J

jakša

(pálijsky jakkha); tvorové zmiňovaní v buddhistickém kánonu, kteří jsou božské povahy a vládnou nadpřirozenými silami. V mnoha případech jsou jakšové divými démonskými bytostmi, jež žijí na osamělých místech a jsou nepřátelsky zaujaté vůči lidem, zvláště těm, kteří vedou duchovní život. Svým povykem často ruší mnichy a mnišky v rozjímání.


jógáčára

dosl.: "pro­vádění jógy" (zvaná též vidžňánaváda, dosl.: "škola, jež hlásá poznání"); škola indického mahájánového buddhismu, kterou založili Maitréjanátha, Asanga a Vasuban­dhu. V souladu s ústřední myšlenkou jógáčáry je vše, co lze vnímat, "pouhý duch" (čittamátra); věci existují jen jako poznávací procesy, ne jako "předměty"; mimo po­znání nemají žádnou skutečnou realitu. "Vnější svět" je podle toho "čistý duch". Podobně jako neexistují žádné věci jako objekty, není ani žádný zakoušející sub­jekt. Vnímání představuje proces tvůrčí představivosti, který vytváří obrazy zdán­livých vnějších předmětů. Tento proces lze vysvětlit s pomocí pojmu "zásobové vědo­mí" (álajavidžňána). V jógáčáře dále zís­kala svou konečnou podobu nauka o třech Buddhových tělech (trikája).

Vedle zakladatelů patřili k významným představitelům školy též Sthiramati a Dharmapála, kteří v rámci jógáčáry vytvo­řili dva nové směry (škola Fa-siang, ško­la Hossó). Jméno školy jógáčára se odvo­zuje od toho, že její stoupenci přikládají zvláštní význam cvičení "jógy", jak je zde zcela obecně označována meditativní pra­xe, jež slouží ke zdokonalení všech vlastností, jaké se vyžadují od bódhisattvy, bu­doucího buddhy.

Mechanismus vytváření vnějšího světa se v jógáčáře vysvětluje následujícím způ­sobem: V álajavidžňáně jakožto základu poznatelného a zásobárně všech dřívějších dojmů se rozvíjejí zárodky (bídža), jež plo­dí duchovní jevy. Jako skladiště všech zá­rodků tvoří álajavidžňána určující faktor uzrávání (vipáka), jímž jógáčára vysvět­luje proces karmy. Kromě toho na sebe zárodky v zásobovém vědomí vzájemně působí, takže jejich interakce vytváří klam, že něco skutečně existuje. Álaja vidžňána bývá často přirovnáváno k proudu, jehož voda se neustále obnovuje a který po smr­ti teče dál a představuje tak kontinuitu od existence k existenci.

Jednotlivé formy smyslového vědomí vycházejí z činnosti zárodků a ducha (manas), jenž je "poskvrněný" a bývá po­važován za hlavního činitele při vzniku subjektivity. Vyvolává klamnou předsta­vu já tam, kde v podstatě existují jen psy­chické jevy, a tedy jen samotná "zkuše­nost" a žádný subjekt jako "zakoušející". Duchem poznatelné fenomény mají trojí povahu: jsou představované (parikalpita), závislé (paratantra) a dokonalé (parinišpanna). Jako "představované" tvoří fenomény pouhé "přeludy", falešné představy. "Zá­vislé" jsou proto, že vznikají v závislosti na jiných faktorech. "Dokonalé" jsou ve své pravé podstatě, jíž je prázdnota (šúnjatá); bývá označována též jako jejich "takovost" (tathatá). Známkou této "takovosti" je nedvojnost. Realizaci pravé podstaty před­stavuje osvícení (bódhi). Je imanentní všem věcem. "Takovost" bývá často nazývána též "Buddhovým já", což jógáčáře vy­neslo výtku, že zastává substancialismus.

Cesta k vysvobození se s odkazem na starší buddhismus člení do čtyř stupňů a předpokládá provádění páramit a soustředění (samádhi): 1. přípravná cesta: zde se bódhisattva přihlašuje k nauce "nic než duch". 2. cesta vhledu (daršanamárga): na tomto stupni bódhisattva do nauky opravdově proniká, získává "vědění pro­sté představ" (nirvikalpadžňánam) a vstu­puje do první z deseti "zemí" (bhúmi) na pouti bódhisattvy. Uskutečňuje vyšší intu­itivní poznání, v němž jsou subjekt i objekt jedním a týmž. Na cestě vhledu počíná "odstraňování poskvrn" (kléša) a "pře­vracení základu" (ášrajaparávrtti). 3. cesta duchovního tvoření: zde bódhisattva pro­chází jednu po druhé desítku "zemí" a dá­le rozvíjí již dosažené poznání. Pokračuje "očišťování od poskvrn" i "převracení zá­kladu". 4. "konečná cesta": na tomto po­sledním stupni jsou všechny poskvrny zni­čené a "převracení základu" dovršené. Tím je učiněn konec koloběhu životů (sansára). Bódhisattva realizoval "tělo velkého řádu" (dharmakája).

Škola jógáčáry dosáhla největšího roz­květu v 6. stol. Centrem učení se stala kláš­terní univerzita Nálanda v severní Indii. Dharmapála tam učil naprostému idealis­mu a zaměřoval se na "nic než představu".

Vedle nálandské školy existovala též škola ve Valabhí, kterou založil Gunamati a za jejíhož nejvýznamnějšího představite­le je považován Sthiramati. Ten hlásal umírněný idealismus a pokoušel se spojit učení jógáčáry a myšlenky Nágárdžunovy. Těžiště jeho nauky tvoří představa prázdnoty (šúnjatá). Ze spojení myšlen­kového odkazu jógáčáry a sautrántiků vyšla logicko-gnozeologická škola Dignágy a jeho žáka Dharmakírtiho... (Lexikon východní moudrosti)



Jógáčárabhúmišástra 

Čínsky Jü-ťia-š'-ti-lun, dosl.: "Pojednání o zemích jógáčáry"; základní dílo školy jógáčáry, jež podle tradice po­chází od Asangy, kterému je prý vnukl budoucí buddha Maitréja. Podle nejno­vějších výzkumů je lze připsat Maitréjanáthovi. Je to jedno z nejrozsáhlejších děl buddhistického písemnictví a představuje sou­hrn učení jógáčáry. Originál v sanskrtu se dochoval jen ve zlomcích, avšak máme úplné překlady v čínštině a tibetštině.

Dílo je psáno v próze s veršovanými vsuvkami a člení se na pět částí: 1.17 "ze­mí" (bhúmi), které za pomoci jógáčáry osvětlují pokrok na cestě k osvícení; zde je těžiště celé práce; 2. výklady k těmto "ze­mím"; 3. vysvětlení těch súter, o něž se opí­rá učení o jógáčárových zemích; 4. "oddí­ly", jež jsou obsaženy v oněch sútrách; 5. součásti buddhistického kánonu (sútra, Vinajapitaka, abhidharma). Zkrácenou ver­zi tohoto díla tvoří Árjašásanaprakarana ("Důkaz ušlechtilého učení"), jejímž auto­rem je rovněž Asanga a jež se dochovala ve dvou čínských překladech, z toho jeden od Paramárthy a druhý od Süan-canga. (Lexikon východní moudrosti)