K

kababši

(bka' babs bzhi)

Tilopa obdržel od různých guruů čtyři sady jógových praxí, které předal svému hlavnímu žákovi Náropovi. Tyto čtyři zvláštní odkazy se staly základním pramenem pro Šest jóg Náropy (tib. naro čhödug). Často se uvádí, že tyto čtyři zvláštní odkazy tvoří jógy iluzorní tělo, sen, jasné světlo a čandálí. Jeden z nejobsáhlejších popisů čtyř zvláštních odkazů uvádí Wangčhug Gjalcchen ve svém životopise Tilopy. Popisuje v něm dvě sady čtyř zvláštních odkazů, jednu obyčejnou a druhou mimořádnou. Obyčejné čtyři zvláštní odkazy (tib. thünmongkji kababši), spolu s příslušnou linií učitelů, jsou:

mahámudra (Pán tajemství [Vadžrapáni], Saraha, Lohipa [Lüjipa], Dárika, Dingkapa [Tengipa])
otcovská tantra (bódhisattva Ratnamati, Nágárdžuna, Mátangí),
mateřská tantra (Sumati, Šinglopa, Thanglopa, Karnaripa)
jasné světlo (Birvapa [Virúpa], Dombipa, Bhinasa, Lavapa, Indrabódhi [Indrabhúti)). Tilopovými guruy pro tato učení tedy byli Dingkapa, Mátangí, Karnaripa a Indrabódhi.

Mimořádné čtyři zvláštní odkazy (tib. thünmong majinpe kababši) jsou spjaty s Tilopovým přijetím praxí šesti jóg. Jsou to: (1) jóga čandálí a jóga snu od Kršnáčárji, (2) jóga iluzorního těla a otcovská tantra od Nágárdžuny, (3) jóga jasného světla a neduální tantra od Lavapy a (4) jóga vymrštění vědomí a jóga barda a mateřská tantra od Sumati Samantabhadrí.

Podle jiných pramenů mohou tyto čtyři alternativně zahrnovat přenosy mahámudry, mezistavu (bardo), mateřské tantry (mátrtantra), otcovské tantry (pitrtantra) a jednotlivých tanter, jako jsou tantry Čakrasanvara, Hévadžra a Guhjasamádža. (LMT)

Kagjü

Bka' brgyud

V tibetštině "ústní linie" nebo "linie Buddhova slova"; jedna ze čtyř hlavních sekt tibetského buddhismu. Termín Kagjü používají všechny sekty tibetského buddhismu ve smyslu ústního předávání učení z jedné generace na druhou, předávání, jehož kořeny sahají až do Indie. Slouží jako název konkrétní sekty, název Kagjü odkazuje na konkrétní linii, Marpa Kagjü, "ústní linii Marpy", linii tantrických zasvěcení, pokynů a praktik, které do Tibetu přinesl z Indie překladatel Marpa v jedenáctém století. Z této linie se vyvinuly četné sekty a podsekty, z nichž některé získaly velkou autonomii a institucionální moc. V tomto smyslu je poněkud zavádějící označovat Kagjü za jedinou sektu; neexistuje například jediná hlava sekty jako v případě Sakja nebo Gelug. Různé sekty a podsekty však mají společnou retrospektivu k učení, které Marpa převzal z Indie. A tak místo toho, aby se o Kagjü hovořilo jako o jedné ze čtyř sekt (chos lugs), je v tibetštině Marpa Kagjü zařazena jako jeden z osmi proudů tantrického učení, takzvaných osmi velkých linií instrukcí (sgrub brgyud shing rta chen po brgyad), skupiny, do níž patří také Ňingma, Atíšova Kadampa a instrukce o "odloučení" čo (gčod). V některých tibetských dějinách se linie Marpa nazývá "Bílá linie" (dkar brgjud), pojmenovaná podle bílých bavlněných šátků, které její jogíni nosili při praxi osamělé meditace. Vyskytuje se také označení "Linie kázně" (dka' brgyud). Linie, od níž se odvozují všechny sekty a podsekty, se obrací nejen k Marpovi, ale i k jeho učiteli a jejich učitelům, jejichž kořeny sahají až k tantrickému buddhovi Vadžradharovi. Vadžradhara předal své pokyny indickému mahásiddhovi Tilópovi, který je zase předal bengálskému učenci a jogínovi Nárópovi. Právě s Nárópou (vlastně s jeho žáky) se Marpa setkal během svého pobytu v Indii, kde obdržel slavnou Náro-čhödug (nā ro chos drug) neboli šest Nárópových nauk. Marpa se vrátil do Tibetu, přeložil texty a předal tyto a další nauky (včetně mahámudry, charakteristické praxe Kagjü) řadě žáků, včetně svého nejslavnějšího žáka Milaräpy. Těchto pět osobností - buddha Vadžradhara, indičtí tantričtí mistři Tilopa a Náropa a jejich tibetští následovníci Marpa a Milaräpa (oba byli spíše laici než mniši) - tvoří linii, která je uznávána a uctívána všemi formami Kagjü. Jeden z hlavních žáků Milaräpy, lékař a mnich Gampopa spojil tantrické pokyny, které obdržel od Milaräpy, a představil je v mnišském a exegetickém prostředí, které znal ze svého studia v sektě Kadampa. Zdá se tedy, že Gampopa se zasloužil o přeměnu potulného hnutí laických jogínů v sektu se silným mnišským prvkem. Založil významný klášter v jižním Tibetu v oblasti Dagpo; na důkaz jeho významu se někdy pozdější větve Kagjü souhrnně nazývají Dagpo Kagjü (dwags po bka' brgjud). Kagjü se později rozdělila na to, co je v tibetštině známo jako "čtyři hlavní a osm menších Kagjü" (bka' brgyud che bzhi chung brgyad). Řada těchto podsekcí již jako samostatné instituce nepřežila, ačkoli díla jejich hlavních představitelů jsou nadále studována. Z těch, které přežily, hrají Karma Kagjü (bka' brgyud), Digung Kagjü (bri gung bka' brgyud) a Dugpa Kagjü (brug pa bka' brgyud) nadále důležitou roli v Tibetu, himálajské oblasti a v exilu. (PDB)

Kagjü Ngagdzö

Bka' brgyud sngags mdzod

V tibetštině "Pokladnice manter Kagjü"; sbírka tantrických nauk patřících sektě tibetského buddhismu Kagjü, kterou v šesti svazcích sestavil a vydal tibetský mistr 19. století "Jam mgon kong sprul blo gros mtha' yas". Sbírka tvoří jednu z pěti pokladnic Kong sprul (kong sprul mdzod lnga) a z velké části uchovává esoterické pokyny, které předal zakladatel Kagjü Marpa svému žákovi Ngok Čhöku Dordže (Rngog Chos sku rdo rje). (PDB)

Kagjüpa

Bka' brgyud pa

Osoba, která se hlásí k sektě Kagjü (bka' brgyud) tibetského buddhismu.

Kálačakra

Doslova: "kolo času"; poslední a nejkomplexnější buddhistická tantra (10. stol.), kterou měl sepsat mytický král Sučandra ze Šambhaly. V kálačakrovém učení hrají značnou roli počítání času a astronomie a uvedení Kálačakratantry do Tibetu (1027 po Kr.) se pokládá za základ tibetského kalendáře. Zvláštností meditačního systému Kálačakratantry je rozpracování nauky o Ádibuddhovi (Buddhovi počátků), jenž zvyšuje počet pěti buddhovských rodů (buddhakula) na šest. Kálačakrovu nauku symbolizuje "Desateronásobná mocná mantra".

Podle tibetské tradice Kálačakratantru uchovávalo sedm králů ze Šambhaly a 25 oprávněných "zvěstovatelů". V době 12. zvěstovatele dospěla nauka do Indie a záhy poté do Tibetu. Jedna z nejdůležitějších linií, po níž se šířila, vedla přes učence Butöna (1290-1364) k Congkhapovi a ještě dnes se Kálačakratantru praktikuje ve škole Gelugpa.

Samotná tantra se skládá ze tří částí: "vnější", "vnitřní" a "další". Předmětem vnější části je hmotný svět; popisuje vznik vesmíru a rozvíjí zeměpis a astronomii. Důraz přitom spočívá na počítání času a k tomu potřebné matematice. Naproti tomu vnitřní část popisuje výstavbu psychického světa jako funkci nádí a další část je věnována božstvům zviditelňovaným v sádhaně. Všechny tři díly jsou pokládány za různé stránky ádibuddhovského principu (Samantabhadra).

Kálačakratantra dále obsahuje výčet šesti meditačních cvičení, která sice podle svého počtu odpovídají šestici učení Náročhödug a komentoval je též Náropa, ale mají s nimi společnou pouze techniku tummo ("vnitřního tepla"). (LVM)

kammatthána

V páli doslova "pracovní podklad", tj. "meditační téma"; téma nebo předmět meditace (bhávana) sloužící k tréninku mysli a kultivaci mentálního soustředění (samádhi). Termín původně označoval povolání nebo zaměstnání, například zemědělce, obchodníka nebo žebráka, ale byl přijat jako technický termín, který obecně označuje různé druhy meditačních cvičení. Visuddhimagga uvádí čtyřicet témat, která se k tomuto účelu používají. Na prvním místě je deset "vizualizačních pomůcek" (kasina) - pomůcek, které jsou sestaveny z prvků země, vody, ohně a vzduchu; barev modré, žluté, červené a bílé a světla a prostoru - k rozvoji koncentrace. Cvičení kasin mohou vyvolat všechna čtyři "meditační pohroužení" (džhána, dhjána) spojená s jemnohmotnou sférou. Následuje deset "odpudivých témat" (asubha; ašubha-bhávaná), jako je rozklad mrtvoly, která mohou vést pouze k prvnímu meditačnímu pohroužení (dhjáně). Po nich následuje deset "vzpomínek" (anussati, anusmrti): tj, (1) Buddha, (2) dhamma (dharma), (3) sangha, (4) morálka, (5) štědrost, (6) božstva, (7) smrt, (8) tělo, (9) nádech a výdech (ánápánasati, ánápánasmrti a (10) mír. Z nich může připomínání neboli všímavost (sati, smrti) nádechu a výdechu vyvolat všechna čtyři meditační pohroužení, zatímco připomínání si těla může vyvolat první pohroužení; ostatní připomínání vedou pouze k "přístupovému soustředění" (upačára-samádhi), které bezprostředně předchází, ale nedosahuje úrovně prvního pohroužení. Následují čtyři "nehmotné sféry" (arúpájatana), tj, "sféra nekonečného prostoru" (ákásánaňčájatana, ákášánantjájatana); "nekonečného vědomí" (viňňánaňčájatana, vidžňánánantjájatana); "nicoty" (ákiňčaňňájatana, ákiňčanjájatana); a "ani vnímání, ani nevnímání" (nevasaňňánásaňňájatana, naivasandžňánásandžňájatana). Meditace o těchto objektech zahrnuje rostoucí zjemnění čtvrtého pohroužení a vede k získání "nehmotných dosažení" (arúpa-samápatti), nazývaných také "nehmotná pohroužení" (arúpávačara džhána; árúpjávačara-dhjána). Čtyři pozitivní pocitové stavy neboli "božská setrvání" (brahmavihára; [nebo appamaňňa], jsou láskyplnost (metta; maitrí), soucit (karuna), altruistická neboli empatická radost (mudita) a vyrovnanost neboli nestrannost (upekkha; upekša). Z nich milující laskavost, soucit a altruistická radost mohou vyvolat pouze první tři meditační pohroužení, ale vyrovnanost může vyvolat všechna čtyři. Existuje jedno vnímání odpornosti jídla (áháré patikkúlasaňňá) a jedna analýza čtyř prvků (čatudhátu vavatthána), které mohou vyvolat přístupové soustředění. Některá z těchto témat se prý lépe hodila pro určité povahové typy, například témata o odpornosti pro osoby se silnými sklony k chtíči nebo vnímání odpornosti jídla pro obžerství; jiná, jako například meditace o vdechování a vydechování, byla univerzálně vhodná pro všechny povahové typy. Buddha měl údajně schopnost odhadnout povahové typy svých žáků a určit, která témata meditace jim budou nejlépe vyhovovat; když pozdější generace tuto schopnost odhadu ztratily, počet pravidelně používaných kammatthána dramaticky poklesl, přičemž zdaleka nejoblíbenějším tématem bylo uvědomování si dechu. (PDB)

Kandžur

(správně Kangjur, "Překlad [Buddhových] slov")

Kandžur je sbírkou tibetské buddhistické posvátné literatury zachycující "Buddhova slova", na rozdíl od Tandžuru, který je sbírkou komentářů a rozličných děl. Tento soubor kanonické literatury obsahuje přes 1000 prací (dergeský Kandžur 1109 prací), postupně překládaných od 8. století. V dnešní podobě má více než 100 svazků (dergeský Kandžur 102 svazky).

Vnitřní uspořádání Kandžuru a Tandžuru se od čínského buddhistického kánonu výrazně liší. Kandžur se dělí do devíti oddílů, z nichž nejvýznamnější jsou Vinaja (tibetský Dulwa, mnišská disciplína, 13 svazků), Pradžňápáramitá (tibetský Šerčhin, transcendentální moudrost, 21 svazků), Sútry (tibetský Dode, naukové texty, 32 svazků), Tantry (tibetský Gjübunt, doslova "Sto tisíc tanter", magické a esoterické texty, 20 svazků) a Dháraní (tibetsky Zungdü, 2 svazky).

Pouze první oddíl má hodně společného s pálijským kánonem jižního buddhismu. Kandžur obsahuje několik set súter, většinou různých mahájánových škol, včetně řady děl školy Sarvástiváda, a několik sbírek avadán, obsahujících legendy o předchozích životech svatých, jejichž posláním bylo dokládat, že dobré činy mají dobré následky a za špatné činy se odplácí špatným. Tento literární žánr se nachází na pomezí mezi hínajánou a mahájánou. Kandžur rovněž obsahuje několik set tanter, speciálních rituálních a meditačních textů vadžrajánové formy buddhismu charakteristické pro Tibet. Později byl rozděleny do čtyř skupin: světské obřady, náboženské obřady, tradiční jógové praktiky a esoterické formy tantrické jógy. (Základy asijských náboženství, Karolinum 2005)

karmamudra

tibetsky: las kyi phyag rgya

V sanskrtu "akční pečeť"; termín používaný pro označení ženské družky v praxi sexuální jógy v anuttarajóga-tantře. V souvislosti se sexuální jógou se někdy vyjmenovávají tři typy žen-družek neboli vidja ("žen poznání"). První je džňánamudra neboli "pečeť moudrosti", která je představovanou nebo vizualizovanou partnerkou a není skutečnou družkou. Druhý a třetí typ družek jsou obě skutečné družky. Samajamudra neboli "pečeť slibu" je družka, která je plně způsobilá k praktikování sexuální jógy v tom smyslu, že je vhodného věku a kasty, praktikovala společnou cestu a dodržuje tantrické sliby (samaja). Třetím a posledním typem je karmamudra, která je rovněž skutečnou družkou, ale nemusí mít kvalifikaci samajamudry. V některých výkladech tantrické praxe se o těchto třech typech "pečetí" hovoří s odkazem na mahámudru neboli "velkou pečeť", což je mnohoznačný pojem, někdy definovaný jako spojení metody (upája) a moudrosti (pradžňa), které nevyžaduje družku.

karman

páli: kamma; tibetsky: las; čínsky: jie (ye); japonsky: gō

V sanskrtu "činnost"; ve skloňované podobě "karma"; termín používaný pro označení nauky o činnosti a jí odpovídajícímu "dozrávání" či "ovoci" (vipáka), podle níž ctnostné skutky těla, řeči a mysli přinášejí štěstí v budoucnosti (v tomto životě nebo v dalších životech), zatímco nectnostné skutky vedou naopak k utrpení. Ve védském náboženství se karman vztahoval zejména na rituální činy. Mezi hnutími potulných asketů šrámanů, k nimž patřil i buddhismus, nabyl tento pojem širšího významu. Džinisté například zastávali teorii karmanu jako tělesné substance vzniklé v důsledku nevhodných činů, které brání duši dosáhnout osvobození; aby se duše osvobodila z pout vytvořených minulými činy, bylo třeba tělo od této karmické substance přísně očistit prostřednictvím morální kázně a askeze.

Přestože buddhisté stejně jako džinisté přijímali pojem morální kauzality, nově definovali karman místo toho jako mentální záměr (čétana) nebo záměrné (četajitva) jednání: Buddha výslovně říká: "Jednání je vůle, neboť poté, co člověk něco zamýšlel, uskutečňuje činnost prostřednictvím těla, řeči a mysli."

Tyto činy jsou čtyř typů: (1) prospěšné (kušala), které vedou k prospěšným výsledkům (vipáka); (2) neprospěšné (akušala), které vedou k neprospěšným výsledkům; (3) smíšené, se smíšenými výsledky, které mohou být částečně škodlivé a částečně prospěšné; a (4) neurčité (avjákrta), což jsou činy vykonané po osvícení, které v podmíněné říši nepřinášejí žádný výsledek. Termín karman označuje jak potenciální, tak kinetickou energii nezbytnou k udržení procesu; a stejně jako se energie neztrácí ve fyzikálním procesu, neztrácí se ani v procesu morální příčiny a následku.

Buddhisté tvrdí, že mezi činem a jeho plodem existuje nutný vztah, který se však nemusí projevit v současném životě; naopak, když se sejde komplex podmínek a vhodný čas pro jejich uskutečnění, činy přinesou své odvetné ovoce, a to i po intervalu stovek milionů eonů (kalp). Plody činů také přijímá mentální kontinuum (čittasantána) bytosti, která čin původně vykonala, nikoliv bytosti jiné; v hlavním proudu buddhismu tedy nelze ani přijmout plody karmanu jiného, ani vykoupit činy jiného. O fyzickém vesmíru (bhádžana-lóka) a všech zkušenostech v něm se rovněž říká, že jsou produkty karmanu, i když v pasivním, eticky neutrálním smyslu. Cílem buddhistické cesty je osvobození od účinků karmanu a koloběhu znovuzrození (sansára) zničením připoutanosti k pocitu vlastního já (átman). Učení o karmanu má čelit omylům antinomismu (že morálka je pro spásu zbytečná), anihilacionismu a materialismu. Na činech ve skutečnosti záleží, i když v konečném důsledku neexistuje žádné já, které by bylo původcem činu. Proto je třeba karman jako představující kontinuitu mezi jednáním a výsledkem chápat ve spojení s učením o diskontinuitě, které je anátman: skutečně existuje kauzální řetězec spojující iniciátora jednání a příjemce jeho výsledku, ale není to tak, že osoba, která jednání vykonává, je stejná jako osoba, která výsledek zakouší (nesprávný názor věčnosti), nebo že činitel je odlišný od zakoušejícího (nesprávný názor anihilacionismu). Tuto souvislost přirovnáváme k mléku, které se mění na různé formy tvarohu, másla a ghí: mléko a ghí nejsou ani totožné, ani rozdílné, ale jsou kauzálně propojeny.

Proces, který spojuje karmickou příčinu a následek, stejně jako proces, jímž se toto spojení přerušuje, je podrobně popsán ve dvanáctinásobném řetězci závislého vzniku (pratítjasamutpáda). Osvícené bytosti, jako je buddha nebo arhat, tento řetězec zničily, a tím odstranily veškerou připoutanost ke svým minulým karmickým kontinuím; po svém osvícení tedy mohou stále vykonávat činnosti, které však nepovedou k výsledkům, jež by vedly k dalším životům v sansáře. Ačkoli Buddha uznává, že souvislosti mezi karmou a jejím účinkem se mohou zdát natolik složité, že se jeví jako nepochopitelné (proč například zlý člověk, který škodí druhým, žije v bohatství, zatímco dobrý samaritán, který pomáhá druhým, žije v chudobě?), je pevně přesvědčen, že tyto souvislosti lze poznat, a to s dokonalou přesností, díky zkušenosti probuzení (bódhi). Dva ze tří druhů poznání (trividja; tévidždža) a jedno z nad-poznání (abhidžňa), které jsou vedlejšími produkty osvícení, totiž zahrnují vhled do platnosti souvislostí mezi karmickou příčinou a následkem jak pro sebe, tak pro všechny bytosti: tj. schopnost vzpomenout si na své vlastní předchozí životy (púrvanivásánusmrti: pubbé-nivásánussati) do všech podrobností; a vhled do karmických osudů i všech ostatních bytostí (čjutjupapattidžňána; čutúpapátánuňána). (PDB)

karmapa

(karma-pa)

Duchovní hlava tibetské buddhistické školy Karma-kagjü (Karma-bka'-brgjud).

Karmapa

(Karma-pa)

Odnož tibetské buddhistické školy Karma-kagjü, vzniklá ve 12. století v klášteře Cchurphu (Mcchur-phu)

Karmasiddhiprakarana

tibetsky: Las grub pa'i rab tu byed pa; čínsky: Ta-šeng čcheng-jie lun (Dasheng chengye lun); japonsky: Daijō jōgōron

V sanskrtu: "Zkoumání stanovující [správné chápání] karmanu"; významný traktát sepsaný asi v roce 360 n. l. indickým učencem Vasubandhu, který se snaží vysvětlit karmickou kontinuitu s odvoláním na kvintesenci jógáčárové nauky o zásobovém vědomí (álajavidžňána). Sanskrtská recenze se nedochovala, takže text je znám pouze z překladů do čínštiny (od Vimókšapradžňa a Süan-can-ka) a do tibetštiny. Vasubandhu kritizuje různé teorie předkládané ohledně vzájemných souvislostí mezi karmanem (činem) a vipákou (ovocem), o nichž se diskutovalo v konkurenčních buddhistických školách, včetně Vaibhášiky, Sanmitíj a Sautrántiky. Díky této vyčerpávající analýze Vasubandhu dochází k závěru, že ačkoli vše může být momentální (kšanika), karman a vipáka jsou spojeny prostřednictvím rekvizice kauzálních asociací, které jsou zakotveny v zásobovém vědomí. Toto zásobové vědomí je úložištěm zárodků (bídža) minulých činů a slouží jako odplatné neboli přivlastňující vědomí (ádána-vidžňána), které projevuje karmické plody na základě prospěšných a neprospěšných vlivů vznikajících v ostatních vědomích (vidžňána), s nimiž je spojeno. Zásobové vědomí je tedy zásobárnou zárodků všech minulých zkušeností a zároveň vědomím, které si v okamžiku znovuzrození "přivlastňuje" fyzické tělo. Vasubandhuova analýza smiřuje dočasnost (kšanikaváda), jedno z nejradikálnějších zarámování nauky o ne-já (anátman), s nepomíjivostí karmanu. (PDB)

kasina

sanskrt: krtsna/krtsnájatana; tibetsky: zad par gyi skye mched; čínsky: pien-čchu (bianchu); japonsky: hensho

V páli doslova "celek" nebo "univerzum" [nebo kasinájatana], "vizualizační pomůcka", které slouží jako meditační základ pro "celek" pozornosti mysli na objekt soustředění. Zpravidla se uvádí deset kasin: vizualizační pomůcky, která jsou sestaveny z fyzikálních prvků (mahábhúta) země, vody, ohně a vzduchu; barev modré, žluté, červené a bílé; světla a prázdného prostoru. Například pomůcka země může být zhotovena z kruhu hlíny rovnoměrné struktury, vodní pomůcka z nádoby s vodou a červená pomůcka z kusu červené látky nebo z červeně namalovaného kruhu. Meditace začíná pohledem na fyzický předmět; vnímání pomůcky se nazývá "počáteční znak" nebo "přípravný znak" (parikamma-nimitta). Jakmile je předmět jasně vnímán, meditující si jej zapamatuje tak, aby jej v mysli viděl stejně jasně jako očima. Tento dokonalý mentální obraz pomůcky se nazývá "eidetický znak" neboli "studijní znak" (uggaha-nimitta) a slouží následně jako předmět soustředění. Jakmile se vnitřní vizualizace tohoto eidetického znaku prohloubí a pět překážek (nívarana) mentálního pohroužení (džhána, dhjána) se dočasně zmírní, vznikne "zástupný znak" neboli "analogický znak" (patibhága-nimitta), který se vynoří z eidetického obrazu, jako když se podle textů vytahuje meč z pochvy nebo zpoza mraků se vynořuje měsíc. Zástupný znak je mentální reprezentace vizualizovaného obrazu, která nekopíruje to, co bylo viděno očima, ale představuje jeho abstrahovanou, esencializovanou kvalitu. Kruh hlíny se nyní může jevit jako měsíc, vodní pomůcka jako zrcadlo zavěšené na obloze nebo červená pomůcka jako zářivý drahokam. Zatímco eidetický znak byl přesnou mentální kopií vizualizovaného počátečního znaku, zástupný znak nemá žádnou pevnou formu, ale meditující s ním může libovolně manipulovat. Trvalá pozornost věnovaná zástupnému znaku povede ke všem čtyřem meditačním pohroužením spojeným s jemnohmotnou sférou. Snad kvůli složitosti přípravy pomůcek kasin byl tento typ meditace vytlačen technikami, jako je uvědomování si dýchání (ánápánasati; ánápánasmrti), a dnes se ve světě théravády praktikuje jen zřídka. Její pojetí čistě mentálního objektu, který je jakousi čistší "reprezentací" vnějšího smyslového objektu vnímaného očima, má však přesvědčivé souvislosti s pozdějším pojetím Jógáčáry, podle níž je svět projekcí mysli. (PDB)

khanikasamádhi

V páli "chvilkové soustředění"; typ základního soustředění, které je doplňkem upačára samádhi a appaná samádhi a používá se v souvislosti s meditujícími, kteří rozvíjejí praxi vhledu (vipassana, vipašjana). Ačkoli meditující, který se specializuje na techniky vhledu, nemusí rozvíjet pokročilé formy meditačního usebrání (džhána, dhjána), přesto vyžaduje určitou míru soustředění, aby si udržel intenzivní analýzu prožitků. Proto komentátoři tvrdí, že i praxe vhledu vyžaduje "chvilkové soustředění", aby byla úspěšná. (PDB)

Khuddakanikája

pálijsky: "Krátká sbírka"; pátá část Sutta-pitaky, resp. Sútrapitaky, sestávající z 15 "krátkých" oddílů: jsou to

Khudda-kapátha: sbírka pravidel a předpisů týkajících se obřadů aj.
Dhammapada: skládá se ze 423 strof věnovaným základům buddhistické nauky a těší se v zemích théravádového buddhismu velké oblibě. Je uspořádána do 26 kapitol.
Udána: obsahuje 80 slavnostních výroků Buddhy.
Itivuttaka ("Tak bylo řečeno"): sestává z pojednání o mravních otázkách, jež jsou připisována Buddhovi.
Suttanipáta: jedna z nejstarších částí kanonické literatury, vykazuje vysokou literární hodnotu.
Vimánavatthu: sbírka 83 legend, jež ukazují, jak člověk může ctnostným životem dosáhnout znovuzrození jako bůh (déva).
Pétavatthu : o znovuzrození v podobě hladového ducha (préta) po nectném životě.
Théragáthá: sbírka 107 písní (gátha), jež jsou připisovány "nejstarším" mnichům (théra); pocházejí z dob raného buddhismu.
Thérígáthá: 73 písní ženských "nejstarších" (thérí), jež byly proslulé svými ctnostmi.
Džátaka.
Niddésa: komentář k Suttanipátě (viz č. 5).
Patisambhidá-magga: analytická pojednání ve stylu abhidharmy.
Apadána: obsahuje příběhy o dřívějších životech mnichů, mnišek a světců, proslulých svou dobročinnosti.
Buddhavansa: veršovaná vyprávění o osudech 24 buddhů, kteří předcházeli Buddhovi Šákjamunimu.
Čarijápitaka: sbírka vyprávění, jež přejímají náměty džátak. Ukazují jak Buddha ve svých dřívějších životech uskutečnil deset dokonalostí (páramitá).

kinhin

japonsky; cvičení zenu v chůzi, jak se cvičí v zenových klášterech mezi jednotlivými dobami sezení (zazen).

Ve škole Rinzai se chodí rychle a energicky, často v poklusu, zatímco ve škole Sótó se kinhin cvičí ve "zpomaleném tempu". V linii zenu, která se odvíjí od moderního zenového mistra Daiun Sógaku Harady, se cvičí způsob chůze ležící někde uprostřed mezi oběma krajnostmi. (LVM)

kinnara

páli: kinnara; tibetsky: mi 'am ci; čínsky: ťin-na-luo (jinnaluo); japonsky: kinnara

Třída podivuhodných nebeských hudebníků na dvoře Kubéry, která se řadí pod gandharvy. V sanskrtu název doslova znamená "Jak by to mohl být člověk?". Říká se, že mají lidská těla, ale hlavy koní, ale někdy jsou také zobrazováni jako malí ptáci s lidskými hlavami. Kinnara jsou časté dekorativní postavy v buddhistickém jeskynním a chrámovém umění. Kinnara je jedním z osmi druhů ne-lidí (aštasena), kteří chrání Dharmu, a často se objevují v audiencích buddhistických súter. Dalších sedm je déva, asura, gandharva, nága, jakša, garuda a mahorága. (PDB)

Kisá Gótamí

sanskrt: Kršá Gautamí

V páli "Vyhublá Gótamí"; významná arahatka, therí, kterou Buddha prohlásil za přední mezi svými mnišskými žáky v nošení hrubého roucha (lúkhačívara). Příběh Kisá Gótamí se nachází na několika místech pálijského kánonu a komentářů a pro svou dojemnost patří k nejoblíbenějším vyprávěním ve světě théravády. Narodila se v chudé rodině ve městě Sávatthí, její osobní jméno bylo Gótamí a pro svou hubenost dostala přídomek Kisá ("hubená" nebo "vyhublá"). Měla štěstí, že se provdala do bohaté rodiny, ačkoli se k ní nechovali s úctou, dokud neporodila syna. Její štěstí však netrvalo dlouho, protože syn zemřel, právě když byl dost starý na to, aby mohl běhat a hrát si. Kisá Gótamí se zbláznila žalem, bloudila s tělem svého syna v náručí a všude hledala léky, které by ho vrátily k životu. Každý, ke komu se přiblížila, se jí posmíval a odháněl ji, až se nad ní nakonec slitoval jeden laskavý muž a nasměroval ji k Buddhovi. Buddha jí na její prosby o oživení syna odpověděl, že to udělá, pokud mu přinese hořčičné semínko z domácnosti, kde nikdo nezemřel. Když horečně hledala dům od domu a nakonec nenašla žádný, který by nezažil smrt svých blízkých, uvědomila si nevyhnutelnost smrti, a tak mohla nakonec uložit tělo svého dítěte k odpočinku na pohřebišti. Po návratu k Buddhovi požádala o přijetí do mnišského řádu a byla vysvěcena. Okamžitě se z ní stala vstoupivší do proudu (sótápanna) a brzy nato arahatka. V předchozí existenci byla svědkem toho, jak Padumuttara Buddha prohlásil jednu ze svých mnišek za nejpřednější mezi těmi, kdo nosí hrubá roucha, a tehdy se zapřísáhla, že si jednou vyslouží stejný titul. (PDB)

kjabdo

[skjabs-'gro]

tibetsky: "utéci se k útočišti". Ritualizovaný akt k vzývání "útočiště" je ve všech školách tibetského buddhismu nezbytným předpokladem jakéhokoli zabývání se buddhistickým učením. V hínajáně a mahájáně jsou třemi objekty, představujícími útočiště: 1. Buddha; 2. učení (dharma); 3. duchovní společenství či obec (sangha). Ty zajišťují věřícímu ochranu, a bývají také nazývány třemi klenoty (triratna). Plné uznání těchto tří principů a oddanost k nim se vyjádří obřadním "utíkáním se pod ochranu". "Diamantová cesta" (vadžrajána) rozšířila objekty útočiště na čtyři přidáním učitele (lama). V některých školách existuje šestice útočišť, tvořená třemi klenoty, ke kterým se přidávají: 4. lama; 5. osobní ochranné božstvo (jidam); 6. síly inspirace či vnuknutí (dákiní).

Význam Buddhy jako Mistra a obce mnichů jako nositelů jím zprostředkovaného učení byl již dříve uznáván. Koneckonců je v něm spatřován základ buddhistického světového názoru. Když později s rozvojem nejrůznějších mahájánových škol ustoupil historický Buddha svým významem do pozadí a do popředí se dostalo universálně existující "buddhovství", nahlíželo se nakonec ve vadžrajáně na duchovního učitele jako na ztělesnění tohoto buddhovství.

Buddhistické tantry opětovně poukazují na ústřední roli učitele, který dokáže vysvětlovat a provádět obtížná cvičení. Postavení učitele jako čtvrtého útočiště a konečně i názor, že představuje ztělesnění všech tří klenotů, souvisí přímo s praktikami vadžrajány.

Zhruba v době, kdy pronikly do Tibetu tantry, bylo zformalizováno také vyhledávání útočiště a učitele, čehož jasným důkazem jsou biografie Nárópy a Milaräpy.

Rovněž Atíša zdůrazňoval zvláštní význam lamy jako útočiště, a na základě toho se mu dostalo přízviska kjabdo-pandita ("učenec-útočiště").

Při vypracovávání meditačních technik jednotlivých škol tibetského buddhismu představovala v následujících stoletích útočiště spolu s vytvářením osvícenosti ducha (bódhičitta) jedno z "přípravných cvičení" každé vadžrajánové praxe. Náropa sám napsal tato slova:

Můj duch - svrchovaný Buddha.
Moje slova - svrchované učení.
Moje tělo - svrchované společenství.

(LVM)

kléša

páli: kilésa

Označuje všechny vlastnosti, jež kormoutí ducha, tvoří základ všeho neblahého (akušala) jednání a poutají tak člověka ke koloběhu znovuzrození. Dosažení arhatství znamená zánik všech kléš.

Kléši bývají rozdělovány různým způsobem; Visuddhimagga uvádí desatero kléš: jsou to touha (tršná), zášť, klam, pýcha, mylné názory (dršti), pochybnost (vičikitsá), strnulost, rozrušení, nestoudnost, nesvědomitost. Často se setkáváme s dělením na múlakléši a upakléši: pod pojmem múlakléša se rozumí touha, zášť, klam, pýcha, pochybnost, mylné názory (např. víra v osobnost, věčnost a zničení, popírání zákona karmy, lpění na těchto bludných názorech, jakož i víra, že falešné nauky mohou vést k spasení). Upakléši jsou vášně spojené s múlakléšami. Mnohdy se k nim řadí též patero překážek (nívarana).

Mylné názory je možno odstranit čirým úsudkem (daršana); ostatní vášně, které se opírají o touhu, zášť a jiné emocionální faktory a nejsou jako ty předchozí intelektuální povahy, se dají vymýtit mnohem obtížněji a pomaleji. Můžeme se jich zbavit opakovaným cvičením meditace (bhávaná), jako je dhjána, samápatti a soustředění (samádhi). (LVM)

kléša

páli: kilésa; tibetsky: nyon mongs; čínsky: fan-nao (fannao); japonsky: bonnó

V sanskrtu "trápení" nebo "znečištění"; mentální faktory, které narušují mysl a podněcují k nedobrým (akušala) skutkům těla, řeči a mysli. Aby bylo možné se osvobodit od znovuzrození, je třeba kléša a činy, které podněcují, ovládnout a nakonec odstranit. Typický standardní seznam kléša zahrnuje takzvané tři jedy (triviša): chamtivost neboli smyslnost (rága neboli lóbha), nenávist neboli averzi (dvéša) a klam (móha). Podle školy sarvástiváda existuje šest "základních trápení" neboli "poskvrněných faktorů širokého rozsahu" (klešamahábhúmika), které jsou spojeny se všemi poskvrněnými myšlenkami: K tomu patří: klam (móha), nepozornost (pramáda), lenost (kausídja), nedostatek víry (ášraddhja), lenost (stjána) a neklid (auddhatja). Podobně existuje deset "poskvrněných faktorů omezeného rozsahu" (upaklešaparíttabhúmika), které mohou být spojeny s poskvrněnými myšlenkami: hněv (kródha), pokrytectví (mrakša), sobectví (mátsarja), závist (íršja), rozčilení nebo soutěživost (prasáda), škodolibost (vihinsa), nepřátelství (upanáha), lstivost nebo úskočnost (šáthja) a arogance (mada). Ve škole jógáčáry je obvykle vyjmenováno šest základních kléš - chtivost (rága), nechuť (pratigha), hloupost (múdhi), pýcha (mána), skeptická pochybnost (vičikitša) a pět nesprávných názorů (dršti), tj., (1) domněnka, že pět agregátů (skandha) má své já, (2) dva krajní názory - eternalismus a anihilacionismus, (3) odmítání zákona kauzality, (4) udržování nesprávných názorů a domněnka, že jsou nadřazeny všem ostatním názorům, (5) nesprávné chápání nesprávných typů jednání či morálky jako přispívajících k osvícení - a dvacet odvozených (upakléša). (PDB)

klu

Třída tibetských předbuddhistických podzemních božstev spojovaných s vodou a infekčními nemocemi, jako je malomocenství. S příchodem buddhismu byli klu začleněni mezi indická božstva nágy. Mají hlavu a trup jako lidé, ale ocasy jako hadi. Klu jsou pravděpodobně příbuzní čínským longům neboli drakům: longové létají ve vzduchu, klu zůstávají ponořeni v podzemních jezerech, ale oba dva jsou spojeni s vodou. Před stavbou klášterů a dalších budov v Tibetu je nutné klu uctívat v rituálech, které zahrnují jak mírumilovné oběti, tak projevy násilné síly. Klu se kombinují s dalšími třídami tibetských božstev a vytvářejí složené entity: klu bdud, klu sman, klu btsan, klu srin a podobně. (PDB)

Krakuččhanda

v sanskrtu: buddha předchozího světového věku.

krijátantra

tibetsky: čha gjü (rgyud)

V sanskrtu "akční tantra"; nejnižší z tradiční čtyřčlenné kategorizace tantrických textů, dalšími jsou (ve vzestupném pořadí) čarjátantra, jógatantra a anuttarajógatantra. Podle tradičních komentářů se tato třída tanter nazývá tak proto, že kladou důraz na provádění vnějších úkonů nebo rituálů před praktikováním meditace. Mezi tantry zařazené do této skupiny patří Susiddhikarasútra a Subáhupariprččhátantra. (PDB)

krtsnájatana

viz: Deset vizualizačních pomůcek, kasina.

Kšitigarbha

tibetsky: Sa yi snying po; čínsky: Ti-cang (Dizang); japonsky: Jizō

V sanskrtu doslova "pozemský sklad", významný bódhisattva, který má moc zachraňovat bytosti, jež mají tu smůlu, že se znovu narodí v peklech. Ačkoli je Kšitigarbha znám ve všech zemích mahájány díky svému zařazení do všeobecně známého seskupení osmi velkých bódhisattvů (mahopaputra; aštamahopaputra), v Indii ani Tibetu zřejmě nebyl předmětem individuálního kultovního uctívání. Teprve ve východoasijském buddhismu se Kšitigarbha prosadil a stal se všeobecně uctívaným. V Číně získal kult Kšitigarbhy (čínsky: Ti-cang) popularitu přinejmenším v pátém století, kdy byla přeložena Dasheng daji Dizang shilun jing ("Mahájána Mahásannipáta Sútra o Kšitigarbhovi a deseti kolech"), a to nejprve za dynastie Severní Liang a následně znovu Süan-Cang-em (Xuanzang) v roce 651 n. l.

Stejnojmenná Kšitigarbhasútra, přeložená na konci 7. století, konkrétně vypráví o bódhisattvově slibu zachránit všechny bytosti v šesti sférách existence dříve, než by sám dosáhl buddhovství, a vypráví známý příběh o předchozím zrození bódhisattvy jako mladé ženy, jejíž synovská zbožnost po smrti heretické matky zachránila matku před znovuzrozením v pekle Avíči. Právě schopnost zachránit zemřelé členy rodiny před strašlivým znovuzrozením se stala Ti-cangovou dominantní charakteristikou v Číně, kde převzal roli Pána pekel, protikladu Nefritového císaře z původní čínské kosmologie. Tato role možná vyplynula z Ti-cangova zobrazení jako Pána pekel v apokryfním díle Foshuo Dizang pusa faxin yinlu shiwang jing a odráží buddhistické přizpůsobení středověkého čínského zájmu o posmrtný život. Zdá se, že tato specializace na službu obyvatelům pekla se rovněž vyvinula spolu se vznikem Ti-cangova zobrazení jako mnicha, o němž Číňané předpokládají, že sídlí na buddhistické posvátné hoře Jiuhuashan v provincii Anhui. Kšitigarbha je v čínské ikonografii snadno rozpoznatelný, protože jako jediný bódhisattva nosí prosté mnišské roucho a má oholenou hlavu, nikoliv zdobenou pokrývku hlavy.

V Japonsku, kde je Kšitigarbha známý jako Jizō, má tento bódhisattva jiný význam. Jizo, který byl do Japonska zaveden v období Heian, se stal nesmírně populárním jako ochránce dětí, patron cestovatelů a strážce prahů obce. Jizó je obvykle zobrazován jako mnich s holí v levé ruce a škapulířem nebo růžencem v pravé. Hranice vesnice, za kterou se děti neměly toulat, často označovala kamenná socha Jizō. Japonští rybáři také hledali u Jizō ochranu; sochy bódhisattvy, které postavili první japonští přistěhovalci na Havaji, se dodnes nacházejí na mnoha oblíbených místech na Havajských ostrovech, kde se rybaří a koupou. V moderním Japonsku je Jizō stále považována za zvláštního ochránce dětí, včetně mrtvě narozených a potracených. Na památku těchto dětí a jako způsob, jak Jizóa požádat o jejich ochranu, jsou sochy Jizóa často oblečeny do bryndáčku (obvykle červené barvy), někdy mají na hlavě pletenou čepici nebo čepec a poblíž jsou umístěny hračky.

Tibetská ikonografie obvykle zobrazuje Kšitigarbhu sedícího na lotosovém květu, držícího v pravé ruce čintámani a levou rukou zobrazujícího varadamudru. (PDB)

Kubera

tibetsky: Lus ngan po; čínsky: Ťü-fej-luo (Jufeiluo); japonsky: Kubeira

V sanskrtu staroindický bůh bohatství a král jakšů, příbuzný s Vaišravanou a Džambhalou. Podle hinduistické mytologie byl Kubera synem Višrávy, proto Vaišravana je jeho patronym. Jeho sídlo je údajně na Šrí Lance, ačkoli předtím, než se stal bohem bohatství, žil na hoře Kailása. Kubera je oblíbený zejména v himálajských oblastech, kde bývá zobrazován jako boháč s velkým břichem a držící v ruce mangustu, která po zmáčknutí vyvrhuje drahokamy. (PDB)

Kumáradžíva

[Kumárajíva], (čínsky Ťiou-ma-luo-š', Ťiou-ma-luo-š'-pcho, zkr. Luo-š', Š')

344 - 413 Nejvýznamnější překladatel buddhistických sanskrtských textů v Číně. Kumáradžíva, jenž pocházel ze šlechtické rodiny z Kuče v dnešním Sin-ťiangu (otec se jmenoval Kumárájana a matka Džívá), studoval nejprve učení hínajány a později se stal stoupencem mahájány. 401 přišel na pozvání panovníka do Čchang-anu (dnešní Si-an; tehdy hl. m. státu Pozdní Čchin), kde za pomoci tisíce mnichů se pustil do překladatelské činnosti. Roku 402 mu byl propůjčen titul zemského preceptora.

Nejdůležitější díla přeložená Kumáradžívou jsou:

Amitábhasútra (402)
Lotosová sútra (406)
Vimalakírtinirdéšasútra (406)
Árjadevova Šatašástra (404)
Madhjamakakáriká (409)
Mahápradžňápára-mitášástra (412)
Dvádašadvárašástra (409)

Kumáradžíva vstoupil v sedmi letech spolu se svou matkou, princeznou, do buddhistického řádu. Oba odešli do Kašmíru, kde studovali po tři roky u nejvěhlasnějších učitelů hínajány. Poté žili rok v Kašgaru, kde Kumáradžíva kromě buddhismu studoval také astronomii, matematiku a okultní vědy. Tam přišel také do styku s mahájánou, jíž se nadále výlučně věnoval. Po návratu do Kuče pronikla jeho pověst jako učence brzy na císařský dvůr. 384, po dobytí Kuče severočínským státem Raný Čchin, byl zatčen a po 17 let zadržován jedním buddhismu nepřátelským generálem, až konečně 401 přišel do Čchang-anu, kde pod ochranou císaře zahájil svou překladatelskou činnost. Kumáradžíva rozhodujícím způsobem vylepšil metody překladu, jež převládaly až do jeho příjezdu do Číny: On sám mluvil plynně čínsky a jeho spolupracovníci byli vybaveni vynikající znalostí buddhismu a sanskrtu. Proces překládání probíhal následujícím způsobem: Kumáradžíva dvakrát vysvětlil význam textu v čínštině, načež mnichové obsah místa prodiskutovali a pokusili ho přeložit do literární čínštiny, zatímco Kumáradžíva stále znovu porovnával originál a překlad, dokud nebylo nalezeno konečné znění.

Kumáradžíva se snažil, na rozdíl od jiných překladatelů, zprostředkovat podstatu sútry a vyhýbal se doslovným překladům. Troufal si také krátit texty a přizpůsobovat je čínskému vkusu. (LVM)