S


sádhana

Ve vadžrajánovém buddhismu ozna­čení jistého druhu rituálních textů a v nich uvedených meditačních cvičení. Sádhanové texty podrobně popisují božstva, jež je třeba zakoušet jako duchovní skutečnost, a celkový proces názorné vizualizace až po rozplynutí v beztvaré meditaci. K prová­dění této náboženské praxe, jež má pro ti­betský buddhismus ústřední význam, je třeba, aby adepta zmocnil a do cvičení spja­tého s určitým božstvem zasvětil mistr (guru). S tím je spojeno i předání mantry přiřazené onomu božstvu.

Buddhistické písemnictví obsahuje množ­ství sádhanových textů, jež byly častokrát sestavovány do zvláštních sbírek. Jednou z nejdůležitějších je "Girlanda sádhan", jež vznikla ve 12. stol. a obsahuje 312 sádhan různých autorů. Tyto sbírky se nacházejí rovněž v tibetském kánonu (Kandžur/Tandžur) a členové hnutí rime kompilovali nové spisy ještě ve 20. stol.

Každé provedení sádhany sestává ze tří oddílů: přípravy, hlavní části a závěru. Na počátku sádhany stojí základní akt přijetí útočiště a vytvoření "ducha probuzení" (bódhičitta). Hlavní část se člení na "fázi budování", názorné vytváře­ní božstva, a "fázi rozpadu", vidění nej­vyšší skutečnosti, prázdnoty (šúnjatá). Závěrečnou část tvoří různé prosebné modlitby, jakož i průpovědi přinášející štěstí a požehnání.

Pro vadžrajánové buddhisty nepředsta­vuje vidění božstva magický děj ani vzý­vání vnějšně chápané entity. Je to spíše proces ztotožnění s určitým principem energie, o jehož přítomnosti je cvičící pře­svědčen. Základní vzor vizualizovaných božstev tvoří pět buddhovských rodů (buddhakula).

(Lexikon východní moudrosti)


samjódžana

,Pouta'. Existuje deset pout, která váží bytosti v koloběhu existence: 

  1. ,osobnostní názory' neboli ,přesvědčení o existenci já' (sakkája ditthi)
  2. pochybovačnost (vičikiččhá)
  3. lpění na pouhých pravidlech a rituálech (sílabbata-parámása)
  4. smyslná žádostivost (káma-rága)
  5. zlovůle (vjápáda)
  6. žádostivost po jemnohmotné existenci (rúpa-rága)
  7. žádostivost po nehmotné existenci (arúpa-rága)
  8. domýšlivost (mána)
  9. neklid (uddhačča)
  10. nevědomost (avidždžá) 

Prvních pět se nazývá ,nižšími pouty' (órambhágija-samjódžana), neboť vážou bytosti ke smyslovému světu.

Druhých pět se nazývá ,vyššími pouty' (uddhambhágija-samjódžana), neboť váží bytosti k existenci ve vyšších světech, tj. v jemnohmotném a nehmotném světě. (A. IX, 67−68; A. X, 13; D. 33 atd.)

  • Ten, kdo dosáhl vstupu do proudu (sótápanna) a směřuje tak s jistotou ke konečnému osvobození (nibbána), odstranil první tři pouta. 
  • Ten, který se jednou vrátí (do tohoto smyslového světa; sakadágámí), odstranil kromě prvních tří pout i hrubé formy čtvrtého a pátého pouta. 
  • Ten, který se nevrátí (do smyslového světa; anágámí), odstranil zcela prvních pět pout. 
  • Arahat, tj. dokonalý světec, je osvobozen od všech deseti pout. 

Deset pout uváděných v abhidhammě (Vibh. XVII) tvoří: smyslná žádostivost, zlovůle, domýšlivost, špatné názory, pochybovačnost, lpění na pravidlech a rituálech, touha po bytí, závist, lakota a nevědomost.

Nyanatiloka Thera: Buddhistický slovník


sampadžaňňa

"Jasné uvědomění'. Tento pojem se často vyskytuje ve spojení s pojmem sati. V D. 22 a M. 10 se uvádí:

"Mnich si jasně uvědomuje, jak odchází či přichází. Jasně si uvědomuje, jak se dívá či rozhlíží. Jasně si uvědomuje natahování a ohýbání těla. Jasně si uvědomuje, jak jí, pije, žvýká a chutná. S jasným uvědoměním vyprazdňuje výkaly a moč. S jasným uvědoměním kráčí, stojí, sedí, usíná a probouzí se. S jasným uvědoměním mluví a mlčí." 

Podle komentářů existují čtyři druhy jasného uvědomění: 1. jasné uvědomění si účelu, 2. jasné uvědomění si vhodnosti (prostředků), 3. jasné uvědomění si oblasti (prožívání resp. meditace), 4. jasné uvědomění si nezaslepenosti (v jednání). Podrobné vysvětlení se uvádí v komentáři k Satipatthána-suttě (anglický překlad viz Soma Thera: The Way of Mindfulness; BPS). 

Nyanatiloka Thera: Buddhistický slovník


sautrántikové

Pálijsky suttantika, doslovně "sútrovci", kteří studují sútry (sutty), skupina mnichů zabývajících se především studiem súter. Později byla tímto termínem nazvána škola, odštěpivší se od sarvástivády asi v polovině 2. století př.n.l., protože přestali věřit v tezi "sarvamasti". Opírají se především o texty Sútrapitaky; Abhidharmapitaku neuznávají, protože nevěřili, že by to bylo pravé slovo Buddhovo. Jejich kánon neměl třetí koš. Za svého patrona si vybrali výborného Buddhova pobočníka Ánandu. Jsou zváni též saurjódajikové nebo dárštántikové. Tato pojmenování mají původ ve "východu Slunce" (sanskrtsky súrjódaja), totiž v jejich Mistru Kumáralátovi a v jeho filozofickém spise Drštántapankti, Řada příměrů. Ve čtvrtém století po Buddhově skonu přivedl sautrántickou školu k rozkvětu Kumáralátův žák Šriláta. Na rozdíl od sarvástivádinů tvrdili sautrántikové, že čin je jev okamžikový, který v psychické posloupnosti zanechává působivou stopu, která určuje další vývoj vedoucí k uzrání důsledku či účinku, tedy zákonitého plodu (phala). Vztah mezi činem a jeho konečným účinkem přirovnávali ke vztahu semene a plodu; plod není přímo plodem semene, nýbrž uzraje na stromu, který ze semene vzešel. Tento postřeh přivedl sautrántiky k hlubšímu rozpracování problému podvědomí. Protože si sautrántikové stále ještě říkali též sarvástivádinové, začala se původní škola zvát múlasarvástiváda, "kořenná", to jest původní či prvotní sarvástiváda.

Vladimír Miltner: Malá encyklopedie buddhismu


susokukan

Japonsky, doslovně: "pozorování počtu dechů (tj. vdechů a výdechů)"; meditativní cvičení, které obecně praktikují začátečníci v zazenu. Rozlišují se čtyři druhy susokukan:

  1. šucunjusokukan (oddělené počítání výdechů a vdechů)
  2. šussokukan (počítá­ní výdechů)
  3. nissokukan (počítání vde­chů)
  4. zuisokukan (sledování dechu)

Cvičení susokukan pomáhá dosáhnout soustředění nezbytného pro zazen. Mo­derní japonský zenový mistr Hakuun Rjóko Jasutani ve svých "Úvodních poučeních k cvičení zenu" o susokukanu praví toto:

»Pro začátečníka je nejlehčí počítat de­chy při vdechování a vydechování. Hod­nota právě tohoto cvičení spočívá v tom, že je vypnuto veškeré uvažování a rozpozná­vající myšlení je uvedeno do klidu. Tak jsou vlny myšlenek ztišeny a člověk po­stupně dosahuje toho, že se duch koncentruje.« (Podle Ph. Kapleau, 1981, s. 64.)

Při této metodě se pozornost koncentru­je při vdechování na "jedna", při vydecho­vání na "dvě", při vdechování na "tři" atd. až do "deseti" a pak se začíná opět od "jed­na". Toto cvičení se může též průběžně modifikovat, že se počítá pouze při vyde­chování nebo pouze při vdechování; vždy se však počítá do "deseti" a pak se opět za­číná od "jedna". Při zuisokukan cvičící sle­duje pouze, ještě soustředěn, pohyb dechu, aniž by počítal dechy. Pro člověka nevycvičeného v zazenu není jednoduché se soustředit po delší dobu na "počítání de­chů", aniž by se uchýlil do myšlenek nebo aniž by ztratil nit počítání; vytrvalé cviče­ní jednoho ze způsobů susokukanu se osvědčilo jako progresivní základ pro dal­ší cvičení na cestě zenu a může vést do­konce až k proniknutí k zážitku osvícení.


sútra 

pálijsky: sutta, čínsky: ťing, japonsky: kjó

Doslovně: "učebnice, příručka". Kázání Buddhy. Sútry jsou sebrány v 2. části buddhistického kánonu (Tripitaka), v tzv. "Ko­ši kázání" (Sútrapitaka).

Sútry se dochovaly v páli, sanskrtu, a rovněž v čínských a tibetských překladech. Podle tra­dice by měly pocházet přímo od Buddhy. Základní formu každé sútry tvoří prozaic­ký text, který pokaždé bývá uveden slovy »Tak jsem slyšel«. Tato slova bývají vklá­dána do úst Ánandovi; on si měl Buddhova kázání uchovat v paměti a při 1. buddhistickém koncilu bezprostředně po Buddhově smrti je recitovat. Po těchto úvodních slovech jsou uvedeny okolnosti, které Buddhu přiměly k pronesení daného kázání, stejně jako místo, roční období apod. Poté následuje vlastní ponaučení, často v podobě dialogu. Styl súter je pro­stý, lidový a didakticky zaměřený. V mno­ha sútrách jsou též vloženy "písně" (gáthá). Každá sútra tvoří uzavřený celek.

Hínajánové sútry jsou začleněny do "sbí­rek", které se v pálijském kánonu nazýva­jí nikája a v sanskrtském znění ágama; jsou to: Díghanikája, Madždžhimanikája, Sanjuttanikája, Anguttaranikája a Khuddakanikája.

Vedle těchto hínajánových súter se rovněž za­chovalo množství súter mahájánských. Pů­vodně byly sestaveny v sanskrtu, ale jsou k dispozici z větší části jen v čínském nebo tibetském překladu. Jejich předpokládaná doba vzni­ku se klade mezi 1. stol. př. Kr. a 6. stol, po Kr. Přejaly vnější podobu súter hínajány, rovněž začínají slovy »Tak jsem slyšel« a uvádějí místo, příležitost a přítomné oso­by. Rozeznáváme tři druhy mahájánových sú­ter: vaipuljasútry, dháraní a samostat­né sútry.

Podle obsahu je třeba rozlišit dva tradič­ní proudy:

1. sútry založené na víře (šraddhá), jež pojednávají o buddhologii a o bódhisattvovské nauce a zdůrazňují stránku odda­nosti. Oblastí jejich vzniku je zřejmě sever­ní Indie. V těchto sútrách se fantazii nekladou žádné meze, buddhové a bódhisattvové konají v bezhraničném prostoru a neomezeném čase nesčetné zázraky. Jsou povýšeni na božské bytosti - mahájánská tendence, jež vychází vstříc laické potřebě uctívání, ale rovněž se opírá o základy mahájány s jejím učením o bezpodstatnosti, prázdnotě (šúnjatá), které nachází svůj výraz v představě o klamné povaze světa (májá). Podle toho jsou všechny zázraky, stejně jako jevový svět, pouze plodem ilu­ze.

2. filosoficky zaměřené sútry, jejichž ob­sah tvoří hlavní myšlenka mahájány, prázdnota. Pocházejí z východní části střední Indie. Tento druh súter myslitelé mahájány vykládali rozmanitým způso­bem, což dalo podnět ke vzniku rozličných směrů a škol.

Mezi nejvýznamnější nezávislé sútry patří: 

  • Saddharmapundaríkasútra (Lotosová sútra)
  • Lankávatárasútra
  • Lalitavistara
  • Samádhirádžasútra
  • Sukhávatívjúhasútra
  • Dašabhúmika
  • Bhadrakalpikasútra
  • Brahmadžálasútra
  • Gandavjúhasútra
  • Šrímáládévísútra
  • Amitábhasútra
  • Amitájurdhjánasútra
  • Vimalakírtinirdéšasútra
  • Šúrangamasútra

Lexikon východní moudrosti

Sútrapitaka 

(pálijsky: Suttapitaka)

Doslovně: "Koš písem"; část buddhistického kánonu (Tripitaka). Sútrapita­ka obsahuje podle tradice kázání (sútry) historického Buddhy Šákjamuniho.

Sútrapitaka se v sanskrtské verzi skládá ze čtyř sbírek (ágama), v pálijské verzi, jež se jako jediná dochovala v úplnosti, z pěti nikáj. 


Sútra srdce 

V sanskrtu: Mahápradžňápáramitáhrdajasútra, čínsky: Pan-nuo-po-luo-mi-tuo-sin-ťing, zkráceně Sin-ťing, tibetsky: Šerabkji pharol-tučhinpá ňingpo, japonsky: Maka hannjaharamita šingjó

"Jádro transcendentální moudrosti"; jedna z nejkratších a zároveň nejoblíbenější ze 40 -Pradžňápáramitásúter. Je to jedna z nejvýznamnějších súter ma­hájánového buddhismu a byla recitována pře­devším v Číně a Japonsku mnichy a mniš­kami téměř všech škol. Zvláštní důležitos­ti dosáhla sútra v zenu, neboť neobyčejně jasně a stručně formuluje učení o šúnjatě, "prázdnotě", o jejíž bezprostřední pro­žití zenový adept usiluje.

Jádro Sútry srdce zní: »Tvar není nic než prázdnota, prázdnota není nic než tvar« - výrok, který je v zenu stále znovu citován.

O populárnosti Sútry srdce svědčí řada vydání a překladů do mnoha jazyků. Ved­le mnoha vydání v sanskrtském originále existují překlady do čínštiny, sogdštiny, mandžuštiny, mongolštiny, tibetštiny, japonštiny atd. V češtině dosud vyšly dva překlady z tibetštiny (Poucha, 1949; Kolmaš, 1992) a jeden z čínštiny (Král, 1990).

Lexikon východní moudrosti


Sútra ve 42 částech

sanskrt: Dváčatvárinšatkhandasútra, čínsky: S'-š'-er-čang-ťing')

První sútra, jež byla přeložena do čínštiny. Byla prý přinesena vyslanci císaře Ming-tiho, kteří v západních oblastech tehdejší Číny (dnešní Střední Asie) pátrali po bud­dhistických spisech, a 67 po Kr. přeložena indickými mnichy Kášjapamátangou (zkr. Mátanga) a Dharmaratnou (též Gobharana, čínsky: Ču-fa-lan). V této sútře, která zároveň představuje první buddhistický spis v čín­ském jazyce, byla vysvětlena podstatná učení hínajány, o pomíjivosti (anitja) a chtivosti (trišná). Existuje mnoho růz­ných vydání této sútry, jež se zčásti navzá­jem obsahově značně liší. 


Sútra zlatého jasu 

sanskrt: Suvarnaprabhásasútra); mahájánská sútra, jež sehrála podstatnou roli při upevnění pozic budd­hismu v Japonsku, neboť zdůrazňuje jeho politickou stránku, a proto se u japonských vlád­noucích vrstev těšila značné vážnosti.

Sútra začíná výkladem podstaty Buddhy, jenž existuje nejenom jako pozemská osobnost, ale i jako všeobecná absolutní pravda. Je ve všem přítomný a všemu, co existuje, se dostává jeho nekonečného milosrdenství. Dále sútra učí, že brány do lo­tosového ráje, kde přebývá Buddha, jsou všem otevřené dokořán, neboť každá by­tost se může stát buddhou. Metody, jak do­cílit této změny, jež sútra doporučuje, tvo­ří soucit a sebeobětování: vyvrcholení sú­try tvoří podobenství o buddhovi, jenž se obětuje hladovému lvovi.

Ústřední myšlenka sútry se točí kolem ctnosti moudrosti (pradžňá), jež rozlišu­je dobré a zlé: každý člověk, od vladaře až po poddaného, musí následovat toto "vnitřní světlo".

Politický aspekt je nejzřetelněji vyjádřen v kapitole o zákonech, kde se praví, že vlá­da a náboženství jsou spojeny prostřednic­tvím dharmy. Lidské zákony si za svůj nejvyšší cíl musí klást mír. Král, který po­ruší zákon, bude potrestán; pokud však zá­kon respektuje, čeká jej nezměrné blaho. Zemi, kde je rozšířena nauka obsažená v této sútře, ochrání nebeští králové a dévové.

Během období Nara (8. stol.) japonští vlád­cové chovali Sútru zlatého jasu v takové vážnosti, že na ní chtěli založit svou politi­ku.


an-cang 

[Xuanzang], též San-cang fa-š', "Mistr dharmy Tripitaka" (čínsky: fa-š' = sanskrt: dharmáčárja) nebo Tchang- seng, 

"Tchangský mnich", 600 n. 602-664 (vl. jm. Cchen Chuej), nejvýznamnější čínský mnich a poutník; jeden ze čtyř velkých pře­kladatelů sanskrtských textů v čínském bud­dhismu a spoluzakladatel školy Fa-siang, čínské formy jógáčáry (vidžňánavády). Me­zi uvedené čtyři velké překladatele bývají počítáni buď (1) Kumáradžíva, Paramártha, Süan-cang a Amóghavadžra, nebo (2) Kumáradžíva, Paramártha, Süan-cang a I-ťing. 

Süan-cang strávil 16 let (629-645) na pouti do Indie, kde mj. stu­doval v Nálandě a navštívil všechna vý­značná buddhistická místa. Své zážitky a zku­šenosti shrnul ve slavném cestopise Ta Tchang si-jü-ťi (Zápisky o západních kra­jích za dynastie Velkých Tchangů), jenž podává důležité údaje o studiu dějin a ar­cheologie Indie, jakož i o situaci buddhis­mu v 7. stol. Cestopis byl zahrnut do čínského buddhistického kánonu.

Po svém návratu do Číny Süan-cang přeložil základní díla jógáčáry do čínštiny, např. Mahápradžňápáramitásútru (čínsky: Ta- pchan-žuo-ťing) v 600 svazcích; Jógáčárabhúmišástru (čínsky: Jü-ťia-š'-ti-lun), Abhidharmakóšu (čínsky: Ťü-še-lun), Asangovu Mahájánasamparigrahu (čínsky: Še-ta-čcheng-lun), Vasubandhuovu Trimšiku (čínsky: Wej- š'-san-š'-sung) a Vimšatiku (čínsky: Wej-š'-er-š'-lun). Kromě jiného napsal Vidžňánamátrasiddhi (čínsky: Čcheng-wej-š'-lun), kde shr­nul a komentoval učení deseti slavných mistrů jógáčáry. Je to úplný výklad jógá­čáry.

Süan-cang se narodil v dnešní provincii Che-nan. V 13 letech vstoupil jako novic do řádu a v 21 letech byl zasvěcen. Studoval u nejrůznějších učitelů důležitá díla mahájány. Poněvadž však jednotliví učitelé interpretovali tato díla rozdílně, rozhodl se Süan-cang jít na západ, do Indie, kde dou­fal najít kompetentního učitele.

629 opustil bez císařova svolení hlavní město Čchang-an. Cesta ho vedla přes Kan-su, Tun-chuang, Turfan (kde se mu dostalo velké podpory, především v podo­bě doporučujících dopisů různým panov­níkům), dále do Taškentu, Samarkandu a Baktrie, pak přes Hindúkuš do Gandháry. 631 Süan-cang dospěl do Kašmíru. 633 se vypravil dále za velkého nebezpečí do svatých míst buddhismu (Kapilavastu, Kušinagara, Vajšálí, Bódhgaja) a nakonec dosáhl buddhistické klášterní univerzity Nálanda, kde studoval u opata Šílabhadry texty jógáčáry. Po dvou letech opustí Nálandu a odešel na Cejlon, avšak brzy se vrá­til zpět do klášterní univerzity, kde se ny­ní zabýval především indickou filosofií.

Jeho učenost byla brzy tak známa, že byl zván mnoha panovníky. Z řady disputací se zástupci hínajány, ale také brahmanismu, vycházel jako vítěz.

645 se Süan-cang vrátil jižní cestou do Čchang-anu a přivezl s sebou do Číny 657 děl hínajány a mahájány. V následujících letech se věnoval výlučně překladatelské činnosti a přeložil dohromady 75 děl. Kro­mě jiného přeložil Lao-c'a a Mahájánašraddhótpádašástru do sanskrtu (pokud jde o druhé dílo, podle jednoho názoru je jeho autorem Ašvaghóša, podle jiných názo­rů je dílem čínského autora; Süan-cang ho pře­kládal zřejmě podle čínského exempláře ze 6. stol.). Jeho překlady se vyznačují vysokou literární úrovní. Podílel se podstatně na vytváření adekvátní buddhistické terminolo­gie v čínštině.

Süan-cangovy zážitky na jeho pouti po­skytly látku k slavnému románu čínské lite­ratury 16. stol. Cesta na Západ (Si-jou-ťi) od Wu Čchen-ena, v němž Süann-cang vystupuje v postavě mnicha San-Canga (Tripitaky) a prožívá fantastická dobrodružství (český překlad - Opičí král, Praha 1961).

Lexikon východní moudrosti