V


vadžrajána 

"Diamantový vůz", významný směr pozdního buddhismu, který vyšel z mahájány a vznikl kolem poloviny 1. tisíciletí a rozvíjel se zejména na severovýchodě a severozápadě Velké Indie. Asi po 5. století začaly vznikat naučné traktáty, tantry, z nichž nejvýznamnější jsou Guhjasamádža a Kálačakra. Důležité jsou též mystické zpěvy siddhů.  

V Tibetu se z vadžrajány vyvinula zvláštní tantrická škola kálačakrajána, "vůz /ochraňující proti ničivému/kolesu času". V Indii byla tři hlavní střediska vadžrajány, a to Nálanda, Udantapurí a Vikramašíla. Vadžrajána se nazývá také mantrajána, jsou-li zdůrazněny mantry, anebo tantrajána, jsou-li to tantry. 

Za nezbytný předpoklad ovládnutí metod vadžrajány bylo v tibetském buddhismu považováno pochopení pradžňápáramitového učení, tak jak je vyložili Nágárdžuna a Asanga. Proto se učení pradžňápáramity též nazývá "vozidlo příčiny" a učení vadžrajány "vozidlo následku".

Rozhodující úlohu v diamantovém vozidle hraje zasvěcení do meditativní praxe (sádhana), spjaté s určitým božstvem, od oprávněného mistra a z toho nezbytně vyplývající závazky. Mezi prostředky přenášené při tomto zasvěcení, jejichž cílem je sublimace jednotlivce jako celku, se vedle přednesu manter počítá pozorování mandal a zvláštní rituální gesta, tzv. mudry.

Pro vadžrajánové buddhisty je vadžra symbolem zrušení jakékoli dvojnosti, prožitku základní jednoty v osvícení.  (MEB, LVM)


vásaná

Dosl.: "představa, touha, dojem". Skrytá přání, touhy, sklony, ambice, které se mohou kdykoli projevit. Jsou spojeny se sanskárami, jsou jejich součástí. Oba termíny se užívají jako synonyma. Viz álajavidžňána. (LVM)


vasí

,Mistrovství' či ,dovednost'. Visuddhi-magga IV. uvádí pět druhů mistrovství, která by si měl osvojit každý, kdo chce rozvíjet pohroužení (džhána), a to nejprve v rámci prvního pohroužení. Jmenovitě jsou to:

  1. mistrovství rozhodnout se (adhitthána-vasí), 
  2. mistrovství zaměřit se na předmět pohroužení (ávadždžanavasí), 
  3. mistrovství vstoupit do pohroužení (samápadždžana-vasí), 
  4. mistrovství vystoupit z pohroužení (vutthána-vasí) a 
  5. mistrovství reflektování (paččavekkhanavasí).

"Mistrovstvím vstoupit do pohroužení se nazývá to, když je někdo schopen kdekoli, kdykoli a na libovolnou dobu vstoupit bez potíží do prvního pohroužení" (Visuddhi-magga IV, 13 a násl.; XXIII, 27 a násl.). Podobným způsobem jsou vysvětlena i ostatní mistrovství. (BS)


Vasubandhu

čínsky Š'-čchin, Tchien- čchin

Jméno pravděpodobně dvou indických učenců, žijících ve 4.-5. stol. Otázka, zda jde o jednu nebo dvě osoby, je dosud před­mětem studia předních badatelů. Autor hesla se přidržuje stanoviska německého indologa Ericha Frauwallnera, že jde o dvě oso­by; stejné stanovisko zastává i Egon Bondy v Indické filosofii (1992) a Čínské filosofii (1993).

1. Vasubandhu starší, asi 320-380, bratr a žák Asangy, jeden ze zakladatelů jógáčáry (vidžňánavády). Je považován za 21. patriarchu indické linie zenu. Narodil se údajně v dnešním Péšávaru na území Pákistánu, žil v Kašmíru a zemřel v Ajódhji. Je mu při­pisována řada základních děl jógáčáry, ze­jména dvě krátká dílka Vidžňaptimátratásiddhivinšatikakáriká (zkr. Vinšatiká, "Důkaz, že všechno je jen poznání, ve dvaceti verších) a Vidžňaptimátratásiddhitrinšikakáriká (zkr. Trinšika, "Důkaz, že všechno je jen poznání, v třiceti verších). Dochoval se jak sanskrtský originál, tak čínské a tibetské překlady. Do čínštiny Vasubandhuova díla překládal Süan-cang, zakladatel čínské vidžňánavády. Obě dílka představují souhrn učení jógáčáry.

Vasubandhu starší je kromě toho auto­rem množství komentářů k Asangovým dílům a důležitým sútrám mahájány, mj. k Dašabhúmice, Diamantové sútře, Loto­sové sútře a Sukhávatívjúze. (Podrobněji o něm a jeho učení viz E. Bondy: Indická fi­losofie. Praha 1992, s. 166-171.)

2. Vasubandhu mladší, asi 400-480, představitel hínajánové školy sarvástiváda a autor Abhidharmakóši, jednoho z nejvýznamnějších děl jeho školy. Velmi dlou­ho byl zaměňován se svým starším jme­novcem. Dílo bylo záhy přeloženo do čínštiny Paramárthou, nový překlad pořídil Süan-cang. Čínský překlad Abhidharmakóši položil základ ke škole Abhidharmakóši v Číně. (LVM)

védaná

"Pociťová­ní" či "cítění"; souhrnný pojem pro všech­ny pocity a vjemy. Z hlediska kvality je můžeme rozdělit do tří kategorií - příjem­né, nepříjemné a neutrální - a pěti tříd - duševní příjemné a nepříjemné, tělesné příjemné a nepříjemné, indiferentní. Ve vztahu k šesti smyslovým orgánům rozli­šujeme pocity podmíněné zrakovými, sluchovými, čichovými, chuťovými, tělesný­mi a duševními vjemy. Védaná je 2. z pěti skandh a v rámci řetězce závislého vzni­kání (pratítjasamutpáda) tvoří 7. článek, který je podmíněný dotekem (sparša) a sám vyvolává touhu (tršná). (LVM)


vičára

tibetsky: dpyod pa; čínsky: s' (si); japonsky: shi

V sanskrtu a páli "trvalé myšlení", "trvalá pozornost", "imaginace" nebo "analýza"; jeden ze čtyřiceti šesti mentálních faktorů (caitta) podle školy vaibhášika v sarvástivádské abhidharmě, jeden z padesáti jedna podle školy jógáčára a jeden z padesáti dvou v pálijské abhidhammě. Ačkoli etymologicky tento termín obsahuje konotaci "analýza", vičára je v buddhistickém lexikonu vícevýznamová a označuje mentální aktivitu, která může být přítomna jak v běžných stavech vědomí, tak v meditativním pohroužení (dhjána). V běžném vědomí je vičára "trvalé myšlení", tj. nepřetržité uvažování o věcech. Je uvedena jako neurčitý mentální faktor (anijata-čaitta), protože může být použita jak ke ctnostným, tak k nectnostným cílům, v závislosti na záměru a předmětu pozornosti. Vičára jako mentální činnost obvykle následuje po vitarce, přičemž vitarka je "počáteční uplatnění myšlenky" a vičára "trvalé myšlení", které následuje poté, co se pozornost již upřela k nějakému objektu. V kontextu meditativního usebrání lze vičáru přeložit jako "trvalou pozornost" nebo "trvalé uplatňování pozornosti". Pomocí vitarky praktikující zaměřuje svou pozornost na zvolený meditační objekt. Když je pozornost správně nasměrována, praktikující následně uplatňuje a nepřetržitě upíná pozornost na stejnou věc a hluboce prožívá (nebo zkoumá) daný objekt. V meditačním usebrání je vičára jedním z pěti faktorů, které tvoří první dhjánu. Podle Visuddhimaggy je "aplikované myšlení" (vitakka, vitarka) jako včela letící ke květu, která se orientovala na zvolený cíl, zatímco "trvalá pozornost" (vičára) je jako včela vznášející se nad tímto květem a upřená se na něj. (PDB)


vičikitsa

páli: vičikiččha; tibetsky: the tshom; čínsky: i (yi); japonsky: gi

V sanskrtu "pochybnost" nebo "skepse"; v sarvástivádské škole abhidharmy a ve škole Jógáčára je klasifikována jako jeden ze šesti kořenových neduhů (múlakléša) a v pálijské abhidhammě jako jeden ze čtrnácti nezdravých mentálních faktorů (akusala-čétasika), kde má podobu pochybností o takových věcech, jako jsou Čtyři vznešené pravdy, účinky činů (karman) nebo účinnost cesty (márga). Pochybnosti jsou také klasifikovány jako druhé z deseti "pout" (sanjódžana), která udržují bytosti spoutané v sansáru. Je také klasifikována jako jedna z pěti "překážek" (nívarana), které brání mysli dosáhnout meditativního pohroužení (dhjána); skeptická pochybnost je mezi pěti složkami meditativního pohroužení (dhjánánga) faktorem, který brání trvalému myšlení (vičára). Pochybnost je dvojsečnost mysli, která způsobuje, že mysl není schopna ctnostného jednání, podobně jako člověk není schopen šít jehlou se špičkou. Vyznačuje se kolísáním a projevuje se jako nerozhodnost. Protipólem (prátipakša) vičikitsa je moudrost (pradžňa), které napomáhají takové specifické praktiky, jako je studium písem. Tento stav pochybností se dočasně zmírní dosažením prvního meditačního pohroužení (dhjána) a trvale se odstraní po dosažení stadia vstupu do proudu (srótápanna). Srov. yijing. (PDB)


Vimalakírtinirdéšasútra

čínsky: Wej-mo-ťie-ťing, Wej-mo-ťing

Dosl.: "Rozprava Vimalakírtiho"; významné dílo mahájánového buddhismu, jež získalo velký vliv přede­vším v Číně a Japonsku. Vzniklo přibližně ve 2. stol, po Kr. Originál se nedochoval. Existuje několik čínských překladů, z nichž nej­důležitější pochází od Kumáradžívy (406). Svůj název sútra odvozuje od hlavní postavy, Vimalakírtiho, bohatého stou­pence Buddhy, jenž žije světským životem a přesto se ubírá cestou bódhisattvy. Tato sútra vděčí za svou oblibu tomu, že zdů­razňuje stejnou hodnotu života mnicha i laického vyznavače.

Vimalakírtinirdéšasútra je ilustrací buddhistického životního stylu vedoucího ke spáse a praktické aplikace znalosti prázd­noty (šúnjatá) jsoucna. Je především v ze­nu velmi vážena.

Rámcové pojednání vypráví příběh Vi­malakírtiho, jenž leží doma nemocen. Buddha chce poslat své žáky, aby se infor­moval o jeho zdravotním stavu. Avšak všichni se zdráhají; cítí, zahanbeni Vimala­kírtiho vynikající moudrostí, že toho ne­jsou hodni. Nakonec Maňdžušrí souhla­sí a všichni ho následují. Otázán na zdra­votní stav, podává příčinu nemoci těmito slovy:

Z pošetilosti vzniká láska a to je pod­stata mé nemoci. Od té doby, co jsou všech­ny bytosti nemocné, jsem i já nemocný. Jestliže je uzdravíte, uzdraví se i já. A proč? Bódhisattva vešel do vzniku a zániku kvů­li všem bytostem; kde jsou narození a smrt, je tam také vždy nemoc. Kdyby všechny bytosti byly osvobozeny od nemoci, též bódhisattva by byl od ní osvobozen. Když např. jediný syn milionáře onemocní, pak onemocní z péče o něj i jeho rodiče, a když už bude v pořádku, i jeho rodiče budou opět zdrávi. Stejně je tomu s bódhisattvou; miluje všechny bytosti jako svého syna a jakmile všechny bytosti onemocní, one­mocní také, a když se ony uzdraví, též on se uzdraví. Ptal ses mně na prapříčinu mé nemoci; nemoc bódhisattvy je způsobová­na jedině velkým slitováním.                                                                                                    (Podle Fischer-Takezo, 1944, s. 53 n.)

Nakonec následují vysvětlení nejdůleži­tějších učení mahájány: transcendentní po­vahy Buddhy a především neduálnosti pravé skutečnosti, kterou Vimalakírti vysvětluje mlčením. Obsah této sútry inspiroval mnohá umělecká ztvárnění, scény z ní se nacházejí v jeskyních Lung-menu a Jün-kangu v Číně. (LVM)


Vimánavatthu

V páli "Vyprávění o nebeských příbytcích", šestá kniha pálijské Khuddanikáji. Text obsahuje zprávy o nebeských příbytcích (vimána, dosl. "sídlo, palác") různých božstev (déva), které získala jako odměnu za záslužné skutky vykonané v předchozích životech. Jejich třiaosmdesát příběhů bylo vyprávěno Moggallánovi a dalším světcům během jejich pobytů v nebeských říších, kteří je následně vyprávěli Buddhovi. Vimánavatthu vychází v řadě anglických překladů Pali Text Society pod názvem Stories of the Mansions.


vimókša

páli: vimokkha; tibetsky: rnam par thar pa; čínsky: ťie-tchuo (jietuo); japonsky: gedatsu

V sanskrtu "osvobození" nebo "vysvobození"; stav osvobození od znovuzrozování, kterého se dosahuje cestami šrávaka, pratjékabuddha nebo bódhisattva. V běžné buddhistické literatuře se říká, že toto osvobození je trojího druhu, což odpovídá třem "dveřím k vysvobození" (vimókšamukha): (1) prázdnota (šúnjata), (2) bezznakovost (ánimitta) a (3) bezpřání (apranihita). Další soubor osmi stupňů osvobození (vimókša) je spojen s dosažením meditativního pohroužení (dhjána). V pálijských pramenech se tyto stupně vztahují k osmi stupňům rozšíření vědomí, které provázejí kultivaci stále pokročilejších stavů dhjány (pálijsky džhána). Těchto osm stupňů je: (1) vnímání hmotné formy (rúpa) při setrvávání v jemnohmotné říši; (2) vnímání vnějších hmotných forem při nevnímání vlastní formy; (3) rozvoj důvěry prostřednictvím kontemplace krásna; (4) překročení hmotné roviny s myšlenkou "neomezeného prostoru", člověk dosáhne roviny neomezeného prostoru (ákášánantjájatana), první úrovně nehmotné říše; (5) překročením roviny neomezeného prostoru s myšlenkou "neomezené vědomí" člověk dosáhne roviny neomezeného vědomí (vidžňánánantjájatana); (6) překročením roviny neomezeného vědomí s myšlenkou "není nic" člověk dosáhne roviny nicoty (ákiňcanjájatana); (7) překročením roviny nicoty člověk dosáhne roviny ani vnímání, ani nevnímání (naivasandžňánásandžňájatana); a (8) překročením roviny ani vnímání, ani nevnímání člověk dosáhne ustání vědomí (tj. nirodhasamápatti). V mahájánové abhidharmě se říká, že první dva stupně umožňují bódhisattvům projevovat různé podoby pro dobro druhých, třetí ovládá jejich postoj k těmto podobám (tím, že vidí, že krása a ošklivost jsou relativní), a zbývajících pět jim umožňuje žít v pohodě, aby mohli pomáhat druhým. (PDB)


vimukti

pálijsky: vimutti

Vysvobození, oproštění od strasti díky poznání příčiny strádání a jeho zničení, tj. uskutečněním čtyř ušlechtilých pravd a odstraněním poskvrn (ásrava). Vimukti znamená vyhasnutí všech iluzí a náruživostí. Představuje vysvobození z karmického koloběhu života a smrti (sansára) a uskutečnění nirvány.


Vinajapitaka

čínsky: Pchi-ni-cang; Lü-cang

Dosl.: "Koš kázně"; třetí část Tripitaky, jež obsahuje pravidla a nařízení ohledně soužití mnichů, příp. mnišek. Vinajapitaka se zachovala v několika verzích (např. Vinajapitaka théravády, dharmaguptaků, sarvástivády).

Vinajapitaka se skládá ze tří části: 1. Bhikšuvibhanga ("Oddíl pravidel pro mnichy"), 2. Bhikšunívibhanga ("Oddíl pravidel pro mnišky") a 3. Khandhaka.

1. Bhikšuvibhanga sestává z 8 kapitol: a. Párádžika, konečné vyloučení mnichů, kteří se provinili vraždou, krádeží či smilstvem anebo se neprávem vychloubali svou svatostí; b. Sanghávašéša (pa. Sanghádisésa), dočasné vyloučení mnichů, kteří se dopustili jednoho z 13 hlavních prohřešků, jako pomluvy, působení nešváru, doteku ženy apod.; c. Anijata, "neurčitá" provinění; d. Naihsargika (pa. Nissaggija), 30 případů "zanechání" nepoctivě získaných věcí jako oblečení, potravy, léků apod.; e. Pátajantika (pa. Páčittija), 90 případů "pokání" za lehčí přestupky jako spílání, neposlušnost, lhaní; f. Pratidéšaníja (pa. Pátidésaníja), 4 pochybení, jež se vztahují k době jídla; g. Sikšakaraníja (pa. Sékhija), pravidla společenského chování; h. Adhikaranašamatha, nařízení urovnání rozepří.

2. Bhikšunívibhanga Obsahuje stejné kapitoly jako oddíl pro mnichy. Pravidla pro mnišky jsou ovšem podstatně početnější.

3. Khandhaka obsahuje předpisy, jež jsou v každé verzi Vinajapitaky odlišně uspořádané a týkají se každodenního života mnichů, příp. mnišek (ustanovení ohledně oslav upósathy, oblečení, stravování, chování v době dešťů, odchodu do bezdomí apod.). K Vinajapitace dál patří Prátimókša, představující souhrn kázeňských pravidel pro mnichy, příp. mnišky, jež se předčítají při svátku upósatha. Každý mnich a každá mniška jsou povinni otevřeně se vyznat z prohřešků proti těmto pravidlům. (LVM)


vipákahétu

tibetsky: rnam smin gyi rgyu; čínsky: i-šu jin (yishu yin); japonsky: ijukuin

V sanskrtu a páli doslova "zrající příčina"; "odplatná příčina", která vede buď ke prospěšné, nebo neprospěšné karmické odplatě (vipáka-phala); jeden ze šesti druhů příčin (hetu) popsaných ve škole Vaibhášika Sarvástivádové Abhidharmy a Vasubandhuem v Abhidharmakóšabhášja. Vipákahétu odkazuje na karmické zárodky buď zdravých (kušala) činů (karman), které jsou poskvrněny nevědomostí (avidja), nebo nezdravých (akušala) činů; neutrální činy nemohou sloužit jako odplatné příčiny. Tyto skutky mají schopnost dozrát, byť někdy ve vzdálené budoucnosti, jako vipáka-phala, konkrétně jako agregáty (skandha) budoucího života, vytvářející fyzické tělo (rúpa), šest druhů vědomí (vidžňána) a pocity (védana). Podle některých škol je retributivní (odplatná) příčina v podstatě totožná s vůlí (čétana), neboť je to síla, která iniciuje jednání. Cílem osmidílné stezky (Árjáštángamárga) je ukončit vytváření těchto příčin a tím vyčerpat karmické síly, které člověka poutají k sansáře. (PDB)


Vipašjin

páli: Vipassí; tibetsky: Rnam gzigs; čínsky: Pchi-pcho-š' fo (Piposhi fo); japonsky: Bibashi-butsu

Sanskrtské vlastní jméno šestého ze sedmi starověkých buddhů (saptatathágata), kteří bezprostředně předcházejí Šákjamunimu; Vipašjin je také uveden jako devatenáctý z pětadvaceti buddhů zmíněných v Buddhavamsa. V pálijské tradici je jeho příběh poprvé vylíčen v Mahápadánasuttě v Díghanikáji. Tam se uvádí, že Vipassího otec byl Bandhuma a jeho matka Bandhumatí. Narodil se v parku Khema a patřil ke klanu Kondaňňa. V jeho době byla délka lidského života osmdesát tisíc let. Osm tisíc let žil jako hospodář a vlastnil tři paláce jménem Nanda, Sunanda a Sirma, jeden pro každé ze tří ročních období. Jeho žena se jmenovala Sutana a měl syna jménem Samavattakkhandha. Když se zřekl světa, opustil svůj dům na voze, načež osm měsíců praktikoval askezi. Stejně jako všichni bódhisattvové i Vipassí opustil askezi jako neprospěšnou, když si uvědomil, že nevede k osvícení. Dosáhl buddhovství pod stromem pátali. V popisu svého osvícení je zobrazen, jak rozjímá o závislém vzniku (pratítjasamutpáda), ale v řetězci o deseti, nikoliv standardních dvanácti článcích. Své první kázání pronesl v jelení zahradě Khema svému bratru Khandhovi a Tissovi, synovi rodinného kněze. Tito dva se stali jeho hlavními mnišskými žáky. Jeho hlavními mnišskými žáky byli Čandá a Čandamittá a jeho asistent se jmenoval Ašóka. Jeho hlavními laickými žáky byli laici Punnabbasummitta a Nága a laičky Sirimá a Uttará. Zemřel ve věku osmdesáti tisíc let v Sumittáramu a nad jeho ostatky byl vztyčen relikviář (stúpa) vysoký sedm mil. Bódhisattvou, který se měl stát Buddhou Gautamou, byl v té době král nágů jménem Atula. (PDB)


vipassaná

v sanskrtu: vipašjana

,Vhled', je intuitivním zábleskem představujícím přímé poznání skutečnosti s ohledem na pomíjivou (aničča), strastiplnou (dukkha) a neosobní (anattá) povahu všech existujících tělesných a mentálních jevů. Poznání získané vhledem (vipassaná-paňňá) je v rámci Buddhova učení rozhodujícím osvobozujícím činitelem, ale je nezbytné rozvíjet jej spolu s etikou a soustředěním. Pokročilá praxe rozvíjení vhledu (visuddhi VI) vede přímo k dosažení jednotlivých stupňů svatosti (visuddhi VII).

Vhled není důsledkem pouhého intelektuálního porozumění, ale získává se přímou meditační zkušeností spočívající v pozorování tělesných a mentálních jevů. V komentářích a ve Visuddhi-magga (Vism.) se uvádí následující postup rozvíjení vhledu:

  1. rozpoznání tělesných jevů (rúpa)
  2. rozpoznání mentálních jevů (náma)
  3. nahlížení tělesných a mentálních jevů (náma-rúpa; tzn. poznání jejich společného výskytu ve skutečných procesech a jejich vzájemné podmíněnosti)
  4. nahlížení podmíněnosti mysli a těla (na základě podmíněného vznikání (patičča-samuppáda)
  5. nahlížení tří charakteristik (ti-lakkhana) ve vzájemně podmíněném procesu mysli a těla.

Stupně postupného rozvoje vhledu jsou popsány v rámci devíti poznání vhledem (vipassaná-ňána), která tvoří šest stupňů očištění, počínaje ,poznáním vznikání a zanikání' a konče ,poznáním přizpůsobení se pravdě'. Podrobnosti viz Vism. XXI; visuddhi VI.

Osmnáct hlavních druhů poznání vhledem (resp. osmnáct základních vhledů; mahá-vipassaná), které uvádí a popisuje Vism. (XXII, 113), tvoří: nahlížení (resp. vhled do) 

  1. pomíjivosti (aniččánupassaná) 
  2. strastiplnosti či utrpení (dukkhánupassaná)
  3. neosobnosti či ,ne-já' (anattánupassaná)
  4. zhnusení (nibbidánupassaná)
  5. vymizení žádostivosti či opadnutí vášně (virágánupassaná)
  6. zániku či ustání (niródhánupassaná)
  7. zanechání (patinissaggánupassaná)
  8. rozkladu (khajánupassaná)
  9. mizení (vajánupassaná)
  10. změny (viparinámánupassaná)
  11. nepodmíněného či znaků-prostého (animittánupassaná)
  12. netoužení či nežádoucnosti (appanihitánupassaná)
  13. prázdnoty (suňňatánupassaná)
  14. vhled do jevů, jenž představuje vyšší poznání (adhipaňňá-dhamma-vipassaná)
  15. poznání a zření ve shodě se skutečností (jathá-bhúta-ňána-dassana)
  16. nahlížení neuspokojivosti (ádínavánupassaná)
  17. vhled spočívající v opětovném sledování (patisankhánupassaná) 
  18. nahlížení odvrácení (vivattánupassaná).

Díky těmto osmnácti vhledům jsou překonány opačné představy a názory. Proto se tento způsob překonání nazývá ,překonání opakem' (tadanga-pahána; ,překonání tohoto faktoru jiným'). Tyto vhledy tedy vedou k překonání -

  1. představy stálosti
  2. představy štěstí
  3. představy ,já'
  4. smyslnosti
  5. žádostivosti
  6. vznikání
  7. uchopování
  8. představy celistvosti
  9. karmického hromadění
  10. představy přetrvávání
  11. podmínek
  12. potěšení
  13. ulpívání
  14. uchopování a ulpívání na představě podstaty
  15. ulpívání a zaslepenosti ohledně ,já' a světa
  16. připoutanosti a ulpívání
  17. nedbalosti
  18. zaplétání se a lpění.

Vhled může být světský (lókija) nebo nadsvětský (lókuttara). Nadsvětský vhled je trojí: 1. spojený s některou z nadsvětských stezek, 2. spojený s některým z nadsvětských plodů, 3. týkající se zániku či spíše ustání vědomí (niródha-samápatti). samatha-vipassaná, visuddhi III−VII. (BS)


vipassaná

V páli "vhled" (viz také sanskrtské vipašjana). Vhled je definován jako přímé vnímání tří znaků (tilakkhana; trilakšana) existence, které charakterizují všechny jevy: aničča (sanitjata) neboli pomíjivost, dukkha (duhkha) neboli utrpení a anatta (anátman) neboli ne-já. Vhled spojený s dosažením některé z osmi ušlechtilých cest a plodů (arijamaggaphala; árjamárgaphala) nebo spojený s dosažením ustání (niródhasamápatti) je klasifikován jako nadsvětský (lókuttara; lókóttara); ten, který není spojen s ušlechtilými cestami a plody, je klasifikován jako světský (lókija; laukika). Klasické komentářové paradigma spojuje vipassanu se samathou (šamatha) neboli klidem, přičemž tyto dvě oblasti jsou společně označovány jako dvě křídla buddhistické meditační kultivace (bhávana). Plně rozvinutá vipassaná vede k osvícení (bódhi) a nibbáně (nirvána); plně rozvinutá samatha vede k dosažení džhány (dhjána) neboli meditativního pohroužení a k dosažení určitých nadpřirozených schopností (abhiňňá; abhidžňa). Formální výcvik v meditaci vipassaná sice nevyžaduje předchozí dosažení džhány ani abhiňňá, nicméně mysl musí dosáhnout určitého zklidnění prostřednictvím "pohraničního soustředění" (upačára-samádhi), které je předpokladem úspěšné praxe vipassaná. Visuddhimagga uvádí osmnáct hlavních typů vipassanáňány (vipašjaná-džňána) neboli vhledové poznání

  1. pomíjivosti (aniččánupassaná),
  2. utrpení (dukkhánupassaná),
  3. nesamozřejmosti (anattánupnupassaná),
  4. nechuti (nibbidánupassaná),
  5. rozptýlení (virágánupassaná),
  6. vyhasínání (nirodhánupassaná),
  7. opouštění (patinissaggánupassaná),
  8. ochabování (khajánupassaná),
  9. mizení (vajánupassaná),
  10. změna (viparinámánupassaná),
  11. bezznakovost (animittánupassaná),
  12. bezžádostivost (apanihitánupassaná),
  13. prázdnota (suňňatánupassaná),
  14. vyšší moudrost týkající se jevů (adhipaňňádhammavipassaná),
  15. poznání a vidění odpovídající skutečnosti (jathábhútadžňánadaršana),
  16. rozjímání o nebezpečí (ádínavánupassaná),
  17. rozjímání zahrnující přemítání (patisankhánupassaná),
  18. odvrácení (vivattanánupassaná).

Ačkoli se pojmy samatha a vipassana objevují v suttách pojednávajících o meditačním tréninku - i když mnohem častěji v pozdějších částech kánonu Khuddakanikája -, nejvýrazněji se objevují v Abhidhammě a pozdější komentářové literatuře. Systémy vipassanového výcviku, které se dnes vyučují, jsou moderní konstrukce, které nevznikly před koncem 19. století v Barmě (viz Ledi Sayadaw; Mahasi Sayadaw); jsou však odvozeny z komentářů nebo písemných precedentů nebo jsou jimi alespoň inspirovány. Dvěma nejúspěšnějšími organizacemi vipassany mimo Asii jsou Společnost meditace vhledu a volně propojená skupina center vyučujících meditaci vipassana S. N. Goenky; první z nich pochází od Ajahn Chah Bodhiñāṇa (1917-1992) z thajské lesní tradice a druhá od barmského učitele U Ba Khina (1899-1971). Viz také jathábhútadžňánadaršana. (PDB)


vipašjaná

páli: vipassaná; tibetsky: lhag mthong; čínsky: kuan (guan); japonsky: kan

V sanskrtu "vhled"; odborný termín pro pochopení skutečnosti (ať už pojmové, nebo nepojmové) na úrovni mentálního soustředění, která je stejná nebo vyšší než úroveň šamatha. Přítomnost vipašjany je charakteristickým rysem moudrosti, která pochází z meditace (bhávanámajípradžňa). Takový vhled je zapotřebí ke zničení různých úrovní utrpení (kléša) a k postupu na cestě k osvobození (vimókša) ze znovuvtělování. 

Viz také vipassaná; Mohe zhiguan; Siou-si č'-kuan cuo-čchan fa-jao (Xiuxi zhiguan zuochan fayao). (PDB)


virati

tibetsky: spong ba; čínsky: li; japonsky: ri

V sanskrtu a páli doslova "zdrženlivost", "odloučení"; víceznačný termín v sanskrtské i buddhistické literatuře. V buddhistickém užití virati obecně označuje odloučení nebo odpoutání se od mentálních strastí (kléša) a falešných konceptualizací (vikalpa); může také označovat touhu zanechat těchto trápení. V pálijské literatuře virati označuje tři specifické druhy zdržení se, a to od nesprávné řeči, nesprávného jednání a nesprávného způsobu obživy. V myšlení Sarvástivády virati vyplývá z pozitivního pocitu zmatení nad svým stavem ve světě a z něj vzniká soteriologicky nepostradatelná nirvéda, "znechucení světem" nebo "rozčarování". V čínské tradici se také hovoří o dvou druzích odloučení (čínsky er-čung jüan-li (erzhong yuanli)): fyzickém odloučení (šen jüan-li (shen yuanli)) a odloučení mysli (sin jüan-li (xin yuanli)). Vzdálení se z rušivého, nevhodného a zneklidňujícího prostředí tím, že ho opustíme, představuje fyzické odloučení. Odloučení mysli obvykle znamená "střežení smyslů" (indrijasanvara) pomocí bdělosti, aby mysl nelpěla na smyslových podnětech, ani nebyla smyslovými podněty odpuzována; týká se také "stažení se" od smyslových podnětů a upevnění pozornosti během meditačních stavů (dhjána). (PDB)



    vírja 

    páli: virija

    rozhodnost, síla vůle; energie jež tvoří podklad neúnavného úsilí dosáhnout toho, co je blahé, a vyvarovat se toho, co je neblahé, nečisté přeměnit v čisté. - Vírja je totožná s 6. článkem osmidílné cesty a odpovídá jí i čtvero dokonalých snah; kromě toho vírja tvoří jednu z patera sil (bala), jednu z páramit, jeden ze sedmi článků probuzení (bódhjanga) a jednu ze schopností označovaných jako indrija.


    Visuddhimagga

    Dosl.: "Cesta čistoty". Nejdůležitější postkanonické dílo théravády. V 5. stol, je vytvořil Buddhaghóša. Visuddhimagga v systematické podobě podává učení pálijské školy, smě­ru, soustředěného kolem kláštera Mahávihára. Dělí se na tři části a obsahuje cel­kem 23 kapitol: kapitoly 1-2 pojednávají o ctnosti (šila), kapitoly 3-13 o soustře­dění (samádhi) a kapitoly 14-23 o moud­rosti (pradžňá). Oddíl věnovaný sou­středění podrobně popisuje různé théravádové metody a předměty meditace, jež umožňují rozvoj soustředění a rovněž uvádí plody rozjímání. V části o pradžně jsou vyloženy základní stránky buddhistického učení (čtyři ušlechtilé pravdy, pratítjasa-mutpáda, osmidílná cesta apod.)


 vitarka

    páli: vitakka; tibetsky: rtog pa; čínsky: sün (xun); japonsky: jin

    V sanskrtu "myšlenka", "aplikované myšlení" nebo "aplikovaná pozornost"; jeden ze čtyřiceti šesti mentálních průvodních jevů (caitta) podle školy vaibhášika v sarvástivádské abhidharmě, jeden z padesáti jedna podle školy jógáčára a jeden z padesáti dvou v pálijské abhidhammě. Ačkoli etymologicky tento termín obsahuje konotaci "zkoumání", je vitarka v buddhistickém lexikonu mnohovýznamová a označuje mentální aktivitu, která může být přítomna jak v běžných stavech vědomí, tak během meditativního pohroužení (dhjána). Obecně může vitarka jednoduše označovat myšlenky, a to konkrétně "rozptýlené myšlenky", jako je tomu ve Vitakkasantánasuttě. V běžném vědomí se snad nejlépe překládá jako "aplikované myšlení" nebo "počáteční aplikace myšlenky" a označuje momentální upření pozornosti na zvolený objekt. Vitarka je v abhidharmě uvedena jako neurčitý mentální faktor (anijata-čaitta), protože může být použita jak ke ctnostným, tak k nectnostným cílům, v závislosti na záměrech a předmětu pozornosti. V meditativním usebrání je vitarka jednou z pěti složek (dhjánánga), které tvoří první dhjánu, a v tomto kontextu se asi nejlépe překládá jako "aplikovaná pozornost" nebo "počáteční uplatnění pozornosti". V dhjáně vitarka zahrnuje zaměření pozornosti na jediný zvolený meditační objekt. Podle pálijské Visuddhimaggy je "aplikovaná pozornost" jako včela letící ke květině, která se zaměřila na zvolený cíl, zatímco "trvalá pozornost" (vičára) je jako včela vznášející se nad touto květinou, která má s květinou bližší kontakt a upíná se na ni. (PDB)


    vjaja

    tibetsky: 'jig pa; čínsky: mie; japonsky: metsu

    V sanskrtu a páli "rozpad" nebo "zničení"; blízké synonymum anitja, totiž "zánik" nebo "pomíjivost". V sarvástivádové Abhiharmě představuje "rozpad" či "zánik" poslední ze čtyř charakteristik (čaturlakšana) složených jevů (sanskrtadharma) spolu s produkcí či vznikem (džáti), trváním či zráním (sthiti) a "stárnutím" či zánikem (džara). Vjaja označuje nevyhnutelnou tendenci všech složených věcí k rozpadu, jakmile zanikne příčina a podmínky, které je udržují. Různé systémy abhidharmy se neshodují v tom, zda jsou tyto čtyři podmíněné vlastnosti přirozenými vlastnostmi vlastními všem složeným věcem, nebo zda jde o vnější faktory, které na tyto věci působí, například prostřednictvím "sil oddělených od myšlení" (čittaviprajuktasanskára). Neshodují se ani v tom, zda se tyto čtyři jevy vyskytují postupně v průběhu času, nebo zda se jedná o čtyři perspektivy v jediném okamžiku (kšana). (PDB)


    vjápáda

    tibetsky: gnod sems; čínsky: čchen (chen); japonsky: shin

    V sanskrtu a páli "zloba" nebo "zlá vůle"; devátý z deseti nezdravých způsobů jednání (akušala-karmapatha), který odkazuje na nenávistné přání, aby se jinému člověku stala škoda. Deset způsobů jednání se dělí do tří skupin podle toho, zda je vykonává tělo, řeč nebo mysl. Zlomyslnost je klasifikována jako neprospěšné duševní jednání (akušala-karman) a tvoří triádu spolu s chtivostí (abhidhja) a nesprávnými názory (mithjádršti). Za nedobré duševní jednání se považují pouze extrémní formy poskvrněného myšlení, jako je chtivé přání přivlastnit si cizí majetek, škodlivý úmysl někomu ublížit nebo lpění na zhoubných naukách. Méně závažné formy poskvrněného myšlení jsou stále ještě škodlivé (akušala), ale nepředstavují jednání. "Zloba" je také uvedena jako jedna z pěti překážek (nívarana) dhjány, která brání faktoru dhjánového vytržení/povznesení (príti). Zloba je podporována nerozumnou pozorností (ajónisó-manaskára) k objektům vyvolávajícím nechuť a odstraňuje se častou moudrou pozorností k milující laskavosti (maitri), rozvíjením meditace o milující laskavosti a uvědoměním si skutečnosti, že činy každého člověka jsou jeho vlastní, a uznáním marnosti hněvu. Proti zlobě působí víra (šráddha), první z pěti duchovních schopností (indija), a faktory osvícení (bódhjanga) - fyzické vytržení (príti) a vyrovnanost (upekša). "Zloba" je rovněž zahrnuta mezi deset pout (sanjódžana) a je zcela překonána teprve tehdy, když se stane člověk arhatem. (PDB)


Vzpomínka na minulé životy

viz: púrvanivásánusmrti



Vytvořte si webové stránky zdarma!