrdí, že všechny zdánlivě všední Buddhovy úkony jsou ve skutečnosti nadsvětské; proto, i když se může zdát, že Buddha jí a spí, chodí a mluví jako obyčejní lidé, ve skutečnosti zůstává neustále ve stavu meditace, protože je prost všech potřeb. (PDB)

lókóttara 

páli: lókuttara

"Nadsvětský"; za nadsvětské se považuje všechno, co je spojené s cestou k vysvobození a zaměřené na dosažení nirvány. Zvláště lókóttara ozna­čuje jednotlivé stupně "nadsvětské ces­ty" (árjamárga), tj. cestu a plod vstupu do proudu (šrótápanna), jednoho návratu (sakrdágámin), žádného návratu (anágámin), svatosti (arhat) a nirvány.

V mahájáně je Buddha chápán jako nadsvětská bytost, jež je tělesně i du­ševně naprosto čistá a má věčný život, stej­ně jako nekonečnou moc.

Longčhenpa 

[Klong-čhen-pa], vl. jm. Dime Ožer [Dri-med-'od-zer] (1308-1363)

Tibetský duchovní mistr a učenec ze školy Ňingmapa, titulovaný künkhjen [kunmkhjen], "vševědoucí". Longčhenpa sehrál mimořádnou úlohu při tradování učení dzogčhenu, neboť shrnul do jednoho sou­vislého systému tradice Padmasambhavy a Vimalamitry. Za svůj poměrně krátký ži­vot vytvořil na 270 děl, z nichž ta nejdůleži­tější jsou označována jako Dzö-dün [Mdzod bdun], "Sedm pokladnic". 

Longčhenpa obdržel své první svěcení, když mu bylo jedenáct let a další roky se věnoval intenzivnímu studiu. Kromě uče­ní své vlastní školy studoval také učení školy Sakjapa a byl žákem 3. karmapy Rangdžung Dordžeho (1284-1339). Dvě události určily pak jeho další duchovní vý­voj: poté, co se mu zjevil Padmasambhava a jeho družka Ješe Cchogjal, dostal se do bezprostředního styku s dzogčhenovými naukami dákiní a zapsal je v podobě taj­ných spisů terma. V osobě svého učitele Kumárarádži (1266-1334) se Longčhenpa dále seznámil s dzogčhenovými naukami Vimalamitry. A poté, co i tyto přepracoval, skloubil obě tradice do jednoho systému.

I když občas zastával úřad opata klášte­ra Samjá [Bsam-jas] v centrálním Tibetu, trávil větší část svého života na cestách anebo v ústraní. Obnovoval a zakládal růz­né kláštery, především v Bhútánu, kde se musel po deset let zdržovat v politickém azylu. - Longčhenpovo učení bylo nově uspořádáno Džigme Lingpou ['Džigs-medgling-pa] (1730-1798) a tak se nakonec do­stalo až do teorie hnutí rime.

Lotosová sútra 

sanskrt: Saddharma-pundaríkasútra, čínsky: Miao-fa-lien-chua-ťing, zkráceně: Fa-chua-ťing, japonsky: Mjóhó renge kjó, zkráceně: Hokkekjó, tzn. "Sútra lotosu pra­vého zákona"

Jedna z nejvýznamnějších súter mahájánového buddhismu, jež je zvlášť populární v Číně a Japonsku. Z jejího uče­ní vycházejí školy Tchien-tchaj (resp. Tendai) a Ničirenova škola, ale uzná­vají ji i další směry, protože obsahuje zá­kladní myšlenky mahájány: učení o trans­cendentní povaze Buddhy a o možnosti všeobecného vysvobození. V mahájáně je považována za sútru, obsahující úplnou Buddhovu nauku, na rozdíl nad hínajánských súter, jež pojednávají jen o jejich díl­čích aspektech. Buddha ji prý zvěstoval na závěr své učitelské činnosti. Zaznamenána byla poprvé kol. 200.

Lotosová sútra tvoří Buddhovo kázání přednesené na Supím vrchu před obrov­ským množstvím různých bytostí. Buddha v něm ukazuje, že existuje mnoho metod, s jejich pomocí může tvor dosáhnout osvícení, ale všechny jsou ve své podstatě totožné a jejich odliš­nosti mají jen přechodný charakter: "vo­zidla" šrávaků, pratjékabuddhů a bódhisattvů se vzájemně liší jen potud, že jsou přizpůsobena odlišným schopnos­tem jednotlivých bytostí. Buddha učil o těchto třech vozidlech (trijána) díky své "obratnosti v metodě" (upája). Ve sku­tečnosti však existuje jen jediné vozidlo, Buddhovo vozidlo, jež vede k osvícení a zahrnuje hínajánu i mahájánu.

Tuto představu názorně osvětluje slav­ný příměr o hořícím domě, z něhož chce otec zachránit své děti zabrané do hry. Pro­tože neposlouchají jeho volání, slibuje jim podle jejich založení vůz s antilopím, ko­zím či buvolím spřežením, pokud zane­chají hry a opustí dům. Když je pomocí to­hoto "triku" zachrání, věnuje každému z nich obzvláště vzácný kočár tažený bí­lým buvolem.

Lotosová sútra kromě toho zdůrazňuje význam důvěřivého spoléhání (šraddhá) na cestu k vysvobození, při jehož upevňo­vání nabízejí pomoc i buddhové a bódhisattvové. Zvláštní kapitola je věnována bódhisattvovi Avalókitéšvarovi, v níž je neobyčejně zřetelně vyjádřena myšlenka přispění bódhisattvů.

V Lotosové sútře není Buddha chápán jako historická osobnost, ale jako projev dharmakáji, jež trvá věčně. Každý tvor má podíl na tomto transcendentním bytí Buddhy buddhovská přirozenost, buššó) a může se tedy "stát" buddhou, tj. pro­budit se k jeho pravé podstatě. (LVM)

Lüme kadro nyengyu chökorgu

lus med mkha' 'gro snyan brgyud chos skor dgu

V tibetštině "devět učení linie od úst k uchu beztvarých dákiní"; řada stručných jednořádkových pokynů, které indický siddha Tilopa obdržel od beztvarého projevu (zjevení) skutečnosti. Tilopa tyto pokyny předal svému žákovi Nárópovi, který je zase částečně předal svému žákovi Marpovi (Mar pa Chos kyi blo gros) a později v plném znění indickému mistru Ti phu pa (údajně zázračnému převtělení jeho syna). Čtyři z devíti předal Marpa svému žákovi Milarepovi (Mi la ras pa), který pak slavně vyslal svého žáka Račchunga (Ras Chung Pa Rdo Rje Grags) do Indie, aby od Ti phu pa získal zbývajících pět. Tyto pokyny jsou chápány jako shrnutí celé cesty tantrické praxe a jsou základem mnoha učení sekty Kagjü (Bka' brgyud) tibetského buddhismu. Těchto devět je:

• Dozrávání a osvobození: rozetnutí spletitých uzlů mysli (smin grol sems kyi rgya mdud bshig).
• Předsevzetí: Nahlédnutí do své vlastní mysli, zrcadlo (dam tshig rang sems me long ltos).
• Kanály a jejich energie: oživení sítě a centra (rtsa rlung drwa mig 'khor lo bskor).
• Velká blaženost: uchování vzácného klenotu řeči (bde chen gsung gi rin chen zung).
• Nedotčené poznání: nahlížení lampou prvotního vědomí (rig pa ye shes sgron me ltos).
• Sebeosvobození: pozornost velké pečeti (rang grol phyag rgya chen po ltos).
• Svátostná substance: vyhřívání se na slunci realizace (dam rdzas rtogs pa'i nyi ma lde).
• Čin: úder mečem do vody (spyod pa chu la ral gri rgyob).
• Jedna chuť: náhled do zrcadla vnějšího (ro snyoms phyi'i me long ltos).