K


Kálačakra

Doslova: "kolo času"; poslední a nejkomplexnější buddhistická tantra (10. stol.), kterou měl sepsat mytický král Sučandra ze Šambhaly. V kálačakrovém učení hrají značnou roli počítání času a astronomie a uvedení Kálačakratantry do Tibetu (1027 po Kr.) se pokládá za základ tibetského kalendáře. Zvláštností meditačního systému Kálačakratantry je rozpracování nauky o Ádibuddhovi (Buddhovi počátků), jenž zvyšuje počet pěti buddhovských rodů (buddhakula) na šest. Kálačakrovu nauku symbolizuje "Desateronásobná mocná mantra".

Podle tibetské tradice Kálačakratantru uchovávalo sedm králů ze Šambhaly a 25 oprávněných "zvěstovatelů". V době 12. zvěstovatele dospěla nauka do Indie a záhy poté do Tibetu. Jedna z nejdůležitějších linií, po níž se šířila, vedla přes učence Butöna (1290-1364) k Congkhapovi a ještě dnes se Kálačakratantru praktikuje ve škole Gelugpa.

Samotná tantra se skládá ze tří částí: "vnější", "vnitřní" a "další". Předmětem vnější části je hmotný svět; popisuje vznik vesmíru a rozvíjí zeměpis a astronomii. Důraz přitom spočívá na počítání času a k tomu potřebné matematice. Naproti tomu vnitřní část popisuje výstavbu psychického světa jako funkci nádí a další část je věnována božstvům zviditelňovaným v sádhaně. Všechny tři díly jsou pokládány za různé stránky ádibuddhovského principu (Samantabhadra).

Kálačakratantra dále obsahuje výčet šesti meditačních cvičení, která sice podle svého počtu odpovídají šestici učení Náročhödug a komentoval je též Náropa, ale mají s nimi společnou pouze techniku tummo ("vnitřního tepla"). (LVM)


Kumáradžíva 

[Kumárajíva], (čínsky Ťiou-ma-luo-š', Ťiou-ma-luo-š'-pcho, zkr. Luo-š', Š') 

344-413 Nejvýznamnější pře­kladatel buddhistických sanskrtských textů v Čí­ně. Kumáradžíva, jenž pocházel ze šlech­tické rodiny z Kuče v dnešním Sin-ťiangu (otec se jmenoval Kumárájana a matka Džívá), studoval nejprve učení hínajány a později se stal stoupencem mahájány. 401 přišel na pozvání panovníka do Čchang-anu (dnešní Si-an; tehdy hl. m. státu Pozdní Čchin), kde za pomoci tisíce mnichů se pustil do pře­kladatelské činnosti. 402 mu byl propůjčen titul zemského preceptora.

Nejdůležitější díla přeložená Kumáradžívou jsou: 

  • Amitábhasútra (402)
  • Lotoso­vá sútra (406)
  • Vimalakírtinirdéšasútra (406)
  • Árjadevova Šatašástra (404)
  • Madhjamakakáriká (409)
  • Mahápradžňápára-mitášástra (412)
  • Dvádašadvárašástra (409)

Kumáradžíva vstoupil v sedmi letech spolu se svou matkou, princeznou, do buddhistického řádu. Oba odešli do Kašmíru, kde studovali po tři roky u nejvěhlasnějších učitelů hínajány. Poté žili rok v Kašgaru, kde Kumáradžíva kromě buddhismu stu­doval také astronomii, matematiku a okult­ní vědy. Tam přišel také do styku s mahájánou, jíž se nadále výlučně věnoval. Po ná­vratu do Kuče pronikla jeho pověst jako učence brzy na císařský dvůr. 384, po do­bytí Kuče severočínským státem Raný Čchin, byl zatčen a po 17 let zadržován jedním buddhismu nepřátelským generálem, až konečně 401 přišel do Čchang-anu, kde pod ochranou císaře zahájil svou překladatel­skou činnost. Kumáradžíva rozhodujícím způsobem vylepšil metody překladu, jež převládaly až do jeho příjezdu do Číny: On sám mluvil plynně čínsky a jeho spolupra­covníci byli vybaveni vynikající znalostí buddhismu a sanskrtu. Proces překládání probíhal následujícím způsobem: Kumára­džíva dvakrát vysvětlil význam textu v čín­štině, načež mnichové obsah místa prodis­kutovali a pokusili ho přeložit do literární čínštiny, zatímco Kumáradžíva stále znovu porovnával originál a překlad, dokud ne­bylo nalezeno konečné znění.

Kumáradžíva se snažil, na rozdíl od ji­ných překladatelů, zprostředkovat pod­statu sútry a vyhýbal se doslovným pře­kladům. Troufal si také krátit texty a při­způsobovat je čínskému vkusu. (LVM)