N

Nadi-Kášjapa

páli: Nadi-Kassapa; tibetsky: Chu klung 'od srungs; čínsky: Na-tchi Ťia-še (Nati Jiashe); japonsky: Nadai Kashō

Jeden ze tří "bratrů Kášjapů" (spolu s Uruvilva-Kášjapou a Gaja-Kášjapou), v páli známý také jako Tebhátika Džatilas. Před setkáním s Buddhou byli tito tři bratři askety se slepenými vlasy, kteří se věnovali uctívání ohně a žili se svými stoupenci na břehu řeky Nairaňdžana. Sám Nadi-Kášjapa měl tři sta následovníků. Po svých prvních učeních v Jelením parku v Sárnathu a ve Váránasí se Buddha vrátil do Urulvilva, kde před tímto osvícením praktikoval askezi. Tam se setkal s Uruvilva-Kášjapou, slavným asketou (údajně mu bylo 120 let), který tvrdil, že je osvícený. Buddha s ním a jeho následovníky strávil dešťový retreat (varša) a vykonal asi 3500 zázraků. Když Buddha nakonec přesvědčil Uruvilva-Kášjapu, že není osvícený a že uctívání ohně, kterému učil, nevede k osvícení, požádal Uruvilva-Kášjapa o ordinaci. Uruvilva-Kášjapa a všech jeho pět set následovníků si uřízli dlouhé vlasy a hodili je do řeky, kde je uviděli plavat ostatní dva bratři a jejich následovníci. Přišli to prozkoumat a také požádali o ordinaci. Buddha je naučil takzvané "ohnivé kázání" (Ádittaparijája), načež se všichni stali arhaty. Všichni se pak vydali do Rádžagrhy, kde v přítomnosti krále Bimbisáry noví mniši vyhlásili svou věrnost Buddhovi. Tři bratři jsou často uváděni mezi posluchači mahájánových súter. 

nága

V sanskrtu a páli "had" nebo "drak" (jako v čínštině), autochtonní bytosti, které obývají vodní plochy a kořeny velkých stromů a často střeží poklady tam ukryté. Ikonograficky jsou zobrazováni s lidskou hlavou a trupem, ale s ocasem a kápí kobry. Obývají podvodní království plné nádherných paláců a mají řadu magických schopností, včetně schopnosti maskovat se za lidi. Nágové se často objevují v buddhistické literatuře v laskavé i zlovolné podobě. Říká se, že jsou pod velením Virúpákši, boha západu, a jsou strážci nebes trájastrimša. Někdy se objevují na Buddhově audienci, nejznámější je dvanáctá kapitola Saddharmapundaríkasútry ("Lotosové sútry"), kde osmiletá princezna nágů nabízí Buddhovi drahokam. Ta se okamžitě promění v muže, projde deseti stupni bódhisattvy (bhúmi) a dosáhne buddhovství. Tato scéna se někdy uvádí jako důkaz, že ženy mají schopnost dosáhnout buddhovství. V příběhu o Buddhově osvícení chrání Buddhu během deště nága Mučilinda.  Říká se, že Buddha svěřil Šatasáhasrikápradžňápáramitu ("Dokonalost moudrosti ve sto řádcích") do úschovy nágům na dně moře, od nichž ji získal zpět Nágardžuna. Kopání země prý nágy rozčiluje, a proto je třeba je před stavbou budovy usmířit.

Nágárdžuna

Jeden z nej­významnějších filosofů buddhismu a zakla­datel školy mádhjamiků. O jeho životě (2. /3. stol.) nejsou známy téměř žádné spolehlivé údaje. Je mu připisováno velké množství pra­cí, jež však zřejmě pocházejí od různých au­torů. Jeho nejdůležitějším autentickým dílem je Madhjarmkakáriká ("Pamětní verše o střed­ním učení", též Múlamadhjamakakáriká); obsa­huje ve 27 kapitolách (400 verších) podstatu jeho myšlení. - Dále je Nágárdžuna pokládán za autora spisů Mahájánavinšaka ("20 písní o mahájáně") a Dvádašadvárašástra ("Pojedná­ní o dvanácti dveřích"). Podle tradice je prý rovněž autorem díla Mahápradimpáramitá-šástra, které se dochovalo jen v čínském překladu (Ta-č'-tu-lun) a pravděpodobně vzniklo v Čí­ně. V tradici zenu vystupuje jako jeho 14. in­dický patriarcha.

Nágárdžunovou zásluhou bylo, že systemizoval a prohloubil učení uložené v Pradžňápáramitásútře. Rozvinul zvláštní dialek­tiku, jež se zakládá na tom, že názory pro­tivníků rozvádí ad absurdum. Vycházeje z toho, že každá věc existuje jen skrze svůj protiklad, ukazuje, že všechny věci jsou pouze relativní a bez podstaty (svabhávatá), tzn. jsou prázdné (šúnjatá). Odmítání všech protikladů, jež tvoří Nágárdžunovo metodické východisko, představuje základ střední cesty mádhjamiků a bezprostřed­ně navazuje na Buddhovo učení. Toto tíh­nutí ke "středu" nachází zřetelný výraz v tzv. osmeru negací: žádné zničení (ni­ródha), žádné tvoření, žádný zánik, žádná věčnost, žádná jednota, žádná mnohost, žádný příchod, žádný odchod.

Nágárdžunovo jméno se odvozuje od nága, had, a ardžuna, strom druhu Terminalia arjuna. Podle tradice se Nágárdžu­na narodil pod takovým stromem a nágo­vé jej ve svém podmořském paláci vzděla­li v okultních vědách. Potom prý v peklech objevil Buddhovy spisy.

Nágárdžuna jako první v dějinách buddhismu vytvořil filosofický "systém", v němž se pokusil dokázat neskutečnost vnějšího světa, tezi, která je v Pradžňápáramitásútře vylíčena jako zkušeností daný fakt. Tím položil základní kámen madhja­maky, ale jeho učení mělo dalekosáhlý vliv i na vývoj filosofického myšlení ostatních směrů buddhismu.

Jako výchozí bod si Nágárdžuna zvolil zákon závislého vznikání (pratítjasamutpáda), jež podle něj tvoří bytí světa. Poklá­dá je za neskutečné a prázdné, protože ne­umožňuje vznikání ani zanikání, věčnost ani proměnlivost apod.

Prázdnotu světa se Nágárdžuna pokou­ší prokázat pomocí relativity těchto proti­chůdných pojmů: takové pojmy jsou na sobě navzájem závislé; jeden může existo­vat jen díky druhému. Z toho dospívá k zá­věru, že tyto věci skutečně nemohou být, když existence jedné předpokládá existen­ci té druhé.

Ústředním pojmem při Nágárdžunově dokazování prázdnoty je bezpodstatnost: věci jevového světa nemají žádnou podsta­tu, neboť podstata je věčná, neměnná a na všem ostatním nezávislá, zatímco věci svě­ta jevů vznikají a zanikají; jsou prázdné.

Když tedy Nágárdžuna označuje věci za "prázdné", znamená to, že jim chybí pod­stata, nikoli však že neexistují jakožto jevy. V tomto smyslu je chybné tvrdit, že věci jsou či že nejsou. Pravda leží uprostřed, v prázdnotě. - Světu jevů přísluší určitá pravdivost, pravda na konvenční úrovni (sanvrtisatja), nikoli však konečná prav­da (paramárthasatja). Při pohledu z rovi­ny konvenční pravdy má svět a rovněž buddhistické učení svoji platnost; z hlediska konečné pravdy toto všecko neexistuje, ne­boť všechno je pouhý přelud. Svět feno­ménů se pro Nágárdžunu vyznačuje "mnohotvárností" (prapaňča), na níž spo­čívají všechny představy a která vytváří klamný dojem vnějšího světa. Nejvyšší pravda je naproti tomu prostá jakékoli mnohotvárnosti. Svoboda od mnohosti znamená nirvánu. V ní jsou rozmanitost světa a zákon závislého vznikání potlačeny, od přírody je pokojná.

Nirvána a fenomenální svět jsou pro Ná­gárdžunu podobně jako v Pradžňápáramitásútře v zásadě totožné; jsou to jen dva různé projevy téhož. Co z hlediska podmí­něnosti a závislosti tvoří jevový svět, to je z hlediska svobody od podmíněnosti a zá­vislosti nirvána. Nirvána tak pro Nágár­džunu nepředstavuje něco, čeho lze dosáhnout, ale spočívá v poznání pravé po­vahy jevů, při němž dochází k zániku veškeré mnohotvárnosti. (LVM)

Nágaséna

Učený mnich, jehož rozmluvu s králem Milindou o obtížných otázkách buddhistického učení zaznamenává Milindapaňha. Nágaséna, jenž žil v 1. stol. po Kr., podle tradice pocházel z bráhmanské rodiny a již v 15 letech vstoupil do buddhistické sanghy. Studoval nauku na různých místech, mj. též v Pátaliputře, kde měl dosáhnout stupně arhata. Byl prý mimořádně nadaný: údajně mu stačil jediný poslech k tomu, aby se zpaměti naučil ce­lou Abhidharmapitaku. Jeho historičnost byla často zpochybňována.

Nálanda

Středisko bud­dhistických i světských studií v severní Indii. "Buddhistickou univerzitu", jak bývá Ná­landa často nazývána, založil asi ve 2. stol. Šakráditja, vládce Magadhska, jako kláš­ter, z něhož se poté vyvinula univerzita, kde vyučovali především proslulí předsta­vitelé madhjamaky. Nálanda byla po staletí jedním z největších středisek učenosti na světě, v neposlední řadě díky bohaté knihovně. - Existovaly těsné svazky mezi Nálandou a Tibetem, kde bylo 1351 zříze­no výukové centrum téhož jména.

Podle zpráv čínských poutníků Süan-canga a I-ťinga, kteří Nálandu navštívili v době jejího rozkvětu, tam žilo až 10 000 mnichů, kteří studovali učení hínajány a mahájány, logi­ku, matematiku, lékařství apod. Význačnými učiteli byli mj. Dharmapála, Dignága, Süan-cang, Sthiramati. - Nálanda měla být v 12. nebo 13. stol. zničena muslimy.

náraka

(niraja)

Pojem v buddhistické kosmologii, obvykle označovaný jako "peklo", "pekelná sféra" nebo "očistec". Bytost se rodí do náraky jako přímý výsledek svých nahromaděných činů (karmy) a pobývá v ní po omezenou dobu, dokud tato karma nedosáhne svého plného výsledku. Po vyčerpání své karmy se znovu narodí v některém z vyšších světů jako výsledek karmy, která ještě nedozrála. V Dévadúta suttě, 130. rozpravě Madždžhima nikáji, Buddha o pekle učí barvitě a podrobně.

Fyzicky jsou náraky chápány jako řada jeskynních vrstev, které se rozprostírají pod Džambudvípou (běžným lidským světem) do země. Existuje několik schémat výčtu těchto nárak a popisu jejich muk. Abhidharma-kóša (Klenotnice vyššího poznání) je základním textem, který popisuje nejběžnější schéma jako osm studených a osm horkých nárak.

Studené náraky:

• Arbuda - "puchýřová" náraka, je temná, zmrzlá pláň obklopená ledovými horami a neustále zmítaná vánicemi. Obyvatelé tohoto světa se objevují plně vzrostlí a zůstávají po celý život nazí a osamělí, zatímco chlad jim na těle vytváří puchýře. Délka života v této narace je prý stejná jako doba, za kterou by se vyprázdnil sud sezamových semínek, kdyby se každých sto let vybralo jen jedno semínko.
• Nirarbuda - naraka "prasklého puchýře", je ještě chladnější než Arbuda. Tam puchýře praskají a zanechávají těla bytostí pokrytá zmrzlou krví a hnisem.
  
• Atata -  "třesoucí se" naraka. Bytosti se v ní třesou zimou a ústy vydávají zvuk at-at-at. 
• Hahava - "náraka nářků". V ní bytosti naříkají od chladu, lamentují haa, haa v bolestech. 
• Huhuva - náraka "drkotajících zubů", je místem, kde se bytosti chvějí, když jim drkotají zuby a vydávají zvuk hu, hu. 
• Utpala - náraka "modrého lotosu". Intenzivní chlad tam způsobuje, že kůže zmodrá jako barva leknínu utpala. 
• Padma - "lotosová" naraka, zahrnuje vánice, které rozpukávají zmrzlou kůži a zanechávají člověka rozedřeného a krvavého.
• Mahápadma -  náraka "velkého lotosu". Celé tělo se rozpadá na kusy a vnitřní orgány jsou vystaveny chladu a také praskají. 

Délka života v každé nárace je dvacetkrát delší než v té předchozí.

Horké náraky:

• Saňdžíva - "oživující" náraka, má zem z rozžhaveného železa zahřátého obrovským ohněm. Bytosti v této nárace se objevují plně vyvinuté, již ve stavu strachu a utrpení. Jakmile se bytost začne bát, že jí ostatní ublíží, objeví se její druhové, kteří na sebe útočí železnými drápy, a objeví se pekelní strážci, kteří na bytost útočí ohnivými zbraněmi. Jakmile bytost zažije bezvědomí podobné smrti, náhle se jí vrátí plné zdraví a útoky začnou znovu. Mezi další muka, která v této nárace zažívají, patří: kapání roztaveného kovu, krájení na kousky a utrpení žárem železné země. 
• Kálasútra - "černá nit" náraky, zahrnuje  muka Saňdžívy. Kromě toho jsou na těle nakresleny černé čáry, které strážci pekel používají jako vodítko k řezání bytostí ohnivými pilami a ostrými sekerami. 
• Samgháta - "drtící" náraka, je obklopena obrovskými masami skály, které se tříští o sebe a drtí bytosti na krvavou kaši. Když se skály opět rozestoupí, život se bytosti vrátí a proces začne znovu. 
• Raurava - "křičící" náraka, je místem, kde bytosti divoce pobíhají a hledají útočiště před hořící zemí, když najdou zdánlivý úkryt, jsou v něm zavřeny, zatímco kolem nich hoří a ony uvnitř křičí. 
• Mahárurava -  náraka "velkého křiku", je podobná Raurava. Trestáni jsou zde lidé, kteří si udržují vlastní tělo ubližováním druhým. V tomto pekle je mučí ruru - zvířata známá jako kravjáda, která pojídají jejich maso.
• Tapana - "ohnivá" náraka, kde strážci pekla nabodávají bytosti na ohnivé kopí, dokud jim z nosu a úst nevycházejí plameny. 
• Pratápana - náraka "velkého ohně". Mučení je zde podobné jako v nárace Tapana, ale bytosti jsou navíc probodávány trojzubcem.  Říká se, že život zde trvá  polovinu antarakalpy.
• Avíči - "nepřetržitá" náraka. Bytosti se v ní pečou v obrovské žhavé peci a strašlivě trpí. Trvá jednu antarakalpu.

Život v každé z těchto nárak je vždy osmkrát delší než v té předchozí.

Některé zdroje popisují pět set nebo dokonce stovky tisíc různých nárak. Utrpení obyvatel nárak se často podobá utrpení prétů a oba typy bytostí se snadno zaměňují. Nejjednodušší rozlišení spočívá v tom, že bytosti v nárace jsou uzavřeny ve svém podzemním světě, zatímco prétové se mohou volně pohybovat. Existují také izolovaná a ohraničená pekla zvaná pratjáka náraky (pacceka-niraja) a lokantariky.

Náro-čhödug 

[Ná-ro čhos-drug]

Dosl.: "Šest učení Nárópy". Soubor vadžrajánových nauk, především o mnišské disciplíně, do nichž byl indický -mahásiddha Náropa zasvěcen svým učitelem Tilopou. Náropa je předal dále Marpo­vi Překladateli, který je pod Náropovým jménem přinesl v 11. století do Tibetu. "Šestice učení" představuje vedle učení mahámudry ty nejdůležitější meditační techniky školy Kagjüpa a tvoří je násle­dující cviky: 

1. Vytváření "vnitřního tepla" (tummo).
2. Zakoušení vlastního těla jako přeludu (-gjulu).
3. Stav snění (milam).
4. Vnímání "jasného světla" (ösal).
5. Uče­ní o mezistavu (bardo).
6. Praxe přenáše­ní vědomí (phowa). 

Tato učení se částeč­ně kryjí s myšlenkami obsaženými v Bar­do thödol, a nejznámějším příkladem jejich uskutečnitelnosti je Milaräpovo ovládá­ní "vnitřního tepla".

"Šest učení Nárópy" se vyvinulo z nej­různějších tanter a bylo pokaždé předá­váno jen určitými učiteli. Tak se v jednom Tilopově díle uvádí, že zakoušení vlastní­ho těla jako přeludu a vnímání "jasného světla" se odvozuje od Nágárdžuny, vy­tváření "vnitřního světla" od Carjapy, uče­ní o stavu snění od Lavapy a učení o mezi­stavu a přenášení vědomí od třetího tantrického mistra Pukasiddhiho.

Osvojení si šesti praktik vede k určitým nadpřirozeným schopnostem (siddhi) a zakládá se na ovládnutí jemnohmotných tělesných energií. Ty jsou projevem zapojení těla do procesu duchovního roz­voje a podle tibetské tradice tvoří tři kate­gorie: energetické proudy lung [rlung, "vzduch"], jež rozmanitým způsobem tě­lesné funkce regulují; energetické dráhy ca [rca, "tepna"], jimiž tato energie prou­dí; a jistý energetický potenciál thigle [thig-le, "sperma"], který je v základě ce­lého tohoto systému.

Tyto energie se různými technikami "šestice učení" aktivují a využívají jako prostředek k dosahování osvícení (bódhi). Cílem je uskutečňování nerozlučné jednoty prázdnoty (šúnjatá) a hmatatelné či pociťovatelné "naplněnosti". Milaräpa popisuje tuto zkušenost jako šesterou slast (LVM):

Celým tělem sálá vnitřní teplo - slast!

Třemi drahami protékají energetické

proudy - slast!

Proud osvícení ducha stéká shora - slast!

Energetický potenciál, "zářivé", dole se

naplňuje - slast!

Mužské a ženské ladí uprostřed - slast!

Tělo se plní rajskou blažeností - slast! 

Náropa 

[Ná-ro-pa]

1016 -1100, spolu se svým učitelem Tilopou jeden z nej­známějších indických mahásiddhů a čel­ný představitel tradice učení mahámud­ry. Náropovy cvičební metody, pojmeno­vané po něm Náro-čhödug, pronikly prostřednictvím jeho žáka Marpy do Ti­betu a dodnes tvoří ústřední naukovou soustavu školy Kagjüpa. Dříve než se stal Tilopovým žákem, zastával Náropa vý­znamné místo na buddhistické klášterní uni­verzitě v Nálandě. K jeho současníkům se počítá také reformátor Atíša. (LVM)

Narodil se v Kašmíru a byl jedním z hlavních indických mahá-siddhů neboli "velkých adeptů". Byl Tilopovým žákem a v době, kdy zastával úřad opata v Nálandě, proslul jako vynikající učenec netantrického mahájánového buddhismu. Poté, co dosáhl realizace a etabloval se jako tantrický učitel, předal Marpovi linii mahámudrá a Čakra-saṃvara tantru, která se stala ústředním učením tibetské školy Kagjü. Svému žákovi také předal soubor praxí, které systematizoval a které jsou známy jako šest Náropových jóg. (A Dictionary of Buddhism, Oxford University Press, 2003, 2004)

nibbida

viz: nibbidánupassaná-ňána

nibbidánupassaná-ňána

V páli "poznání vyplývající z rozjímání o hnusu". Podle Visuddhimagga to je páté z devíti poznání (ňána; džňána) pěstovaných v rámci "čistoty poznání a vidění pokroku na cestě" (patipadáňánadassanavisuddhi). Tato druhá kategorie zase představuje šestou a předposlední čistotu (visuddhi), kterou je třeba rozvíjet na cestě k osvobození. Poznání plynoucí z kontemplace znechucení (nibbida; nirveda) se vztahuje k pocitu rozčarování, který adept pociťuje vůči agregátům (khandha; skandha) neboli mentálním a hmotným jevům (námarúpa) tvořícím jedince a vesmír; tato reakce je vyvolána poznáním, že všechny jevy jsou děsivé a nebezpečné, protože se vyznačují pomíjivostí (aničča; anitja), utrpením (dukkha; duhkha) a ne-já (anatta; anátman). Praktikující se tak stává nespokojeným s věcmi tohoto světa a nemá potěšení z myšlenky na jakékoli další bytí (bhava) v jakékoli říši znovuzrození (gati). Visuddhimagga uvádí, že toto páté poznání, vznikající z kontemplace znechucení, se v podstatě neliší od předchozích dvou poznání: "poznání plynoucí z kontemplace hrůzy" (bhajatupatthánaňána) a "poznání plynoucí z kontemplace nebezpečí" (ádínavánupassanáňána; viz také ádínava). Rozdíly mezi těmito třemi pojmy jsou prý pouze formální. (PDB)

nikája

Dosl.: "sou­bor"; sbírka súter pálijského kánonu (Tripitaka). Pálijský výraz nikája má v podstatě stejný význam jako sanskrtský pojem ágama. Koš písem (Sútrapitaka) pálijského kánonu se skládá z pěti sbírek; jsou to Díghanikája, Madždžhimanikája, Sanjuttanikája, Anguttaranikája a Khud­dakanikája.

nirvána

"Vyhasnu­tí, vyvanutí". Cíl duchovního snažení ve všech smě­rech buddhismu. V raném buddhismu by­la chápána jako vymanění se z koloběhu ži­votů (sansára) a přechod do zcela jiného způsobu existence. Představuje naprosté překonání tří kořenů zla, a sice chtivosti, zášti a klamu (akušala), a zánik všech podnětů jednat (sanskára). Znamená osvobození od předurčenosti v důsledku karmy. Nirvána je nepodmíněná (asanskrta), její znaky tvoří nepřítomnost vzni­kání, trvání, změny a zániku.

V mahájáně došlo k proměně pojmu nir­vána, spojené na jedné straně se vznikem ideálu -bódhisattvy a na druhé straně se zdůrazněním jednotné podstaty světa. Nirvána počala být vnímána jako stav, kdy jedinec zakouší jednotu s absolutnem, jed­notu sansáry s transcendentnem, a je popi­sována i jako dlení v zakoušení absolutna, blaženost při vědomí vlastní totožnosti s absolutnem, svoboda od vazeb na iluze, hnutí mysli a žádosti. Již v raném buddhismu byla nirvána pokládána za něco jiného než pouhý zánik, jak je na Západě často mylně chápána. V mnoha textech se pro vysvětlení toho, co označujeme jako "nirvána", používá po­dobenství o vyhaslém plameni: podobně jako vyhaslý oheň nezaniká, nýbrž pouze se po svém vstupu do prostoru (ákáša) stává neviditelným, ani pojem "nirvána" neodkazuje na zničení, nýbrž spíše na pře­chod do jiného způsobu existence. Podob­ně jako oheň vychází z prostoru a opět se do něj navrací, je též nirvána provždy dá­na v nevzniklé a nepomíjivé sféře jakožto duchovní událost, jež se uskutečňuje v ča­se. To je ono »místo nesmrtelnosti«, jež ne­lze prostorově lokalizovat, neboť je trans­cendentní, nadpozemské (lókóttara), pří­stupné jen mystickému prožitku. V raném buddhismu se proto nirvána neklade do žádného pozitivního vztahu ke světu, nýbrž představuje jen místo vysvobození.

V sútrách je na několika místech pro nir­vánu použito výrazu, který znamená "bla­ženost", ale daleko větší počet míst nirvá­nu charakterizuje výhradně jakožto proces či stav ukončení strádání (duhkha). Tuto okolnost však nelze chápat jako důkaz nihilistického postoje; spíše dokládá ne­schopnost řeči pozitivním způsobem po­stihnout podstatu nirvány, jež stojí mimo řeč i myšlení. Jako pozitivní výrok o nirvá­ně je možný pouze odkaz na její ne-nebytí. Kromě toho buddhismu, jenž všechno by­tí pokládá za strastné, postačuje už jen vý­klad nirvány ve smyslu ukončení strasti ja­kožto cíle duchovního snažení; pro du­chovní rozvoj není podstatné, zda nirvána představuje pozitivní stav nebo holé zni­čení. Z tohoto důvodu se také Buddha o povaze nirvány odmítal jakkoli vyslovit.

V hínajáně se rozlišují dva druhy nir­vány: nirvána s pozůstatkem podmíně­nosti, jež nastává již před smrtí, a nirvána bez podmíněnosti, které je možno dosáh­nout až po smrti (sópadhišéšanirvána, nirupadhišéšanirvána).

Představy různých hínajánových škol se zčás­ti značně různí: sarvástiváda spatřuje v nirváně cosi kladného, co nevzniklo ani nepomíjí. Lze jí dosáhnout postupným přemáháním žádostivosti. Pro překonání každé z žádostí se předpokládá jedna vlastní "oblast", takže existuje mnoho růz­ných druhů nirvány, což jí propůjčuje věc­ný charakter. Mimo to je jen jednou z mno­ha nepodmíněných dharm. Pro sautrántiky představuje nirvána výlučně vymizení žádosti, nikoli však nevzniklou, nepomíjivou metafyzickou veličinu.

Ve škole vátsíputríjů, jež předpokládá existenci "osoby", která nezaniká (pudgala), představuje nirvána po­zitivní stav, v němž právě tato osoba pře­trvává dál.

U mahásánghiků, které je možno po­važovat za předchůdce mahájány, ztrácí naprosté vysvobození na důležitosti opro­ti nirváně se zbytkem podmíněnosti. Z to­ho se v pozdějších školách vyvinula před­stava "neustáleného vysvobození" (apratišthitanirvána), v níž se Buddha zříká úplného vysvobození a přesto není při­poután k světu.

V mahájáně v důsledku zdůrazňování bódhisattvovského ideálu ustoupilo dosa­žení nirvány poněkud do pozadí, avšak neztratilo na významu, neboť žádná mahájánová škola nepovažuje bódhisattvovství za konečný cíl cesty; bódhisattva své vy­hasnutí v nirváně jen odkládá do doby, než budou všechny bytosti osvobozeny od strádání. Zde nirvána získává pozitivní charakter, neboť v zásadě představuje stav vědomí jednoty s absolutnem. Uvědomění si jednoty s absolutnem se neomezuje jen na "osobu" toho, kdo ji zakouší, ale lze ji prožít jako bezhraničnou zkušenost ve všech jevech, včetně vlastního těla. Podle tohoto pojetí není mezi nirvánou a sansárou žádný podstatný rozdíl.

Rozeznáváme dva druhy nirvány: "neu­stálenou" (apratišthitanirvána) a napros­tou nirvánu (pratišthitanirvána).

Rovněž v mahájánových školách se představy o nirváně rozcházejí: mádhjamikové spatřují nirvánu v prázdnotě (šúnjatá), kterou definují jako "zklidnění mnohosti", neboť tato ztráta mnohosti znamená též zmizení či nepřítomnost všeho světsky ne­vysvobozeného. Nirvána představuje jed­notu s nevyjádřitelnou skutečností, jež provždy existuje, pouze se nedá poznat. Nirvána a sansára nejsou odlišné, pokud vnímáme svět v jeho pravém jsoucnu, jímž je prázdnota. Je to náš rozlišující duch, jenž nám brání v poznání tohoto pravého jsouc­na.

Rovněž jógáčára vychází z nerozdílnosti nirvány a sansáry, jakož i z neskutečnosti všech jevů. Pro toto učení představuje nir­vána zrušení všech rozdílů, stejně jako vě­domí, že existuje "pouze duch", a víra v ob­jektivní existenci fenomenálního světa je jen zmatením ducha. Tato škola zná dva druhy nirvány. První z nich je nirvánou -arhata, při níž po smrti zůstává jen abso­lutní bytí. Je to stav zklidnění, avšak bez vě­domého prožitku blaženosti, a ve srovnání s druhým druhem nirvány, Buddhovy nir­vány, jež znamená uvědomělé vysvoboze­ní a vědomé pěstování milosrdenství, je po­kládán za něco méněcenného. V této podo­bě nirvány, která má pozitivní povahu a představuje prožitou jednotu absolutna se všemi bytostmi, nadále zůstává jednotli­vec zachován jako empirická osobnost.

Ňingmapa 

[Rňing-ma-pa]

Tibetsky dosl.: "stará škola", respektive "škola starých". Jedna ze čtyř hlavních škol či sekt tibet­ského buddhismu, představující nejstarší buddhistické tradice uvedené v 8. stol. z Indie do Tibetu Padmasambhavou a mnichy Vimalamitrou a Vairóčanou. Od 15. stol. existuje samostatný soubor ňingmapovských nauk, které však nebyly pojaty do oficiálního tibetského buddhistického kánonu (Kandžur a Tandžur). Za nejdůležitější učení považují ňingmapovci dzogčhen, a jeho nové uspořádání a komentování provedené Longčhenpou platí za autori­tativní.

Prvotními stoupenci Ňingmapy byli jak laici, tak mniši, kteří i přes pronásledování buddhismu za krále Langdarmy [Glatig-dar-ma] (841-846) si svou tradici uchovali. Pojmenování ňingma ("stará") se objevilo teprve v 11. stol., aby bylo možno tuto ško­lu odlišit od právě tehdy vznikajících "no­vých" (sarma [gsar-ma]) škol. V Ňingmapě se rozlišují tři linie podání: historická, pří­má a vizionářská.

Historická linie (krama, "posloupné pře­dávání") obsahuje všechny poučky, které počínaje od Samantabhadry přecházely nepřetržitě z učitele na žáka. Mezi ně pat­ří všechna učení tří "cest" (jána), jež jsou vlastní pouze škole Ňingmapa: mahájóga, anujóga a atijóga.

Pod přímou linií neboli termou se ro­zumějí takové tradice, které Padmasambhava v podobě textů ukryl, aby mohly být v příhodnou dobu nalezeny a nově vylo­ženy. Kniha mrtvých (Bardo thödol) je jed­ním z nejznámějších termových textů.

Jako vizionářská linie se označuje přímý duchovní styk s učiteli předchozích gene­rací, který má za následek předávání zmocnění k určitým specifickým naukám. Tímto způsobem získal Longčhenpa pou­čení od Padmasambhavy. (LVM)