T

takovost

Totéž, co tathatá - viz.

Tandžur

(tib. bStan 'Gyur) (správně Tängjur, "Překlad [Buddhova] učení")

Tandžur není, jak se někdy mylně uvádí, pouhým komentářem ke Kandžuru. Je to obrovský thesaurus obsahující až více než 3600 textů ve 225 svazcích (dergeský Tandžur má 3358 textů v 212 svazcích). Tyto texty s náboženskou, okultní, vědeckou, literární i ryze praktickou tematikou se dělí do čtrnácti oddílů.

Celou sbírku tvoří překlady děl jednotlivých indických autorů. Asi jedna šestina textů (avšak téměř třetina co do rozsahu, 10 svazků v dergeském vydání) je založena na kanonických dílech předcházejících rozvoji tantrismu, především rozsáhlém korpusu mahájánových súter. Zbytek tvoří texty tantrické (78 svazků), pradžňápáramitové (16 svazků), vinajové (18 svazků), dále soubor literárně cenných džátak čili příběhů z Buddhových předchozích životů (5 svazků) a rozmanitá díla o gramatice, poetice, historii, astrologii, medicíně a farmakologii, řemeslech apod. Tandžur rovněž obsahuje překlady některých indických literárních děl, jako například rozsáhlé Kálidásovy (4./5. století) básně Méghadúty.

tantra

Doslovně: "osnova, systém". V tibetském buddhismu je tantra, tib. gjü  [rgjud], označením pro různé druhy textů (lékařské tantry, hvězdopravecké tantry atd.), avšak na prvním místě je to termín, kterým se označují základní vadžrajánová díla a v nich popisované meditační systémy. Zvěstování tanter je připi­sováno Buddhovi Šakjamunimu v jeho podobě jako dharmakája. Tantra znamená něco "nepřetržitého", přeneseně "soustavu". Tato tradice, opírající se vý­razně o schopnost lidského zážitku, líčí du­chovní rozvoj se zřetelem ke třem katego­riím: základ, cesta, plod (výsledek). Základem je praktikující osoba; cestu tvoří meditativní postupy, jež tento základ očiš­ťují; plod je stav, který tyto praktiky jako výsledek navozují. O tyto tři fáze se jedná ve všech typech tantry.

Tibetská tradice hovoří o čtyřech "tří­dách tanter": krijá, tibetsky čha [bja, "čin"], čarjá, tibetsky čö  [spjod, "praxe"], jóga, tibetsky naldžor [rnal-'bjor, "meditace"] a anuttarajóga, tibetsky naldžor lanamepa [rnal-'bjor bla-na-med-pa, "nejvyšší meditace"]. Kritérii pro toto dě­lení jsou rozdíly v duševních schopnostech praktikantů a účinnost prostředků, jež na­pomáhají k osvícení. K nejdůle­žitějším dílům nejvyšší jógové tantry se řa­dí např. Guhjasamádžatantra a Kálačakra- tantra.

Tára 

tibetsky: Dolma [Sgrol-ma])

Doslovně: "Vysvoboditelka". Emanace bódhisattvy Avalókitéšvary, jež měla povstat z jeho slzy, aby mu pomáhala v jeho díle. Ztělesňuje ženský aspekt soucítění a v ti­betském buddhismu je velmi oblíbeným božstvem. Kult Táry byl rozšířen v 11. stol, především Atíšou; od té doby je Tárá jed­ním z nejuctívanějších jidamů. Existuje 21 podob Táry, které se ikonograficky liší bar­vou, držením těla a atributy. Mohou se vyskytovat v pokojné podobě anebo v hněvi­vé či zuřivé podobě. 

Tathágata 

Doslovně: "Ten, jenž takto dospěl, (tak přišel), Doko­nalý"; označení toho, jenž na cestě pravdy dospěl k nejvyššímu osvícení (samjaksambuddha), a jeden z deseti titulů Buddhy, jehož on sám užíval, když hovořil o so­bě anebo o některém z dalších buddhů.

V mahájáně Tathágata představuje Buddhu v jeho aspektu nirmánakáji. Je to jak dokonalý člověk, jenž dokáže nabývat všech podob a je nadán desate­rem buddhovských sil (dašabala), tak i kosmický princip, tresť všehomíra, nepod­míněné jsoucno. Je prostředníkem mezi esenciálním a fenomenálním světem. Čas­to bývá Tathágata ve smyslu absolutna ztotožňován s pojmy jako pradžňá a šúnjatá. (LVM)

tathágatagarbha 

Doslovně: "zárodek Tathágaty", stejně jako "zahrnující v sobě Tathágatu (tj. Bud­dhu)"; mahájánová představa, podle níž Buddha totožný s absolutnem, s univer­zální skutečností přebývá v nitru všech ži­vých tvorů v podobě svého "těla velkého řádu" (dharmakáji). Tathágata­garbha tedy označuje buddhovství, které je vlastní všem bytostem ve skryté, nepro­jevené podobě, jež tvoří zárodek vysvobo­zení (bódhi). Tathágatagarbha předsta­vuje pozitivní stránku živých tvorů, která i po vstupu do nirvány jakožto spirituál­ní události nadále trvá bez jakékoli změny.

Pojmu tathágatagarbha se v mahájánových textech užívá v témž významu jako buddhovská přirozenost, dharmatá, tathatá. - Další význam tvoří: souhrn uče­ní Buddhy. (LVM)

tathatá

"takovost"; ústřední pojem mahájány, označující absolutno, pravou povahu všech věcí. Obecně se tathatá interpretuje jako neměnná, nehybná, ležící mimo všechny pojmy a veškeré rozlišování. "Takovost" tvoří protiklad "zdánlivosti" jevů, je beztvará, nestvořená a prostá vlastní podstaty (svabháva). Tathatá jako takovost a nedvojnost věcí ukazuje probuzení (bódhi) jakožto nejvyšší osvícení cestou ztotožnění subjektu a objektu. - Tathatá významem odpovídá pojmům tathágatagarbha, buddhovská přirozenost, dharmakája, dharmatá. (LVM)

terma 

[gter-ma]

Tibetsky, doslovně: "skrytý poklad". V tibetském buddhismu označení náboženského textu, který byl za dob prvního šíření buddhismu v 8. stol, ukryt na nějakém tajném místě, aby ho v pozdějších dobách kvalifikovaná osoba, tzv. tertön [gter-ston, "znalec term"], od­halil a nově interpretoval. Termy jsou po­važovány za autoritativní díla především ve škole Ňingmapa, ale také v bönu a později i v hnutí rime. Uschovávání náboženské literatury na utajených místech pochází již z raných indických dob. Tak prý Nágárdžuna nalezl nauky, které po­zději šířil, v říši nágů, kteří je tam střeži­li před nepovolanými.

Daleko nejrozsáhlejší termovou literatu­ru mají ňingmapovci, přičemž ty nejdůle­žitější spisy sahají až k Padmasambhavovi a jeho družce Ješe Cchogjal. Tyto práce se zakládají nejen na indických pra­menech, nýbrž také na učeních, pocházejí­cích ze země Urgjän. Podle jeho životopi­su měl Padmasambhava ukrýt svá díla na 108 různých místech Tibetu, ve skalních jeskyních, v sochách atd. K těm nejznáměj­ším termovým textům se počítá také uve­dená Padmasambhavova biografie, jakož i Tibetská kniha mrtvých (Bardo thödol). Ja­ko termové texty se tradují také díla o ast­rologii a základní text tibetského lékařství.

Mezi 10. a 14. stol, se periodicky vysky­tovali objevovatelé term, povolaní k tomu­to úkonu nejčastěji po vidění ve snech či ve zjeveních. Když se jim tímto způsobem do­stalo jakéhosi návodu či odkazu, jimi na­lezená díla nově sestavovali a opatřovali komentáři. Mezi četnými tertöny si Ňing­mapa nejvíc cení pěti "králů-nálezců po­kladů", mezi nimiž Orgjän Parna Lingpa [O-rgjan Padma-gling-pa] (1445-1521) byl uznán za převtělení Longčhenpy. - Ně­kdy byla jednou již odhalená díla ukryta podruhé, jelikož čas k jejich šíření dosud nedozrál. Tyto texty jsou známy jako "dva­krát ukryté poklady".

Thangtong Gjalpo 

[Thang-stong-rgjal- po], též Thangtön [Thang-ston] Gjalpo

Věhlasný učitel tibetského buddhismu z 15. stol., o němž se tvrdí, že se dožil 125 let.

Jedním z jeho nejdůležitějších přínosů je text, sloužící k meditování o Avalókitéšvarovi. Tento text je ještě i dnes používán ve škole Karma-kagjü; v 19. stol, ho opatřili komentáři takové duchov­ní autority, jako Džamgön Kongtul a 15. karmapa Khakhjab Dordže. Thangtong Gjalpo stavěl také po celém Tibetu řetězo­vé mosty, a jím založené škole se odtud dostalo názvu "škola řetězových mostů". Dále je považován za zakladatele nejrůz­nějších odvětví tibetské lidové umělecké tvoři­vosti, jako např. divadla, a odvozuje se od něj také jedna tradice učení čö. Pro Ňingmapu plní Thangtong Gjalpo vý­znamnou úlohu jednoho z tzv. nálezců po­kladů (terma).

théra 

[tera]

Palijsky: mniši (bhikšu), kte­ří buď již po mnoho let patří do řádu, ane­bo vynikají zvláštní moudrostí a učeností, případně následujícími čtyřmi vlastnost­mi: čestným charakterem; dokonalou zna­lostí nejdůležitějších nauk buddhismu; praxí v pohřížení (dhjána); vědomím, že díky odstranění duševních poskvrn do­sáhli svobody.

théraváda 

[théraváda]

Pálijsky, dosl.: "učení starších"; hínajánová škola (zvaná též pálijská škola), která patří ke skupině sthavirů a vyvinula se ze směru vibhadžjavádinů. Založil ji Móggaliputta Tissa a 250 př.Kr. ji Mahinda uvedl na Cejlon, kde její myšlenky zastávali mniši z kláštera Mahávihára. Neshody ohledně otázek disciplíny však vedly k štěpení i uvnitř théravády. Dnes je théraváda rozší­řena v zemích jihovýchodní Asie (Šrí Lan­ka, Barma, Thajsko, Kambodža, Laos a část jihozápadní Číny).

Théraváda jakožto jediná dodnes přeží­vající škola hínajány se pokládá za nejpů­vodnější podobu buddhismu. Její kánon sestavený v páli pochází podle názoru théravádinů přímo z úst Buddhy. Učení théravády v podstatě sestává ze čtyř ušlechtilých pravd, osmidílné ces­ty, poučky o závislém vznikání (pratítja- samutpáda) a anátmanové doktríny. Dů­raz v théravádě leží na vysvobození jed­notlivce, jež je výsledkem vlastního snažení a jehož lze dosáhnout dodržová­ním pravidel mravnosti (síla) a vedením mnišského způsobu života. Ideální posta­vou théravády je arhat.

V théravádě, jež má silně analytický cha­rakter, zaujímá významné místo abhidharma. - Mezi důležitá nekanonická díla této školy patří Visuddhimagga a Milindapaňha; k předním dogmatikům se řadí Buddhaghóša, Dhammapála, Anurudha a Buddhadatta.

Tchien-Tchaj Č'-I

(Tiantai Zhiyi)

japonsky: Tendai Chigi

538-597. Jeden z nejvlivnějších mnichů v dějinách čínského buddhismu a de facto zakladatel Tchien tchaj congu (Tiantai Zongu). Č'-I (Zhiy, rodák z Jingzhou (v dnešní provincii Hunan), byl vysvěcen v osmnácti letech poté, co jeho rodiče zemřeli během válečných nepokojů, které předcházely sjednocení Číny dynastií Sui. Studoval vináju a různá mahájánová písma, včetně Saddharmapundaríkasútra ("Lotosová sútra") a souvisejících písem. V roce 560 se Č'-I setkal s Nanyue Huisi (515-577), který je později uváděn jako druhý patriarcha linie Tchien tchaj, na hoře Mt. Dasu v Kantonu a studoval učení Chuej-s' (Huisi) o suej-c'-i san-mej (suiziyi sanmei) (pěstování samádhi všude tam, kam je mysl zaměřena, neboli samádhi volně plynoucích myšlenek), "čtyřech praktikách lehkosti a blaženosti" (s' an-le sing - si anle xing), praxi založené na Saddharmapundaríka-sútře a rituálu lotosového pokání. Č'-I na příkaz svého učitele opustil Chuej-s' a ve věku třiceti let (567) se vydal do jižního hlavního města Ťin-ling (Jinling) (dnešní provincie Ťiang-su), aby v klášteře Wa-kuan-s' (Waguansi) osm let vyučoval Saddharmapundaríka-sútru a Ta-č'-tu Lun (Dazhidu Lun). Š' čchan-po-luo-mi cch'-ti fa-men (Shi chanboluomi cidi famen [nebo Cidi chanmen] jsou jeho zápisky z přednášek z tohoto období meditací a učení.

V roce 575 odešel na odpočinek na horu Tchien-tchaj (Tiantai) (dnešní provincie Če-ťiang), kde vybudoval klášter (později císařem pojmenovaný Siou-čchan-s' - Xiuchansi) a jedenáct let se věnoval meditační praxi. Během této doby sestavil Fa-ťie cch'-ti čchu-men (Fajie cidi chumen) a Tchien-tchaj siao č'-kuan (Tiantai xiao zhiguan). Po vytrvalých výzvách čchenského krále se Č'-jie v roce 585 vrátil do Ťin-lingu a o dva roky později napsal Fa-Chua Wen-Ťü (Fahua Wenju), autoritativní komentář k Saddharmapundaríka-sútře. Následně v Jang-čou (Yangzhou) Č'-I udělil bódhisattvovská přikázání korunnímu princi, který se později stal císařem Jangem (r. 604-617) dynastie Suej. Č'-I pak získal titul Velký mistr Č'-če (Zhizhe) (Moudrý). Č'-I také založil další klášter na hoře Tang-jang v Jü-čchüanu (dnešní provincie Chu-nan), který císař Wen (r. 581-604) později pojmenoval Jü-čchüan-s'. Č'-I poté začal přednášet to, co se stalo jeho mistrovskými díly, Fa-chua Süan-i (Fahua Xuanyi) (593) a Mohe Zhiguan (594). Na žádost Ťinského krále se Č'-I v roce 595 vrátil do Jang-čou, kde před smrtí v roce 597 sepsal své slavné komentáře k Vimalakírtinirdéša, tj. k Weimojing xuanshou a Weimojing wenshou. Z přibližně třiceti děl připisovaných Č'-I jsou nejznámější Fa-chua süan-i (Fahua xuanyi) a Fa-chua wen-ťü (Fahua wenju) a Mo-che-č´-kuan (Mohe zhiguan), které jsou společně známé jako Tiantai san dabu (tři velké komentáře k Tchien-Tchaj). (PDB)

Tchien-tchaj 

[Tiantai], škola, čínsky: Tchien-tchaj-cung, doslovně: "Tchientchajská škola" (podle pohoří Tchien-tchaj-šan, kde byl založen její první hlavní klášter); škola buddhismu, jíž dal konečnou podobu Č'-i (538-597). Její učení je založeno na Loto­sové sútře, proto byla také často označová­na jako "škola Lotosové sútry" (čínsky: Fa chua-cung).

Škola Tchien-tchaj považuje Nágárdžunu za svého 1. patriarchu, neboť její po­jetí tří pravd vychází z teze zastávané Nágárdžunou, že vše podmínečně vzniklé je prázdné (šúnjatá). Škola vychází z toho, že všechny jevy jsou projevem absolutna, "takovosti" (tathatá), což se projevuje ve třech pravdách. Rozlišuje pravdu prázdna, časové ohraničenosti, tj. zdánlivého, a stře­du:

1. pravda vyjadřuje, že dharmy nema­jí nezávislou pravdu a proto jsou prázdné
2. pravda vyjadřuje, že dharma však ja­ko jev disponuje s časově ohraničenou "zdánlivou" existencí a může být vnímána prostřednictvím mysli
3. pravda je syntézou 1. a 2. Je pravdou "středu", která stojí nad oběma ostatními a zahrnuje je. Tato pravda středu byla po­ložena na roveň "takovosti", pravému sta­vu, jenž se nenachází mimo jevy. Podle to­ho jsou jevy a absolutno jedno.

Toto pojetí zdůrazňuje myšlenku totali­ty a vzájemného prolínání: celek a jeho dí­ly jsou jedno, všechny dharmy jsou navzá­jem tak promíšeny, že každá obsahuje ostatní. Prázdno, zdánlivost a střed jsou identické a počínají v jednom bytí: »Celý vesmír je obsažen v jediném hořčičném zr­níčku«, a »jedna myšlenka je 3000 světů«, jak vyjadřovali mistři této školy, tj. jedna myšlenka je universem všeho.

Praxe školy spočívá v cvičení meditační metody č'-kuan a zahrnuje esoterické prvky/jako použití muder a mandal.

Škola Tchien-tchaj je obecně považována za všeobsáhlý směr buddhismu, neboť syn­tetizovala extrémy a jednostrannosti ostat­ních škol, což se odráželo v klasifikování Buddhova učení na "pět období a osm uče­ní" (čin. wu-š' pa-ťiao). Je pokládána za "univerzální", neboť zastupuje představu univerzálního vykoupení, jež je možné, protože všichni živočichové a věci mají buddhovskou přirozenost a protože použí­vá všechny prostředky, které jsou k dispo­zici, k realizaci osvícení. Důležitými díly školy Tchien-tchaj jsou: Mahášamathavipašjaná (čínsky: Mo-che-c-kuan), Šest nádherných bran dharmy (čínsky: Liou-miao-fa-men), jakož i komentáře k Lotosové sútře, jež všechny pocházejí od Č'-iho.

Škola byla v 9. stol přenesena Saičóem (767-822), žákem 10. patriarchy školy, Tao- sueje, do Japonska, kde je známa pod jmé­nem Tendai a kde představuje jeden z nejvýznamnějších buddhistických směrů.

Ústřední praxe č'-kuan (dosl.: zastavení a kontemplace) má dva aspekty: č' je kon­centrace nebo soustředění a dává nám vě­dět, že všechny dharmy jsou prázdné. Tím je další vznik zbaven iluzí. Kuan (náhled, pozorování) nám dává poznat, že dharmy jsou sice prázdné, avšak mají zdánlivou, dočasnou existenci a plní konvenční funk­ce. Klasifikace súter a Buddhova učení do "pěti období a osmi učení" Č'-im, předsta­vuje pokus systemizovat Buddhovo učení a je rozdělením podle chronologických a obsahových hledisek, aby vysvětlila po­stoj rozličných učení uvnitř buddhismu k řešení metafyzických problémů. To uka­zuje, že škola Tchien-tchaj se snaží, jako žádná jiná, v sobě spojit všechny formy buddhismu, přičemž postupuje své místo nejrozličnějším sútrám a a považuje jak hínajánu, tak mahájánu za jeden auten­tický projev učení Buddhy.

Rozdělení na pět období se děje podle chronologických hledisek: 1. období Buddhávatansakasútry; 2. období ágam; 3. období Vaipuljasúter (jako 1. stupeň mahájány); 4. období Pradžňápáramisútry; a 5. období Lotosové sútry a Maháparinirvánasútry.

1. fáze výkladu Buddhova učení, která trvala tři týdny (podle jiných údajů 27 dní), zahrnovala podle Č'-iho Buddhávatansakasútru, jíž prý učil Buddha bezprostředně po svém osvícení. Základním myšlenkám sútry, zejména, že vesmír je výrazem ab­solutna, však jeho žáci nerozuměli, načež se Buddha rozhodl hlásat ágamy (2. obdo­bí). Přitom neučil úplnou pravdu, nýbrž šel pouze tak daleko, jak dovolovalo poro­zumění jeho žáků: Vyložil čtyři pravé pravdy, osmerou cestou a učení o podmíněném vzniku (pratítjasamutpáda). Tato fáze trvala dvanáct let.

Ve 3. období, jež zahrnuje časový úsek osmi let, Buddha vyučoval prvnímu stup­ni mahájány. Zdůrazňoval přitom převa­hu bódhisattvy nad arhatem a podtrhl jednotu Buddhy a člověka, absolutního a relativního.

4. období, které trvalo 22 let, zahrnovalo nauky Pradžňápáramitásútry, tj. učení šúnjatá a neexistence všech protikladů.

V 5. a posledním období, které odpoví­dá posledním osmi letům života Buddhy, zdůraznil Buddha absolutní identitu vše­ho protikladného. Tři vozy (trijána) šrávaků, pratjékabuddhů a bódhisattvů ma­jí pouze dočasnou platnost a počínají v je­diném voze, v Buddhově voze (ékajána). V tomto posledním období, období Lotoso­vé sútry, Buddha vyložil, podle pojetí Tchien-tchaj, úplné učení.

Toto představuje časové rozdělení uče­ní. Avšak škola zastávala pojetí, že Buddha učení pěti období zároveň hlásal, což ved­lo k systemizaci učení do osmi doktrín, při­čemž čtyři musejí být nahlíženy z hlediska metody a čtyři z hlediska podstaty učení.

První skupina zahrnuje:

1. Náhlá metoda, jež se aplikuje u nejna­danějších žáků, kteří chápou pravdu bez­prostředně. To je metoda Buddhávatansakasútry.
2. Pozvolná metoda, která vede od ele­mentárních ke komplexním doktrínám a zahrnuje období ágamy, Vaipuljasútry a Pradžňápáramitásútry. Lotosová sútra je zde vyjmuta, neboť není ani "náhlá" ani "pozvolná", nýbrž obsahuje poslední Buddhovu pravdu.
3. Tajná metoda, která je Buddhou pou­žita pouze tehdy, když se obrací pouze k jedné osobě a pouze tou je chápána. Mo­hou být přítomni také ostatní posluchači, avšak na základě nadpřirozené moci Buddhy se nic nedoví.
4. Neurčitá metoda, při jejíž aplikaci jed­notliví Buddhovi žáci získávají vědomosti, avšak jeho slova slyší a chápou rozličnými způsoby. - Poslední dvě metody jsou Budd­hou nasazovány tehdy, když chce zároveň vyučovat žáky nestejných schopností.

K tomu přistupují čtyři kategorie, které jsou chápány podle obsahu učení: 1. učení hínajány určené šrávakům a pratjékabuddhům; 2. všeobecné učení, jež je spo­lečné hínajáně a mahájáně a je zamýšleno pro šraváky, pratjékabuddhy a bódhisattvy na nižších stupních; 3. speciální učení pro bódhisattvy a 4. úplné učení, které učí střední cestě vzájemné identifikace. Ob­dobí Buddhávatansakasútry zahrnuje speci­ální a úplné učení, období ágam pouze uče­ní hínajány, fáze Vaipulji všechny čtyři doktríny; období Pradžňápáramisútry obsahuje úplné, ale také všeobecné a speciální učení. Pouze Lotosová sútra může být po­važována za opravdu úplnou (LVM).

Patriarchové školy:

• Nágárdžuna (2./3. stol.)
• Chuej-wen (asi 550-577)
• Chuej-s' (515-577)
• Č'-i (538-597)
• Kuan-ting (561-632)
• Č'-wej (?-680)
• Chuej-wej (634-713)
• Süan-lang (673-754)
• Čan-žan (711-782)
• Tao-suej

Tilopa

Tibetsky: Ti lo pa

(988-1069). Indický tantrický adept počítaný mezi osmdesát čtyři mahásiddhů, v Tibetu uctívaný jako významný zdroj tantrických poučení a zakladatel sekty Kagjü[pa] (Bka' Brgyud). O Tilopově životě existuje jen málo historických informací. Podle tradičních životopisů se Tilopa narodil jako bráhman v severovýchodní Indii. V mládí složil slib buddhistického mnicha, ale později ho poselství Dákině přimělo studovat u řady tantrických mistrů. Žil jako potulný jogín, tajně praktikoval tantru a navenek vedl život plný transgresivního chování. Tilopa po mnoho let působil v noci jako sluha prostitutky Barimy (ve skutečnosti převlečené moudrosti dákiní), zatímco ve dne mlel sezamová semínka na olej. Jméno Tilopa, doslova "Sezamový muž", pochází ze sanskrtského slova pro sezam. Tilopa obdržel instrukce v podobě přímého přenosu od prvotního buddhy Vadžradhary. Poskytl pokyny mnoha žákům, včetně proslulého bengálského mistra Nárópy, který opustil své prestižní mnišské postavení, aby se stal Tilopovým žákem, a podstoupil mnoho těžkých zkoušek, než přijal jeho učení. Toto učení později přijal Marpa Překladatel (Mar Pa Chos Kyi Blo Gros), který přenesl Tilopovo učení do Tibetu. Stejně jako u mnoha jiných indických siddhů se Tilopovy hlavní pokyny nacházejí ve formě doha neboli písní o realizaci. Mnoho jeho písní je spolu s několika tantrickými komentáři a liturgickými texty zahrnuto do tibetského kánonu. Mezi učení, která jsou mu připisována, patří Bka' 'Babs Bzhi ("Čtyři předání"), Lus Med Mkha' 'Gro Snyan Rgyud Chos Skor Dgu ("Devět ústně předaných liniových cyklů beztvarých dákiní") a Mahámudropadeša.

Bývá zobrazován s rybou, kterou nese k ústům anebo jen drží v ruce.

Tiphupa

Indický buddhistický učitel z 11. a 12. století, který byl považován za znovuzrození Darma Dode, syna a studenta tibetského lámy Marpy Lotsawy. Když mladý Darma Dode zemřel při nehodě, jeho otci se speciálními schopnostmi realizovaného lámy na chvíli podařilo prodloužit život svého syna. Marpa měl dost času naučit ho, jak přenést své vědomí do mrtvého těla - v tomto případě do těla mrtvého holuba. Podle podrobných pokynů učitele letěl holub do Indie a zemřel vedle šestnáctiletého chlapce, který nedávno přišel o život. Opětovné přenesení jeho vědomí, tentokrát do těla mladého chlapce, dalo život indickému učiteli Tiphupovi (z ti phi - holub). Když se chlapec vrátil domů, bylo zřejmé, že Tiphupa je velmi odlišný od osoby předtím. Stále se staral o své stárnoucí rodiče jako normální syn a oni ho považovali za gurua. Tiphupa intenzivně procvičoval metody, které učil Marpa a další metody, které získal v Indii od Naropových studentů a dalších mistrů, takže dosáhl realizace jako mahásiddha. Sám se stal slavným učitelem a poskytl mnoho nauk studentovi Milarepy Rečungovi. Pravděpodobně nejdůležitější z nich pro budoucnost linie kagjü byl "devítinásobný cyklus beztělných Dakiní".

tripitaka

páli: tipitaka; tibetsky: sde snod gsum; čínsky: san-cang (sanzang); japonsky: sanzō

V sanskrtu "tři koše"; jedno z nejběžnějších a nejznámějších organizačních schémat indického buddhistického kánonu. Tyto tři "koše" jsou: Sútrapitaka (koš rozprav), Vinajapitaka (koš disciplinárních textů) a Abhidharmapitaka [nebo Šástrapitaka] (koš "vyšší dharmy" nebo "traktátů"). Předpokládá se, že použití termínu pitaka pro tyto kategorie pochází ze zvyku ukládat do košů palmové listy nebo dřevěné listy psaných textů. (Čínština překládá pitaka jako "úložiště", Tripitaka znamená tedy "tři úložiště"). Různé hlavní buddhistické školy v Indii měly svou vlastní osobitou verzi každé z pitak; pálijská verze předaná na Šrí Lanku je nejúplnější, která se dochovala v indickém jazyce, ačkoli části verzí jiných škol, jako Dharmaguptaka, Sarvástiváda a Múlasarvástiváda, se dochovaly v čínštině, tibetštině a v sanskrtu nebo ve středoindických zlomcích. Některé školy používaly odlišná organizační schémata. Například škola Dharmaguptaka měla údajně pět pitak; obvyklé tři a navíc bodhisattvapiṭaku (o různých naukách a praktikách souvisejících s bódhisattvou) a dháranípitaku (o dháraní kódech a kouzlech). Mahájánové sútry nebyly uspořádány do této struktury, i když se někdy říká, že jimi mohou být, když se tři koše vykládají spíše obrazně, přičemž vinajapitaka zahrnuje nauky spojené s výchovou k mravnosti (šíla), sútrapitaka zahrnuje nauky spojené s výcvikem v meditaci (samádhi) a abhidharmapitaka zahrnuje nauky spojené s výcvikem v moudrosti (pradžňa). Východoasijské tradice uspořádaly své vlastní domorodé kánony jako Dazangjing (písma velké zásobárny), nikoliv jako tripitaku; oba pojmy nejsou synonyma. Viz také Bka' 'Gyur; Dazangjing; Koryŏ Taejanggyŏng; Taishō Shinshū Daizōkyō.

tri-vikalpa

tibetsky: rnam par rtog pa gsum; čínsky: san fen-pie (san fenbie); japonsky: sanfunbetsu

V sanskrtu "tři druhy rozlišování"; tři aspekty rozlišovacích činností mysli, obecně zobrazované v negativním smyslu fantazie a představivosti. V literatuře se obvykle popisují tři typy.

1. Vnitřní diskriminace (svabháva-vikalpa) se týká počáteční myšlenkové připomínky (vitarka) a následného trvalého myšlení či uvažování (vičára) ohledně vnímaného objektu šesti smyslových vědomí (vidžňána), tj. rozlišování přítomných objektů, jako když zrakové vědomí vnímá vizuální objekt apod.
2. Pojmové rozlišování (abhinirúpana-vikalpa) se vztahuje k diskurzivnímu myšlení o představách, které vznikají v šestém mentálním vědomí, když se upíná vůči mentálnímu objektu, který je spojen s některým ze tří časových období (trikála) minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti.
3. Diskriminace zahrnující úvahy o minulých událostech (anusmarana-vikalpa) se vztahuje k rozlišujícímu myšlení zahrnujícímu vzpomínky na minulé objekty. Říká se, že od druhého stupně meditativního pohroužení (dhjána) již neexistuje svabháva-vikalpa, protože vitarka a vičára, první dvě z pěti složek dhjány (dhjánánga), již tehdy nejsou přítomny. Od prvního stupně dhjány již neexistuje abhinirúpana-vikalpa, neboť mysl je tehdy dočasně izolována od jakéhokoli uvědomování si plynutí času. Pouze anusmarana-vikalpa se týká všech tří říší existence (trilokadhátu), včetně jemnohmotné říše (rúpadhátu) i nehmotné říše (árúpadhátu). (PDB)

triviša

páli: tivisa; tibetsky: dug gsum; čínsky: san-tu (sandu); japonsky: sandoku

V sanskrtu "tři jedy"; tři základní neduhy (múlakléša) smyslnost, touha neboli chamtivost (rága neboli lóbha), nenávist neboli odpor (dvéša) a klam neboli nevědomost (móha), považované za jedy kvůli škodám, které způsobují těm, kdo je užívají, nebo kvůli způsobu, jakým otravují mysl. Tentýž výčet tří je znám také jako tři "neprospěšné schopnosti" (akušalamúla), které v budoucnu zplodí neštěstí a poskytnou základ pro nepříznivá znovuzrození (apája). Na "kole existence" (bhavačakra), které Buddha údajně nařídil namalovat u vchodů do klášterů, je znázorněno šest sfér znovuzrození (šadgati) a také dvanáct článků závislého vzniku (pratítjasamutpáda), tři jedy jsou často zobrazovány uprostřed malby, což naznačuje jejich roli jako hlavní příčiny koloběhu znovuzrození, přičemž chamtivost je znázorněna kohoutem, nenávist hadem a klam prasetem v kruhu, přičemž každý z nich se zakusuje do ocasu toho druhého. (PDB)

tulku

tibetsky: sprul-sku

"Tělo proměny" vtělených lamů, tzv. žijících buddhů; synonymum sanskrtského výrazu nirmánakája (čisté tělo vtělení). Označuje se tak ten, kdo sdružil více jednotlivých duševních projevů nebo svých já a znovu se vtělil, příp. se vzpomínkou na své minulé bytí. V podstatě jde o stav závisející na dokonalém sebeuvědomění, to jest sebe jakožto já i těla jako schránky já. Když toto sebeuvědomění trvá velmi dlouho, přestává člověk ztrácet sebe sama z vědomí nejdříve za běžných okolností, kdy množství dojmů může vědomí sebe setřít, ale později i za kritických okolností, jež jiné lidi z těla doslova vyhánějí do té míry, že jejich osobní uvědomění zháší. Když se člověk dostane tuhou kázní sebeuvědomování až na tento stupeň, předpokládá se o něm, že posune uvědomování si sebe sama do nejtěsnější blízkosti okamžiku smrti. To mu umožní upamatovat se na existenci, právě rušenou smrtí, v novém vtělení, k němuž nedochází pouze výjimečně. (Malý mystický slovník naučný, Květoslav Minařík)