M
mada
tibetsky: rgyags pa; čínsky: ťiao (jiao); japonsky: kyō
V sanskrtu a páli "domýšlivost", "arogance";
jeden ze čtyřiceti šesti mentálních faktorů (čaitta) podle školy Vaibhášika sarvástivádové
abhidharmy a jeden z padesáti jedna podle školy Jógáčára; je uveden mezi
dvaceti druhotnými trápeními (upakléša). Domýšlivost je považována za
odvozeninu "vášně" (rága), neboť zahrnuje arogantní, do sebe
zahleděný stav mysli, který vyvolává pocit nadřazenosti, nezranitelnosti a
sebeobdivu. Mezi podmínky, které vedou k domýšlivosti, patří např: (1) mládí
nebo mužnost; (2) rodinný původ nebo společenské postavení; (3) bohatství; (4)
zdánlivá autonomie v jednání; (5) zdánlivá dlouhověkost a nezranitelnost vůči
nemocem; (6) inteligence nebo znalosti; (7) ctnost nebo dobročinnost; (8)
fyzický vzhled nebo osobní ozdoby. (PDB)
Madhjamakašástra
tibetsky: Dbu ma'i bstan bcos; čínsky: Čung lun (Zhong lun); japonsky: Chūron
V sanskrtu "Pojednání o střední cestě";
alternativní název opusu magnum indického exegety 2. století Nágardžuny. Viz Múlamadhjamakakáriká.
mádhjamika
zastánce "střední cesty" (od madhjama: "střed"); buddhistická škola mahájány, kterou založili Nágárdžuna a Árjadéva a která získala značný vliv v Indii, Tibetu, Číně a Japonsku (San-lun, Sanron). Kromě zakladatelů se jejími nejvýznamnějšími stoupenci stali Buddhapálita (5. stol.), Bhávavivéka (6. stol.), Čandrakírti, Šántirakšita a Kamalašíla (8. stol.), kteří se velmi zasloužili především o rozvoj madhjamaky v Tibetu.
Název školy se vztahuje ke "střední cestě", kterou zastává se zřetelem k bytí a nebytí věcí. S pomocí osmera negací (Nágárdžuna) madhjamaka odmítá každý výrok o existenci věcí jako nevhodný a ukazuje klamnou povahu a relativitu všech jevů. Protože všechny fenomény vznikají v závislosti na určitých podmínkách (pratítjasamutpáda), nemají vlastní jsoucnost a chybí jim nepomíjivá podstata (svabháva).
Prázdnota (šúnjatá) má ve škole mádhjamiků dvojí charakter: na jedné straně je to prázdnota od vlastního já (též "nejáství"), na druhé straně znamená vysvobození, neboť prázdnota je totožná s absolutnem. Uskutečnit prázdnotu znamená získat svobodu. Té je možno dosáhnout, očistíme-li mysl od souhlasu i nesouhlasu. Šúnjatá pro mádhjamiky představuje poslední princip a často bývá ztotožňována s dharmakájou. Na základě tohoto předpokladu krajní prázdnoty všech věcí se učení mádhjamiků označuje též jako šúnjatáváda (nauka o prázdnotě).
Absolutno je ale možno realizovat jedině tím, že projdeme "relativní pravdou", abychom dospěli k "absolutní" či "nejvyšší pravdě". Vlastní této škole je tedy myšlenka o "dvojí pravdě": relativní, "zahalenou" pravdu (sanvrtisatja) představuje skutečnost každodenního života. Z jejího pohledu platí konvenční pojmy a jevy jsou reálné; charakterizuje ji dvojnost. Pravda v nejvyšším smyslu (paramárthasatja) je prostá mnohosti, neboť jsou odstraněny všechny protiklady. "Skutečnosti" chápané intelektem sice nemají konečnou platnost, ale mají též svou hodnotu. Uznání neskutečnosti, prázdnoty všech věcí proto neznamená znehodnotit veškerou lidskou zkušenost, jak je to v životě mádhjamiky patrné: navenek se zdá, jako by pokládal svět s jeho strastmi za skutečný; dodržuje například pravidla mravnosti (šíla) a snaží se pomáhat druhým bytostem na cestě k vysvobození. Na druhé straně však ví, že toto jednání je v podstatě jen přetvářka.
K dalšímu rozvoji těchto základních myšlenek došlo díky pokroku na poli logiky a pod vlivem druhého velkého proudu indické mahájány, školy jógáčáry. Zdokonalení logiky přinutilo mádhjamiky dodat svému učení pádnější argumenty; stoupenci jógáčáry ve své nauce odpovídali na některé otázky, jež madhjamaka ponechala otevřené, např. otázku vzniku jevového světa.
Prvním významným mádhjamikou po Árjadévovi byl Buddhapálita, jenž sestavil komentář k Nágárdžunovu hlavnímu dílu Madhjamakakáriká, ve kterém tvrzení svých protivníků a jejich "nežádoucí důsledky" (prasanga) na cestě dedukce dovedl ad absurdum. Této metodě vděčí za svůj název směr prásangiků, jejž založil.
Bhávavivéka uplatnil učení jógáčáry a logiku, kterou rozvinul Dignága. Při své argumentaci používal "správných logických znaků", což jeho směru vysloužilo označení svátantrika. Kromě toho se vypořádal též s argumenty svých odpůrců. Z toho vyplynula jeho kritika Buddhapálitovy metody. Pro rozvoj a obohacení filosofie mádhjamiků bylo rozhodující, že Bhávavivéka do svého systému převzal psychologii jógáčáry a její nauku o vysvobození, i když s určitými obměnami, především ve vztahu k povaze vědomí, jež pokládal za součást jevového světa.
Čandrakírti se snažil o obnovení Nágárdžunova učení v jeho původní podobě. Považoval se za následovatele Buddhapálity a odmítl Bhávavivékovy novoty, především užití logických závěrů, protože to podle jeho názoru odporovalo základnímu požadavku, kladenému na mádhjamiků, a to, že nevysloví žádné tvrzení.
Dalším význačným představitelem této školy byl Šántidéva (7./8. stol.), jehož proslavila dvě díla: Bódhičarjávatára ("Úvod do života k osvícení"), v němž popisuje pouť bódhisattvy, a Šikšásamuččaja ("Sbírka učení"), kde vypočítává řadu předpisů, jež bódhisattva musí na své cestě dodržet.
V tibetském buddhismu hrála filosofie mádhjamiků ústřední úlohu již v poslední čtvrtině 8. stol. Vděčíme za to působení indického učence Šántarakšity a jeho žáka Kamalašíly. Oba byli představiteli školy jógáčárů-mádhjamiků, jež byla v té době v Indii aktivní a převzala do Nágárdžunovy nauky prvky jógáčáry. Kamalašíla se prý zúčastnil disputace s vyznavači čchanu (zen) a když zvítězil, prohlásil panovník indický výklad učení mádhjamiků v Tibetě za závazný.
V 11. stol., spolu s "druhým rozšířením buddhistického učení", získala na významu mádhjamická škola Čandrakírtiho. Zhruba ve stejné době vznikl další výklad madhjamaky, škola tzv. žäntongu [gžan- stong] (tib., dosl.: "prázdnota od jiného"), založená na syntéze s učením Asangovým. Z jejího pohledu spadaly všechny ostatní školy pod teorii rangtong [rang- stong] ("prázdnota od vlastního"). Mezi 11. a 14. stol došlo v Tibetu k přijetí a dalšímu rozvoji všech učení mádhjamiků. S konečným ustavením čtyř hlavních škol mezi 14. a 16. stol, dosáhl výklad těchto nauk svého vrcholu a v následujících stoletích byly v rámci jednotlivých směrů opakovaně komentovány. Konečně se vznikem hnutí rime v 19. stol, se znovu objevily též pokusy o nové uspořádání rozličných výkladů madhjamaky.
Různé filosofické teorie mádhjamiků
obsahuje literatura siddhánty. Navíc byly v tibetském buddhismu
sestavovány příručky, zaměřené především na meditační praxi, jež si kladly za
cíl bezprostřední pochopení učení mádhjamiků. (LVM)
mahájána
Čínsky: ta- čcheng, japonsky: daidžó), dosl.: "velké vozidlo"; jeden ze dvou velkých směrů buddhismu; druhým je hínajána ("malé vozidlo"). Mahájána, která vznikla v 1. stol. př. Kr., se označuje za "velké vozidlo", protože díky své mnohostrannosti otevírá cestu k vysvobození velkému počtu lidí, ba dokonce hodlá vysvobodit všechny bytosti.
Hínajána i mahájána vycházejí ze základního učení historického Buddhy Šákjamuniho, ale odlišují se různým důrazem na rozličné stránky nauky. Zatímco hínajána usiluje o vlastní vysvobození, chce stoupenec mahájány dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí. Tento postoj ztělesňuje ideál mahájány - bódhisattva, jehož nejvýznačnější vlastností je milosrdenství (karuná).
Mahájána vyšla z hínajánových škol mahásanghiků a sarvástivádinů, jež zformulovaly důležité prvky jejího učení: od mahásanghiků pochází představa o transcendentní povaze Buddhy, vlastní mahájáně, ideál bódhisattvy a pojem prázdnoty (šúnjatá). U sarvástivádinů je možno rozpoznat náznaky nauky o trikáji.
Mahájána přikládá menší hodnotu mnišskému životu; na rozdíl od učení staršího buddhismu zde mohou dokonce i laici uskutečnit nirvánu, při čemž mohou počítat s účinnou pomocí buddhů a bódhisattvů. Nirvána v této podobě buddhismu neznamená jen vysvobození z pout sansáry, ale navíc i uvědomění si vlastní bytostné volnosti a jednoty s absolutnem. Tento buddhovský princip, imanentní všem bytostem (buddhovská přirozenost, buššó), je důležitější než historická osobnost Buddhy.
Mahájána se rozdělila na řadu dalších proudů, jež se z Indie rozšířily do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Na indické půdě povstala škola mádhjamiků, jež má původ u Nágárdžuny, a škola jógáčáry, kterou založil Asanga. Souběžně s rozvojem tantry v hinduismu se rovněž v buddhismu utvořil magický směr, vadžrajána, jež je dodnes živá především v tibetském buddhismu.
V Číně se k nejdůležitějším mahájánovým školám řadí Čchan (Zen), Chua-jen, Tchien-tchaj a škola Čisté země, jež v Japonsku zčásti prodělaly další vývoj (Ke-gon, Tendai, amidismus). - Učení mahájány zaznamenávají mahájánasútry (sútra) a šástry, mezi nimiž se nacházejí některé z nejhlubších spisů buddhismu. (LVM)
mahámudrá
Doslovně: "velká pečeť"; jedna z nejvyšších nauk vadžrajány, kterou v Tibetu hlásala zvláště škola Kagjüpa. Tibetský výraz pro mahámudru, čhaggja čhenpo (phjag-rgja-čhen-po), bývá komentován jako znalost prázdnoty (šúnjatá), vysvobození ze sansáry a neodlučitelnost těchto dvou stavů. Mahámudru jako meditační systém zvěstoval Samantabhadra, ztělesnění dharmakáji, mahásiddhovi Tilopovi a prostřednictvím Náropy, Marpy a Milaräpy se nauka rozšířila do Tibetu. "Obvyklé" cvičení mahámudry začíná "tichým prodléváním" (šamatha) a vede k přeměně veškeré zkušenosti v kvality prázdnoty a jasu; občas bývá označováno jako "tibetský zen". "Neobvyklé" cvičení mahámudry představuje rozšíření této metody prostřednictvím Náro-čhödug.
Tibetská tradice shrnula učení mahámudry pod třemi hledisky: zření, rozjímání a činnosti.
- Zření je definováno jako pochopení, že nadčasovou či pravou povahu ducha tvoří jednota prázdnoty a jasu. Každý jev nese "pečeť" tohoto stavu.
- Jádrem rozjímání je přímá zkušenost povahy ducha, prostá jakéhokoli usilování. Lze jí dosáhnout dvěma druhy přípravných cvičení: první čtyři cvičení sestávají z kontemplativního zvnitřnění principů vzácného lidského znovuzrození, pomíjivosti, zákona karmy a nedostatečnosti koloběhu životů (sansára). Čtyři zvláštní cvičení se skládají z určitých druhů sádhan a slouží k očištění "těla, mluvy a ducha".
- Zkušenost mahámudry vede k duchovnímu osvobození, jež nakonec překoná veškeré konvence. (LVM)
V Tibetu se diskutuje o tom, zda je mahámudrá výhradně tantrická praxe, nebo zda existuje také verze sútry, spojená s učením tathágatagarbha. V tantrické praxi je mahámudrá také nejvyšší ze čtyř pečetí, dalšími jsou pečeť činnosti (karmamudra), pečeť slibu (samajamudra) a pečeť moudrosti (džňánamudra).
Mahámudropadeša
tibetsky: Phyag rgya chen po'i man ngag
V sanskrtu "Poučení o velké pečeti"; text známý především díky tibetským překladům. Jsou v něm zaznamenány zásadní pokyny o pochopení a praxi mahámudry, které Tilopa vyučoval svého žáka Náropu na břehu řeky Gangy. Díky tomuto zasazení je dílo v Tibetu běžně známé jako Phyag chen gang gā ma ("Ganga Mahámudrá") nebo prostě Gang gā ma. V tibetském buddhistickém kánonu a spisech různých tibetských buddhistických mistrů se dochovalo několik verzí.
Mahámuni
tibetsky: Thub pa chen po; čínsky: Ta-šeng (Dasheng); japonsky: Daishō
V sanskrtu a páli "Velký mudrc"; jeden z běžných
Buddhových epitet, který figuruje v mantře s Buddhovým pojmenováním:
om muni muni Mahámuni Šákjamuni sváhá. Mahámuni je také jméno nejznámějšího a nejuctívanějšího
Buddhova obrazu v Barmě. (PDB)
Mahánáman
páli: Mahánáma; tibetsky: Ming chen; čínsky: Mohenan; japonsky: Makanan
Sanskrtské vlastní jméno dvou významných Buddhových žáků.
- Mahánaman byl jedním z pěti asketů, kteří byli společníky knížete Siddhárthy během jeho asketické praxe, a tedy jedním z prvních žáků, které Buddha po svém osvícení obrátil v Jelením parku v Ršipataně. Spolu se svými společníky vyslechl Mahánáman Buddhovo první kázání "Uvedení kola Dharmy do pohybu" (Dharmačakrapravartanasútra; Dhammačakkappavattanasutta) a o tři dny později dosáhl stavu učedníka vstoupivšího do proudu (šrótápanna). On i ostatní se stali arhaty, když naslouchali buddhovu kázání Anattalakkhanasutta. Mahánáman později cestoval do města Macchikása a když byl na almužní obchůzce, spatřil ho hospodář Čitta. Na Čittu udělalo důstojné vystupování Mahanámy velký dojem a pozval ho k sobě domů, aby mu nabídl jídlo. Poté, co Mahánámanovi naservíroval ranní jídlo a vyslechl si jeho kázání, se Čitta nechal inspirovat a nabídl Mahánámanovi jako dar sangze svou zahradu a postavil zde klášter.
- Dalším Mahánáman byl také významný laický žák, kterého Buddha prohlásil za předního mezi laiky, kteří nabízejí vybrané jídlo na almužnu. Podle pálijského podání byl Mahánamán Anuruddhův starší bratr a Buddhův bratranec. Právě s Mahánámanovým svolením se Anuruddha připojil k řádu spolu s dalšími Buddhovými příbuznými Sákji. Mahánamán byl ve své podpoře řádu velmi štědrý. V období nedostatku, kdy Buddha pobýval ve Veraňdže, zásoboval mnichy léky po tři období po čtyřech měsících. Mahánáman se živě zajímal o Buddhovo učení a v písmech je několik zpráv o jeho rozhovorech s Buddhou. Jednou, když Buddha ležel nemocný v Nigrodháramu, vzal si Ánanda Mahánámana stranou, aby mu odpověděl na otázky, zda soustředění (samádhi) předchází poznání, nebo následuje až po něm. Mahánáman dosáhl stavu jednou se vracejícího (sakadágámi; sakrdágámin), ale jeho podvod vůči Pasenadimu, králi Kosaly, urychlil konečnou zkázu rodu Sákjů. Pasénadí požádal Mahánámana o ruku pravé sakijské dcery za ženu, ale ten mu místo toho z pýchy poslal Vásabhakkhattiju, dceru, kterou mu porodila otrokyně. Aby Mahánáman tuto zradu utajil, předstíral, že jí ze stejného pokrmu jako jeho dcera, a přesvědčil tak Pasénadiho o jejím čistém původu. Lest byla odhalena až o několik let později, když byl Vidudabha, syn Pasenadiho a Vásabhakkhattija, uražen svými sakijskými příbuznými, kteří se k němu odmítli chovat důstojně kvůli postavení jeho matky jako potomka otrokyně. Višabha přísahal pomstu a později vytáhl proti Kapilavatthu a vyvraždil všechny, kdo se hlásili k sakijskému původu.
- Dalším Mahanámou byl asi v pátém století autor pálijské Mahávansy. (PDB)
Mahánidánasutta
čínsky: Dayuan fangbian jing; japonsky: Daien hōbengyō
V páli "Velká rozprava o příčinnosti"; patnáctá sutta Díghanikája (samostatná recenze Dharmaguptaka se v čínském překladu Dírghágama objevuje jako třináctá sútra); kázal ji Buddha Ánandovi v tržním městě Kammásadhamma, aby rozptýlil jeho nesprávný názor, že učení o závislém vzniku (patiččasamuppáda; pratítjasamutpáda) se pouze zdá být hluboké. Poté podává výklad závislého vznikání jako desetinásobného kauzálního řetězce (namísto typického dvanáctinásobného řetězce s vypuštěním prvních dvou článků) a vysvětluje, že ti, kdo tuto pravdu nepochopí, i kdyby byli mistry meditativního pohroužení (džhána, dhjána), budou stále závislí na představě jáství (atta, átman), a tudíž vázáni na koloběh znovuzrození. (PDB)
Mahápadánasuttanta
čínsky: Ta-pen ťing (Daben jing); japonsky: Daihongyō
V páli "Pojednání o velké legendě"; čtrnáctá sutta
pálijské Díghanikáji (samostatná recenze Dharmaguptaka je první sútrou v
čínském překladu Dírghágama). Písmo bylo Buddhou předneseno skupině mnichů
sídlících ve městě Sávatthi a Buddha v něm líčí svá setkání v předchozích
životech se sedmi starověkými buddhy (saptabuddha). Popisuje život buddhy
Vipassího (Vipašjin), jehož příběh osvícení se velmi podobá jeho vlastnímu.
Vipassi je popisován jako ten, kdo dosáhl osvobození díky vhledu do závislého
vzniku. Závislé vznikání je zde prezentováno jako desetinásobný kauzální
řetězec namísto standardního dvanáctinásobného, což naznačuje, že tato sutta
zachovává verzi nauky, která předcházela její klasické formulaci. (PDB)
Mahá pradžňápáramitá šástra
mahásiddha
Zhruba: "velký muž, jenž vládne dokonalými schopnostmi"; ve vadžrajáně označení askety, který ovládl učení tanter. Vyznačuje se určitými magickými schopnostmi (siddhi), jež tvoří zřetelné známky jeho osvícení. Nejznámější je skupina 84 mahásiddhů. Představovali náboženské hnutí, jež se rozvíjelo od 8. do 12. stol, v Indii na pozadí klášterní kultury mahájánového buddhismu a tvořilo její protiklad. Nacházeli se mezi nimi muži i ženy ze všech společenských vrstev a jejich vysoce individuální způsob uskutečňování vadžrajánských nauk posloužil jako vzor, který silně ovlivnil tibetský buddhismus. Významné byly též jejich "duchovní písně".
Životopisy 84 mahásiddhů, jež se dochovaly v tibetském překladu, popisují takové osobnosti, jako byl žebrák Čatrapa, krejčí Kandali či hrnčíř Kumaripa. Řadí se k nim však i král Indrabhúti a jeho sestra Lakšmínkará, stejně jako učenci jako Šantipa.
Přes jejich rozdílný původ všechny spojuje způsob, jakým v souladu s ponaučením učitele proměnili životní krizi v prostředek vysvobození. Neortodoxním jednáním a za použití paradoxů pak vyjadřují nepostižitelnost nejvyšší skutečnosti.
Toto spojení nejnižších lidských situací a nejvyšších duchovních naplnění nacházíme např. v životopise mahásiddhy Tandhepy. Prohrál v kostkách celý svůj majetek; když však byl poučen o tom, že svět je stejně prázdný jako jeho měšec, dosáhl osvícení a vstoupil do nirvány.
Písně mahásiddhů známé jako dóhá
oplývají básnickými obrazy a uchvacují svou obrazivostí.
- Abhajadátta: Životy osmdesáti čtyř mahásiddhů, Vovox Globator 2010
Mahávansa
Doslovně: "Velký rodokmen"; pálijská kronika věnovaná dějinám Cejlonu, připisovaná Mahánámovi (6. stol.). Mahávansa obsahuje zprávy z doby historického Buddhy (Šákjamuni), kolonizace Cejlonu a období do 4. stol, po Kr.
Čúlavansa ("Malý rodokmen") tvoří dodatek k Mahávanse. Pochází z různých období a od mnoha autorů a podává přehled sinhalského buddhismu do 18. stol. - Tyto "historie" tvoří významné prameny ke studiu raného buddhismu v Indii a na Cejloně.
Mahávastu
Doslovně: "Velká událost"; text hínajánové školy lókóttaravádinů (mahásánghika), který pochází z počátku našeho letopočtu a pojednává o jednotlivých dřívějších životech historického Buddhy Šákjamuniho. Přitom Mahávastu zároveň popisuje životní pouť bódhisattvy (bhúmi), takže je považována za dílo na pomezí mezi hínajánou a mahájánou.
Mahávjutpatti
tibetsky: Bye brag tu rtogs par byed pa chen po; čínsky: Fan-i ming-i ta-ťi (Fanyi mingyi daji); japonsky: Hon'yaku myōgi taishū
V sanskrtu "Velký podrobný výklad"; významný
sanskrtsko-tibetský lexikon z 9. století. Aby zajistil jednotnost překladů
indických súter a šáster, svolal tibetský král Ral pa can v roce 821 schůzku
učenců a pověřil je, aby pro celou řadu pojmů, které se vyskytují v
sanskrtských buddhistických textech, vytvořili standardní tibetské ekvivalenty.
Výsledkem byl lexikon známý jako Mahávjutpatti, který obsahuje (v jedné verzi)
9565 pojmů. Král údajně nařídil jeho sestavovatelům, aby do něj nezahrnovali
tantrickou slovní zásobu. Dílo je uspořádáno do 283 kategorií, z nichž některé
(osmnáct druhů šúnjata, deset ctnostných činů, dvaatřicet znaků Mahápuruši) jsou
samozřejmější delší než jiné ("názvy zvláštních věcí", "různé
pojmy"). V průběhu sedmnáctého století byly do lexikonu přidány čínské,
mongolské a mandžuské ekvivalenty, aby byly termíny dostupné ve čtyřech
hlavních jazycích používaných v říši Čching (mandžuském, čínském, tibetském a
mongolském). První překlad do angličtiny pořídil Alexander Csoma de Kőrös, ale
byl vydán až dlouho po jeho smrti. Mahávjutpatti se nadále používá ve vydáních,
která připravili japonští vědci a která obsahují další čínské ekvivalenty a
různé indexy. (PDB)
mahorága
tibetsky: lto 'phye chen po; čínsky: mo, muo-chou-luo-ťia (mohouluojia); japonsky: magoraga
Typ poloboha v buddhistickém panteonu. Mahorága, jsou
obrovští podzemní hadi, kteří leží na boku a rotují v zemi, přičemž jejich
rotace způsobují zemětřesení a otřesy. Často se jim vzdává pocta před stavbou
svatyně, stúpy nebo kláštera. Ikonograficky jsou zobrazováni jako nágové, s
hlavou, rukama a trupem člověka a spodní částí těla a ocasem hada. Mahorága je
jedním z osmi druhů ne-lidí (aštasena), kteří chrání Dharmu a často se objevují
v audiencích buddhistických súter; dalších sedm je déva, asura, gandharva, nága,
jakša, garuda a kinnara. (PDB)
Maitrípa
(986-1063) byl jedním z největších a nejvlivnějších indických jogínů vadžrajánového buddhismu. Odkaz jeho myšlenek a meditačních návodů měl hluboký vliv na buddhismus v Indii a Tibetu a několik významných současných praktikujících linií se o jeho učení stále opírá.
V mládí studoval na slavných buddhistických univerzitách Nálanda a Vikramášila. Studia ale opustil, aby mohl praktikovat vadžrajánu. Stal se žákem Šavarípy, který mu předal nejdůležitější nauky vadžrajány - mahámudru.
Na počátku svého života získal Maitrípa věhlas jako mnich a učenec, ale teprve poté, co opustil svůj klášter a putoval po Indii jako jogín, získal přímou zkušenost nekoncepční realizace. Jakmile Maitrípa tuto nedvojnou povahu skutečnosti probudil, dokázal sladit scholastické učení buddhistické filozofie s esoterickými meditačními návody. To se odráží v jeho spisech, které jsou proslulé tím, že u těch, kdo se náležitě vycvičili, vyvolávají meditační stav. Nakonec se stal učitelem mnoha známých dokonalých mistrů, včetně Padampy Sangyé a překladatele Marpy, který jeho učení přinesl do Tibetu.
májádeha
tibetsky: sgyu lus; čínsky: chuan-šen (huanshen); japonsky: genshin
V sanskrtu "iluzorní tělo"; víceznačný termín,
který v nejobecnějším významu odkazuje na skutečnost, že tělo je nehmotné, a
tedy jako iluze. Tento termín je také názvem jedné z takzvaných Šesti jóg Nárópy,
kde zahrnuje řadu praktik, včetně kontemplace vlastního odrazu v zrcadle a
vyjadřování chvály a viny odrazu jako prostředku k překonání připoutanosti k
vlastnímu tělu. V odbornějším smyslu se tento termín vztahuje na tělo dosažené
praxí anuttarajógatantry, v níž v důsledku vhledu do podstaty reality a
ovládání jemných energií, které proudí skrze čakry, jogín vytváří jemné tělo
vytvořené z jemného větru (prány), které slouží jako průchod mysli jasného
světla (prabhásvaračitta); toto tělo se objevuje v podobě buddhy, jímž se
člověk stane. (PDB)
makjó
[makyó]
japonsky přibližně: "ďábelské jevy", od ma = akuma: "čert" a kjó: "jev, objektivní svět". Makjó jsou šálivá zjevení a vjemy, které mohou nastat během zazenu. K těmto jevům patří vizuální i jiné halucinace postihující smysly, jako zvuky, vůně atd., ale též prorocké vize, nedobrovolné pohyby a zřídka i levitace. Všechny tyto jevy, ať děsivé či vábivé, nejsou naprosto "ďábelské", dokud jim cvičící nevěnuje pozornost a bez váhání pokračuje ve svém cvičení.
V hlubším smyslu je pro
zen celý zkušenostní svět neosvícených lidí, svět "vědomí prostého
člověka" (bonpu no džóšiki), nic než makjó: halucinace. Pravá či buddhovská
přirozenost (buššó) všech jevů je prožívána teprve prostřednictvím osvícení.
(LVM)
mandala
tibetsky: kjilkhor (dkyil 'khor); čínsky: man-tchu-luo (mantuluo); japonsky: mandara
V sanskrtu doslova "kruh"; mnhovýznamový termín, nejznámější pro své použití v tantrickém buddhismu jako typ "kruhového diagramu". Mandala, hojně používaná v jižní, východní a střední Asii, je velmi flexibilní co do formy, funkce i významu. Základní koncept mandaly pochází ze sanskrtu a znamená "kruh", kde je vymezena hranice a rostoucí význam je přikládán oblastem blíže středu; tibetský překlad (kjilkhor) "periferie centra" zdůrazňuje toto obecné schéma. V určitých kontextech může mít mandala širší význam a odkazovat na kruhové objekty ("mandala Měsíce") nebo na úplný soubor složek ("mandala vesmíru"). Toto druhé označení se vyskytuje v tibetském buddhismu, kde se symbolické zobrazení vesmíru nabízí buddhům a bódhisattvům jako prostředek k hromadění zásluh, zejména jako předběžná praxe - ngöndo (sngon 'gro).
Mandaly mohly začínat jako jednoduchý kruh nakreslený na zemi jako součást rituálního obřadu, zejména při zasvěcení, iniciaci nebo ochraně. Ve svých rozvinutých formách je mandala vnímána jako obytný palác pro hlavní božstvo - umístěný ve středu - obklopený shromážděním doprovodných božstev. Toto zobrazení lze považovat buď za symbolickou reprezentaci, nebo za skutečné sídlo; může být mentálně představované nebo fyzicky postavené. Druhá varianta představuje významný a vysoce rozvinutý příspěvek k posvátnému umění mnoha asijských kultur. Mandaly jsou často zobrazovány dvourozměrně pomocí vzoru základních geometrických tvarů a nejčastěji jsou vyobrazeny barvou nebo barevnými prášky. Představujeme si je téměř jako architektonické půdorysy, schematická zobrazení shora viděných propracovaných trojrozměrných struktur, které mapují ideální kosmos, kde má každý prvek symbolický význam závislý na rituálním kontextu. Občas jsou mandaly vytvořeny trojrozměrně z bronzu nebo dřeva a na příslušných místech jsou umístěny sochy božstev.
Při soukromém použití, například při buddhistické
vizualizační meditaci jógy božstev (devatájóga), si praktikující představuje
celý vesmír jako očištěný a proměněný v transcendentní mandalu - často se
ztotožňuje s podobou hlavního božstva v jejím středu. V jiných praktikách je mandala
vizualizována uvnitř těla, které je osídleno božstvy na určitých místech. Při
veřejných rituálech, včetně tantrických iniciací a zasvěcovacích obřadů, může
být centrální mandala použita jako společný základ pro účast mnoha jednotlivců,
kteří prý vstupují do mandaly. Mandala je také chápána jako zvláštní místo
božské moci, které je hodno rituálního uctívání a které může oddaným udělovat
"požehnání". (PDB)
manomajakája
Mára
tibetsky: Bdud; čínsky: Mo; japonsky: Ma
V sanskrtu a páli, doslova " Tvůrce smrti"; v
buddhismu zosobnění zla a často označovaný jako buddhistický "ďábel"
nebo "démon"; ve skutečnosti je to mocné božstvo smyslové říše (kámadhátu),
které se věnuje tomu, aby bytostem zabránilo dosáhnout osvobození od
znovuzrození, a tak zvítězit nad smrtí. V Buddhových životopisech figuruje Mára
jako Buddhův protivník. Podle nejpropracovanějších vyprávění o Buddhově zážitku
osvícení, když bódhisattva Siddhártha seděl pod stromem bódhi a přísahal, že
nevstane, dokud nedosáhne osvobození od sansáry, přistoupil k němu Mára, který
se ho snažil odradit od jeho snažení. Když odmítl, poslal Mára své
přisluhovače, aby ho zničili, ale jejich zbraně se proměnily v květy. Když na
něj poslal své dcery - Rati (Rozkoš), Arati (Nespokojenost) a Tršná (Touha) -
aby ho svedly, zůstal bódhisattva nepohnut, v některých verzích je proměnil v
čarodějnice a poté, co se kály, jim vrátil krásu. Když Mára zpochybnil
bódhisattvovo právo zaujímat místo pod stromem bódhi, bódhisattva prohlásil, že
si toto právo zasloužil nashromážděním zásluh za nesčetné věky. Na otázku, kdo
může za tyto skutky ručit, bódhisattva natáhl pravou ruku a dotkl se země, čímž
vyzval bohyni země Sthávaru, aby dosvědčila jeho ctnost; toto gesto, nazývané bhúmisparšamudrá
("gesto dotýkající se země"), je jedním z nejčastějších
ikonografických zobrazení Buddhy. Bohyně vydala svědectví o bódhisattvově
ctnosti tím, že způsobila zemětřesení. V jihovýchodoasijské verzi se bohyně
jmenuje Thorani a z vlasů si vyždímala všechnu vodu, kterou bódhisattva během
mnoha životů obětoval. Vznikl tak velký proud, který Máru spláchl. Ve všech
vyprávěních je Mára nakonec poražen a ustupuje, přičemž celá epizoda je
označována jako "porážka Máry" (Máravidžaja). Mára se znovu objevuje
krátce po Buddhově osvícení a nabádá ho, aby okamžitě přešel do parinirvány a
nenamáhal se učit ostatní. Jeho žádost je odmítnuta, ale přesto si z Buddhy
vynutí slib, že vstoupí do nirvány, až dokončí své učení; ke konci Buddhova
života se Mára znovu objevuje v Čápálačaitja, aby mu jeho slib připomněl. Mára
také rozptyluje Buddhova průvodce Ánandu, čímž mu zabrání požádat Buddhu, aby
žil až do konce eonu, což je moc, kterou Buddha má, ale musí být požádán, aby
ji uplatnil. Ánanda je Buddhou pokárán a později pokárán sanghou za své
nedopatření. Mára se v buddhistické literatuře běžně objevuje, když se mniši a
mnišky chystají dosáhnout osvícení, a snaží se je rozptýlit. Mára se nakonec
objeví i v sektářských polemikách. V mahájánových sútrách jsou ti, kdo
tvrdí, že mahájánové sútry nejsou autentickým Buddhovým slovem, odsuzováni jako
posedlí Márou. Ve scholastické literatuře je Mára metaforicky rozšířen do čtyř
podob. Skandhamára, mára agregátů (skandha), je mysl a tělo neosvícených
bytostí, které slouží jako místo smrti. Klešamára, mára utrpení (kléša),
označuje taková trápení, jako je chamtivost, nenávist a klam, která katalyzují
smrt a znovuzrození a která brání osvobození. Mrtjumára, mára smrti, je samotná
smrt a Devaputramára, božský Mára, je božstvo (déva), které napadlo Buddhu a
které se snaží zabránit porážce ostatních tří forem Máry. (PDB)
márga
páli: magga; tibetsky: lam; čínsky: tao (dao); japonsky: dō
V sanskrtu "cesta"; v sanskrtu je to termín s více významy, jehož základním označením je cesta, dráha, způsob nebo směr. Jako jeden z nejdůležitějších pojmů v buddhismu označuje metaforickou cestu z jednoho stavu do druhého, obvykle od utrpení k osvobození, od sansáry k nirváně. Termín částečně vychází z názoru, že prostředky k dosažení osvobození od utrpení určil Buddha a on sám úspěšně prošel cestou k tomuto cíli a zanechal za sebou stopy či otisky, které mohou ostatní následovat. Buddhistický názor je totiž takový, že každý z buddhů minulosti šel stejnou cestou k osvícení. V období mezi jednotlivými buddhy však tato cesta upadá v zapomnění a účelem příchodu dalšího buddhy na svět je znovuobjevit a otevřít tutéž cestu. Termín márga se vyskytuje v Buddhově prvním kázání (Dharmačakrapravartanasútra; Dhammačakkappavattanasutta) jako čtvrtá složka Čtyř vznešených pravd (čatváry árjasatjáni), kde je označena jako osmidílná stezka (árjáštángamárga) mezi dvěma krajnostmi - požitkářstvím a sebetrýzněním. Jinde je cesta spojována s trojím výcvikem (trišikša) v mravnosti (šíla), soustředění (samádhi) a moudrosti (pradžňa).
Existuje však mnoho vymezení cesty k osvícení. Například hlavní buddhistické školy i mahájána popisují tři cesty: (1) cesta šrávaka, která vrcholí dosažením nirvány arhata; (2) cesta pratjékabuddhy, která rovněž vrcholí nirvánou arhata; a (3) cesta bódhisattvy, která vrcholí dosažením buddhovství. Každá z těchto cest má své vlastní stupně, přičemž společný systém jich popisuje pět (paňča márga):
- cesta hromadění (sanbháramárga),
- cesta přípravy (prajógamárgá),
- cesta vidění (daršanamárga),
- cesta kultivace (bhávanámárga)
- cesta adepta, "kde se již není čemu učit" (ašaikšamárga).
V odbornějších popisech je cesta k osvícení popisována jako řada okamžiků vědomí v procesu očišťování, při němž se z mysli trvale očišťují stále jemnější stavy nečistot (ásrava) a trápení (kléša). Termín "cesta" se objevuje v názvu řady velmi významných buddhistických děl, jako je například Visuddhimagga ("Cesta očisty") pálijského komentátora Buddhaghósy. Tibetský exegeta Congkhapa psal o "třech hlavních aspektech cesty" (lam rtso rnam gsum): odříkání, bódhičitta a správný názor. Viz také tao. (PDB)
Marpa Čhökji Lodrö
Mar pa Chos kyi blo gros
1012?-1097. Významný tibetský překladatel a laický
buddhistický mistr, který sehrál důležitou roli v pozdějším předávání (phyi dar)
buddhismu z Indie do Tibetu. Je považován za tibetského zakladatele sekty
tibetského buddhismu Kagjü (Bka' Brgyud), která odvozuje svůj původ z Indie a mahásiddhů
Tilopy a Nárópy. V tradičních životopisech je Marpa obecně považován za
reinkarnaci indického mahásiddhy Dombí Heruka. Marpa se narodil bohatým
statkářům v jihotibetské oblasti Lho Brag a rychle se ukázal jako nadané dítě.
V dospělosti byl Marpa charakterizován jako člověk s výbušnou povahou, i když
nakonec soucitný. Jeho rodiče poslali syna studovat sanskrt a indické místní
jazyky k překladateli 'Brog Mi Shākya Ye Shes do západního Tibetu. Protože
zdroje pro studium buddhismu v Tibetu byly omezené, protože se chýlilo ke konci
tzv. temné období mezi dřívějším šířením (snga dar) a pozdějším šířením (phyi
dar), rozhodl se Marpa podniknout strastiplnou cestu do Indie, aby hledal
poučení u buddhistických mistrů. Během svého života tam podnikl tři cesty.
Nejprve strávil tři roky v Nepálu, kde se aklimatizoval v novém prostředí a
pokračoval ve studiu místních jazyků. Tam se setkal se dvěma nepálskými
učiteli, Čitherpou a Paindapou, kteří mu nabídli mnoho náboženských pokynů, ale
také ho povzbudili, aby vyhledal mistra, který se měl stát jeho hlavním guruem,
velkého siddhu Náropu. Podle tradice studoval Marpa u Nárópy v lesním útočišti
Pullahari a přijal zasvěcení a učení několika významných tantrických linií,
zejména čtyři předání - kabab ši (bka' babs bzhi), které Náropa obdržel
od svého hlavního učitele Tilopy. Navzdory věhlasu tohoto setkání soudobé
tibetské prameny uvádějí, že Marpa sám nikdy netvrdil, že studoval přímo u Nárópy,
který zemřel ještě před Marpovou cestou do Indie. Dalším Marpovým velkým
učitelem byl indický siddha Maitrípa, od něhož se mu dostalo výuky mahámudry a
tradice doha neboli duchovní písně. Další tantrické přenosy získal Marpa od
indických mistrů, jako byli Džňánagarbha a Kukkurípa. Po návratu do Tibetu se
Marpa oženil s několika ženami, z nichž nejznámější je Dagmema (Bdag Me Ma),
která hraje významnou roli v životním příběhu Milaräpy (Mi La Ras Pa). Začal
svou kariéru učitele a překladatele a zároveň se zabýval jako statkář a
zemědělec. Svou linii dharmy chtěl předat synovi Darma Mdo Sde, pro kterého
byla postavena slavná věž Milaräpa, ale zahynul při jezdecké nehodě. Marpovy
nashromážděné pokyny byly později předány čtyřem hlavním žákům: Ngok Čhöku
Dordže (Ngog Čos sku rdo rje), Me Tsönpo (Mes tshon po), Tsur Wangnge ('Tshur
dbang nge) a slavnému jogínovi a básníkovi Milaräpovi. V tibetském
buddhistickém kánonu se dochovalo nejméně šestnáct děl přeložených ze sanskrtu
od Marpy. Je znám také jako Marpa locawa (Marpa překladatel) a Lho brag pa (Muž
z Lhodraku). Mezi životopisy Marpy patří k nejznámějším životopis Cang Ňön
Héruka (Gtsang Smyon Heruka), který vyšel i v češtině v roce 2011 s titulem
Život Marpy Překladatele. (PDB)
mátrtantra
tibetsky: ma rgyud
V sanskrtu doslova "mateřská tantra"; termín
používaný ve dvojím dělení tantrických textů anuttarajógy na mateřské a
otcovské tantry (pitrtantra). O prvních z nich, známých také jako dákini
tantry, se tradičně říká, že zdůrazňují moudrost (pradžňa) před metodou (upája),
zejména moudrost v podobě mysli jasného světla (prabhásvaračitta). Toto
označení může vycházet také ze skutečnosti, že v těchto tantrách je většina (a
v některých případech všechna) božstva mandal ženského pohlaví. (PDB)
mátsarja
páli: maččharija; tibetsky: ser sna; čínsky: čchien/ťi (qian/ji); japonsky: ken/shitsu
V sanskrtu "sobectví", "lakomství"; jeden ze čtyřiceti šesti mentálních průvodních jevů (viz čaitta) podle školy Sarvástiváda Vaibhášika, jeden z padesáti jedna podle školy Jógáčára a jeden z padesáti dvou podle pálijské abhidhammy; je uveden mezi druhotnými trápeními (upakléša). Mátsarja je popisována jako neschopnost snášet štěstí druhých kvůli připoutanosti k předmětům. Souvisí s nenávistí (dvéša) a vede k duševnímu nepohodlí a neštěstí. (PDB)
"Existuje pět druhů lakoty, mniši: lakota týkající se obydlí, rodiny, zisku, uznání a mentálních věcí" (A. IX, 49; Pug. 56).
meditace s květinovým ornamentem
Pozorování (meditování) principu "sítě Indry", vnímání všech věcí jako vzájemně propojených, vnímání jednoty bytí.
mofa
japonsky: mappō
V čínštině "poslední období dharmy". Předpokládá
se, že učení buddhismu je stejně jako všechny složené věci pomíjivé a podléhá
rozkladu a nakonec zániku. Věřilo se, že tento proces eschatologického úpadku
probíhá ve fázích, často se počítalo buď s pěti sty, nebo tisícem let v každé
fázi (i když existovalo mnoho variant), a začíná přechodem Buddhy do parinirvány.
Ve východní Asii bylo pojetí úpadku formalizováno do vlivného doktrinálního
systému, který se skládal ze tří stadií či období pojmenovaných "pravá
dharma" (zhengfa; viz saddharma), "zdánlivá dharma" (xiangfa) a
"konečná dharma" (mofa). Tento trojčlenný systém nebyl zděděn z
indického buddhismu. Termín mofa není překladem sanskrtského saddharmavipralopa
("zničení dharmy"), nýbrž je neologismem odvozeným od moši, čínského
překladu termínu paščimakála ("poslední čas"). Pojem období poslední
dharmy dal vzniknout rozsáhlé a vlivné exegetické tradici ve východní Asii.
Datum nástupu posledního období bylo různě vypočítáváno (a obecně se
předpokládalo, že začalo již brzy po zavedení buddhismu do východní Asie).
Tento předpoklad byl hojně využíván jako doktrinální ospravedlnění některých
praktik, například vzývání jména buddhy Amitábhy (nianfo) nebo kultu budoucího
buddhy Maitréji. V těchto souvislostech se tvrdilo, že v období poslední dharmy
nemají bytosti schopnost úspěšně následovat standardní cestu k osvobození,
kterou stanovil Buddha, a místo toho by se měly spoléhat na účinnou moc
Amitábhy nebo na vyhlídku na snazší režim praxe po příchodu nástupce Buddhy Šákjamuni,
Maitréji. Představa věku konečné dharmy byla zastávána v mnoha domorodých
písmech (viz apokryfha) sepsaných ve východní Asii. Hrála také důležitou roli
při formování takových tradic, jako jsou Čistá země, Jōdoshū, Jōdo Shinshū, Nichirenshū,
Nichiren Shoshū a další. Viz také saddharmavipralopa. (PDB)
Mo-che-č´-kuan
(Mohe zhiguan), japonsky: Makashikan
Čínsky "Velké zklidnění a rozjímání"; obsáhlý traktát o soteriologické teorii a meditaci podle Tchien-tchaj cung (Tiantai Zong); připisuje se Tchien-tchaj Č'-i (Tiantai Zhiyi) (538-597). Mohe zhiguan vychází ze série přednášek, které Č'-i pronesl v roce 594 a které přepsal a upravil jeho žák Guanding. Č' (Zhi) (doslova "zastavení") je čínský překlad pro šamatha (klid, vyrovnanost) a kuan (guan) (doslova "pozorování") je čínský překlad pro vipašjana (vhled); dílo jako celek usiluje o nastolení správné rovnováhy mezi meditační praxí a filozofickým vhledem. Praxe č' a kuan jsou v tomto pojednání zpracovány třemi různými způsoby. Č' ve svém označení "zastavení" znamená zklidnění mysli, aby nebyla zmítána rozptylujícími myšlenkami; upevnění mysli, aby zůstala soustředěná na přítomnost; a poznání, že rozptýlení i soustředění jsou projevy jednotné, nedvojné skutečnosti. Kuan ve svém označení "pozorování" znamená osvětlit iluzorní povahu myšlení, aby rozptylování skončilo; mít vhled do takovosti (tathata), která je konečnou povahou všech jevů ve vesmíru, a poznat, že v takovosti jsou vhled i nevhled nakonec totožné.
Původní text Mo-che-č´-kuan se skládá z deseti kapitol, ale u posledních tří kapitol se dochovaly pouze názvy. Poslední dochovaná kapitola, sedmá kapitola "Správné rozjímání", tvoří přibližně polovinu celého traktátu a, jak napovídá název, obsahuje podrobný popis deseti způsobů rozjímání a deseti oblastí rozjímání. První z deseti oblastí kontemplace se nazývá "oblast nepochopitelného" (ačintja). V pojednání o této oblasti v první části pátého svitku se Č'-i zabývá jednou z nejznámějších doktrín Tchien-tchaj: "Č'-i ji zde formuluje jako "trichiliokosmos obsažený v mysli během okamžiku myšlení" (sanqian zai yinian xin), totiž že jakýkoli daný myšlenkový okamžik dokonale zahrnuje veškerou realitu, a to jak časově, tak prostorově. Důrazným upozorněním na "nepochopitelnou" schopnost mysli obsahovat trichiliokosmos se Č'-i snažil zdůraznit význam a tajemství mysli během meditační praxe. Tato kapitola však zůstává neúplná. Dílo také nabízí vlivné představení "čtyř samádhi", tj. samádhi stálého sezení, stálé chůze, sezení i chůze a ani sezení, ani chůze.
Spolu s jeho Fa-chua süan-i (Fahua xuanyi) a Fa-chua wen-ťü (Fahua wenju) je Mo-che-č´-kuan považován za jeden ze tří nejdůležitějších traktátů tradice Tchien-tchaj a je považován za Č'-i-ho opus magnum. Za nejuznávanější komentář k Mo-che-č´-kuan je považován spis tchien-tchajského mnicha Čan-žan (Zhanran) - Mo-che-č´-kuan fu-sing čuan-chung ťüe (Mohe zhiguan fuxing zhuanhong jue). (PDB)
múlakléša
tibetsky: rtsa ba'i nyon mongs; čínsky: ken-pen fan-nao (genben fannao); japonsky: konpon bonnō
V sanskrtu "kořenové trápení", "základní
trápení"; podkategorie čtyřiceti šesti mentálních průvodních jevů (čaitta)
podle školy Sarvástiváda abhidharma a padesáti jedna podle školy Jógáčára.
Zahrnuje základní negativní duševní stavy, kterých je vyjmenováno šest:
smyslnost (rága), hněv (pratigha), pýcha (mána), nevědomost (avidja),
pochybnosti (vičikitsa) a názory (dršti). Nazývají se kořenová trápení, protože
jsou zdrojem všech ostatních trápení, a odlišují se od "druhotných
trápení" (upakléša), která mají užší působnost. Tento výčet také úzce
souvisí se třemi jedy (triviša) smyslnosti neboli chamtivosti (rága neboli lóbha),
nenávisti neboli averze (dvéša) a klamu (moha). (PDB)
Múlamadhjamakakáriká
tibetsky: Dbu ma rtsa ba'i tshig le'u byas pa; čínsky: Čung lun (Zhong lun); japonsky: Chūron
V sanskrtu "Kořenové verše o střední cestě"; opus magnum indického mistra Nágardžuny z 2. století; známé též jako Pradžňánámamúlamadhjamakakáriká a Madhjamakašástra. (Čínskou obdobou tohoto textu je Čung lun, který název vykládá jako Madhjamakašástra. Tuto čínskou verzi upravil a přeložil Kumáradžíva. Kumáradžívovo vydání však neobsahuje pouze Nágardžunovy verše, ale také Pingallův komentář k nim). V Indii nejcitovanější a nejkomentovanější Nágárdžunovo dílo, Múlamadhjamakakáriká, bylo předmětem podrobných komentářů takových osobností, jako jsou Buddhapálita, Bhávaviveka, a Čandrakírti (přičemž Čandrakírtiho kritika Bhávavivekovy kritiky pasáže v Buddhapálitově komentáři se stala locus classicus pro pozdější tibetské rozdělení Madhjamaky na Svátantriku a Prásangiku).
Ve východní Asii byl jedním ze tří základních textů školy "Tří traktátů", čínsky: San Lun Cung (San lun zong) a měl ústřední postavení ve filozofii Tchien-tchaj. Ačkoli se v sanskrtském originále jako samostatné dílo ztratilo, celé dílo se zachovalo v sanskrtském textu Čandrakírtiho komentáře Prasannapada (slouží jako jeden z důvodů vlivu Čandrakírtiho komentáře na evropskou recepci Múlamadhjamakakáriky).
Dílo se skládá ze 448 veršů v sedmadvaceti kapitolách. Témata kapitol (jak je uvádí Čandrakírti) jsou analýza: (1) podmínek (pratjaja), (2) pohybu, (3) oka a ostatních smyslových schopností (indrija), (4) agregátů (skandha), (5) prvků (dhátu), (6) vášně a vášnivosti, (7) podmíněnosti (ve smyslu vzniku, trvání, rozpadu), (8) činnosti a činitele, (9) předchozí existence, (10) ohně a paliva, (11) minulé a budoucí hranice sansáry, (12) utrpení, (13) podmíněnosti (sanskár), (14) kontaktu (sansarga), (15) vnitřní přirozenosti (svabháva), (16) pout a osvobození, (17) působení a účinku, (18) já, (19) času, (20) shromáždění (sámagrí), (21) vznikání a zanikání, (22) Tathágaty, (23) omylu, (24) Čtyř vznešených pravd, (25) nirvány, (26), dvanácti článků závislého vznikání (pratítjasamutpáda) a (27) názoru.
Tón dílu udává jeho slavná pocta Buddhovi, která dílo otevírá: "Klaním se dokonalému Buddhovi, nejlepšímu z učitelů, který učil, že to, co závisle vzniká, je bez ustání, bez vzniku, bez zániku, bez trvání, bez příchodu, bez odchodu, bez rozdílu, bez stejnosti, zklidněné od rozvíjení, v míru." Múlamadhjamakakáriká nabízí neúprosné zkoumání mnoha nejdůležitějších kategorií buddhistického myšlení a podrobuje je analýze, která odhaluje absurdní důsledky plynoucí z představy, že kterákoli z nich je skutečná ve smyslu, že má nezávislou a vnitřní povahu (svabháva). Nágárdžuna opakovaně dokazuje, že tyto různé kategorie existují pouze vztahově a fungují pouze heuristicky ve světském a transakčním smyslu; neexistují v konečném důsledku. V první kapitole tak Nágárdžuna zkoumá tvoření prostřednictvím příčin a podmínek, což je jeden z charakteristických znaků buddhistického myšlení, a prohlašuje, že věc nevzniká ze sebe samé, z něčeho jiného než ze sebe samé, z něčeho, co je zároveň sebou samým i jiným, nebo z něčeho, co není ani sebou samým, ani jiným. Zkoumá čtyři druhy podmínek a prohlašuje, že každá z nich nemá vnitřní povahu, takže neexistuje, protože nic nevytváří.
Ve druhé kapitole Nágardžuna zkoumá pohyb a snaží se přesně určit, kde k pohybu dochází: na již prošlé cestě, na prošlé cestě nebo na cestě, která ještě není prošlá. Dochází k závěru, že pohyb se nevyskytuje na žádné z těchto tří cest. Ve dvacáté páté kapitole podrobuje nirvánu podobné analýze a zjišťuje, že není ani existující, ani neexistující, ani existující, ani neexistující, ani neexistující. (To jsou slavné čatuškoti, "čtyři alternativy" neboli tetralemma.) Proto je nirvána, stejně jako sansára a všechny světské jevy, prázdná ve své podstatě, což vede Nágárdžunu k prohlášení (v XXV.19), v jednom z jeho nejslavnějších a široce dezinterpretovaných výroků, že mezi sansárou a nirvánou není sebemenší rozdíl. Důkladná negativní kritika neboli apofáze, do níž se Nágárdžuna pouští, vede k obvinění z nihilismu, obvinění, kterému v textu přímo čelí, zejména ve dvacáté čtvrté kapitole o čtyřech ušlechtilých pravdách, kde zavádí téma dvou pravd (satjadvaja) - nejvyšší pravdy (paramárthasatja) a konvenční pravdy (samvrtisatja) - a prohlašuje, že obě jsou důležité pro správné pochopení Buddhovy nauky V této kapitole také pojednává o nebezpečí nepochopení prázdnoty (šúnjata) a o vztahu mezi prázdnotou a závislým vznikem ("To, co je závislým vznikem, vysvětlujeme jako prázdnotu. To je závislé označení; právě to je střední cesta"). Těm, kdo by chtěli namítnout, že prázdnota znemožňuje příčinnost a změnu, oponuje, že kdyby věci existovaly nezávisle a vnitřně, nemohlo by dojít k žádné proměně; "pro koho je prázdnota možná, pro toho je možné všechno".
O cílové skupině, jíž je Nágárdžuna určen, se vedou rozsáhlé odborné diskuse, přičemž panuje shoda v tom, že dílo je určeno buddhistickým mnichům dobře obeznámeným s literaturou abhidharmy, zejména s literaturou spojenou se školou Sarvástiváda; mnohé kategorie, jimž Nágárdžuna podrobuje svou kritiku, pocházejí právě z této školy. V sarvástivádské abhidharmě jsou tyto kategorie a faktory (dharma) vydávány za obdařené určitou skutečností, skutečností, která podle Nágárdžuny znamená stálost, nezávislost a samostatnost. Snaží se odhalit absurdní důsledky, a tedy nemožnost substanciální existence těchto kategorií a faktorů. Prostřednictvím své kritiky usiluje o nové chápání těchto základních principů buddhistické filosofie ve světle nauky o prázdnotě, jak je uvedena v Pradňápáramitá sútře. Tyto sútry však přímo necituje a nezmiňuje se ani o mahájáně, kterou pravidelně vyzdvihuje v jiných svých dílech. Místo toho se snaží ukázat, jak ústřední buddhistická nauka o příčinnosti, vyjádřená jako závislé vznikání (pratítjasamutpáda), nutně zahrnuje prázdnotu (šúnjata). Pochopení prázdnoty je nezbytné pro opuštění falešných názorů (mithjádršti). Nágárdžuna tedy nevidí svůj cíl v odmítnutí standardních kategorií buddhistického myšlení, ale v jejich reinterpretaci tak, aby se v souladu s Buddhovým záměrem staly prostředníky osvobození od utrpení, nikoliv překážkami. (PDB)
Múlamadhjamakakárika
Doslova: "Základní verše o střední cestě". Klíčový text školy Madhjamaka, jehož autorem je jeden z nejvýznamnějších buddhistických filozofů Nágardžuna. Múlamadhjamakakáriká je nejen velkolepým komentářem Buddhovy promluvy ke Kaččajanovi, jediné promluvy citované podle jména, ale také podrobným a pečlivým rozborem většiny důležitých promluv obsažených v nikájích a agamách, zejména těch z Atthakavaggy ze Sutta-nipaty.