N

nága

  • 1. Had, zejména kobra, jako mystická, polobožská bytost s tváří člověka, ocasem ha­da a vztyčenou šíjí kobry.
  • 2. Stoupenec ha­dího kultu, který je v Indii značně rozšířen.
  • 3. Lid či kmen Nágů, který hrál významnou roli v dávné historii země. V Indii je řa­da hor, jejichž názvy obsahují slovo nága. Nágadvípa se rovněž nazývala jedna ze sedmi částí Bháratavarši (název starověké Indie). Nágové patrně nikdy nebyli hinduisty a jsou skythského původu. Řada míst­ních jmen dokazuje jejich dávnou přítomnost v Indii, např. Nágpur, název velkého města dnešní Indie (může být i dokladem místního uctívání hadů).
  • 4. "Drak", dobrotivá polobožská bytost, jež na jaře vystupuje vzhůru na nebe a přezi­muje hluboko pod zemí. Nágové přinášejí déšť a střeží oblohu. Nága či Mahánága ("Velký drak") se často používá jako syno­nyma pro Buddhu či mudrce, jenž se vy­manil ze znovuzrozování. Nágarádža ("Dračí král[ovna]") je označení vodních božstev, jež vládnou pramenům, řekám, jezerům a mořím. V mnoha buddhistických tra­dicích (např. v tibetském buddhismu) jsou nágové vodními božstvy, jež ve svých podmořských palácích střeží buddhistická písma, která jim byla svěřena, protože lidstvo ještě nebylo zralé k jejich přijetí.


Nágárdžuna

Jeden z nej­významnějších filosofů buddhismu a zakla­datel školy mádhjamiků. O jeho životě (2. /3. stol.) nejsou známy téměř žádné spolehlivé údaje. Je mu připisováno velké množství pra­cí, jež však zřejmě pocházejí od různých au­torů. Jeho nejdůležitějším autentickým dílem je Madhjarmkakáriká ("Pamětní verše o střed­ním učení", též Múlamadhjamakakáriká); obsa­huje ve 27 kapitolách (400 verších) podstatu jeho myšlení. - Dále je Nágárdžuna pokládán za autora spisů Mahájánavinšaka ("20 písní o mahájáně") a Dvádašadvárašástra ("Pojedná­ní o dvanácti dveřích"). Podle tradice je prý rovněž autorem díla Mahápradimpáramitá-šástra, které se dochovalo jen v čínském překladu (Ta-č'-tu-lun) a pravděpodobně vzniklo v Čí­ně. V tradici zenu vystupuje jako jeho 14. in­dický patriarcha.

Nágárdžunovou zásluhou bylo, že systemizoval a prohloubil učení uložené v Pradžňápáramitásútře. Rozvinul zvláštní dialek­tiku, jež se zakládá na tom, že názory pro­tivníků rozvádí ad absurdum. Vycházeje z toho, že každá věc existuje jen skrze svůj protiklad, ukazuje, že všechny věci jsou pouze relativní a bez podstaty (svabhávatá), tzn. jsou prázdné (šúnjatá). Odmítání všech protikladů, jež tvoří Nágárdžunovo metodické východisko, představuje základ střední cesty mádhjamiků a bezprostřed­ně navazuje na Buddhovo učení. Toto tíh­nutí ke "středu" nachází zřetelný výraz v tzv. osmeru negací: žádné zničení (ni­ródha), žádné tvoření, žádný zánik, žádná věčnost, žádná jednota, žádná mnohost, žádný příchod, žádný odchod.

Nágárdžunovo jméno se odvozuje od nága, had, a ardžuna, strom druhu Terminalia arjuna. Podle tradice se Nágárdžu­na narodil pod takovým stromem a nágo­vé jej ve svém podmořském paláci vzděla­li v okultních vědách. Potom prý v peklech objevil Buddhovy spisy.

Nágárdžuna jako první v dějinách buddhismu vytvořil filosofický "systém", v němž se pokusil dokázat neskutečnost vnějšího světa, tezi, která je v Pradžňápáramitásútře vylíčena jako zkušeností daný fakt. Tím položil základní kámen madhja­maky, ale jeho učení mělo dalekosáhlý vliv i na vývoj filosofického myšlení ostatních směrů buddhismu.

Jako výchozí bod si Nágárdžuna zvolil zákon závislého vznikání (pratítjasamutpáda), jež podle něj tvoří bytí světa. Poklá­dá je za neskutečné a prázdné, protože ne­umožňuje vznikání ani zanikání, věčnost ani proměnlivost apod.

Prázdnotu světa se Nágárdžuna pokou­ší prokázat pomocí relativity těchto proti­chůdných pojmů: takové pojmy jsou na sobě navzájem závislé; jeden může existo­vat jen díky druhému. Z toho dospívá k zá­věru, že tyto věci skutečně nemohou být, když existence jedné předpokládá existen­ci té druhé.

Ústředním pojmem při Nágárdžunově dokazování prázdnoty je bezpodstatnost: věci jevového světa nemají žádnou podsta­tu, neboť podstata je věčná, neměnná a na všem ostatním nezávislá, zatímco věci svě­ta jevů vznikají a zanikají; jsou prázdné.

Když tedy Nágárdžuna označuje věci za "prázdné", znamená to, že jim chybí pod­stata, nikoli však že neexistují jakožto jevy. V tomto smyslu je chybné tvrdit, že věci jsou či že nejsou. Pravda leží uprostřed, v prázdnotě. - Světu jevů přísluší určitá pravdivost, pravda na konvenční úrovni (sanvrtisatja), nikoli však konečná prav­da (paramárthasatja). Při pohledu z rovi­ny konvenční pravdy má svět a rovněž buddhistické učení svoji platnost; z hlediska konečné pravdy toto všecko neexistuje, ne­boť všechno je pouhý přelud. Svět feno­ménů se pro Nágárdžunu vyznačuje "mnohotvárností" (prapaňča), na níž spo­čívají všechny představy a která vytváří klamný dojem vnějšího světa. Nejvyšší pravda je naproti tomu prostá jakékoli mnohotvárnosti. Svoboda od mnohosti znamená nirvánu. V ní jsou rozmanitost světa a zákon závislého vznikání potlačeny, od přírody je pokojná.

Nirvána a fenomenální svět jsou pro Ná­gárdžunu podobně jako v Pradžňápáramitásútře v zásadě totožné; jsou to jen dva různé projevy téhož. Co z hlediska podmí­něnosti a závislosti tvoří jevový svět, to je z hlediska svobody od podmíněnosti a zá­vislosti nirvána. Nirvána tak pro Nágár­džunu nepředstavuje něco, čeho lze dosáhnout, ale spočívá v poznání pravé po­vahy jevů, při němž dochází k zániku veškeré mnohotvárnosti. (LVM)


Nágaséna

Učený mnich, jehož rozmluvu s králem Milindou o obtížných otázkách buddhistického učení zaznamenává Milindapaňha. Nágaséna, jenž žil v 1. stol. po Kr., podle tradice pocházel z bráhmanské rodiny a již v 15 letech vstoupil do buddhistické sanghy. Studoval nauku na různých místech, mj. též v Pátaliputře, kde měl dosáhnout stupně arhata. Byl prý mimořádně nadaný: údajně mu stačil jediný poslech k tomu, aby se zpaměti naučil ce­lou Abhidharmapitaku. Jeho historičnost byla často zpochybňována.


Nálanda

Středisko bud­dhistických i světských studií v severní Indii. "Buddhistickou univerzitu", jak bývá Ná­landa často nazývána, založil asi ve 2. stol. Šakráditja, vládce Magadhska, jako kláš­ter, z něhož se poté vyvinula univerzita, kde vyučovali především proslulí předsta­vitelé madhjamaky. Nálanda byla po staletí jedním z největších středisek učenosti na světě, v neposlední řadě díky bohaté knihovně. - Existovaly těsné svazky mezi Nálandou a Tibetem, kde bylo 1351 zříze­no výukové centrum téhož jména.

Podle zpráv čínských poutníků Süan-canga a I-ťinga, kteří Nálandu navštívili v době jejího rozkvětu, tam žilo až 10 000 mnichů, kteří studovali učení hínajány a mahájány, logi­ku, matematiku, lékařství apod. Význačnými učiteli byli mj. Dharmapála, Dignága, Süan-cang, Sthiramati. - Nálanda měla být v 12. nebo 13. stol. zničena muslimy.


náraka

(niraja)

Pojem v buddhistické kosmologii, obvykle označovaný jako "peklo", "pekelná sféra" nebo "očistec". Bytost se rodí do náraky jako přímý výsledek svých nahromaděných činů (karmy) a pobývá v ní po omezenou dobu, dokud tato karma nedosáhne svého plného výsledku. Po vyčerpání své karmy se znovu narodí v některém z vyšších světů jako výsledek karmy, která ještě nedozrála. V Dévadúta suttě, 130. rozpravě Madždžhima nikáji, Buddha o pekle učí barvitě a podrobně.

Fyzicky jsou náraky chápány jako řada jeskynních vrstev, které se rozprostírají pod Džambudvípou (běžným lidským světem) do země. Existuje několik schémat výčtu těchto nárak a popisu jejich muk. Abhidharma-kóša (Klenotnice vyššího poznání) je základním textem, který popisuje nejběžnější schéma jako osm studených a osm horkých nárak.

Studené náraky:

  • Arbuda - "puchýřová" náraka, je temná, zmrzlá pláň obklopená ledovými horami a neustále zmítaná vánicemi. Obyvatelé tohoto světa se objevují plně vzrostlí a zůstávají po celý život nazí a osamělí, zatímco chlad jim na těle vytváří puchýře. Délka života v této narace je prý stejná jako doba, za kterou by se vyprázdnil sud sezamových semínek, kdyby se každých sto let vybralo jen jedno semínko.
  • Nirarbuda - naraka "prasklého puchýře", je ještě chladnější než Arbuda. Tam puchýře praskají a zanechávají těla bytostí pokrytá zmrzlou krví a hnisem.
  • Atata -  "třesoucí se" naraka. Bytosti se v ní třesou zimou a ústy vydávají zvuk at-at-at. 
  • Hahava - "náraka nářků". V ní bytosti naříkají od chladu, lamentují haa, haa v bolestech. 
  • Huhuva - náraka "drkotajících zubů", je místem, kde se bytosti chvějí, když jim drkotají zuby a vydávají zvuk hu, hu. 
  • Utpala - náraka "modrého lotosu". Intenzivní chlad tam způsobuje, že kůže zmodrá jako barva leknínu utpala. 
  • Padma - "lotosová" naraka, zahrnuje vánice, které rozpukávají zmrzlou kůži a zanechávají člověka rozedřeného a krvavého.
  • Mahápadma -  náraka "velkého lotosu". Celé tělo se rozpadá na kusy a vnitřní orgány jsou vystaveny chladu a také praskají. 

Délka života v každé nárace je dvacetkrát delší než v té předchozí.

Horké náraky:

  • Saňdžíva - "oživující" náraka, má zem z rozžhaveného železa zahřátého obrovským ohněm. Bytosti v této nárace se objevují plně vyvinuté, již ve stavu strachu a utrpení. Jakmile se bytost začne bát, že jí ostatní ublíží, objeví se její druhové, kteří na sebe útočí železnými drápy, a objeví se pekelní strážci, kteří na bytost útočí ohnivými zbraněmi. Jakmile bytost zažije bezvědomí podobné smrti, náhle se jí vrátí plné zdraví a útoky začnou znovu. Mezi další muka, která v této nárace zažívají, patří: kapání roztaveného kovu, krájení na kousky a utrpení žárem železné země. 
  • Kálasútra - "černá nit" náraky, zahrnuje  muka Saňdžívy. Kromě toho jsou na těle nakresleny černé čáry, které strážci pekel používají jako vodítko k řezání bytostí ohnivými pilami a ostrými sekerami. 
  • Samgháta - "drtící" náraka, je obklopena obrovskými masami skály, které se tříští o sebe a drtí bytosti na krvavou kaši. Když se skály opět rozestoupí, život se bytosti vrátí a proces začne znovu. 
  • Raurava - "křičící" náraka, je místem, kde bytosti divoce pobíhají a hledají útočiště před hořící zemí, když najdou zdánlivý úkryt, jsou v něm zavřeny, zatímco kolem nich hoří a ony uvnitř křičí. 
  • Mahárurava -  náraka "velkého křiku", je podobná Raurava. Trestáni jsou zde lidé, kteří si udržují vlastní tělo ubližováním druhým. V tomto pekle je mučí ruru - zvířata známá jako kravjáda, která pojídají jejich maso.
  • Tapana - "ohnivá" náraka, kde strážci pekla nabodávají bytosti na ohnivé kopí, dokud jim z nosu a úst nevycházejí plameny. 
  • Pratápana - náraka "velkého ohně". Mučení je zde podobné jako v nárace Tapana, ale bytosti jsou navíc probodávány trojzubcem.  Říká se, že život zde trvá  polovinu antarakalpy.
  • Avíči - "nepřetržitá" náraka. Bytosti se v ní pečou v obrovské žhavé peci a strašlivě trpí. Trvá jednu antarakalpu.

Život v každé z těchto nárak je vždy osmkrát delší než v té předchozí.

Některé zdroje popisují pět set nebo dokonce stovky tisíc různých nárak. Utrpení obyvatel nárak se často podobá utrpení prétů a oba typy bytostí se snadno zaměňují. Nejjednodušší rozlišení spočívá v tom, že bytosti v nárace jsou uzavřeny ve svém podzemním světě, zatímco prétové se mohou volně pohybovat. Existují také izolovaná a ohraničená pekla zvaná pratjáka náraky (pacceka-niraja) a lokantariky.


Náro-čhödug 

[Ná-ro čhos-drug]

Dosl.: "Šest učení Nárópy". Soubor vadžrajánových nauk, především o mnišské disciplíně, do nichž byl indický -mahásiddha Náropa zasvěcen svým učitelem Tilopou. Náropa je předal dále Marpo­vi Překladateli, který je pod Náropovým jménem přinesl v 11. století do Tibetu. "Šestice učení" představuje vedle učení mahámudry ty nejdůležitější meditační techniky školy Kagjüpa a tvoří je násle­dující cviky: 

  1. Vytváření "vnitřního tepla" (tummo).
  2. Zakoušení vlastního těla jako přeludu (-gjulu).
  3. Stav snění (milam).
  4. Vnímání "jasného světla" (ösal).
  5. Uče­ní o mezistavu (bardo).
  6. Praxe přenáše­ní vědomí (phowa). 

Tato učení se částeč­ně kryjí s myšlenkami obsaženými v Bar­do thödol, a nejznámějším příkladem jejich uskutečnitelnosti je Milaräpovo ovládá­ní "vnitřního tepla".

"Šest učení Nárópy" se vyvinulo z nej­různějších tanter a bylo pokaždé předá­váno jen určitými učiteli. Tak se v jednom Tilopově díle uvádí, že zakoušení vlastní­ho těla jako přeludu a vnímání "jasného světla" se odvozuje od Nágárdžuny, vy­tváření "vnitřního světla" od Carjapy, uče­ní o stavu snění od Lavapy a učení o mezi­stavu a přenášení vědomí od třetího tantrického mistra Pukasiddhiho.

Osvojení si šesti praktik vede k určitým nadpřirozeným schopnostem (siddhi) a zakládá se na ovládnutí jemnohmotných tělesných energií. Ty jsou projevem zapojení těla do procesu duchovního roz­voje a podle tibetské tradice tvoří tři kate­gorie: energetické proudy lung [rlung, "vzduch"], jež rozmanitým způsobem tě­lesné funkce regulují; energetické dráhy ca [rca, "tepna"], jimiž tato energie prou­dí; a jistý energetický potenciál thigle [thig-le, "sperma"], který je v základě ce­lého tohoto systému.

Tyto energie se různými technikami "šestice učení" aktivují a využívají jako prostředek k dosahování osvícení (bódhi). Cílem je uskutečňování nerozlučné jednoty prázdnoty (šúnjatá) a hmatatelné či pociťovatelné "naplněnosti". Milaräpa popisuje tuto zkušenost jako šesterou slast (LVM):

Celým tělem sálá vnitřní teplo - slast!

Třemi drahami protékají energetické

proudy - slast!

Proud osvícení ducha stéká shora - slast!

Energetický potenciál, "zářivé", dole se

naplňuje - slast!

Mužské a ženské ladí uprostřed - slast!

Tělo se plní rajskou blažeností - slast! 

Náropa 

[Ná-ro-pa]

1016 -1100, spolu se svým učitelem Tilopou jeden z nej­známějších indických mahásiddhů a čel­ný představitel tradice učení mahámud­ry. Náropovy cvičební metody, pojmeno­vané po něm Náro-čhödug, pronikly prostřednictvím jeho žáka Marpy do Ti­betu a dodnes tvoří ústřední naukovou soustavu školy Kagjüpa. Dříve než se stal Tilopovým žákem, zastával Náropa vý­znamné místo na buddhistické klášterní uni­verzitě v Nálandě. K jeho současníkům se počítá také reformátor Atíša. (LVM)

Narodil se v Kašmíru a byl jedním z hlavních indických mahá-siddhů neboli "velkých adeptů". Byl Tilopovým žákem a v době, kdy zastával úřad opata v Nálandě, proslul jako vynikající učenec netantrického mahájánového buddhismu. Poté, co dosáhl realizace a etabloval se jako tantrický učitel, předal Marpovi linii mahámudrá a Čakra-saṃvara tantru, která se stala ústředním učením tibetské školy Kagjü. Svému žákovi také předal soubor praxí, které systematizoval a které jsou známy jako šest Náropových jóg. (A Dictionary of Buddhism, Oxford University Press, 2003, 2004)


nikája

Dosl.: "sou­bor"; sbírka súter pálijského kánonu (Tripitaka). Pálijský výraz nikája má v podstatě stejný význam jako sanskrtský pojem ágama. Koš písem (Sútrapitaka) pálijského kánonu se skládá z pěti sbírek; jsou to Díghanikája, Madždžhimanikája, Sanjuttanikája, Anguttaranikája a Khud­dakanikája.


nirvána

(nibbána, čínsky: nie-pchan, japonsky: ne-han)

"Vyhasnu­tí, vyvanutí". Cíl duchovního snažení ve všech smě­rech buddhismu. V raném buddhismu by­la chápána jako vymanění se z koloběhu ži­votů (sansára) a přechod do zcela jiného způsobu existence. Představuje naprosté překonání tří kořenů zla, a sice chtivosti, zášti a klamu (akušala), a zánik všech podnětů jednat (sanskára). Znamená osvobození od předurčenosti v důsledku karmy. Nirvána je nepodmíněná (asanskrta), její znaky tvoří nepřítomnost vzni­kání, trvání, změny a zániku.

V mahájáně došlo k proměně pojmu nir­vána, spojené na jedné straně se vznikem ideálu -bódhisattvy a na druhé straně se zdůrazněním jednotné podstaty světa. Nirvána počala být vnímána jako stav, kdy jedinec zakouší jednotu s absolutnem, jed­notu sansáry s transcendentnem, a je popi­sována i jako dlení v zakoušení absolutna, blaženost při vědomí vlastní totožnosti s absolutnem, svoboda od vazeb na iluze, hnutí mysli a žádosti. Již v raném buddhismu byla nirvána pokládána za něco jiného než pouhý zánik, jak je na Západě často mylně chápána. V mnoha textech se pro vysvětlení toho, co označujeme jako "nirvána", používá po­dobenství o vyhaslém plameni: podobně jako vyhaslý oheň nezaniká, nýbrž pouze se po svém vstupu do prostoru (ákáša) stává neviditelným, ani pojem "nirvána" neodkazuje na zničení, nýbrž spíše na pře­chod do jiného způsobu existence. Podob­ně jako oheň vychází z prostoru a opět se do něj navrací, je též nirvána provždy dá­na v nevzniklé a nepomíjivé sféře jakožto duchovní událost, jež se uskutečňuje v ča­se. To je ono »místo nesmrtelnosti«, jež ne­lze prostorově lokalizovat, neboť je trans­cendentní, nadpozemské (lókóttara), pří­stupné jen mystickému prožitku. V raném buddhismu se proto nirvána neklade do žádného pozitivního vztahu ke světu, nýbrž představuje jen místo vysvobození.

V sútrách je na několika místech pro nir­vánu použito výrazu, který znamená "bla­ženost", ale daleko větší počet míst nirvá­nu charakterizuje výhradně jakožto proces či stav ukončení strádání (duhkha). Tuto okolnost však nelze chápat jako důkaz nihilistického postoje; spíše dokládá ne­schopnost řeči pozitivním způsobem po­stihnout podstatu nirvány, jež stojí mimo řeč i myšlení. Jako pozitivní výrok o nirvá­ně je možný pouze odkaz na její ne-nebytí. Kromě toho buddhismu, jenž všechno by­tí pokládá za strastné, postačuje už jen vý­klad nirvány ve smyslu ukončení strasti ja­kožto cíle duchovního snažení; pro du­chovní rozvoj není podstatné, zda nirvána představuje pozitivní stav nebo holé zni­čení. Z tohoto důvodu se také Buddha o povaze nirvány odmítal jakkoli vyslovit.

V hínajáně se rozlišují dva druhy nir­vány: nirvána s pozůstatkem podmíně­nosti, jež nastává již před smrtí, a nirvána bez podmíněnosti, které je možno dosáh­nout až po smrti (sópadhišéšanirvána, nirupadhišéšanirvána).

Představy různých hínajánových škol se zčás­ti značně různí: sarvástiváda spatřuje v nirváně cosi kladného, co nevzniklo ani nepomíjí. Lze jí dosáhnout postupným přemáháním žádostivosti. Pro překonání každé z žádostí se předpokládá jedna vlastní "oblast", takže existuje mnoho růz­ných druhů nirvány, což jí propůjčuje věc­ný charakter. Mimo to je jen jednou z mno­ha nepodmíněných dharm. Pro sautrántiky představuje nirvána výlučně vymizení žádosti, nikoli však nevzniklou, nepomíjivou metafyzickou veličinu.

Ve škole vátsíputríjů, jež předpokládá existenci "osoby", která nezaniká (pudgala), představuje nirvána po­zitivní stav, v němž právě tato osoba pře­trvává dál.

U mahásánghiků, které je možno po­važovat za předchůdce mahájány, ztrácí naprosté vysvobození na důležitosti opro­ti nirváně se zbytkem podmíněnosti. Z to­ho se v pozdějších školách vyvinula před­stava "neustáleného vysvobození" (apratišthitanirvána), v níž se Buddha zříká úplného vysvobození a přesto není při­poután k světu.

V mahájáně v důsledku zdůrazňování bódhisattvovského ideálu ustoupilo dosa­žení nirvány poněkud do pozadí, avšak neztratilo na významu, neboť žádná mahájánová škola nepovažuje bódhisattvovství za konečný cíl cesty; bódhisattva své vy­hasnutí v nirváně jen odkládá do doby, než budou všechny bytosti osvobozeny od strádání. Zde nirvána získává pozitivní charakter, neboť v zásadě představuje stav vědomí jednoty s absolutnem. Uvědomění si jednoty s absolutnem se neomezuje jen na "osobu" toho, kdo ji zakouší, ale lze ji prožít jako bezhraničnou zkušenost ve všech jevech, včetně vlastního těla. Podle tohoto pojetí není mezi nirvánou a sansárou žádný podstatný rozdíl.

Rozeznáváme dva druhy nirvány: "neu­stálenou" (apratišthitanirvána) a napros­tou nirvánu (pratišthitanirvána).

Rovněž v mahájánových školách se představy o nirváně rozcházejí: mádhjamikové spatřují nirvánu v prázdnotě (šúnjatá), kterou definují jako "zklidnění mnohosti", neboť tato ztráta mnohosti znamená též zmizení či nepřítomnost všeho světsky ne­vysvobozeného. Nirvána představuje jed­notu s nevyjádřitelnou skutečností, jež provždy existuje, pouze se nedá poznat. Nirvána a sansára nejsou odlišné, pokud vnímáme svět v jeho pravém jsoucnu, jímž je prázdnota. Je to náš rozlišující duch, jenž nám brání v poznání tohoto pravého jsouc­na.

Rovněž jógáčára vychází z nerozdílnosti nirvány a sansáry, jakož i z neskutečnosti všech jevů. Pro toto učení představuje nir­vána zrušení všech rozdílů, stejně jako vě­domí, že existuje "pouze duch", a víra v ob­jektivní existenci fenomenálního světa je jen zmatením ducha. Tato škola zná dva druhy nirvány. První z nich je nirvánou -arhata, při níž po smrti zůstává jen abso­lutní bytí. Je to stav zklidnění, avšak bez vě­domého prožitku blaženosti, a ve srovnání s druhým druhem nirvány, Buddhovy nir­vány, jež znamená uvědomělé vysvoboze­ní a vědomé pěstování milosrdenství, je po­kládán za něco méněcenného. V této podo­bě nirvány, která má pozitivní povahu a představuje prožitou jednotu absolutna se všemi bytostmi, nadále zůstává jednotli­vec zachován jako empirická osobnost.

V zenovém buddhismu rovněž není nir­vána chápána jako odloučená od tohoto světa, nýbrž jako uskutečnění pravého by­tí ducha (podstaty ducha), jež je totožné s pravým bytím člověka, buddhovským bytím (buššó). Toto uskutečnění je mož­né jen prostřednictvím moudrosti (pradžňá), a proto jí bývá nirvána často stavě­na naroveň. Ve smyslu zenu tvoří pradžňá a nirvána dvě stránky jednoho a téhož sta­vu. Nirvána je stavem, v němž žije člověk, jenž uskutečnil pradžňu a spolu s ním i vhled do vlastního ducha či vlastní pra­vou podstatu, a pradžňa je moudrostí člo­věka, jenž uskutečnil nirvánu. (LVM)


Ňingmapa 

[Rňing-ma-pa]

Tibetsky dosl.: "stará škola", respektive "škola starých". Jedna ze čtyř hlavních škol či sekt tibet­ského buddhismu, představující nejstarší buddhistické tradice uvedené v 8. stol. z Indie do Tibetu Padmasambhavou a mnichy Vimalamitrou a Vairóčanou. Od 15. stol. existuje samostatný soubor ňingmapovských nauk, které však nebyly pojaty do oficiálního tibetského buddhistického kánonu (Kandžur a Tandžur). Za nejdůležitější učení považují ňingmapovci dzogčhen, a jeho nové uspořádání a komentování provedené Longčhenpou platí za autori­tativní.

Prvotními stoupenci Ňingmapy byli jak laici, tak mniši, kteří i přes pronásledování buddhismu za krále Langdarmy [Glatig-dar-ma] (841-846) si svou tradici uchovali. Pojmenování ňingma ("stará") se objevilo teprve v 11. stol., aby bylo možno tuto ško­lu odlišit od právě tehdy vznikajících "no­vých" (sarma [gsar-ma]) škol. V Ňingmapě se rozlišují tři linie podání: historická, pří­má a vizionářská.

Historická linie (krama, "posloupné pře­dávání") obsahuje všechny poučky, které počínaje od Samantabhadry přecházely nepřetržitě z učitele na žáka. Mezi ně pat­ří všechna učení tří "cest" (jána), jež jsou vlastní pouze škole Ňingmapa: mahájóga, anujóga a atijóga.

Pod přímou linií neboli termou se ro­zumějí takové tradice, které Padmasambhava v podobě textů ukryl, aby mohly být v příhodnou dobu nalezeny a nově vylo­ženy. Kniha mrtvých (Bardo thödol) je jed­ním z nejznámějších termových textů.

Jako vizionářská linie se označuje přímý duchovní styk s učiteli předchozích gene­rací, který má za následek předávání zmocnění k určitým specifickým naukám. Tímto způsobem získal Longčhenpa pou­čení od Padmasambhavy. (LVM)