M



mádhjamika

za­stánce "střední cesty" (od madhjama: "střed"); buddhistická škola mahájány, kterou založili Nágárdžuna a Árjadéva a která získala značný vliv v Indii, Tibetu, Číně a Japonsku (San-lun, Sanron). Kromě zakladatelů se jejími nejvýznam­nějšími stoupenci stali Buddhapálita (5. stol.), Bhávavivéka (6. stol.), Čandrakírti, Šántirakšita a Kamalašíla (8. stol.), kteří se velmi zasloužili především o roz­voj madhjamaky v Tibetu.

Název školy se vztahuje ke "střední cestě", kterou zastává se zřetelem k bytí a nebytí věcí. S pomocí osmera negací (Nágárdžuna) madhjamaka odmítá kaž­dý výrok o existenci věcí jako nevhodný a ukazuje klamnou povahu a relativitu všech jevů. Protože všechny fenomény vznikají v závislosti na určitých podmín­kách (pratítjasamutpáda), nemají vlastní jsoucnost a chybí jim nepomíjivá podstata (svabháva).

Prázdnota (šúnjatá) má ve škole mádhjamiků dvojí charakter: na jedné straně je to prázdnota od vlastního já (též "nejáství"), na druhé straně znamená vysvoboze­ní, neboť prázdnota je totožná s absolut­nem. Uskutečnit prázdnotu znamená zís­kat svobodu. Té je možno dosáhnout, očistíme-li mysl od souhlasu i nesouhlasu. Šúnjatá pro mádhjamiky představuje po­slední princip a často bývá ztotožňována s dharmakájou. Na základě to­hoto předpokladu krajní prázdnoty všech věcí se učení mádhjamiků označuje též ja­ko šúnjatáváda (nauka o prázdnotě).

Absolutno je ale možno realizovat jedi­ně tím, že projdeme "relativní pravdou", abychom dospěli k "absolutní" či "nejvyšší pravdě". Vlastní této škole je tedy myš­lenka o "dvojí pravdě": relativní, "zahale­nou" pravdu (sanvrtisatja) představuje skutečnost každodenního života. Z jejího pohledu platí konvenční pojmy a jevy jsou reálné; charakterizuje ji dvojnost. Pravda v nejvyšším smyslu (paramárthasatja) je prostá mnohosti, neboť jsou odstraněny všechny protiklady. "Skutečnosti" chápa­né intelektem sice nemají konečnou plat­nost, ale mají též svou hodnotu. Uznání ne­skutečnosti, prázdnoty všech věcí proto neznamená znehodnotit veškerou lidskou zkušenost, jak je to v životě mádhjamiky patrné: navenek se zdá, jako by pokládal svět s jeho strastmi za skutečný; dodržuje například pravidla mravnosti (šíla) a sna­ží se pomáhat druhým bytostem na cestě k vysvobození. Na druhé straně však ví, že toto jednání je v podstatě jen přetvářka.

K dalšímu rozvoji těchto základních myšlenek došlo díky pokroku na poli logi­ky a pod vlivem druhého velkého proudu indické mahájány, školy jógáčáry. Zdokona­lení logiky přinutilo mádhjamiky dodat svému učení pádnější argumenty; stoupenci jógáčáry ve své nauce odpovídali na některé otázky, jež madhjamaka ponecha­la otevřené, např. otázku vzniku jevového světa.

Prvním významným mádhjamikou po Árjadévovi byl Buddhapálita, jenž sestavil komentář k Nágárdžunovu hlavnímu dílu Madhjamakakáriká, ve kterém tvrzení svých protivníků a jejich "nežádoucí důsledky" (prasanga) na cestě dedukce dovedl ad ab­surdum. Této metodě vděčí za svůj název směr prásangiků, jejž založil.

Bhávavivéka uplatnil učení jógáčáry a logiku, kterou rozvinul Dignága. Při své argumentaci používal "správných lo­gických znaků", což jeho směru vyslouži­lo označení svátantrika. Kromě toho se vy­pořádal též s argumenty svých odpůrců. Z toho vyplynula jeho kritika Buddhapálitovy metody. Pro rozvoj a obohacení filo­sofie mádhjamiků bylo rozhodující, že Bhávavivéka do svého systému převzal psychologii jógáčáry a její nauku o vysvo­bození, i když s určitými obměnami, především ve vztahu k povaze vědomí, jež po­kládal za součást jevového světa.

Čandrakírti se snažil o obnovení Nágárdžunova učení v jeho původní podobě. Po­važoval se za následovatele Buddhapálity a odmítl Bhávavivékovy novoty, přede­vším užití logických závěrů, protože to podle jeho názoru odporovalo základnímu požadavku, kladenému na mádhjamiků, a to, že nevysloví žádné tvrzení.

Dalším význačným představitelem této školy byl Šántidéva (7./8. stol.), jehož proslavila dvě díla: Bódhičarjávatára ("Úvod do života k osvícení"), v němž po­pisuje pouť bódhisattvy, a Šikšásamuččaja ("Sbírka učení"), kde vypočítává řadu předpisů, jež bódhisattva musí na své ces­tě dodržet.

V tibetském buddhismu hrála filosofie mádhjamiků ústřední úlohu již v poslední čtvrtině 8. stol. Vděčíme za to působení indického učence Šántarakšity a jeho žáka Kamalašíly. Oba byli představiteli školy jógáčárů-mádhjamiků, jež byla v té době v In­dii aktivní a převzala do Nágárdžunovy nauky prvky jógáčáry. Kamalašíla se prý zúčastnil disputace s vyznavači čchanu (zen) a když zvítězil, prohlásil panovník indický výklad učení mádhjamiků v Tibetě za závazný.

V 11. stol., spolu s "druhým rozšířením buddhistického učení", získala na význa­mu mádhjamická škola Čandrakírtiho. Zhruba ve stejné době vznikl další výklad madhjamaky, škola tzv. žäntongu [gžan- stong] (tib., dosl.: "prázdnota od jiného"), založená na syntéze s učením Asangovým. Z jejího pohledu spadaly všechny ostatní školy pod teorii rangtong [rang- stong] ("prázdnota od vlastního"). Mezi 11. a 14. stol došlo v Tibetu k přijetí a dalšímu rozvoji všech učení mádhjamiků. S konečným ustavením čtyř hlavních škol mezi 14. a 16. stol, dosáhl výklad těchto nauk svého vrcholu a v následujících stoletích byly v rámci jednotlivých směrů opakova­ně komentovány. Konečně se vznikem hnutí rime v 19. stol, se znovu objevily též pokusy o nové uspořádání rozličných vý­kladů madhjamaky.

Různé filosofické teorie mádhjamiků obsa­huje literatura siddhánty. Navíc byly v ti­betském buddhismu sestavovány příručky, zaměřené především na meditační pra­xi, jež si kladly za cíl bezprostřední pochopení učení mádhjamiků.

(Lexikon východní moudrosti)


mahájána

Čínsky: ta- čcheng, japonsky: daidžó), dosl.: "velké vozidlo"; jeden ze dvou velkých směrů buddhismu; druhým je hínajána ("malé vozidlo"). Ma­hájána, která vznikla v 1. stol. př. Kr., se označuje za "velké vozidlo", protože díky své mnohostrannosti otevírá cestu k vy­svobození velkému počtu lidí, ba dokonce hodlá vysvobodit všechny bytosti.

Hínajána i mahájána vycházejí ze zá­kladního učení historického Buddhy Šák­jamuniho, ale odlišují se různým důrazem na rozličné stránky nauky. Zatímco hína­jána usiluje o vlastní vysvobození, chce stoupenec mahájány dosáhnout osvícení, aby mohl jednat pro blaho všech bytostí. Tento postoj ztělesňuje ideál mahájány - bódhisattva, jehož nejvýznačnější vlast­ností je milosrdenství (karuná).

Mahájána vyšla z hínajánových škol mahásanghiků a sarvástivádinů, jež zformulo­valy důležité prvky jejího učení: od mahásanghiků pochází představa o transcen­dentní povaze Buddhy, vlastní mahájáně, ideál bódhisattvy a pojem prázdnoty (šúnjatá). U sarvástivádinů je možno roz­poznat náznaky nauky o trikáji.

Mahájána přikládá menší hodnotu mnišskému životu; na rozdíl od učení star­šího buddhismu zde mohou dokonce i lai­ci uskutečnit nirvánu, při čemž mohou počítat s účinnou pomocí buddhů a bódhisattvů. Nirvána v této podobě buddhismu neznamená jen vysvobození z pout san­sáry, ale navíc i uvědomění si vlastní by­tostné volnosti a jednoty s absolutnem. Tento buddhovský princip, imanentní všem bytostem (buddhovská přiroze­nost, buššó), je důležitější než historická osobnost Buddhy.

Mahájána se rozdělila na řadu dalších proudů, jež se z Indie rozšířily do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Na indické půdě po­vstala škola mádhjamiků, jež má původ u Nágárdžuny, a škola jógáčáry, kterou založil Asanga. Souběžně s rozvojem tantry v hinduismu se rovněž v bud­dhismu utvořil magický směr, vadžrajá­na, jež je dodnes živá především v tibet­ském buddhismu.

V Číně se k nejdůležitějším mahájánovým školám řadí Čchan (Zen), Chua-jen, Tchien-tchaj a škola Čisté země, jež v Japonsku zčásti prodělaly další vývoj (Ke-gon, Tendai, amidismus). - Učení ma­hájány zaznamenávají mahájánasútry (sútra) a šástry, mezi nimiž se nacháze­jí některé z nejhlubších spisů buddhismu.

(Lexikon východní moudrosti)


mahámudrá

Doslovně: "velká pečeť"; jedna z nejvyšších nauk vadžrajány, kterou v Tibetu hlásala zvláště škola -Kagjüpa. Tibetský výraz pro mahámudru, čhaggja čhenpo (phjag-rgja-čhen-po), bývá komentován jako znalost prázd­noty (šúnjatá), vysvobození ze sansáry a neodlučitelnost těchto dvou stavů. Mahámudru jako meditační systém zvěstoval Samantabhadra, ztělesnění dharmakáji, mahásiddhovi Tilopovi a pro­střednictvím Náropy, Marpy a Milaräpy se nauka rozšířila do Tibetu. "Obvy­klé" cvičení mahámudry začíná "tichým prodléváním" (šamatha) a vede k pře­měně veškeré zkušenosti v kvality prázd­noty a jasu; občas bývá označováno jako "tibetský zen". "Neobvyklé" cvičení ma­hámudry představuje rozšíření této meto­dy prostřednictvím Náro-čhödug.

Tibetská tradice shrnula učení mahámudry pod třemi hledisky: zření, rozjímání a čin­nosti.

  • Zření je definováno jako pochopení, že nadčasovou či pravou povahu ducha tvo­ří jednota prázdnoty a jasu. Každý jev ne­se "pečeť" tohoto stavu.
  • Jádrem rozjímání je přímá zkušenost povahy ducha, prostá jakéhokoli usilová­ní. Lze jí dosáhnout dvěma druhy pří­pravných cvičení: první čtyři cvičení sestá­vají z kontemplativního zvniternění prin­cipů vzácného lidského znovuzrození, pomíjivosti, zákona karmy a nedostateč­nosti koloběhu životů (sansára). Čtyři zvláštní cvičení se skládají z určitých dru­hů sádhan a slouží k očištění "těla, mlu­vy a ducha".
  • Zkušenost mahámudry vede k du­chovnímu osvobození, jež nakonec překo­ná veškeré konvence. (LVM)

Mahá pradžňápáramitá šástra

Velký traktát o dokonalém poznání. Rozsáhlé mahájánové buddhistické pojednání a komentář k Paňčavinšatisáhasrikapradžňápáramitásútře  (Sútře transcendentální moudrosti ve dvaceti pěti tisících liniích). Dochoval se jen čínský překlad, Ta-č´-tu-lun (Dazhidulun - zkratka DZDL). Připisuje se Nágadžunovi, ale jeho autorství někteří badatelé zpochybňují.  Stala ústředním textem pro východoasijskou školu sanlun nebo školu madhjámaka a ovlivnila také všechny hlavní školy čínského buddhismu. Je jakousi encyklopedií mahájány východoasijského buddhistického myšlení, podobně jako Abhisamajalamkara v tibetském buddhismu. Text je primárně mahájánový a vysvětluje základní mahájánové doktríny, jako je pradžňápáramitá a další páramity bódhisattvy, ale obsahuje také mnoho ze sarvastivádové abhidharmy, džátak a z raného buddhismu.

 Online překlad v angličtině



mahásiddha 

Zhru­ba: "velký muž, jenž vládne dokonalými schopnostmi"; ve vadžrajáně označení askety, který ovládl učení tanter. Vyzna­čuje se určitými magickými schopnostmi (siddhi), jež tvoří zřetelné známky jeho osvícení. Nejznámější je skupina 84 mahásiddhů. Představovali náboženské hnutí, jež se rozvíjelo od 8. do 12. stol, v Indii na pozadí klášterní kultury mahájánového bud­dhismu a tvořilo její protiklad. Nacházeli se mezi nimi muži i ženy ze všech spole­čenských vrstev a jejich vysoce individuál­ní způsob uskutečňování vadžrajánských nauk posloužil jako vzor, který silně ovliv­nil tibetský buddhismus. Významné byly též jejich "duchovní písně".

Životopisy 84 mahásiddhů, jež se do­chovaly v tibetském překladu, popisují takové osobnosti, jako byl žebrák Čatrapa, krejčí Kandali či hrnčíř Kumaripa. Řadí se k nim však i král Indrabhúti a jeho sestra Lakšmínkará, stejně jako učenci jako Šantipa.

Přes jejich rozdílný původ všechny spoju­je způsob, jakým v souladu s ponaučením učitele proměnili životní krizi v prostředek vysvobození. Neortodoxním jednáním a za použití paradoxů pak vyjadřují nepo­stižitelnost nejvyšší skutečnosti.

Toto spojení nejnižších lidských situací a nejvyšších duchovních naplnění nachá­zíme např. v životopise mahásiddhy Tandhepy. Prohrál v kostkách celý svůj maje­tek; když však byl poučen o tom, že svět je stejně prázdný jako jeho měšec, dosáhl osvícení a vstoupil do nirvány.

Písně mahásiddhů známé jako dóhá oplývají básnickými obrazy a uchvacují svou obrazivostí. 

  • Abhajadátta: Životy osmdesáti čtyř mahásiddhů, Vovox Globator 2010


Mahávansa 

Doslovně: "Velký rodokmen"; pálijská kronika věno­vaná dějinám Cejlonu, připisovaná Mahánámovi (6. stol.). Mahávansa obsahuje zprávy z doby historického Buddhy (Šákjamuni), kolonizace Cejlonu a obdo­bí do 4. stol, po Kr.

Čúlavansa ("Malý rodokmen") tvoří do­datek k Mahávanse. Pochází z různých ob­dobí a od mnoha autorů a podává přehled sinhalského buddhismu do 18. stol. - Tyto "historie" tvoří významné prameny ke studiu raného buddhismu v Indii a na Cejloně. 


Mahávastu 

Doslovně: "Velká událost"; text hínajánové školy lókóttaravádinů (mahásánghika), který po­chází z počátku našeho letopočtu a pojed­nává o jednotlivých dřívějších životech historického Buddhy Šákjamuniho. Přitom Mahávastu zároveň popisuje životní pouť bódhisattvy (bhúmi), takže je považována za dílo na pomezí mezi hínajánou a mahájánou.


manomajakája

"Duchovní tělo", které člověk získává ve čtvrtém stupni meditace (dhjána, džhána) osvobozený již od všeho pozemského; toto tělo má prý všechny smysly i orgány jako tělo hmotné, od nějž se liší jen tím, že je duchovní.


Marpa

Marpa Čhökji Lodö [Mar-pa Čhos-kji- blo-gros]

1012-1097. Proslulý jógin z jižního Tibetu, nazývaný také locáwa [lo-cá-ba], "Překladatel". Ze svých tří cest do Indie přinesl do Tibetu učení mahámudry a Náro-čhödug. Marpa byl učitelem Milaräpy a měl ústřední roli v tradici školy Kagjüpa. Představuje ideál ženatého "hospodáře či hlavy rodiny", který se věnuje náboženskému poslání, aniž by přitom zanedbával své světské povinnosti.

Marpa již v útlém mládí studoval sanskrt a poté, co všechen svůj majetek prodal, uskutečnil obtížnou cestu do Indie. Tam se setkal s Náropou, který se pak po 16 let věnoval jeho vzdělávání. Po návratu do Tibetu se Marpa věnoval intenzivní překladatelské činnosti, vedl život rolníka a oženil se s Dagmemou [Bdag-med-ma], která mu dala mnoho synů.

V touze po dalším vzdělávání se odebral podruhé do Indie a po návratu přijal Milaräpu za svého žáka. Toho podroboval nejtěžším zkouškám, než mu nakonec předal tajné nauky.

Přes svůj pokročilý věk vypravil se kvůli speciálnímu poučení potřetí do Indie, kde se setkal s Atíšou a naposledy se sešel se svým učitelem Náropou. Marpa využíval s oblibou snů k předpovídání budoucnosti a předpověděl také založení školy Kagjüpa. (LVM)

V češtině vyšla jeho biografie Život Marpy překladatele (2011, Bílý deštník) od Cang Ňön Héruka.