S

1. Ten, kdo dosáhl vstupu do proudu (sótápanna) a směřuje tak s jistotou ke konečnému osvobození (nibbána), odstranil první tři pouta. 
2. Ten, který se jednou vrátí (do tohoto smyslového světa; sakadágámí), odstranil kromě prvních tří pout i hrubé formy čtvrtého a pátého pouta. 
3. Ten, který se nevrátí (do smyslového světa; anágámí), odstranil zcela prvních pět pout. 
4. Arahat, tj. dokonalý světec, je osvobozen od všech deseti pout. 

Deset pout uváděných v abhidhammě (Vibh. XVII) tvoří: smyslná žádostivost, zlovůle, domýšlivost, špatné názory, pochybovačnost, lpění na pravidlech a rituálech, touha po bytí, závist, lakota a nevědomost. (BS)

sampadžaňňa

"Jasné uvědomění". Tento pojem se často vyskytuje ve spojení s pojmem sati. V D. 22 a M. 10 se uvádí: 

"Mnich si jasně uvědomuje, jak odchází či přichází. Jasně si uvědomuje, jak se dívá či rozhlíží. Jasně si uvědomuje natahování a ohýbání těla. Jasně si uvědomuje, jak jí, pije, žvýká a chutná. S jasným uvědoměním vyprazdňuje výkaly a moč. S jasným uvědoměním kráčí, stojí, sedí, usíná a probouzí se. S jasným uvědoměním mluví a mlčí." 

Podle komentářů existují čtyři druhy jasného uvědomění: 1. jasné uvědomění si účelu, 2. jasné uvědomění si vhodnosti (prostředků), 3. jasné uvědomění si oblasti (prožívání resp. meditace), 4. jasné uvědomění si nezaslepenosti (v jednání). Podrobné vysvětlení se uvádí v komentáři k Satipatthána-suttě (anglický překlad viz Soma Thera: The Way of Mindfulness; BPS). (BS)

sanvartakalpa

páli: sanvattakappa; tibetsky: 'jig pa'i bskal pa; čínsky: chuaj-ťie (huaijie); japonsky: ekō

V sanskrtu "eon zániku", podle buddhistické kosmologie jedno ze čtyř období cyklu stvoření a zániku světového systému. Jsou to: eon stvoření (vivartakalpa); eon trvání (vivartasthájikalpa); eon zániku (sanvartakalpa) a eon nicoty (sanvartasthájikalpa). Podle Abhidharmakóšabhášja trvá každý ze čtyř eonů dvacet mezidobí. Po úplném zániku předchozího světového systému nastává eon nicoty, během něhož vesmír zůstává ve stavu prázdnoty, přičemž rozumné bytosti, které tento světový systém obývaly, se znovu rodí v jiných světech nebo ve druhém pohroužení (dhjána) jemnohmotné říše (rúpadhátu). Eón stvoření začíná, když v prostoru začne vát vítr, poháněný předchozími činy (karman) vnímajících bytostí. Vytvoří se kruh větru, po něm následuje kruh vody a po něm kruh zlaté země. Poté se zformuje celý světový systém smyslové říše (kámadhátu), včetně hory Sumeru, čtyř kontinentů a jejich subkontinentů, nebes a pekel. Ty jsou pak osídleny bytostmi, které se v důsledku svých předchozích činů znovuzrodily v různých říších. Když jsou všechny říše světového systému osídleny, končí eón stvoření a začíná eón přetrvávání. Na začátku eonu je délka lidského života údajně "nekonečná" a snižuje se, až nakonec dosáhne deseti let věku. Poté se prodlužuje na osmdesát tisíc let, než se opět sníží na deset let. Trvá jeden přechodný eon, než se délka života změní z deseti let na osmdesát tisíc let a opět na deset let. Eon setrvání se skládá z dvaceti eonů, počínaje přechodným eonem poklesu (v němž se délka života sníží z "nekonečna" na deset let), po němž následuje osmnáct přechodných eonů nárůstu a poklesu a končí přechodným eonem nárůstu, kdy se délka života zvýší z deseti let na osmdesát tisíc let, a tehdy začíná další eon, eon zániku. Buddhové se objevují pouze v obdobích úpadku. Buddha Šákjamuni se objevil, když délka života činila sto let. Říká se, že Maitréja přijde, až délka lidského života příště dosáhne osmdesáti tisíc let. Eon zániku začíná, když se vnímající bytosti již nerodí v pekelných říších tohoto světového systému. Po tomto okamžiku pak pekelné říše tohoto světa zaniknou. (Bytosti, které se následně dopustí činů opravňujících ke znovuzrození v pekle, se znovu narodí v pekelných říších jiných světů.) Říše duchů a zvířat pak zmizí. Díky meditační praxi se lidé znovuzrodí v první dhjáně a poté ve druhé dhjáně. Když se karman, který způsobil znovuzrození bytostí v tomto světě, vyčerpá natolik, že se fyzický svět vylidní, objeví se na obloze sedm sluncí, která spálí celou světovou soustavu včetně hory Sumeru a celé první dhjány. Poté následuje další eon nicoty. Viz také Sattvaloka. (PDB)

sanvartasthájikalpa

páli: sanvattatthájíkappa; tibetsky: stong pa'i bskal pa; čínsky: kchung-ťie (kongjie); japonsky: kūkō

V sanskrtu "eon nicoty"; podle buddhistické kosmologie jedno ze čtyř období v cyklu stvoření a zničení světového systému. Jsou to: eon stvoření (vivartakalpa); eon trvání (vivartasthájikalpa); eon zániku (sanvartakalpa) a eon nicoty (sanvartasthájikalpa). Podle Abhidharmakóšabhášja trvá každý ze čtyř eonů dvacet mezidobí. Po úplném zániku předchozího světového systému nastává eon nicoty, v němž vesmír zůstává ve stavu prázdnoty, přičemž vnímající bytosti, které tento světový systém obývaly, se znovu rodí v jiných světech nebo ve druhém soustředění (dhjána) říše jemnohmotnosti (rúpadhátu). (Zbytek této kosmologie viz předchozí heslo sanvartakalpa) Po postupných eonech vzniku, setrvávání a zániku se karma, která způsobila, že se bytosti znovu zrodily do světa, vyčerpá tak, že se fyzický svět vylidní; na obloze se pak objeví sedm sluncí a spálí celou světovou soustavu včetně hory Sumeru a celé první dhjány. Tak začíná nový eon nicoty, období dvaceti přechodných eonů prázdnoty. Viz také Bhádžanaloka. (PDB)

saptabuddha

viz: saptatathágata

saptatathágata

páli: sattatathāgata; tibetsky: de bzhin gshegs pa bdun; čínsky: čchi-fo/ kuo-čchü čchi-fo (qifo/guoqu qifo); japonsky: shichibutsu/kako shichibutsu

V sanskrtu "sedm buddhů [starověku]"; seznam sedmi minulých buddhů překlenujících poslední dvě cyklická období vesmíru, mezi něž patří Šakjámuni a šest buddhů, kteří mu předcházeli, tj. Vipašjin (Vipassin), Šikhin (Sikhí), Višvabhu (Vessabhu), Krakučchanda (Kondaňňa), Kanakamuni (Konágamana) a Kášjapa (Kassapa). První tři buddhové jsou poslední tři z tisíce buddhů, kteří se objevili v předchozím "slavném eonu" (vjúhakalpa), cyklickém období vesmíru těsně před současným "příznivým eonem" (bhadrakalpa), a zbývající čtyři buddhové jsou první čtyři z tisíce buddhů během současné bhadrakalpy. Po Šákjamunim nastoupí Maitréja, pátý buddha v současném cyklu. Sedm buddhů starověku je široce pojednáno v literatuře ágam a v textech, jako je Bhadrakalpikasútra, kde je podrobně zaznamenána jejich činnost, rodokmeny, rodiče, potomci, žáci, sídla a učení. Zpočátku byli zobrazováni symbolicky, například v Bhárhútu a Sánčí v podobě řady sedmi stromů bódhi, v době kušánské dynastie bylo sedm tathágatů zobrazováno v lidské podobě a běžně se vyskytují v klášterním umění po celé střední a východní Asii. Buddhové jsou často rozlišováni pouze podle muder, které zobrazují. Jako osmá postava bývá často přidáván Maitréja, který se odlišuje svou podobou bódhisattvy. (PDB)

Saraha

tibetsky: Sa ra ha; čínsky: Ša-luo-che (Shaluohe); japonsky: Sharaka

Indický tantrický adept z osmého století, počítaný mezi osmdesát čtyři mahásiddhů a proslulý svými písněmi o realizaci (doha); známý také jako Sarahapáda. O Sarahovi existuje jen málo historických faktů, ale podle tradičních pramenů se narodil v bengálské bráhmanské rodině. Často je znám pod přívlastkem "Velký bráhman". V mládí vstoupil do buddhistického mnišského řádu, ale později ho opustil ve prospěch života potulného jógina. Během jednoho vizionářského zážitku byl nabádán, aby se cvičil u ženy-šípařky, která pomocí symbolických pokynů naučila Sarahu způsobům, jak proniknout přes diskurzivitu a dualistické myšlení. Poté, co si uvědomil podstatu mahámudry, vysloužil si jméno Saraha, doslova "pronikající šíp" nebo "ten, kdo vystřelil šíp". Saraha je v tibetských liniích důležitým členem pro instrukce o mahámudře. Složil také četné duchovní písně (doha) oblíbené mezi Newari a tibetskými buddhisty. Tyto písně, původně zaznamenané ve východoindickém dialektu apabhranša, byly později sebrány a přeloženy do tibetštiny jako známé Do ha skor gsum ("Tři cykly písní"). (PDB)

Sarvástiváda

tibetsky: Thams cad yod par smra ba; čínsky: Shuo yiqieyou bu/Sapoduo bu; japonsky: Setsuissaiubu/Satsubatabu

V sanskrtu "učení, že vše existuje", jedna z nejvlivnějších z hlavních (nemahájánových) škol indického buddhismu, pojmenovaná podle svého učení, že všechny podmíněné faktory (dharmy) nadále existují (sarvam asti) ve všech třech časových obdobích (trikála) minulosti, přítomnosti a budoucnosti. 

Sarvástiváda měla jeden z nejpropracovanějších kánonů Abhidharmy (Abhidharmapitaka) v celém buddhismu a tato škola byla známá zejména díky své výrazné a vlivné teorii dharmy. Sarvástiváda identifikovala pětasedmdesát dharm, které podle této školy substanciálně existují (dravjásat) a jsou obdařeny vnitřní přirozeností (svabháva): tj, pět smyslových orgánů (indrija), pět smyslových objektů, neprojevenou hmotnost (avidžňaptirúpa), mysl (čitta), čtyřicet šest mentálních průvodních jevů (čaitta), čtrnáct podmíněných sil oddělených od myšlení (čittaviprajuktasanskára) a tři nepodmíněné faktory (asanskrta). Přestože podmíněné dharmy vždy existovaly, byly stále nestálé, a proto se stále pohybovaly mezi časovými obdobími díky specifickým "silám odděleným od myšlení" (čittaviprajuktasanskára): "složené vlastnosti" (sanskrtalakšana, čaturlakšana) vzniku (džáti), trvání (sthiti), "stárnutí" neboli zániku (džara) a "desinence", tj. , zánik (anitjata). V sarvástivádovském pojetí kauzality byly tyto čtyři charakteristiky silami, které vykonávaly reálnou moc nad složenými objekty a doprovázely tyto objekty po kauzální dráze, dokud je síla "desinence" nakonec nezhasla; toto poněkud torzovité vysvětlení bylo nutné, aby se vysvětlilo, jak faktory, které sarvástivádovská škola předpokládala, nadále existovaly ve všech třech časových obdobích, a přesto se zdálo, že podléhají změnám. Dokonce i po osvícení tyto dharmy stále existovaly, ačkoli pak byly účinně "zrušeny" silou "neanalytického potlačení" (apratisankhjánirodha), které drželo pod kontrolou produkci všech typů dharmy a zajišťovalo, že zůstaly navždy umístěny v budoucím modu a nikdy již nemohly vzniknout v přítomnosti. 

Na tuto výraznou teorii dharmy Sarvástivády pravděpodobně reagoval mádhjamikový filosof Nágárdžuna svým výrokem, že všechny dharmy postrádají vnitřní existenci (nihsvabháva), a proto se vyznačují prázdnotou (šúnjata). Propracovaná abhidharma Sarvástivádové školy byla také inspirací pro ještě složitější "mahájánovou abhidharmu" školy Jógáčára, která velkou část svého klasifikačního schématu a mnohé konkrétní dharmy čerpala přímo od Sarvástivády. Při popisu cesty arhata Sarvástiváda stanovila pro arhata pětistupňový systém cesty (paňčamárga, akumulace/vybavení, příprava, vidění, kultivace a žádné další učení) a tvrdila, že bódhisattva během svého výcviku praktikuje šest dokonalostí (páramita). 

Tuto pětistupňovou cestu převzala i Jógáčára ve své vlastní teorii bódhisattva márga. Sarvástiváda vytvořila propracovaný pohled na Buddhu a události jeho života, jak je představuje slavná Lalitavistara. Ve svém pohledu na smrt a znovuzrození Sarvástiváda uznávala realitu "mezistavu" (antarábhava) mezi znovuzrozeními, který se v analýze Sarvástivády mohl pohybovat od okamžitého znovuzrození přes znovuzrození po týdnu, neurčitého trvání až po čtyřicet devět dní; zdá se, že posledně jmenovaný údaj se stal dominantním v pozdějších tradicích, včetně mahájány, poté, co jej převzaly Abhidharmakóšabhášja a Jógáčárabhúmi.

Sarvástiváda byla jednou z hlavních podskupin Sthaviranikája (Školy starších), která se v prvních stoletích po Buddhově smrti rozdělila s Mahásanghikou. Sarvástiváda se vyvinula jako jedno ze tří hlavních dělení Sthaviranikáji, možná již jedno nebo dvě století po prvním rozkolu, ale určitě ne později než v prvním století našeho letopočtu. Sarvástiváda byla jednou z nejtrvalejších a nejrozšířenějších hlavních buddhistických škol. Zvláště důležitá byla v severní Indii v takových vlivných buddhistických oblastech, jako je Kašmír a Gandhára, a nakonec podél Hedvábné stezky v některých indoevropských drobných královstvích v povodí řeky Tarim, jako je Kuča. Její geografická poloha podél hlavních pozemních obchodních cest také vedla k tomu, že se stala hlavní školou známou z východoasijského buddhismu. Součástí školy Sarvástiváda je důležitá podskupina Vaibhášika ("Následovníci Vibháši"), což byli Ábhidharmikové spojení se školou Sarvástiváda, zejména v Kašmíru v severozápadní Indii, ale také v Gandháře a dokonce i v Baktrii. Protože tito mistři považovali své učení za rozpracování nauk, které se nacházejí v encyklopedickém pojednání Sarvástivádské abhidharmy, Abhidharmamáhávibháša, obvykle se označovali jako Sarvástivádská Vaibhášika nebo prostě Vaibhášika. Tato skupina byla později také odlišena od Múlasarvástivády ("kořenové Sarvástivády"), přičemž toto rozlišení mohlo vzniknout ve sporu o znění Vinaji mezi severozápadní školou Sarvástiváda-Vaibhášika v Kašmíru a Gandháře a školou Sarvástiváda Mathura v severní a střední Indii. Múlasarvástiváda je nejznámější díky svému rozsáhlému Múlasarvástivédskému Vinaji, jednomu z nejstarších a zdaleka nejrozsáhlejších (až čtyřnásobně) hlavních mnišských kodexů hlavních buddhistických škol; vzhledem ke svému eklektickému obsahu fungoval téměř jako proto-kánon. Múla sarvástivádská vinaja je mnišským kodexem, který se dodnes dodržuje v tibetských tradicích buddhismu. Viz také Sautrántika. (PDB)

sati

anglicky: mindfulness; německy: Achtsamkeit

Česky: bdělá pozornost, bdělost, všímavost... Náleží mezi pět řídících schopností mysli (paňča-indrija), pět sil (bala), sedm faktorů probuzení (bodždžhanga); představuje sedmý člen ušlechtilé osmičlenné stezky (magga). V nejširším smyslu je jedním z mentálních faktorů, které jsou neoddělitelně spjaty s každým karmicky prospěšným (kusala) a eticky vznešeným (sóbhana) stavem mysli. Viz smrti.

sautrántikové

Pálijsky suttantika, doslovně "sútrovci", kteří studují sútry (sutty), skupina mnichů zabývajících se především studiem súter. Později byla tímto termínem nazvána škola, odštěpivší se od sarvástivády asi v polovině 2. století př.n.l., protože přestali věřit v tezi "sarvamasti". Opírají se především o texty Sútrapitaky; Abhidharmapitaku neuznávají, protože nevěřili, že by to bylo pravé slovo Buddhovo. Jejich kánon neměl třetí koš. Za svého patrona si vybrali výborného Buddhova pobočníka Ánandu. Jsou zváni též saurjódajikové nebo dárštántikové. Tato pojmenování mají původ ve "východu Slunce" (sanskrtsky súrjódaja), totiž v jejich Mistru Kumáralátovi a v jeho filozofickém spise Drštántapankti, Řada příměrů. Ve čtvrtém století po Buddhově skonu přivedl sautrántickou školu k rozkvětu Kumáralátův žák Šriláta. Na rozdíl od sarvástivádinů tvrdili sautrántikové, že čin je jev okamžikový, který v psychické posloupnosti zanechává působivou stopu, která určuje další vývoj vedoucí k uzrání důsledku či účinku, tedy zákonitého plodu (phala). Vztah mezi činem a jeho konečným účinkem přirovnávali ke vztahu semene a plodu; plod není přímo plodem semene, nýbrž uzraje na stromu, který ze semene vzešel. Tento postřeh přivedl sautrántiky k hlubšímu rozpracování problému podvědomí. Protože si sautrántikové stále ještě říkali též sarvástivádinové, začala se původní škola zvát múlasarvástiváda, "kořenná", to jest původní či prvotní sarvástiváda. MEB)

siddhi

tibetsky: dngos grub; čínsky: si-ti/ čcheng-ťiou (xidi/chengjiu); japonsky: shijji/jōju

V sanskrtu "dosažení" nebo "úspěch", síla dosažená tantrickou praxí, často skrze uctívání božstva a recitování manter. Rozlišují se dva typy: (1) světská dosažení (sádhárana-siddhi), což jsou magické schopnosti, jako je schopnost létat, ochromit nepřítele, přilákat milence a najít zakopaný poklad; a (2) nejvyšší dosažení (uttama-siddhi), tj. dosažení buddhovství. (PDB)

skandha

páli: khandha; tibetsky: phung po; čínsky: jün (yun); japonsky: un

V sanskrtu doslova "hromada", tj. "agregáty" nebo "agregáty bytí"; jedna z nejběžnějších kategorií v buddhistické literatuře pro výčet složek osoby. Podle jednoho podání Buddha použil zrnko rýže jako symbol každé z mnoha složek, čímž vzniklo pět hromádek či kupek. Pěti skandhami jsou tělesnost neboli forma (rúpa), vjemy neboli pocity (védana), vnímání neboli rozlišování (sandžňa), podmiňující faktory (sanskára) a vědomí (vidžňána). Z těchto pěti faktorů je pouze rúpa hmotná; zbývající čtyři zahrnují mentalitu a souhrnně se nazývají "jméno" (náma), tedy spojení "jméno a forma" nebo "mentalita a tělesnost" (námarúpa). Jakkoli jsou agregáty klasifikovány, nikde mezi nimi nenajdeme "já" (átman). Přesto mysl v důsledku nevědomosti (avidja nebo moha) obvykle ztotožňuje to či ono z této sbírky pěti agregátů s "já". To je hlavní nesprávný názor (dršti), nazývaný satkájadršti, který je příčinou utrpení a pokračující existence v koloběhu znovuzrození (sansáře). (PDB)

skandhamára

tibetsky: phung po'i bdud; čínsky: yunmo; japonsky: unma

V sanskrtu "Mára agregátů", jedna ze čtyř podob démona Máry, spolu s Márou trápení (klešamára), Márou smrti (Mrtjumára) a Márou božstvem (Devaputramára). Božstvo Mára odkazuje na démonickou bytost, která napadla Buddhu v noci jeho osvícení; ostatní tři jsou obrazné podoby, které se rovněž nazývají Mára, aby naznačily svou zhoubnou povahu. Skandhamára má údajně dvě podoby. Hrubou podobou je pět přivlastněných agregátů (upádánaskandha), které vznikají v závislosti na karmanu. Jemnou formou je mentální tělo, které vzniká v důsledku predispozic nevědomosti (avidjá-vásaná). (PDB)

smrti

páli sati; tibetsky: dran pa; čínsky: nien (nian); japonsky: nen

V sanskrtu "všímavost" nebo "paměť", v západních pramenech se často vyskytuje v pálijském ekvivalentu sati; jde o mnohoznačný termín, který se však běžně používá v meditačních kontextech pro označení schopnosti zůstat soustředěný na zvolený objekt bez zapomínání a rozptylování. Škola sarvástivádové Abhidharmy uvádí smrti jako jeden ze skupiny pěti určujících (vinijata) mentálních průvodních jevů (čaitta), jejichž funkcí je pomáhat mysli při zjišťování či určování jejího předmětu. Těchto pět je: aspirace neboli touha jednat (čanda), odhodlání neboli rozhodnost (adhimókša), bdělost neboli paměť (smrti), soustředění (samádhi) a moudrost neboli poznání (pradžňa). Podle Asangy těchto pět určujících faktorů doprovází zdravé stavy mysli (kušala), takže pokud je přítomen jeden z nich, jsou přítomny všechny. Bdělost má zásadní význam pro všechny druhy formální meditační praxe, protože hraje roli při vnášení jasnosti do procesu vnímání; zanechává mysl v čistě vnímavém stavu, který potlačuje nezdravé reakce na smyslové podněty, jako je chtivost, nenávist a klam. Bdělost také přispívá k ovládání mysli tím, že odstraňuje rozptýlení a pomáhá meditujícímu získat kontrolu nad jeho myšlenkovými procesy. Smrti je také katalyzátorem příbuzného pojmu "obezřetnost" nebo "introspekce" (sampradžanja) a nakonec i moudrosti (pradžňa). Jako třetí z pěti duchovních schopností (paňčendrija) pomáhá smrti vyrovnávat víru (šráddha) a moudrost (pradžňa) - které by se mohly zvrhnout ve slepou víru, respektive skepsi - a také činorodost (vírja) a soustředění (samádhi) - které by se mohly zvrhnout v neklid, respektive lenost. Smrti je tedy základním kamenem, který zajišťuje rovnoměrný rozvoj všech pěti schopností; z tohoto důvodu, na rozdíl od ostatních čtyř faktorů, nemůže být bdělosti nikdy příliš mnoho, protože se nemůže zvrhnout v negativní stav. Důraz na bdělost je jedním z nejvýraznějších rysů buddhistické meditační teorie. V důsledku toho se tento pojem objevuje v mnoha seznamech ctnostných vlastností, zejména v těch, které se týkají meditace. Například v asi nejpopulárnějším použití je správná bdělost (samjaksmrti) sedmým z osmi aspektů ušlechtilé osmidílné stezky (Árjáštángamárga). Obecně se v této souvislosti chápe pěstování "základů bdělosti" (smrtjupasthána) jako základ pro rozvoj osvobozující moudrosti (pradžňa). Proto se o meditačních cvičeních zahrnujících smrti často hovoří v souvislosti s cvičeními týkajícími se vipašjany neboli "vhledu". V jedné z nejčtenějších rozprav o bdělosti, Mahásatipatthánasuttanta, Buddha nabízí čtyři konkrétní základy cvičení bdělosti, a to na těle (kája), počitcích (védana), duševních stavech (čitta) a specifických faktorech (dhamma; dharma). Ve svém díle Pradžňápáramitáhrdajanámatíka, komentáři k Pradžňápáramitáhrdajasútře ("Sútra srdce"), uvádí Kamalašíla bdělost jako třetí z pěti "schopností" (bala), kterých se dosahuje na cestě přípravy (prajógamárgá). V jiném oblíbeném schématu je smrti uvedena jako první ze sedmi "údů probuzení" neboli faktorů osvícení (bódhjanga); jedná se o sedm faktorů, které přispívají k osvícení. Viz také anusmrti; smrtjupasthána; Satipatthánasutta. (PDB) Viz sati.

srotápanna

[nebo srotsápanna; šrotápanna]

páli: sotápanna; tibetsky: rgyun du zhugs pa; čínsky: jü-liou [kuo]/ sü-tchuo-chuan (yuliu [guo]/xutuohuan); japonsky: yoru[ka]/shudaon

V sanskrtu "vstoupivší do proudu" nebo "výherce proudu"; v hlavním proudu buddhismu první ze čtyř stupňů svatosti (viz árjapudgala), po němž následuje jednou se vracející (sakrdágámin), nevracející se (anágámin) a ctihodný (arhat). Tyto čtyři stupně jsou společně označovány jako "plody mnišství" (šrámanjaphala), tedy "výsledky náboženské praxe". Termín srótápanna se v buddhistických sútrách objevuje velmi často, přičemž se říká, že členové Buddhova publika dosáhli tohoto stádia ihned poté, co slyšeli jeho kázání dharmy. Stupeň srótápanny začíná počáteční vizí skutečnosti nirvány, kdy člověk "vstupuje do proudu" vedoucího k osvobození. Díky tomuto úspěchu srótápanna zcela opustil první tři z deseti pout (sanjódžana), která člověka poutají ke koloběhu znovuzrození (sansáře):

1. víra v existenci já ve vztahu k tělu (satkájadršti)

2. pochybnosti o účinnosti cesty (vičikitsa)

3. víra v účinnost obřadů a rituálů (šílavrataparámarša)

Z tohoto důvodu se adept poté, co se stane vstoupivším do proudu, již nikdy znovu nenarodí do nešťastných osudů znovuzrození (apája, durgati) jako polobůh, zvíře, duch nebo obyvatel pekla a je mu předurčeno stát se arhatem maximálně v dalších sedmi životech (viz saptakrdbhavaparama). Vstup do proudu má dvě fáze: srotápannaphalapratipannaka, tedy ten, kdo praktikuje nebo je kandidátem na uskutečnění vstupu do proudu, a srotapannaphalastha, tedy ten, kdo dosáhl nebo je příjemcem uskutečnění vstupu do proudu. Srotápannaphalapratipannaka dosáhl pouze ánantarjamárga (neomezené cesty), zatímco srotápannaphalastha dosáhl vimuktimárga (cesty svobody). V systému pěti cest (paňča márga) odpovídá vstup do proudu cestě vidění (daršanamárga) na cestách šávaka a pratjékabuddhy. Srótápanna je také jedním z dvaceti členů árjasangha (viz vinšatiprabhedasangha). V tomto kontextu je srótápanna název pro kandidáty (pratipannaka) na srótápannu (první plod ušlechtilé stezky). Mohou to být buď následovníci skrze víru (šraddhánusárin), nebo následovníci skrze učení (dharmánusárin) s otupělými (mrdvindrija), nebo bystrými schopnostmi (tíkšnendrija). Ve všech případech mohou zničit od žádné až po pět sad utrpení (kléša), které způsobují znovuzrození ve smyslové říši (kámadhátu), jež odstraňuje běžná (laukika) cesta meditace (bhávanámárga), ale šestou až devátou sadu neodstraní. Kdyby odstranili šestou sadu, byli by nazváni kandidáty na druhý plod jednou se vracejícího (sakrdágámin), a kdyby odstranili devátou sadu, byli by nazváni kandidáty na třetí plod nevracejícího se (anágámin). (PDB)

sthiti

páli: ṭhiti; tibetsky: gnas pa; čínsky: ču (zhu); japonsky: jū

V sanskrtu "trvání", "přetrvávání" nebo "trvání", jedna ze čtyř charakteristik (čaturlakšana), jimiž se řídí všechny podmíněné objekty, spolu se vznikem neboli zrozením (džáti), "stárnutím" neboli zánikem (džara) a "opouštěním" neboli zánikem (anitja). Sthiti označuje vlastnost nestálých věcí, že zůstávají po jeden okamžik před svým zánikem a konečným zánikem. Ve škole Sarvástivády bylo sthiti považováno za "sílu oddělenou od myšlení" (čittaviprajuktasanskára): v tomto případě síla "trvání" zůstávala na místě, dokud předmět nezačal zanikat silou "stárnutí" a nakonec nezanikl silou "stárnutí". Toto poněkud torzovité vysvětlení bylo nutné, aby se vysvětlilo, jak se zdá, že faktory (dharma), o nichž škola předpokládala, že ve všech třech časových obdobích nadále existují, přesto stále podléhají změnám. Některé sarvástivádské texty Abhidharmy však uznávají pouze tři charakteristiky a pokračování vynechávají. (PDB)

stúpa

Sanskrt: "schrána na ostatky", tibetsky: čhörten.

Subhúti

tibetsky: Rab 'byor; čínsky: Sü-pchu-tchi (Xuputi); japonsky: Shubodai

Sanskrtské a pálijské vlastní jméno významného arhata, který byl mezi Buddhovými žáky nejpřednější v tom, že v klidu přebýval na odlehlých místech a byl hoden přijímat dary. Byl mladším bratrem Anáthapindada a přijal svěcení v den, kdy byl zasvěcen háj Džétavana, když slyšel Buddhovo kázání. Ovládl ubhatovibhangu, dvě sbírky tvořící Vinajapitaku, načež odešel do lesa, kde se věnoval meditaci. Arhatství dosáhl na základě maitrídhjány (mettádžhána), meditativního pohroužení pěstovaného kontemplací milující laskavosti (maitri). Na svých obchůzkách za almužnou Subhúti pěstoval milující laskavost u dveří každého domu, kde se zastavil, a rozšiřoval tak množství zásluh, které jeho dárce nashromáždil. Subhúti učil dharmu bez rozdílu a omezení, a proto ho Buddha vyzdvihoval. Subhúti byl pro svou svatost všeobecně uctíván a byl vyhledáván jako příjemce darů. Král Bimbisára mu kdysi slíbil postavit jeskynní obydlí v Rádžagaze, ale později na to zapomněl. Bez obydlí Subhúti sedával pod širým nebem a cvičil se v meditaci. Časem to v kraji způsobilo sucho, protože mraky nechtěly pršet, aby to nenarušilo světcovy meditace. Když si Bimbisára tento problém uvědomil, postavil pro něj travnatou chýši, a jakmile se do ní Subhúti posadil, mraky spustily déšť. Za Buddhy Padmottary byl Subhúti slavným poustevníkem jménem Nanda, který měl čtyřicet tisíc žáků. Když jednou Buddha navštívil jeho poustevnu, nařídil jednomu ze svých mnichů zběhlému v milující laskavosti a přednímu v důstojnosti, aby přijal dary a kázal svému hostiteli. Po vyslechnutí kázání se všech čtyřicet tisíc Nandových žáků stalo arhaty, zatímco Nanda, uchvácený charismatem kázajícího mnicha, se rozhodl, že si jednoho dne vyslouží stejné vyznamenání. Subhúti hraje významnou roli také v řadě mahájánových súter. Nejznámější z těchto rolí je role Buddhova hlavního přímluvce v pradžňápáramitových sútrách, jako je Vadžračchedikápradžňápáramitásútra. V Saddharmapundaríkasútře je Subhúti jedním ze čtyř šrávaků, kteří rozumí podobenství o hořícím domě; později mu Buddha prorokuje buddhovství. Ve Vimalakírtinirdéša je Subhúti jedním z arhatů, kteří se zdráhají navštívit Vimalakírtiho. Mezi deseti hlavními Buddhovými žáky je prý nejpřednější v poznání nepodstatnosti (nehmotného). (PDB)

sudaršana

páli: sudassi; tibetsky: shin tu mthong ba; čínsky: šan-ťien tchien (shanjian tian); japonsky: zenkenten

V sanskrtu "dokonalé prozření", název druhého nejvyššího z osmi nebes čtvrtého meditačního pohroužení (dhjána) říše jemnohmotnosti (rúpadhátu) a jednoho z pěti nebes, která tvoří šuddhávása, "čistá obydlí", kde se ti, kdo dosáhli hodnosti anágámin, stávají arhaty. Stejně jako ve všech nebesích říše jemnohmotnosti se zde člověk znovuzrodí jako božstvo díky tomu, že během své meditační praxe v předchozím životě dosáhne stejné úrovně soustředění (dhjána) jako bohové tohoto nebe. (PDB)

sukha

tibetsky: bde ba; čínsky: le; japonsky: raku

V sanskrtu a páli "blaženost", "pohoda" nebo "radost"; čtvrtá z pěti složek meditačního pohroužení (dhjánánga). Trvalému pocitu sukha brání neklid a starosti (auddhatja-kaukrtja), čtvrtá z pěti překážek (nívarana) dhjány. Sukha je zrání tělesného a duševního klidu (prašrabdhi), které je spojeno s hrubším prožitkem tělesného "vytržení" (príti). Sukha se vždy objevuje ve spojení s príti, ale ne nutně naopak; zatímco sukha je součástí agregátu vnímání (sandžňa), príti je naopak seskupena s agregátem podmiňujících faktorů (sanskára). Sukha zanechává člověku "dobrý pocit" a katalyzuje rozvoj expanzivních duševních stavů. Sukha je přítomna v prvním, druhém a třetím z meditačních pohroužení (dhjána) spojených s říší jemnohmotnosti (rúpávačaradhjána), ale v ještě jemnější čtvrté dhjáně, v níž meditující neprožívá ani potěšení, ani bolest a zůstává mu pouze jednobodovost mysli (čittaikágrata), se vytrácí do vyrovnanosti (upekša). Termín sukha je důležitý také v buddhistické tantře, zejména v Anuttarajógatantře, kde pohyb větrů (prána) a kapek (bindu) nahoru a dolů centrálním kanálem vytváří různé formy blaženosti; blaženost vytvářená pohybem větrů a kapek nahoru je obzvláště silná. K dosažení buddhovství slouží vědomí blaženosti k pochopení prázdnoty (šúnjata). (PDB)

susokukan

Japonsky, doslovně: "pozorování počtu dechů (tj. vdechů a výdechů)"; meditativní cvičení, které obecně praktikují začátečníci v zazenu. Rozlišují se čtyři druhy susokukan:

1. šucunjusokukan (oddělené počítání výdechů a vdechů)

2. šussokukan (počítá­ní výdechů)

3. nissokukan (počítání vde­chů)

4. zuisokukan (sledování dechu)

Cvičení susokukan pomáhá dosáhnout soustředění nezbytného pro zazen. Mo­derní japonský zenový mistr Hakuun Rjóko Jasutani ve svých "Úvodních poučeních k cvičení zenu" o susokukanu praví toto:»Pro začátečníka je nejlehčí počítat de­chy při vdechování a vydechování. Hod­nota právě tohoto cvičení spočívá v tom, že je vypnuto veškeré uvažování a rozpozná­vající myšlení je uvedeno do klidu. Tak jsou vlny myšlenek ztišeny a člověk po­stupně dosahuje toho, že se duch koncentruje.« (Podle Ph. Kapleau, 1981, s. 64.)Při této metodě se pozornost koncentru­je při vdechování na "jedna", při vydecho­vání na "dvě", při vdechování na "tři" atd. až do "deseti" a pak se začíná opět od "jed­na". Toto cvičení se může též průběžně modifikovat, že se počítá pouze při vyde­chování nebo pouze při vdechování; vždy se však počítá do "deseti" a pak se opět za­číná od "jedna". Při zuisokukan cvičící sle­duje pouze, ještě soustředěn, pohyb dechu, aniž by počítal dechy. Pro člověka nevycvičeného v zazenu není jednoduché se soustředit po delší dobu na "počítání de­chů", aniž by se uchýlil do myšlenek nebo aniž by ztratil nit počítání; vytrvalé cviče­ní jednoho ze způsobů susokukanu se osvědčilo jako progresivní základ pro dal­ší cvičení na cestě zenu a může vést do­konce až k proniknutí k zážitku osvícení.

sútra 

páli: sutta, čínsky: ťing, japonsky: kjó

Doslovně: "učebnice, příručka". Kázání Buddhy. Sútry jsou sebrány v 2. části buddhistického kánonu (Tripitaka), v tzv. "Ko­ši kázání" (Sútrapitaka). Sútry se dochovaly v páli, sanskrtu, a rovněž v čínských a tibetských překladech. Podle tra­dice by měly pocházet přímo od Buddhy. Základní formu každé sútry tvoří prozaic­ký text, který pokaždé bývá uveden slovy »Tak jsem slyšel«. Tato slova bývají vklá­dána do úst Ánandovi; on si měl Buddhova kázání uchovat v paměti a při 1. buddhistickém koncilu bezprostředně po Buddhově smrti je recitovat. Po těchto úvodních slovech jsou uvedeny okolnosti, které Buddhu přiměly k pronesení daného kázání, stejně jako místo, roční období apod. Poté následuje vlastní ponaučení, často v podobě dialogu. Styl súter je pro­stý, lidový a didakticky zaměřený. V mno­ha sútrách jsou též vloženy "písně" (gáthá). Každá sútra tvoří uzavřený celek. Hínajánové sútry jsou začleněny do "sbí­rek", které se v pálijském kánonu nazýva­jí nikája a v sanskrtském znění ágama; jsou to: Díghanikája, Madždžhimanikája, Sanjuttanikája, Anguttaranikája a Khuddakanikája. Vedle těchto hínajánových súter se rovněž za­chovalo množství súter mahájánských. Pů­vodně byly sestaveny v sanskrtu, ale jsou k dispozici z větší části jen v čínském nebo tibetském překladu. Jejich předpokládaná doba vzni­ku se klade mezi 1. stol. př. Kr. a 6. stol, po Kr. Přejaly vnější podobu súter hínajány, rovněž začínají slovy »Tak jsem slyšel« a uvádějí místo, příležitost a přítomné oso­by. Rozeznáváme tři druhy mahájánových sú­ter: vaipuljasútry, dháraní a samostat­né sútry. Podle obsahu je třeba rozlišit dva tradič­ní proudy: 1. sútry založené na víře (šraddhá), jež pojednávají o buddhologii a o bódhisattvovské nauce a zdůrazňují stránku odda­nosti. Oblastí jejich vzniku je zřejmě sever­ní Indie. V těchto sútrách se fantazii nekladou žádné meze, buddhové a bódhisattvové konají v bezhraničném prostoru a neomezeném čase nesčetné zázraky. Jsou povýšeni na božské bytosti - mahájánská tendence, jež vychází vstříc laické potřebě uctívání, ale rovněž se opírá o základy mahájány s jejím učením o bezpodstatnosti, prázdnotě (šúnjatá), které nachází svůj výraz v představě o klamné povaze světa (májá). Podle toho jsou všechny zázraky, stejně jako jevový svět, pouze plodem ilu­ze.2. filosoficky zaměřené sútry, jejichž ob­sah tvoří hlavní myšlenka mahájány, prázdnota. Pocházejí z východní části střední Indie. Tento druh súter myslitelé mahájány vykládali rozmanitým způso­bem, což dalo podnět ke vzniku rozličných směrů a škol. Mezi nejvýznamnější nezávislé sútry patří: (LVM)

• Saddharmapundaríkasútra (Lotosová sútra)
• Lankávatárasútra
• Lalitavistara
• Samádhirádžasútra
• Sukhávatívjúhasútra
• Dašabhúmika
• Bhadrakalpikasútra
• Brahmadžálasútra
• Gandavjúhasútra
• Šrímáládévísútra
• Amitábhasútra
• Amitájurdhjánasútra
• Vimalakírtinirdéšasútra
• Šúrangamasútra

Sútrapitaka 

páli: Suttapitaka

Doslovně: "Koš písem"; část buddhistického kánonu (Tripitaka). Sútrapita­ka obsahuje podle tradice kázání (sútry) historického Buddhy Šákjamuniho. Sútrapitaka se v sanskrtské verzi skládá ze čtyř sbírek (ágama), v pálijské verzi, jež se jako jediná dochovala v úplnosti, z pěti nikáj. 

Sútra srdce V sanskrtu: Mahápradžňápáramitáhrdajasútra, čínsky: Pan-nuo-po-luo-mi-tuo-sin-ťing, zkráceně Sin-ťing, tibetsky: Šerabkji pharol-tučhinpá ňingpo, japonsky: Maka hannjaharamita šingjó"Jádro transcendentální moudrosti"; jedna z nejkratších a zároveň nejoblíbenější ze 40 -Pradžňápáramitásúter. Je to jedna z nejvýznamnějších súter ma­hájánového buddhismu a byla recitována pře­devším v Číně a Japonsku mnichy a mniš­kami téměř všech škol. Zvláštní důležitos­ti dosáhla sútra v zenu, neboť neobyčejně jasně a stručně formuluje učení o šúnjatě, "prázdnotě", o jejíž bezprostřední pro­žití zenový adept usiluje. Jádro Sútry srdce zní: »Tvar není nic než prázdnota, prázdnota není nic než tvar« - výrok, který je v zenu stále znovu citován. O populárnosti Sútry srdce svědčí řada vydání a překladů do mnoha jazyků. Ved­le mnoha vydání v sanskrtském originále existují překlady do čínštiny, sogdštiny, mandžuštiny, mongolštiny, tibetštiny, japonštiny atd. V češtině dosud vyšly dva překlady z tibetštiny (Poucha, 1949; Kolmaš, 1992) a jeden z čínštiny (Král, 1990). (LVM)

Sútra ve 42 částech

sanskrt: Dváčatvárinšatkhandasútra, čínsky: S'-š'-er-čang-ťing'

První sútra, jež byla přeložena do čínštiny. Byla prý přinesena vyslanci císaře Ming-tiho, kteří v západních oblastech tehdejší Číny (dnešní Střední Asie) pátrali po bud­dhistických spisech, a 67 po Kr. přeložena indickými mnichy Kášjapamátangou (zkr. Mátanga) a Dharmaratnou (též Gobharana, čínsky: Ču-fa-lan). V této sútře, která zároveň představuje první buddhistický spis v čín­ském jazyce, byla vysvětlena podstatná učení hínajány, o pomíjivosti (anitja) a chtivosti (trišná). Existuje mnoho růz­ných vydání této sútry, jež se zčásti navzá­jem obsahově značně liší. 

Sútra zlatého jasu 

sanskrt: Suvarnaprabhásasútra

Mahájánská sútra, jež sehrála podstatnou roli při upevnění pozic budd­hismu v Japonsku, neboť zdůrazňuje jeho politickou stránku, a proto se u japonských vlád­noucích vrstev těšila značné vážnosti. Sútra začíná výkladem podstaty Buddhy, jenž existuje nejenom jako pozemská osobnost, ale i jako všeobecná absolutní pravda. Je ve všem přítomný a všemu, co existuje, se dostává jeho nekonečného milosrdenství. Dále sútra učí, že brány do lo­tosového ráje, kde přebývá Buddha, jsou všem otevřené dokořán, neboť každá by­tost se může stát buddhou. Metody, jak do­cílit této změny, jež sútra doporučuje, tvo­ří soucit a sebeobětování: vyvrcholení sú­try tvoří podobenství o buddhovi, jenž se obětuje hladovému lvovi. Ústřední myšlenka sútry se točí kolem ctnosti moudrosti (pradžňá), jež rozlišu­je dobré a zlé: každý člověk, od vladaře až po poddaného, musí následovat toto "vnitřní světlo". Politický aspekt je nejzřetelněji vyjádřen v kapitole o zákonech, kde se praví, že vlá­da a náboženství jsou spojeny prostřednic­tvím dharmy. Lidské zákony si za svůj nejvyšší cíl musí klást mír. Král, který po­ruší zákon, bude potrestán; pokud však zá­kon respektuje, čeká jej nezměrné blaho. Zemi, kde je rozšířena nauka obsažená v této sútře, ochrání nebeští králové a dévové. Během období Nara (8. stol.) japonští vlád­cové chovali Sútru zlatého jasu v takové vážnosti, že na ní chtěli založit svou politi­ku.

Süan-cang 

[Xuanzang], též San-cang fa-š'

"Mistr dharmy Tripitaka" (čínsky: fa-š' = sanskrt: dharmáčárja) nebo Tchang- seng

"Tchangský mnich", 600 n. 602-664 (vl. jm. Cchen Chuej), nejvýznamnější čínský mnich a poutník; jeden ze čtyř velkých pře­kladatelů sanskrtských textů v čínském bud­dhismu a spoluzakladatel školy Fa-siang, čínské formy jógáčáry (vidžňánavády). Me­zi uvedené čtyři velké překladatele bývají počítáni buď (1) Kumáradžíva, Paramártha, Süan-cang a Amóghavadžra, nebo (2) Kumáradžíva, Paramártha, Süan-cang a I-ťing. 

Süan-cang strávil 16 let (629-645) na pouti do Indie, kde mj. stu­doval v Nálandě a navštívil všechna vý­značná buddhistická místa. Své zážitky a zku­šenosti shrnul ve slavném cestopise Ta Tchang si-jü-ťi (Zápisky o západních kra­jích za dynastie Velkých Tchangů), jenž podává důležité údaje o studiu dějin a ar­cheologie Indie, jakož i o situaci buddhis­mu v 7. stol. Cestopis byl zahrnut do čínského buddhistického kánonu. 

Po svém návratu do Číny Süan-cang přeložil základní díla jógáčáry do čínštiny, např. Mahápradžňápáramitásútru (čínsky: Ta- pchan-žuo-ťing) v 600 svazcích; Jógáčárabhúmišástru (čínsky: Jü-ťia-š'-ti-lun), Abhidharmakóšu (čínsky: Ťü-še-lun), Asangovu Mahájánasamparigrahu (čínsky: Še-ta-čcheng-lun), Vasubandhuovu Trimšiku (čínsky: Wej- š'-san-š'-sung) a Vimšatiku (čínsky: Wej-š'-er-š'-lun). Kromě jiného napsal Vidžňánamátrasiddhi (čínsky: Čcheng-wej-š'-lun), kde shr­nul a komentoval učení deseti slavných mistrů jógáčáry. Je to úplný výklad jógá­čáry.

Süan-cang se narodil v dnešní provincii Che-nan. V 13 letech vstoupil jako novic do řádu a v 21 letech byl zasvěcen. Studoval u nejrůznějších učitelů důležitá díla mahájány. Poněvadž však jednotliví učitelé interpretovali tato díla rozdílně, rozhodl se Süan-cang jít na západ, do Indie, kde dou­fal najít kompetentního učitele.

629 opustil bez císařova svolení hlavní město Čchang-an. Cesta ho vedla přes Kan-su, Tun-chuang, Turfan (kde se mu dostalo velké podpory, především v podo­bě doporučujících dopisů různým panov­níkům), dále do Taškentu, Samarkandu a Baktrie, pak přes Hindúkuš do Gandháry. 631 Süan-cang dospěl do Kašmíru. 633 se vypravil dále za velkého nebezpečí do svatých míst buddhismu (Kapilavastu, Kušinagara, Vajšálí, Bódhgaja) a nakonec dosáhl buddhistické klášterní univerzity Nálanda, kde studoval u opata Šílabhadry texty jógáčáry. Po dvou letech opustí Nálandu a odešel na Cejlon, avšak brzy se vrá­til zpět do klášterní univerzity, kde se ny­ní zabýval především indickou filosofií. 

Jeho učenost byla brzy tak známa, že byl zván mnoha panovníky. Z řady disputací se zástupci hínajány, ale také brahmanismu, vycházel jako vítěz.

645 se Süan-cang vrátil jižní cestou do Čchang-anu a přivezl s sebou do Číny 657 děl hínajány a mahájány. V následujících letech se věnoval výlučně překladatelské činnosti a přeložil dohromady 75 děl. Kro­mě jiného přeložil Lao-c'a a Mahájánašraddhótpádašástru do sanskrtu (pokud jde o druhé dílo, podle jednoho názoru je jeho autorem Ašvaghóša, podle jiných názo­rů je dílem čínského autora; Süan-cang ho pře­kládal zřejmě podle čínského exempláře ze 6. stol.). Jeho překlady se vyznačují vysokou literární úrovní. Podílel se podstatně na vytváření adekvátní buddhistické terminolo­gie v čínštině.

Süan-cangovy zážitky na jeho pouti po­skytly látku k slavnému románu čínské lite­ratury 16. stol. Cesta na Západ (Si-jou-ťi) od Wu Čchen-ena, v němž Süann-cang vystupuje v postavě mnicha San-Canga (Tripitaky) a prožívá fantastická dobrodružství (český překlad - Opičí král, Praha 1961). (LVM)