J
jakša
páli: jakkha; tibetsky: gnod sbyin; čínsky: jie-čcha (yecha); japonsky: yasha
V indické mytologii třída přírodních duchů, obvykle působících
jako místní strážci země a stromů a pokladů v nich ukrytých. Mají nadpřirozené
schopnosti - včetně schopnosti létat, měnit svou podobu a mizet, které mohou
využívat pro dobro i zlo. Často se objevují v buddhistických textech, někdy
slouží jako laskaví ochránci a poslové Buddhy a jeho žáků. Nejznámější z nich
je Vadžrapáni, který doprovází Buddhu jako jeho osobní strážce. Běžně jsou
uváděni mezi posluchači Buddhových kázání, přičemž někteří z nich dosáhli
hodnosti vstoupivších do proudu. Existují také démoničtí jakšové, zejména
ženské jakši nebo jakšové, kteří požírají nemluvňata a mrtvoly a musí být
zkroceni Buddhou, arhatem nebo bódhisattvou. Kontinent Uttarakuru a ostrov Srí
Lanka byly považovány za sídla jakšů. (PDB)
Jama
tibetsky: Gshin rje; čínsky: Yanmo wang; japonsky: Enma ō
V buddhistickém panteonu pán smrti a král pekel. Mezi šesti
osudy znovuzrození (šadgati) je Jama považován za božstvo (déva), i když jeho
sídlo je různě umisťováno do nebe (svarga), do říše duchů (préta) a do pekel (náraka).
O zrození, stáří, nemoci a trestu se říká, že jsou to jeho poslové, kteří jsou
posíláni mezi lidi, aby jim připomínali, že se mají vyvarovat zlých skutků a
žít ctnostně. Jelikož karman funguje jako přirozený zákon, přičemž utrpení
vyplývá z nemravných činů a štěstí ze ctnostných činů, měl by proces morální
příčiny a následku probíhat bez potřeby soudce, který by vyměřoval odměny a
tresty. V indických pramenech je však Jama někdy popisován jako soudce mrtvých,
který je vyslýchá ohledně jejich skutků a hříšníky zařazuje do příslušného
pekla. Tato Jamova role byla rozšířena v Číně, kde dohlížel na typicky čínskou
pekelnou byrokracii: Jama prý uspořádal složitou řadu domorodých
"podzemních vězení" (čínsky: diyu) do přehledného systému deseti
pekelných soudů, z nichž každému předsedal jiný král, který soudil příchozí
obyvatele. Tito soudci byli souhrnně známí jako deset pekelných králů, š'-wang
(shiwang) a jsou předmětem stejnojmenného Š'-wang ťing (Shiwang jing), čínského
domorodého spisu (apocrypha). Viz také Kšitigarbha. (PDB)
jidam
(yi dam)
V tibetštině se tento termín často překládá jako "meditační božstvo" nebo "ochranné božstvo". V praxi buddhistické tantry je to osvícená bytost, ať už mužská nebo ženská, mírumilovná nebo hněvivá, která slouží jako ohnisko praxe sádhany. Jako toto božstvo si má člověk představovat také svého tantrického učitele (vadžráčárja).
Tento termín je nejistého původu a nezdá se, že by byl přímým překladem sanskrtského termínu, ačkoli ištadévata je s ním někdy ztotožňován. Etymologie, která se často uvádí, považuje termín za zkratku slov yid kyi dam tshig, což znamená "oddanost mysli".
Tradičně se jidam vybírá hozením květu na mandalu, přičemž
božstvo, na které květ dopadne, se stává "vyvoleným božstvem". Když
však člověk obdrží tantrické zasvěcení, ústředním božstvem této tantry se
obvykle stává jidam, přičemž se často vyžaduje každodenní praxe obětování a
meditace. Říká se, že prostřednictvím uctívání božstva a recitace mantry
božstvo obdaruje úspěchy (siddhi). Při praxi devatájógy člověk medituje sám nad
sebou jako nad tímto božstvem, aby dosáhl buddhovství v podobě tohoto božstva. Jidam
je považován za jeden ze tří kořenů ca sum (rtsa gsum) tantrické praxe spolu s guru
a dákiní: guru je považován za zdroj požehnání, jidam za zdroj úspěchů a dákiní
za zdroj aktivity. Tyto tři kořeny jsou považovány za vnitřní útočiště, Buddha,
dharma a sangha za vnější útočiště a kanály (nádí), větry (prána) a kapky (bindu)
za tajné útočiště. (PDB)
Jógáčára
dosl.: "provádění jógy" (zvaná též vidžňánaváda, dosl.: "škola, jež hlásá poznání"); škola indického mahájánového buddhismu, kterou založili Maitréjanátha, Asanga a Vasubandhu. V souladu s ústřední myšlenkou jógáčáry je vše, co lze vnímat, "pouhý duch" (čittamátra); věci existují jen jako poznávací procesy, ne jako "předměty"; mimo poznání nemají žádnou skutečnou realitu. "Vnější svět" je podle toho "čistý duch". Podobně jako neexistují žádné věci jako objekty, není ani žádný zakoušející subjekt. Vnímání představuje proces tvůrčí představivosti, který vytváří obrazy zdánlivých vnějších předmětů. Tento proces lze vysvětlit s pomocí pojmu "zásobové vědomí" (álajavidžňána). V jógáčáře dále získala svou konečnou podobu nauka o třech Buddhových tělech (trikája).
Vedle zakladatelů patřili k významným představitelům školy též Sthiramati a Dharmapála, kteří v rámci jógáčáry vytvořili dva nové směry (škola Fa-siang, škola Hossó). Jméno školy jógáčára se odvozuje od toho, že její stoupenci přikládají zvláštní význam cvičení "jógy", jak je zde zcela obecně označována meditativní praxe, jež slouží ke zdokonalení všech vlastností, jaké se vyžadují od bódhisattvy, budoucího buddhy.
Mechanismus vytváření vnějšího světa se v jógáčáře vysvětluje následujícím způsobem: V álajavidžňáně jakožto základu poznatelného a zásobárně všech dřívějších dojmů se rozvíjejí zárodky (bídža), jež plodí duchovní jevy. Jako skladiště všech zárodků tvoří álajavidžňána určující faktor uzrávání (vipáka), jímž jógáčára vysvětluje proces karmy. Kromě toho na sebe zárodky v zásobovém vědomí vzájemně působí, takže jejich interakce vytváří klam, že něco skutečně existuje. Álaja vidžňána bývá často přirovnáváno k proudu, jehož voda se neustále obnovuje a který po smrti teče dál a představuje tak kontinuitu od existence k existenci.
Jednotlivé formy smyslového vědomí vycházejí z činnosti zárodků a ducha (manas), jenž je "poskvrněný" a bývá považován za hlavního činitele při vzniku subjektivity. Vyvolává klamnou představu já tam, kde v podstatě existují jen psychické jevy, a tedy jen samotná "zkušenost" a žádný subjekt jako "zakoušející". Duchem poznatelné fenomény mají trojí povahu: jsou představované (parikalpita), závislé (paratantra) a dokonalé (parinišpanna). Jako "představované" tvoří fenomény pouhé "přeludy", falešné představy. "Závislé" jsou proto, že vznikají v závislosti na jiných faktorech. "Dokonalé" jsou ve své pravé podstatě, jíž je prázdnota (šúnjatá); bývá označována též jako jejich "takovost" (tathatá). Známkou této "takovosti" je nedvojnost. Realizaci pravé podstaty představuje osvícení (bódhi). Je imanentní všem věcem. "Takovost" bývá často nazývána též "Buddhovým já", což jógáčáře vyneslo výtku, že zastává substancialismus.
Cesta k vysvobození se s odkazem na starší buddhismus člení do čtyř stupňů a předpokládá provádění páramit a soustředění (samádhi): 1. přípravná cesta: zde se bódhisattva přihlašuje k nauce "nic než duch". 2. cesta vhledu (daršanamárga): na tomto stupni bódhisattva do nauky opravdově proniká, získává "vědění prosté představ" (nirvikalpadžňánam) a vstupuje do první z deseti "zemí" (bhúmi) na pouti bódhisattvy. Uskutečňuje vyšší intuitivní poznání, v němž jsou subjekt i objekt jedním a týmž. Na cestě vhledu počíná "odstraňování poskvrn" (kléša) a "převracení základu" (ášrajaparávrtti). 3. cesta duchovního tvoření: zde bódhisattva prochází jednu po druhé desítku "zemí" a dále rozvíjí již dosažené poznání. Pokračuje "očišťování od poskvrn" i "převracení základu". 4. "konečná cesta": na tomto posledním stupni jsou všechny poskvrny zničené a "převracení základu" dovršené. Tím je učiněn konec koloběhu životů (sansára). Bódhisattva realizoval "tělo velkého řádu" (dharmakája).
Škola jógáčáry dosáhla největšího rozkvětu v 6. stol. Centrem učení se stala klášterní univerzita Nálanda v severní Indii. Dharmapála tam učil naprostému idealismu a zaměřoval se na "nic než představu".
Vedle nálandské školy existovala též škola ve Valabhí, kterou založil Gunamati a za jejíhož nejvýznamnějšího představitele je považován Sthiramati. Ten hlásal umírněný idealismus a pokoušel se spojit učení jógáčáry a myšlenky Nágárdžunovy. Těžiště jeho nauky tvoří představa prázdnoty (šúnjatá). Ze spojení myšlenkového odkazu jógáčáry a sautrántiků vyšla logicko-gnozeologická škola Dignágy a jeho žáka Dharmakírtiho... (LVM)
Jógáčárabhúmišástra
1. Čínsky Jü-ťia-š'-ti-lun, dosl.: "Pojednání o zemích jógáčáry"; základní dílo školy jógáčáry, jež podle tradice pochází od Asangy, kterému je prý vnukl budoucí buddha Maitréja. Podle nejnovějších výzkumů je lze připsat Maitréjanáthovi. Je to jedno z nejrozsáhlejších děl buddhistického písemnictví a představuje souhrn učení jógáčáry. Originál v sanskrtu se dochoval jen ve zlomcích, avšak máme úplné překlady v čínštině a tibetštině.
Dílo je psáno v próze s veršovanými vsuvkami a člení se na pět částí: 1.17 "zemí" (bhúmi), které za pomoci jógáčáry osvětlují pokrok na cestě k osvícení; zde je těžiště celé práce; 2. výklady k těmto "zemím"; 3. vysvětlení těch súter, o něž se opírá učení o jógáčárových zemích; 4. "oddíly", jež jsou obsaženy v oněch sútrách; 5. součásti buddhistického kánonu (sútra, Vinajapitaka, abhidharma). Zkrácenou verzi tohoto díla tvoří Árjašásanaprakarana ("Důkaz ušlechtilého učení"), jejímž autorem je rovněž Asanga a jež se dochovala ve dvou čínských překladech, z toho jeden od Paramárthy a druhý od Süan-canga. (LVM)
2. Jógačárabhúmišástra nebo Jógáčárabhúmi
tibetsky: Rnal 'byor spyod pa'i sa'i bstan bcos; čínsky: Jü-čchie-š'-ti lun (Yuqieshidi lun); japonsky: Yugashijiron
V sanskrtu "Pojednání o stadiích jógické praxe"; encyklopedické dílo, které je hlavním traktátem (šástra) školy Jógáčára indického buddhismu. Mělo velký vliv ve východní Asii a Tibetu, do čínštiny ho přeložil Süan-cang (Xuanzang) v letech 646-648 a do tibetštiny kolem roku 800. Autorství je tradičně připisováno Asangovi (nebo v Číně Maitréjovi), ale rozsah a obsáhlost textu naznačují, že jde o kompilaci práce řady učenců (možná včetně Asangy) během 4. století n. l. V roce 1848 byl text vydán ve spolupráci s čínskou církví. Dílo je rozděleno do pěti hlavních částí. První a nejdelší, zahrnující přibližně polovinu textu, se nazývá "Několik stupňů" (Bahubhúmika nebo Bhúmivastu) a v sedmnácti oddílech uvádí stupně cesty k buddhovství. Dva nejznámější z těchto oddílů (oba se dochovaly v sanskrtu a kolovaly jako samostatná díla) jsou Šrávakabhúmi a Bódhisattvabhúmi, přičemž druhý z nich obsahuje jedno z nejpodrobnějších pojednání o cestě bódhisattvy (márga) v indické literatuře. V této části se pojednává o mnoha ústředních naukách školy Jógáčára, včetně osmi vědomí, álajavidžňány a tří přirozeností (trisvabháva). Struktury a praxe cest šrávaky, pratjékabuddhy a bódhisattvy jsou zde představeny v podobě, která se nakonec stala normativní mezi mahájánskými scholastiky obecně (nejen mezi stoupenci Jógáčáry). Druhá část, "Kompendium řešení [otázek]" (Viniščajasangrahani), se zabývá spornými body, které se objevily v předchozí části. Třetí oddíl, "Kompendium výkladu" (Vjákhjánasangrahani), zkoumá tyto body ve světle příslušných pasáží ze súter; je zajímavé, že většina textů citovaných v tomto oddíle jsou sanskrtské ágamy, nikoli mahájánové sútry. Čtvrtá část nazvaná "Kompendium synonym" (Parjájasangraha) se zabývá termíny uvedenými v sútrách. Pátá a poslední část, "Kompendium témat" (Vastusangraha), se zabývá ústředními body buddhistické nauky, včetně pratítjasamutpáda a bódhi. Tento oddíl obsahuje také pojednání o vinaji a (v čínské verzi) o abhidharmě. (PDB)
jógatantra
tibetsky: naldžor (rnal 'byor rgyud)
Jedna ze čtyř tradičních indických kategorií tantrických
textů. V pozdně indické kategorizaci buddhistické tantry byla stanovena
hierarchie, která řadila texty do jedné ze čtyř kategorií v sestupném pořadí: anuttarajógatantra,
jógatantra, čarjátantra a krijátantra. O přesném významu těchto kategorií,
jejich parametrech a obsahu se široce diskutovalo, zejména v Tibetu. V jednom z
vlivných popisů se říkalo, že jógatantra klade důraz na vnitřní jógu před
vnější rituální praxí, a proto nepoužívá praxi sexuálního spojení. Zkoumání
textů zařazených do této kategorie však ukazuje, že tento popis je poněkud
svévolný. Mezi důležité texty řazené mezi jógatantry patří Sarvatathágatatattvasangraha,
Maňdžušrímúlakalpa, Sarvadurgatiparišódhanatantra a Vadžrašekhara. V
jógatantrách se vyskytují často mandaly s buddhou Vairóčanou jako ústředním
božstvem. (PDB)
joni
tibetsky: skye gnas; čínsky: šeng (sheng); japonsky: shō
V sanskrtu a páli "způsoby zrození"; čtyři
způsoby, jimiž se vnímající bytosti rodí do tří říší existence (traidhátuka):
(1) zrození z vejce (andadžajoni), tj. bytosti zrozené z vajec, jako jsou
ptáci, plazi, ryby a hmyz; (2) zrození z živé bytosti (džarájudža-joni),
tj. bytosti zrozené z lůna, jako jsou savci a lidé; (3) zrození ve vlhku (sansvedadžajoni),
tj, bytosti, jako jsou červi vzniklí ze zkaženého masa nebo komáři zrozeni z
bažinaté vody, které se chápou jako zrozené v důsledku kombinace tepla a
vlhkosti; (4) metamorfní zrození (upapádukajoni), tj. spontánně vzniklé
bytosti, jako jsou božstva (déva), hladoví duchové (préta), obyvatelé pekla (náraka)
a bytosti pobývající v mezistavu (antarábhava). Podle některých výkladů se i
bytosti obecně zařazené do jedné kategorie mohou za určitých okolností narodit jiným
způsobem. Například ačkoli se lidské bytosti rodí živých bytostí, pět set synů
krále Paňčály, jednoho ze šestnácti starobylých indických království, se prý
zrodilo z vajec, král Mándháto se zrodil z vlhkosti a první lidé, kteří se
objevili na počátku kalpy, se zrodili metamorfózou. Mezi zvířaty jsou sice
první tři způsoby zrození nejčastější, ale existují i zvířata zrozená
metamorfózou, například nága a garuda. A konečně mezi bytostmi, které se rodí
metamorfózou, existují určité typy prétů, o nichž se říká, že se rodí z živé
bytosti. (PDB)
jonišomanaskára
[nebo jonišomanasikára]
tibetsky: tshul bzhin yid la byed pa; čínsky: žu-li cuo-i/ čeng s'-wej (ruli zuoyi/zheng siwei); japonsky: nyorisai/shōshiyui
V sanskrtu "systematická pozornost"; pozornost zaměřená na předmět nebo jev záměrně a důkladně, aniž by se nechala strhnout jeho vnějšími znaky (lakšana) a druhotnými vlastnostmi (anuvjaňdžana). Tento termín se v souvislosti s meditací používá pro důkladné rozjímání, při němž člověk sleduje předmět nebo jev až k jeho příčině či původu, takže vnímá, jak vzniká a zaniká v souladu s podmínkami. Jonišomanaskára tedy v konečném důsledku odkazuje na pozornost zaměřenou na Čtyři největší pravdy, která odhaluje, že věci tohoto složeného světa jsou ve své podstatě nestálé (anitja), strastné (duhkha) a bez já (anátman).
Zatímco nesystematická pozornost (ajonišomanaskára)
věnovaná vlastnostem smyslových objektů vytváří falešné názory, touhu a nakonec
podřízení se objektivnímu řádu sansáry, systematická pozornost naopak tuto
nesystematickou pozornost ukončuje, takže praktikující vnímá pravou povahu
věcí. Díky systematické pozornosti tedy nevznikají dosud neprojevené chybné
názory (mithjádršti), již vzniklé ustávají, vznikají neprojevené správné názory
(samjagdršṭi) a již vzniklé přibývají. Systematická pozornost je tedy základem
cesty, která vede k osvobození od sansáry.(PDB)