Odstranění pěti překážek

Když se objeví překážka smyslové touhy, měl by praktikující rozjímat o předmětech pěti smyslů a meditovat:

Vyznávám stezku a již jsem se vzdal pěti smyslových tužeb. Jak o nich nyní mohu znovu rozjímat?

Nejsem jako ten, kdo vyzvracel jídlo a pokusil se ho znovu sníst? Smyslová přání jsou neřestné dharmy patřící ke světu. Nyní studuji cestu (osvobození). Už jsem si oholil vousy a vlasy a oblékl jsem si oděv Dharmy. Až do konce svého života jsem opustil, navždy odřízl všechny touhy po pěti předmětech smyslových tužeb. Není krajně nevhodné nechat je stále vznikat? Měl bych je okamžitě vymýtit, jako by to byli zloději nebo jedovatí hadi, kteří vnikli do mého příbytku. Měl bych je považovat za opravdu velké neštěstí.

A navíc, pět tužeb je jako příbytek zla a nelze je nahlížet jinak. Zpočátku se zdají být docela příjemné, ale po nějaké době nás svedou na scestí a způsobí nám nejrůznější hořká utrpení spojená s jedy, jako je žárlivost, nenávist a hněv. Neexistuje zlo, které by nezpůsobily. Lze je přirovnat k pytlům naplněným ostrými noži, které zraňují lidi, kteří je obejmou.

A i když člověk může získat požitek z pěti předmětů smyslových tužeb, nikdy se jimi nemůže uspokojit. Nebýt uspokojený znamená být bez štěstí. Lze to přirovnat k žíznivému člověku, který pije hnis, nikdy neuhasí žízeň a nedosáhne potěšení. Nebo jako člověk, který si škrábe svrab, jeho onemocnění se nezlepší a nestane se příjemným zážitkem. Kromě toho smyslné (smyslové?) touhy znečišťují mysl člověka, takže není schopna vidět, co je dobré a co špatné. Díky nim se člověk nebojí následků zlých skutků v tomto životě a v životech příštích. Právě z tohoto důvodu by měl člověk smyslné touhy vymýtit.

I když člověk odstranil překážky smyslových tužeb, může v jeho mysli vzniknout roztrpčení v podobě představ. Tu je třeba odstranit. Člověk by měl uvažovat o tom, že od okamžiku početí v děloze vždy trpí. Společnost mu nutně dělají nejrůznější utrpení, jak tedy může člověk nadále přidávat další mrzutosti? Dejme tomu, že má být někdo popraven, jak by mu laskavý člověk naložil další utrpení a bolest?

Kromě toho by člověk praktikující cestu osvobození měl být schopen opustit pouta, jako je sebeláska a arogance, která nebrání cestě do nebe, a přesto by neměla vznikat v mysli praktikujícího. Co říci o zášti a nenávisti, které člověka připravují o samotný kořen štěstí? Kromě toho (překážku zášti) lze přirovnat k vařící vodě, která člověku nedovoluje vidět svou tvář. Podobně když v mysli vznikne zášť, člověk nemůže rozlišovat mezi ušlechtilým a průměrným, ani poznat své rodiče či učitele, ani přijmout Buddhovo učení.

Zlost je vskutku velkou nemocí. Je škodlivá a není cestou, neboť se podobá samotnému ďáblu. Člověk by měl rozjímat o přátelskosti, aby odstranil zášť a nenávist. Až přestanou překážky v podobě smyslných tužeb a zášti, člověk zažije štěstí, pokud dosáhl soustředění dhjány.

V případě, že člověk ještě nedosáhl štěstí dhjány, může jeho mysl klesat kvůli rozptylujícím emocím, starostem a zmateným myšlenkám; jeho (vnitřní oko) ztratí soustředění. V takovém případě by měl člověk vědět, že jeho mysli škodí lupič v podobě lenosti a letargie. Škodí i světským ziskům. Oč více cestě? Překážky v podobě lenosti a letargie se neliší od smrti. Jediný rozdíl je v dýchání. Stejně jako když látka zakrývá vodu, není v ní vidět tvář, tak když mysl zakrývá lenost a letargie, není vidět, co je dobré a co špatné. Člověk tak není schopen pochopit skutečnou povahu všech jevů. Aby člověk odstranil [překážky lenosti a letargie], měl by rozjímat tímto způsobem:

Jak mohu klidně spát, když mi stále škodí všichni lupiči v podobě poskvrn? Je to jako čelit bandě lupičů s ostrými zbraněmi, jak se mohu oddávat spánku? Neměl bych spát, protože jsem neodstranil pohromu v podobě stáří, nemoci a smrti, ani jsem neopustil utrpení tří nižších sfér existence, když jsem ve své praxi dosáhl přípravného stupně vřelosti.

Pokud překážky v podobě lenosti a letargie nepřestaly, měl by si praktikující postříkat tvář studenou vodou a pozorovat hvězdy a planety ve čtyřech směrech. Meditace o těchto třech věcech nedovolí, aby člověku bránily v mysli překážky lenosti a letargie. První z nich je strach. Člověk by měl myslet na velkou sílu smrti, která je vždy připravena způsobit škodu. Člověk by si měl připomínat, že smrt je blízko jako lupič, a přesto se nemá na co spolehnout. Dále by měl člověk také myslet na smrt, jako by to byl meč nasazený na krk, připravený useknout hlavu, kdykoli usne. Druhým důvodem je vděčnost. Zde by si měl člověk připomenout Buddhu jako velkého učitele a rozjímat: "Ještě nevlastním všechny vynikající dharmy, které Buddha učil. Jsem šťastný a vděčný za to, že jsem přijal jeho učení. Když budu takto rozjímat, moje ospalost zmizí." Třetí je úzkost a starosti. Zde by si měl člověk připomenout nekonečné a neomezené utrpení, bolest a újmu z budoucích sérií znovuzrození, kterými bude muset v této samsáře projít. Pokud se člověk zamyslí nad překážkou lenosti a únavy a vyzve ji všemi druhy dovedných prostředků, měl by být schopen ji zastavit.

Když se objeví překážky vzrušení a výčitek svědomí, měl by člověk rozjímat tímto způsobem:

Když chtějí světští lidé rozptýlit své starosti, hledají potěšení, a tím umožňují, aby vzniklo rozrušení a rozličnost [založené na touze, prapaňča]. Jsem praktikující asketa, který sedí v meditaci a hledá cestu. Je krajně nežádoucí, abych se oddával nedbalosti, která dává vzniknout rozčilení. Buddhovo učení obzvláště zdůrazňuje soustředění jako základní praxi, takže bych neměl tak snadno oddávat svou mysl nedbalosti.

Rozrušení a rozličnost (rozptýlení?) lze přirovnat k vodě rozbouřené vlnami, které zneviditelňují tvář. Když hýbou myslí, není schopna vidět, co je dobré a co špatné. Pokud jde o výčitky svědomí, byly vysvětleny v dokonalosti meditace.

Otázka: Proč smyslná touha, zášť a pochybnosti - každá zvlášť tvoří jednu překážku, proč lenost a letargie spolu se vzrušením a výčitkami tvoří společnou překážku?

Odpověď: Protože síla rozčilení z lenosti je slabá, nebude mysli překážet, pokud jí nebude pomáhat letargie. Podobně vzrušení bez výčitek svědomí nebude schopno tvořit překážku. Proto se obě spojují dohromady a tvoří jedinou překážku. Lze to přirovnat k upevňování nějakého předmětu provazem. Jeden provaz nebude mít sílu splnit úkol, ale v kombinaci s dalšími provazy ano. Kromě toho, pokud jde o mentální faktory lenosti a letargie, je to právě lenost, která mysl ztěžuje. Kvůli tomu, že je mysl těžká, ztěžkne i tělo. Lenost představuje jen mírnou překážku mysli, ale posílená letargií; společně překážejí na cestě praxe. To je důvod, proč se tyto dva mentální faktory spojují v jednu překážku. Když se člověk probudí z letargie, mysl není jednobodová. Rychle si vybaví pět předmětů smyslových tužeb a oddává se všemožným mrzutostem. Tento [stav] se nazývá vzrušení. Vzrušení lze přirovnat k opici osvobozené z pout, která rozpustile pobíhá, skáče a hraje si v lese. Vzrušení je přesně takové. Když člověk vzpomíná na předměty tužeb pěti smyslů a oddává se všem druhům pout, ztrácí (kontrolu) nad svým tělesným, hlasovým a duševním (jednáním) a umožňuje tak vznik starostí a výčitek svědomí. Člověk začne přemýšlet o tom, co udělal a neměl udělat, nebo co měl udělat, ale neudělal. Z tohoto důvodu se vzrušení a obavy spojují v jedinou překážku.


Otázka: Pokud se někdo dopustil zlých skutků a je schopen činit pokání, nemělo by to být překážkou.

Odpověď: Pokud někdo přestoupí přikázání a má výčitky svědomí a rozhodne se: "Od nynějška už to nebudu dělat", není takové jednání překážkou. Pokud však někdo vykonal nějaké zlé skutky a nepřestává na ně myslet s myslí zmítanou starostmi a rozčilením, nazývá se to překážkou. V závislosti na těchto různých okolnostech tedy meditující obviňuje překážku z rozrušení a výčitek svědomí a připoutává svou mysl k předmětu meditace.

Pokud meditující mysl vyvolává pochybnosti, je třeba je vymýtit. Proč tomu tak je? Protože mentální faktor zvaný pochybnost není jako připoutanost nebo pýcha (které nebrání cestě do nebe). Pochybnost nepřináší v tomto životě žádné potěšení a v příštím životě vede do pekla. Mít pochybnosti brání všem blahodárným stavům mysli. Dá se to přirovnat k tomu, jako bychom stáli na křižovatce a váhali, protože nevíme, kam se vydat. Pochopení pochybností tímto způsobem je zmírní. Bude-li praktikující tímto způsobem neustále rozjímat o své praxi, pochybnosti se již neobjeví. Když člověk pozná, že pochybnost je neštěstím, které brání správné cestě, rychle ji opustí.

Kromě toho by meditující měl také uvažovat o Buddhovi jako o někom, kdo je obdařen vševědoucností, kdo dokáže rozlišit všechny dharmy, bez ohledu na to, zda jsou světské či nadsvětské, zdravé či nezdravé, prospěšné či škodlivé.

Dokáže vše rozlišit s naprostou jasností, a proto bych měl přijímat metody (jím vyučované), aniž bych o nich pochyboval. Měl bych se řídit jeho pokyny a neměl bych je neuposlechnout. Kromě toho jsou Buddhovy dharmy zázrakem. Nyní nemám znalosti, abych mohl praktikovat soustředění a moudrost v souladu s Dharmou, jak tedy může moje mysl pochopit všechny dharmy? Člověk je schopen ochránit sám sebe před lupiči, jen když má ostré zbraně. Pokud člověk čelí silným nepřátelům s prázdnýma rukama, jistě mu ublíží. Pokud jde o mě, který ještě nedosáhl soustředění a moudrosti, jak mohu pochopit pravý význam všech dharem? To vskutku není vhodné! Nebuddhisté navíc mohou nechat vzniknout pochybnosti, protože nejsou Buddhovými žáky. Pokud jde o mne samotného, který jsem Buddhovým žákem, jak mohu přesto vyvolat pochybnosti, pokud jde o Buddhu?

Buddha často obviňoval pochybnosti, že jsou zhoubné (pro duchovní praxi). Je to překážka, zábrana, závoj a brzda na cestě. Klamání sebe sama ohledně své praxe (aniž bychom se řídili pokyny) je jako vědomé probodávání se šipkami, místo abychom je vyndali. Stejně tak pochybování, klame toho, kdo pochybuje. Smyslné touhy a pochybnosti brání skutečné moudrosti. Lze je přirovnat k člověku postiženému svrabem, který si škrábe ránu a tím si postižení ještě zhoršuje. Pokud však dobrý lékař podá správný lék, svědění svrabu samo ustane. Totéž platí pro praktikujícího Dharmy. Pokud u něj vznikají pochybnosti ohledně všech druhů učení a chce pochybnosti odstranit podle souvislostí (aniž by se řídil metodou), bude mít pochybností ještě více. Jedině následováním Buddhova učení lze pochybnosti přímo odstranit, jakmile se objeví. Meditující tedy pochybnosti různými způsoby zpochybňuje, čímž je okamžitě odstraňuje.