P


padmásana

tibetsky: padma'i gdan; čínsky: lien-chua cuo (lianhua zuo); japonsky: rengeza

V sanskrtu "lotosová pozice", označení pro sed, při němž pravá noha spočívá na levém stehně a levá noha spočívá navrchu na pravém stehně. Jedná se o pozici používanou převážně v hinduistických formách jógy a v buddhistickém kontextu bývá často zaměňována s pozicí vadžraparjanka (pozice vadžra se zkříženýma nohama), kde je poloha chodidel obrácená. Viz také ásana.

Termín padmásana se v označení "lotosové sedátko" používá také pro označení podstavce z lotosových květů, na němž stojí nebo sedí mnohá buddhistická božstva. (PDB)


paňčakrama

tibetsky: rim lnga; čínsky: wu-cch'-ti (wucidi); japonsky: goshidai

V sanskrtu "pět stupňů", pět fází stádia dokončení (nišpannakrama) cesty anuttara jógatantry podle Guhjasamádžatantry. Těchto pět stupňů je:

  1. Opakování vadžry (vadžrádžápa)
  2. Očištění vědomí (čittavišuddhi)
  3. Sebeposílení (svádhišthána)
  4. Osvícení (abhisanbodhi)
  5. Sjednocení (juganaddha)

Paňčakrama je také název textu připisovaného Nágárdžunovi o pěti stupních podle Guhjasamádžatantry. Učenci jej připisují "tantrickému Nágárdžunovi", a nikoli mistru madhjamaky, ačkoli podle tibetské tradice žil Nágárdžuna šest set let, a proto sepsal dílo o tantře. Spolu s komentářem Árjadévy, Čarjámelápakapradípa, představuje paňčakrama jeden z nejvlivnějších výkladových systémů cyklu anuttara jógatantry. Tolik The Princeton Dictionary of Buddhism)

A jiný pramen - Tsongkhapa: A Lamp to Illuminate the Five Stages:

Pět stupňů (rim pa lnga, paňčakrama). Způsob rozdělení fáze dokončení tantry na dílčí fáze.

  1. Izolace těla a řeči: Při použití souboru pěti se izolace těla a izolace řeči seskupují dohromady. Izolace řeči zahrnuje opakování vadžry (rdo rje zlas pa, vadžradžapa) a pránájáma (srog rtsol).
  2. Izolace mysli: Známá také jako soustředění mysli (sems la dmigs pa).
  3. Iluzorní tělo: Známé také jako sebezasvěcení (bdag la byin brlabs, svádhišthána), kde "sebe" označuje jemný vítr připisovaný sobě samému a "zasvěcení" znamená přeměnu (Phabongkha, Compilation of Notes, 126).
  4. Skutečné jasné světlo: (mngon par byang chub, abhisambodhi).
  5. Sjednocení: Zahrnuje stádia sjednocení: cvičení a nepraktikovaní.


paračitta-džňána

páli: čétó-parija-ňána

V sanskrtu označuje "poznání mysli druhých" a představuje jedno z "deseti poznání" (džňána), jak je definováno v Dharma-sangraha - dílo je připisováno Nágárdžunovi, který žil kolem 2. století n. l.


páramitájána

tibetsky: phar phyin theg pa

V sanskrtu "prostředek dokonalosti". Ve scholastické tantrické literatuře se mahájána někdy dělí na páramitájánu a vadžrajánu, přičemž první z nich označuje cestu bódhisattvy, vyloženou v mahájánových sútrách a zaměřenou na praxi šesti dokonalostí (páramita). Vadžrajána je představována jako rychlejší a účinnější cesta, stanovená v tantrách, ke stejnému cíli - buddhovství. Tímto způsobem je mahájána představována jako mající jak exoterickou, tak esoterickou podobu. Páramitájána se také nazývá páramitája neboli "způsob zdokonalení".


patičča-samuppáda

V sanskrtu pratítjasamutpáda

Závislé nebo odvislé vznikání. Doktrína příčinně podmíněného vznikání, pojem, který spolu se čtyřmi ušlechtilými pravdami a s pojetím "neduše" (anátman, anatta) tvoří jádro nauky buddhismu. V různých školách je tato doktrína tradována poněkud různě, ale vždy platí: "Nastane-li toto, nastane ono; vznikne-li toto, vznikne ono; nenastane-li toto, nenastane ono; zanikne-li toto, zanikne ono." Všechny školy se též shodují v zásadě na formulaci dvanácti logicky sřetězených pojmů, z nichž vždy ten předcházející je podmíněnou příčinou následujícího a podmiňuje ho. Jsou to: 

  1. Nevědomost (avidja, avidždža). 
  2. Tvůrčí představy (sanskára, sankhára), to jest psychické vlohy, duševní součinitele, volní impulzy. 
  3. Vědomí (vidžňána, viňňána). 
  4. Pojem a tvar (námarúpa), to jest pojmenování a tělo, osobní individualita. 
  5. Šestero smyslových oblastí (šadájatana, salájatana), tj. pět smyslů a mysl (čitta) a objekty jimi postihované. 
  6. Styk (sparša, phassa), tedy podněty, vjemy. 
  7. Cítění (védana), to jest pocitové vzruchy. 
  8. Žízeň (tršna, tanha), to jest chtíč, touhy a choutky. 
  9. Lnutí a lpění (upádána). 
  10. Vznik a bytí (bhava). 
  11. Zrození či znovuzrození (džáti). 
  12. Chátrání a smrt (džarámarana).


Tyto sřetězené pojmy jsou v nauce symbolizovány jako: 1. Slepá žena. 2. Hrnčíř. 3. Opice. 4. Dva ve člunu. 5. Dům o šesti oknech. 6. Dvojice milenců. 7. Šíp v oku. 8. Piják. 9. Sběrač ovoce. 10. Soulož. 11. Rodička. 12. Spalovač mrtvol. 

Teorie podmíněného vznikání je důmyslné vyjádření zákonitého sřetězení příčin a účinků a jejich kauzálních vztahů. Buddhisté všech filozofických škol ji považují za "nejcennější klenot" všeho Buddhova učení. 

  • Pro hínajánu je podmíněné vznikání samou příčinou strastí (duhkha, dukkha), neboť každá věc sestavená (sanskrta, sankhata) má svou příčinu a je podmíněna, a tudíž není nadána svou vlastní podstatou; tento názor vedl k popření duše i ego. 
  • Mahájána jde dál a skrze tuto síť podmíněných příčin dokazuje neskutečnost všeho bytí. Nágárdžuna a jeho škola madhjamaka ztotožňují zákon pratítjasamutpády se svou prázdnotou (šúnjata, suňňata). Protože podle tohoto zákona jsou všechny věci vzájemně sřetězeny, propojeny a spjaty a tím pádem každá věc je vlastně průsečíkem vzájemných vztahů, nemohou věci existovat samy o sobě, jsou ovlivňovány, jsou pomíjivé, nemají svou vlastní podstatu a navzájem se sobě připodobňují. Věci tedy neexistují samy o sobě, jsou zbaveny vlastních charakteristických rysů, neboť jsouce jen průsečíkem vzájemných vztahů vlastně vůbec neexistují jako takové.
  • Vidžňánaváda soudí, že jedině správným pochopením pratítjasamutpády lze vykořenit omyl spočívající ve změtení pojetí bytí a nebytí, totiž v tom, že nebytí je bytí a bytí je nebytí. 
  • Pradžňápáramitásútry zdůrazňují, že jednotlivé články pratítjasamutpády nejsou jevy následné v čase, nýbrž tvoří hluboce a zásadně vzájemně závislý a pospojovaný komplexní celek. (MEB)



patibhága-nimitta

V páli doslova "protějškový obraz", "realistický obraz"; třetí ze tří hlavních vizualizačních znaků, které se vyskytují při cvičeních klidu (samatha, šamatha), spolu s parikamma-nimittou (přípravný obraz) a uggaha-nimittou (eidetický obraz). Tyto tři obrazy a meditační cvičení používaná k jejich prožití jsou podrobně rozebrány v Buddhaghósově Visuddhimagga, kde jsou uvedeny postupně podle stupně soustředění, který je k jejich rozvinutí nutný. Tyto obrazy jsou spojeny zejména s používáním deseti vizualizačních prostředků (kasina), které se používají při počátečním rozvoji soustředění. Při těchto cvičeních se meditující pokouší převést vizuální objekt meditace, jako je země, oheň nebo barva, do mentální projekce nebo konceptualizace, která je stejně jasná jako samotný vizuální obraz. Když je obraz, který praktikující vidí očima (tzv. parikamma-nimitta neboli "přípravný obraz"), stejně jasný při vizualizaci v mysli, říká se, že praktikující získal uggaha-nimitta (eidetický obraz). Tento obraz však stále představuje poměrně slabý stupeň soustředění a je třeba jej posilovat, dokud nevznikne patibhága-nimitta neboli "realistický obraz", který znamená přístup k meditačnímu pohroužení (džhána, dhjána). Tento realistický obraz je prý čistě abstraktní, pojmová forma vizualizovaného obrazu, která jako by se "vymanila" z eidetického znaku, např. u kasina ohně se realistický obraz vizualizovaného plamene jeví jako nehybný, jako kus červené látky visící v prostoru nebo jako zlatý vějíř. (PDB)


patipadá-ňána-dassana-visuddhi

V páli "čistota poznání a vidění ohledně postupu po cestě"; podle Visuddhimagga šestá ze sedmi "čistot" (visuddhi; srov. sanskrtské višuddhi), které je třeba rozvíjet na cestě k osvobození. Tato čistota se skládá z osmi druhů poznání vhledu týkajícího se jevů spolu s devátým druhem poznání, které se přizpůsobuje nadsvětské cestě (arija-magga; árjamárga), a z prvků týkajících se osvícení (bodhipakkhijadhamma; bodhipákšikadharma). Devět druhů poznání je:

(1) poznání plynoucí z rozjímání o vzniku a zániku (udajabbajánupassanáňána)

(2) poznání plynoucí z rozjímání o zániku (bhangánupassanáňána)

(3) poznání plynoucí z uvědomění si hrůzy (bhajatupatthánaňána)

(4) poznání plynoucí z rozjímání o nebezpečí (ádínavánupassanáňána)

(5) poznání vznikající z kontemplace nechuti (nibbidánupassanáňána)

(6) poznání vznikající z touhy po vysvobození (muččitukamjatáňána)

(7) poznání plynoucí z kontemplace rozjímání (patisankhánupassanáňána)

(8) poznání plynoucí z vyrovnanosti ohledně všech útvarů bytí (sankhárupekkháňána)

(9) poznání souladu (anulomaňána). (PDB)


Patisambhidá-magga

V páli "Cesta k analytickému poznání", dvanáctá kniha Khuddakanikája. Jejím hlavním tématem je dosažení "analytického poznání" (patisambhida, pratisanvid), což je nejvyšší dosažitelný stupeň arhata. Toto dílo má scholastický charakter a vypůjčuje si dlouhé pasáže z Vinajapitaka a Suttapitaka, což naznačuje, že jde o dílo pozdějšího data, přestože je tradičně připisováno Sáriputtovi (Šáriputra). Patisambhidá-magga podrobně popisuje povahu moudrosti, včetně moudrosti Buddhovy, ve stylu textu Abhidhamma, přestože je zařazena do Sutta-pitaky. Pojednává také o celé řadě ústředních témat buddhistické soteriologie, včetně bdělosti dechu, čtyř pravd, prázdnoty, nadpřirozené schopnosti (iddhi; rddhi), základy bdělosti, klidu či vyrovnanosti (samatha; šamatha) a vhledu (vipassana; vipašjana). Podle líčení v Dípavansa byla Patisambhidá-magga jedním z děl, která škola Mahásanghika odmítla zařadit do kánonu. (PDB)

Kniha se skládá ze tří vág: 1. Maha Vagga, 2. Juganaddha, 3. Vagga Panna Vagga. Každá vagga obsahuje deset témat (katha). Zpracování jednotlivých témat má v podstatě scholastický charakter a celé pasáže jsou doslovně převzaty z Vináji a z různých sbírek Sutta pitaky, přičemž se předpokládá obecná znalost raných buddhistických legend. Existuje komentář, který napsal Mahanama, cejlonský théra, a nazývá se Saddhammappakasini. 


pattidána

patti

V páli doslova "přidělený dar", což odkazuje na zásluhy (puňňa, punja), které byly získány a následně přeneseny (parivatta) na jiné; termín se tak často překládá do češtiny jako "přenos zásluh". "Přenos zásluh" je jednou z nejběžnějších praktik v théravádovém buddhismu, při níž mohou být zásluhy z určitého ctnostného skutku nasměrovány na jinou osobu určenou činitelem. Původce činu přitom neztrácí karmický prospěch z ctnostného činu a darem hromadí další ctnost. V Tirokuddasuttě způsobí několik duchů (peta, préta) rozruch v paláci Bimbisáry poté, co podává Buddhovi a jeho mnichům jídlo. Buddha vysvětluje, že jsou to bývalí královi příbuzní, kteří se znovuzrodili jako duchové a které lze nasytit pouze získáním zásluh. Král pak druhý den nabídne Buddhovi a jeho mnichům almužnu a zároveň ji ústně nabídne svým příbuzným. Duchové, kteří byli neviditelní, se stanou viditelnými a jsou viděni, jak přijímají jídlo a pití. Když král nabídne mnichům roucha, dostanou je také. Přenášení zásluh je praxe, která se vyskytuje v celém buddhistickém světě a vychází z přesvědčení, že mrtví nemohou přímo přijímat oběti; místo toho musí být tyto oběti předány ctnostným příjemcům, jako je Buddha nebo členové sanghy, přičemž zásluhy z tohoto činu se pak přenesou na zemřelé.


Pitrtantra

tibetsky: pha rgyud

V sanskrtu "otcovská tantra", jedna z kategorií anuttarajógatantry. Tato kategorie se páruje s "mateřskou tantrou" (mátrtantra); v některých případech se přidává třetí kategorie "neduální" (advaja) tantry. Otcovské tantry jsou ty, které kladou zvláštní důraz na metodu (upája) před moudrostí (pradžňa), zejména pokud jde o dosažení iluzorního těla (májádeha) na stupni generování (utpattikrama). Hlavní tantrou této kategorie je Guhjasamádžatantra. (PDB)


prabhásvaračitta

[nebo ábhásvaračitta]. tibetsky: 'od gsal gyi sems; čínsky: kuang-ming-sin (guangmingxin); japonsky: kōmyōshin

V sanskrtu "mysl jasného světla". Podle systémů anuttarajógatantry je tento stav mysli nejjemnější formou vědomí, kterou je třeba využít k přímému vnímání reality, abychom dosáhli buddhovství. Existují různé názory na lokalizaci a dostupnost tohoto typu vědomí, přičemž někteří tvrdí, že sídlí v nezničitelné kapce (bindu) umístěné ve středu srdeční čakry v centrálním kanálu (avadhúti), vstupuje do něj v okamžiku početí a odchází v okamžiku smrti. Protože mysl jasného světla se musí projevit, aby bylo dosaženo buddhovství, jsou stanoveny různé praktiky, které mají simulovat proces jejího projevení v okamžiku smrti, včetně sexuálních jóg. Podle jiných názorů je mysl jasného světla přítomna ve všech okamžicích vědomí a k dosažení osvícení ji stačí pouze rozpoznat. Viz také ágantukakléša; prabhásvara. (PDB)


Pradžňápáramitásútra 

též Mahápradžňápáramitásútra, (čínsky: Ta-pchan-žuo-pcho-luo-mi-tuo- ťing, zkráceně Ta-pchan-žuo-ťing),

V sanskrtu doslova: "(Velká) sútra na druhý břeh dosahující [tj. transcendentní či osvobozující, páramitá] moudrosti (pradžňá)"; označení řady asi 40 mahájánových súter, sebraných pod tímto společným pojmenováním, protože obsah všech tvoří uskutečnění pradžňi. Představují část Vaipuljasúter mahájány a vznikly zřejmě na přelomu letopočtu. Jednotlivé sútry se zachovaly v sanskrtu, avšak většinu z nich máme k dispozici jen v čínském nebo tibetském překladu. Na Západě nejznámější jsou Diamantová sútra (Vadžraččhédiká) a Sútra srdce (Mahápradžňápáramitáhrdajasútra). Jejich nejvýznamnějším vykladačem byl Nágárdžuna.

Pradžňápáramitásútry se vyznačují vyslovenou didaktickou tendencí, čímž se liší od súter hínajány. Většina z nich je zasvěcena Subhútimu a byly předneseny na Supím vrchu.

Jejich nejstarší část pravděpodobně tvoří Aštasáhasriká, obsahující 8000 veršů, a Buddhovy rozmluvy s více žáky, jež představují základ pro všechny ostatní Pradžňápáramitá-sútry (rozsah 300 až 100 000 veršů) a jsou spolu s komentáři a překlady nejpočetnější; první čínský překlad pochází z 179. (LVM)


prána

tibetsky: srog; čínsky: po-na (bona); japonsky: hana

V sanskrtu "vítr", "dech" nebo "vitální síla"; větry, které podle tantrické fyziognomie proudí sítí kanálů (nádi) v těle. Existují různé druhy větrů, které vykonávají funkce, jako je pohyb, trávení, dýchání, sexuální aktivita a udržování životní síly. Velká část tantrické praxe je věnována nejprve tomu, aby tyto větry volně proudily systémem kanálů, a následně shromažďování různých větrů do centrálního kanálu s cílem navodit hluboké stavy blaženosti. (PDB)


pránájáma

tibetsky: srog rtsol; čínsky: tchiao-si (tiaoxi); japonsky: chōsoku

V sanskrtu doslova "zadržování dechu", "zadržování větru"; termín zahrnující různé praktiky kontroly dechu. Podle některých tradic se Buddha během šesti let asketické praxe před dosažením osvícení zdokonalil v praxi zadržování dechu po delší dobu, ale nakonec od ní upustil jako od formy sebetrýznění. Nicméně propracované praktiky kontroly dechu se vyskytují v celém buddhismu, zejména v buddhistické tantře. Například na začátku tantrické meditace je člověk instruován, aby očistil dech tak, že se nadechne jednou nosní dírkou a vydechne druhou, přičemž každou nosní dírku postupně zavře ukazováčkem. V praxi anuttarajógatantry se tento termín používá v širokém smyslu pro všechny formy meditace, včetně vizualizace semenných slabik (bídža), které mají způsobit, že různé větry vstoupí do centrálního kanálu (avadhúti). Takové praktiky je třeba odlišovat od "uvědomování si dýchání" (ánápánasmrti), které zahrnuje vědomé uvědomování si přirozeného procesu nádechů a výdechů, a nikoliv snahu dech ovládat či omezovat. (PDB)


pranidhána

páli: panidhána; tibetsky: smon lam; čínsky: jüan (yuan); japonsky: gan

V sanskrtu "slib" nebo "aspirace"; prohlášení vyjadřující slavnostní přání, aby bylo dosaženo určitého cíle. Nejznámějším typem pranidhány je slib, který bódhisattva skládá, že se stane buddhou, aby osvobodil všechny cítící bytosti od utrpení (viz púrvapranidhána). Pranidhána je také uvedena jako jedna z deseti dokonalostí (páramita) a jako jedna z deseti schopností (bala) bódhisattvy. Slib může mít podobu přísahy, v níž člověk slibuje, že dosáhne nějakého cíle, nebo podobu modlitby, v níž člověk žádá, aby byl cíl splněn, často prostřednictvím věnování zásluh na jeho dosažení. Výraz se vyskytuje také ve spojení púrvapranidhána neboli "předchozí slib", slib daný v minulosti, který byl buď splněn v současnosti, nebo bude splněn v budoucnosti, obvykle ve spojení s touhou dosáhnout buddhovství. Termín púrvapranidhána se v mahájáně používá speciálně pro označení slibu, který v minulosti učinil bódhisattva, aby se sám stal buddhou, přičemž se často uvádí místo, čas a družina, která bude s touto událostí spojena. Jelikož se buddhům podařilo dosáhnout svého cíle - buddhovství, jsou proto všechny jejich předchozí sliby považovány za splněné. Nejznámější ze všech púrvapranidhán je osmačtyřicet slibů, které mnich Dharmákara složil před buddhou Lokešvararádžou a které nakonec vedly k tomu, že se stal buddhou Amitábhou a vytvořil čistou zemi Sukhávatí; tyto sliby jsou popsány v Sukhávatívjúhasútře a jsou základem tradic Čisté země východní Asie. (PDB)


prašrabdhi

páli: passaddhi; tibetsky: shin tu sbyang ba; čínsky: čching-an (qing'an); japonsky: kyōan

V sanskrtu "klid", "vyrovnanost"; jeden ze čtyřiceti šesti mentálních průvodních jevů (čaitta) podle školy Sarvástiváda-Vaibhášika Abhidharma, jeden z padesáti jedna podle školy Jógáčára, kde je uveden mezi spásnými (kušala) mentálními stavy, a jeden z padesáti dvou v pálijské Abhidhammě. Prašrabdhi označuje stav mysli spojený se soustředěním (samádhi) a odkazuje zejména na klid, který přináší mysli a tělu pružnost, jež adeptovi umožňuje zaměřit mysl a tělo na prospěšné činnosti. (PDB)


pratibhása

tibetsky: snang ba; čínsky: sien-sien (xianxian); japonsky: kengen

Víceznačný termín v sanskrtu, mezi jehož významy patří "vzhled" a "vnímání". Termín se často používá k popisu toho, co je vnímáno vědomím (vidžňána), na rozdíl od skutečné povahy vnímaného objektu. Termín proto často nese negativní konotaci něčeho pomíjivého a klamného. Tantrická literatura popisuje praxi "čistého zdání", při níž je běžný svět vizualizován jako mandala a vlastní tělo je vizualizováno jako tělo buddhy. (PDB)


pratigha

páli: patigha; tibetsky: khong khro; čínsky: čchen (chen); japonsky: shin

V sanskrtu "nechuť", "nepřátelství" nebo "odpor", jedno ze základních duševních trápení (kléša) a úzké synonymum pro "zášť a nenávist" (dvéša). Ve škole Vaibhášika Sarvástiváda abhidharma je pratigha uvedena jako druhé ze šesti základních trápení (múlakléša), spolu s chtivostí (rága), nevědomostí (avidja), domýšlivostí (mána), pochybnostmi (vičikitsa) a nesprávnými názory (dršti). Těchto šest kléš spolu s bhavarága (touhou po pokračování existence) tvoří v pálijské abhidhammě skryté strasti (anusaja-kilésa). Škola Jógáčára rovněž používá stejný seznam šesti základních kléš, včetně pratigha, ale mána je nahrazena stupiditou (múdhi). V buddhistické psychologii může při kontaktu se smyslovými objekty "bez introspekce" (asanpradžanja) vzniknout averze. Protože averze je psychická reakce, která je spojena se vzdorem, odporem a aktivním odmítáním nepříjemného podnětu, může vyvolat i druhotná duševní postižení (upakléša), jejichž společným základem je pratigha, včetně "hněvu" (kródha), "nepřátelství" (upanáha), "rozčilení" (pradása), "závisti" (íršja) a "škodolibostí" (vihinsa). Protože pratigha zahrnuje jak kognitivní, tak afektivní rozměr, není odstraněna vhledem při vstupu na cestu vidění (daršanamárga), ale je opuštěna až po opakovaném tréninku na cestě kultivace (bhávanámárga). (PDB)


prátihárja

páli: pátihárija; tibetsky: cho 'phrul; čínsky: š'-sien (shixian); japonsky: jigen

V sanskrtu "zázrak" nebo "div", zázračné schopnosti, o nichž se obecně říká, že jsou vlastní výhradně buddhovi. V tomto smyslu se tento pojem někdy odlišuje od rddhi neboli "magické moci", která vyplývá z dosažení stavů dhján. Mezi mnoha zázraky připisovanými buddhovi jsou dva obzvláště známé a jsou hojně zobrazovány v buddhistické ikonografii. Oba se odehrály ve Šrávastí, kde Buddha porazil skupinu tírthiků. Prvním je takzvaný "dvojí zázrak" (jamaka-pátihárija), při němž Buddha způsobil, že z jeho těla vyšlehl oheň i voda. Druhým je "velký zázrak" (mahá-prátihárja), v němž se Buddha, sedící na velkém lotosu, rozmnožil, až se nebe zaplnilo buddhy, z nichž někteří seděli, jiní stáli, další chodili, jiní leželi a každý z nich učil dharmu. Dále jsou vyjmenovány tři kategorie zázraků (tri-prátihárja). První, "zázrak magické moci" (rddhi-prátihárja), zahrnuje nesčetné nadpřirozené schopnosti Buddhy, včetně schopnosti létat a zjevovat se a mizet. Druhý, "zázrak předpovídání" (ádešana-prátihárja), se týká Buddhovy schopnosti znát myšlenky druhých. Třetí, "zázrak poučení", je Buddhova jedinečná schopnost učit dharmu. Osm Buddhových činů, někdy označovaných jako zázraky, je běžně zobrazováno v období Pála. Odehrávají se na osmi "velkých místech" (mahásthána) a patří k nim (1) zázrak jeho narození v Lumbiní, (2) porážka Máry a dosažení buddhovství v Bodhgajá, (3) otočení kola dharmy (Dharmačakra) v Ršipatana (Sárnáthu), (4) zázraky vykonané v Šrávastí, (5) sestup z nebe Trájastrinša u Sánkášja, (6) zkrocení slona Nálágiri u Rádžagrha, (7) přijetí opičího daru medu u Vaišálí a (8) přechod do parinirvány v Kušinagaře. (Viz také baxiang). (PDB)


pratipakša

páli: patipakkha; tibetsky: gnyen po; čínsky: tuej-č' (duizhi); japonsky: taiji

V sanskrtu doslova "opak"; "protilátka" nebo "protijed", faktor, který, je-li přítomen, vylučuje přítomnost svého protikladu. V buddhistické meditační teorii může být protilátkou ctnostný (kušala) duševní stav (čaitta), který se uplatňuje jako protijed proti nectnostnému (akušala) duševnímu stavu. Buddhistický předpoklad, že dva protichůdné mentální stavy nemohou existovat současně, vede k vytvoření specifických meditací, které se mají používat jako takové protilátky, někdy nazývaných pět "brzdících" kontemplací - čínsky: č'-kuan (zhiguan), tching-kuan (tingguan):

  1. proti žádostivosti (rága) působí rozjímání o nečistotě (ašubhabhávaná), např, hřbitovní rozjímání o fázích rozkladu mrtvoly;
  2. proti nenávisti (dvéša) se čelí božským setrváváním (brahmavihára) milující laskavosti (maitrí);
  3. proti klamu, sebeklamu (móha) se čelí rozjímáním o dvanáctinásobném řetězci závislého vzniku (pratítjasamutpáda);
  4. proti klamu já (asmimána) působí rozjímání o osmnácti smyslových polích (dhátu);
  5. proti diskurzivnímu myšlení (vitarka) působí uvědomování si dýchání (ánápánasmrti).

Pokrok na cestě k osvobození je také technicky popsán jako opuštění určitého postihujícího stavu (kléša) prostřednictvím aplikace jeho specifického protijedu. Tak jsou postižení a jejich protilátky vyjmenovány pro devět úrovní sansáry (smyslová říše neboli kámadhátu, čtyři úrovně jemnohmotné říše neboli rúpadhátu a čtyři úrovně nehmotné říše neboli arúpadhátu). V každém případě je protilátkou stále silnější úroveň moudrosti (pradžňa), která vytěsňuje stále jemnější úrovně postižení. Jak čtyři typy ušlechtilých osob (árjapudgala), tak deset stupňů (bhúmi) bódhisattvy jsou definovány tím, které protilátky byly úspěšně použity k vymýcení konkrétních postižení. Hromadění a používání různých protijedů je tedy jednou z praxí, které se musí bódhisattva naučit, aby se zdokonalil. Říká se, že Buddha vyučoval 84 000 protilátek na 84 000 postižení. (PDB)


prativedha

páli: pativedha; tibetsky: khong du chud pa; čínsky: tchung-ta (tongda); japonsky: tsūdatsu

V sanskrtu "proniknutí" nebo "přímá realizace", označující přímé uvědomění si pravdy. Běžně se tato realizace či aktualizace pravdy staví do protikladu k textovému studiu popisů pravdy (parijatti) nebo jejímu soteriologickému praktikování (patipatti). Prativedha je vyvrcholením a naplněním těchto dvou předchozích disciplín. Dharmu je tedy třeba nejprve studovat, poté praktikovat a nakonec uskutečňovat. V pálijských pramenech je pativedha (prativedha) rozvrstvena do čtyř stupňů osvobození, počínaje dosažením "vstupu do proudu" (sótápanna, šrótápanna), dále "jednou se vracející" (sakadágámi, sakrdágámin), "nevracející se" (anágámi, anágámin) a nakonec arahant (arhat). Rozumí se, že poslední z těchto čtyř stupňů proniknutí do pravdy osvobozuje od utrpení a vyhlídky na další znovuzrození. (PDB)


pratjékabuddha

páli: paččékabuddha; tibetsky: rang sangs rgyas; čínsky: jüan-ťüe (yuanjue)/tu-ťüe (dujue); japonsky: engaku/dokukaku

V sanskrtu "individuálně osvícený" nebo "osamělý buddha"; arhat, který se stane osvíceným vlastním úsilím, aniž by v posledním životě obdržel instrukce od buddhy. Na rozdíl od "dokonale osvíceného buddhy" (samjaksanbuddha) se pratjékabuddha zdržuje učení ostatních o své zkušenosti, protože zanedbal rozvinutí stejného stupně velkého soucitu (mahákaruná), který motivuje samjaksanbuddhy. I když neučí ostatní, může je vést svým příkladem nebo pomocí gest. Pratjékabuddhové se také odlišují od těch, kteří dosáhnou cíle arhata cestou šrávaka ("žáka"), protože šrávakové nejsou schopni dosáhnout osvícení sami a musí být poučeni o principech buddhismu, aby byli ve své praxi úspěšní. Pratjékabuddha se od šrávaky liší také délkou své cesty: cesta pratjékabuddhy je delší, protože musí nashromáždit potřebné množství zásluh (punja), které mu umožní dosáhnout osvobození, aniž by se v posledním životě spoléhal na učitele. Říká se, že pratjékabuddha dosahuje osvobození prostřednictvím kontemplace principu závislého vzniku (pratítjasamutpáda), což vysvětluje čínský překlad jüan-ťüe - yuanjue ("probuzení prostřednictvím podmíněnosti"). V literatuře se běžně vyjmenovávají dva typy pratjékabuddhů: ti, kteří putují sami "jako nosorožec" (khadgavišánakalpa), a "shromáždění" (vargačárin). Podle mahájány tvoří cesta pratjékabuddhy spolu s cestou šrávaky hínajánu neboli "menší vozidlo"; tyto dvě kategorie jsou také často označovány jako "dvě vozidla" (čínsky er šeng) a jejich stoupenci jako "stoupenci dvou vozidel". Tato menší "dvě vozidla" kontrastují s třetím a nejvyšším vozidlem, bódhisattvajána. (PDB)


Pratjutpannabuddhasanmukhávasthitasamádhisútra

tibetsky: Da ltar gyi sangs rgyas mngon sum du bzhugs pa'i ting nge 'dzin gyi mdo; čínsky: Pan-čou san-mej ťing (Banzhou sanmei jing); japonsky: Hanju zanmaikyō

V sanskrtu "Sútra o samádhi pro setkání tváří v tvář s buddhy přítomnosti", často známá pod zkráceným názvem Pratjutpannasamádhisútra; jedna z nejstarších mahájánových súter a jedna z vůbec prvních mahájánových súter, která byla přeložena do čínštiny, jejímž autorem je Indo-Skytský mnich Lokakšema v roce 179 n. l. (Existují také tři další čínské překlady, stejně jako tibetské a mongolské překlady). Sútra předkládá meditační a vizualizační praxi (která zřejmě souvisí s tradičním "vzpomínáním na Buddhu" neboli buddhánusmrti), díky níž je člověk schopen vstoupit přímo do přítomnosti buddhů přítomnosti v různých světových systémech. Adept měl až sedm dní sedět v meditaci, stát čelem ke směru, kterým se nachází jím preferovaný buddha, a vizualizovat si dvaatřicet hlavních znaků tohoto buddhy (mahápuruša-lakšana) a osmdesát jeho vedlejších znaků (anuvjaňdžana), dokud se mu nezjevila vize tohoto buddhy v jeho světovém systému. Díky této vizualizaci mohl člověk přijmout učení preferovaného buddhy, předat toto učení ostatním a poté se znovu narodit v říši tohoto buddhy (Buddhakšetra). Protože je Amitábha používán jako příklad, jak tuto techniku použít, je tato sútra ve východní Asii zpětně spojována s tradicemi Čisté země. Sútra obsahuje také výklad nauky o prázdnotě (šúnjatá), v níž lze nehmotnost meditativních prožitků rozšířit na všechny jevy, což je perspektiva, která zřejmě navazuje na pozdější názory Jógáčáry na promítání vnějších jevů myslí. Stejně jako mnoho jiných raných mahájánových súter i tento text vychvaluje laickou i mnišskou praxi, uctívání stúp, zhotovování obrazů buddhy a uctívání textů. Protože sútra popisuje techniku naslouchání (tj. učení se) novým buddhistickým naukám i poté, co Buddha Šákjamuni odešel do parinirvány, mohla být tato technika použita k ověřování tvorby nových mahájánových súter. (PDB)


préta

páli: peta; tibetsky: yi dwags; čínsky: e-kuej (egui); japonsky: gaki

V sanskrtu doslova "zesnulý" nebo "duch"; do češtiny obvykle překládáno jako "hladový duch" (což odráží čínské ztvárnění e-kuej). Říše hladových duchů je jednou ze tří nebo čtyř nešťastných říší znovuzrození (apája; durgati), spolu s obyvateli pekla (náraka), zvířaty (tirjak) a někdy polobohy nebo titány (asura). Duchové jsou nejčastěji zobrazováni s nafouklým břichem a vyhublými končetinami, podobně jako člověk trpící extrémní podvýživou. Podle některých tradic mají také hltan velikosti ucha jehly, takže nikdy nejsou schopni sníst tolik, aby nasytili svůj apetit. (Toto vyobrazení préty jako jedince s velkým břichem a malými ústy se v pálijských a jihovýchodoasijských pramenech objevuje až v některých pozdních kosmologických textech, které se datují do druhého tisíciletí n. l., což naznačuje, že jde o severoindickou nebo sanskrtskou tradici, nikoli o pálijský vývoj). Prétové se prý znovuzrodily ve svém nešťastném stavu jako důsledek chamtivosti a hrabivosti v předchozím životě. Svou existenci tráví putováním a marným hledáním jídla a pití; když se přiblíží k řece, aby se napili, voda se mění v krev a hnis, a když najdou jídlo, nejsou schopni ho strávit kvůli různým překážkám, jako jsou uzly v krku, nebo trpí při jeho polykání, kdy se jídlo mění v kopí a roztavené železo. Tradice se liší v tom, kde se říše duchů nachází, ale existuje mnoho příběhů o setkání Buddhy a jeho mnichů s duchy. Krmení těchto zesnulých duchů je v mnoha společnostech důležitým rituálem buddhistických mnichů (viz fang yankou). Příběhy o setkáních s takovými duchy, kteří obvykle vyprávějí o svých nedobrých minulých skutcích, jež je přivedly ke znovuzrození v tak neblahém stavu, jsou v buddhistické literatuře běžné, jako například v pálijském Petavatthu. Do říše prétů patří i další strašidla a skřeti, například pišáča. (PDB)


príti

páli: píti; tibetsky: dga' ba; čínsky: si (xi); japonsky: ki

V sanskrtu "nadšení", "radost", "zanícení"; třetí z pěti faktorů meditativního pohroužení (dhjánánga) a čtvrtý ze sedmi faktorů osvícení (bódhjanga); vytržení pomáhá ovládat mentální překážky (nívarana), jak zlobu (vjápáda), tak lenost a strnulost (stjána-middha). Trvalému pocitu príti brání zloba (vjápáda), druhá z pěti překážek dhjány. Príti osvěžuje tělo i mysl a projevuje se jako tělesný a duševní klid (prašrabdhi). K nejzákladnějším typům príti patří fyzické reakce, jako je ježení (tj. vstávání vlasů na hlavě). Jak se prožitek stává stále intenzivnějším, přechází v "unášející vytržení", které je tak povznášející, že se tělo zdá být tak lehké, až téměř levituje. Nakonec se z vytržení stává "všeprostupující štěstí", které prosycuje tělo i mysl a zbavuje je nevůle (zloby) a únavy. Jako fyzický i mentální zážitek je príti přítomna během prvního i druhého z meditativních pohroužení spojených s jemnohmotnou říší (rúpávačaradhjána), ale mizí ve vyrovnanosti (upekša). V jemnější třetí dhjáně zůstává pouze mentální uvolněnost (sukha) a jednobodovost (ékágrata). O božstvech v říši Šuddhávása (tj. pět "čistých příbytků", horních pěti z osmi nebes spojených se čtvrtou dhjánou) a o božstvu Ábhásvaráloka (nebe univerzální záře) se říká, že se doslova "živí radostí" (prítibhakša; pítibhakkha), tj, že se živí pouze z tělesného a duševního vytržení. (PDB)


prthiví

[nebo prthivídhátu]

páli: pathaví; tibetsky: sa; čínsky: ti-ta (dida); japonsky: jidai

V sanskrtu doslova "země" nebo "půda", tj vlastnost "pevnosti"; jeden ze čtyř "velkých prvků" (mahábhúta) neboli "hlavních elementárních kvalit", z nichž se skládá fyzický svět tvořený hmotou (rúpa), spolu s větrem (tj. pohyb, hýbání, váju, páli: váju/vájo), vodou (tj soudržnost, ápas, páli: ápo) a ohněm (tj. teplota, žár, tédžas, páli: tédžo). "Země" se vyznačuje tvrdostí a pevností a může se vztahovat na cokoli, co vykazuje pevnost. Protože země má teplotu (tj. oheň) a hmatatelnost (tj. voda) a je schopna pohybu (tj. vítr), lze i u tohoto jediného prvku odvodit existenci ostatních tří živlů. Ve fyzickém těle je tento prvek spojen s vlasy, kostmi, zuby, orgány atd.

Prthiví, "Země", je také vlastní jméno bohyně země, známé také jako Sthávará neboli "Nehybná", která hrála klíčovou roli v příběhu o osvícení Buddhy Gautamy. Když Mára zpochybnil právo bódhisattvy zaujímat posvátné místo pod stromem Bódhi, Gautama se pravou rukou dotkl země (bhúmisparšamudrá) a vyzval bohyni země, aby dosvědčila jeho bezmezné záslužné činy za minulé životy. Ta odpověděla tím, že způsobila mírné zemětřesení nebo, v jiných verzích příběhu, se vynořila ze země, aby vydala svědectví. Viz také Thorani. (PDB)


púrvanivásánusmrti

páli: pubbenivásánussati; tibetsky: sngon gyi gnas rjes su dran pa; čínsky: su-ču suej-nien (suzhu suinian); japonsky: shukujūzuinen

V sanskrtu doslova "vzpomínka na dřívější příbytky", tj. "vzpomínka na minulé životy"; kardinální učení všech škol buddhismu a prvek meditativního dosažení v mnoha buddhistických tradicích. Pojem se nejčastěji vyskytuje jako součást jednoho nebo druhého seznamu, například vyšší poznání (abhiňňa), vědění (vidjá) nebo schopností (bala). Ačkoli se v buddhistické literatuře objevují seznamy pěti, šesti a sedmi abhidžňa, nejčastěji se uvádí šest abhidžňa, přičemž paměť minulých životů je čtvrtá. Stejná vzpomínka na minulé pobyty se někdy nazývá první ze tří vědění (trividja), která jsou realizována v okamžiku osvícení, přičemž další dvě jsou božské oko (divjačakšus) a vědění o zničení nečistot (ásravakšaja). Kromě toho se vzpomínka na dřívější příbytky vyskytuje jako osmá z deseti sil (bala) Tathágaty.

Vzpomínky na dřívější příbytky jsou zasazeny do širšího popisu praxe cesty (márga) přičemž jeden obecný popis popisuje cestu průměrného mnicha, zatímco v jiném Buddha vypráví o své vlastní zkušenosti. Například v Sámaňaphalasutta v pálijské Díghanikáji Buddha popisuje výhody mnišského života a poskytuje chronologický katalog dosažených úspěchů toho, kdo následuje stezku, počínaje příležitostí prvního slyšení dharmy a konče dosažením nirvány. Mezi tato dosažení patří šest abhiňňa/abhidžňa, včetně vzpomínek na minulé životy, a vrcholí poznáním zničení nečistot. Další varianta cesty arhatů je podrobně popsána v Čúlahatthipadopamasutta v Madždžhimanikáji. Toto líčení se od líčení v Dígha liší, pokud jde o vyšší poznání, tím, že zde mnich po dosažení čtvrtého meditačního pohroužení (džhána, dhjána) dosáhne pouze posledních tří abhiňňa: poznání dřívějších příbytků, božského oka a poznání zničení nečistot. Jinde se tyto tři zkušenosti označují jako tři druhy poznání. Ve Visuddhimagga Buddhaghósa popisuje postup, při němž si meditující připomíná svůj život v obráceném pořadí, počínaje posledním počinem, kdy usedl k meditaci, sleduje události tohoto života až k okamžiku početí a zpět k okamžiku smrti v předchozí existenci a tak dále v průběhu eonů. Nebuddhisté jsou prý schopni vzpomínat až čtyřicet eonů nazpět, obyčejní šrávakové tisíc eonů, osmdesát velkých šrávaků sto tisíc eonů, Šáriputra a Mahámaudgaljájana nezměrný věk plus sto tisíc eonů, pratjékabuddha dva nezměrné eóny plus sto tisíc eonů a buddhové neomezený počet minulých životů. V podrobnějších "autobiografických" vyprávěních o Buddhově osvícení v hlavních pramenech se bódhisattva stává buddhou tím, že získá tři druhy poznání: v první noční hlídce poznání dřívějších příbytků, ve druhé hlídce božské oko a ve třetí noční hlídce poznání zničení nečistot. Ve druhé hlídce si pamatuje své jméno, svůj rod, svou kastu, své jídlo, své potěšení a bolest a délku života jednotlivých životů v nezměrné minulosti. Obecně je dosažení poznání dřívějších životů popisováno jako výsledek hlubokých stavů soustředění a jako takové je přístupné i ne-buddhistickým jogínům; z tohoto důvodu je považováno za světské neboli mundánní (laukika) poznání. V mahájánových sútrách se vyskytují podobné popisy šesti abhidžňa a tří vidjá. Vzpomínka na dřívější životy se však vyskytuje také jen jako výsledek určitých záslužných činů. Vzpomínka na minulé životy obvykle vede člověka k praktikování ctnosti, aby se vyhnul nešťastnému znovuzrození. V Sukhávatívjúhasútře se říká, že všechny bytosti znovuzrozené v Čisté zemi Amitábhy budou obdařeny vzpomínkou na své dřívější životy sahající biliony eonů zpět. (PDB)



Vytvořte si webové stránky zdarma!