G


Gandavjúha sútra

Doslova: "sútra vynikajícího projevu". Významný text patřící k mahájánové větvi buddhismu, pocházející pravděpodobně ze 3. století n. l. Gandavjúhasútra se zabývá duchovní cestou Sudhany k osvícení a popisuje jeho setkání s bódhisattvy a jejich učením.


gandharva / gandhabba

  1. Termín pro předpokládaný faktor znovuzrození zmíněný v raném buddhistickém kánonu. V raném buddhismu je považován za karmický kauzativní aspekt znovuzrození. Ve vadžrajánovém buddhismu je však považován za dočasnou přechodnou bytost, která existuje v přechodném období mezi životy, a jako taková působí jako most mezi starou vtělenou bytostí a novou vtělenou bytostí. V Abhidharmakošabhasja (Pokladnice Abhidharmy), je slavným buddhistickým učitelem pátého století Vasubandhuem, gandharva popsán(o) jako velmi jemné mentální tělo, které existuje čtyřicet devět dní mezi smrtí a znovuzrozením a živí se vůněmi , a proto má jeho označení doslovný význam: "ten, co jí (arvati) vůně (gandham) nebo jedlík vůně". Říká se, že tuto přechodnou bytost přitahuje nový život v souladu s komplexem Oidipa a Elektry. V Mahatanhasankhaja suttě z Madždžhima nikáji Buddha vysvětluje mnichům, že embryo se vyvíjí, když jsou splněny tři podmínky: žena musí být ve správném okamžiku svého menstruačního cyklu, musí mít pohlavní styk s mužem, a gandhabba musí být přítomen. Podle komentáře k této suttě se použití slova gandhabba nevztahuje na nebeského dévu, ale na bytost, která se díky své karmě může narodit. Je to stav vnímající bytosti mezi znovuzrozeními.
  2. Nižší mužské božstvo, obvykle plnící funkci nebeského hudebníka (ženský protějšek: apsaras). (Werner) - Nebeský gandharva védského náboženství je božstvo, které poznalo a sděluje tajemství nebes a božské pravdy. Je personifikací sluneční záře. Jeho úkolem je připravovat bohům nebeský nápoj ze sómy. Podle pozdějších představ jsou gandharvové polobožské bytosti, pěvci a hudebníci, kteří se účastní hostin a slavností bohů. Takto je zná i buddhismus. (LVM).


Gandavjúha sútra

Mahájánová buddhistická sútra, která tvoří závěr rozsáhlejšího textu, Avatamsaka sútry. Avatamsaka sútra byla pravděpodobně sepsána v sanskrtu ve 4. století a do čínštiny ji poprvé přeložil mnich Bódhibhadra ve druhém desetiletí 5. století. Avatamsaka popisuje vesmír, jak jej vidí a prožívají osvícení buddhové a bódhisattvové, a také různé stupně postupu bódhisattvy na cestě k osvícení. Kromě významného postavení v rámci Avatamsaky se výjevy z Gandavjúhy spolu s výjevy z dalších buddhistických textů, jako je Divjávadána a Lalitavistara, nacházejí mezi basreliéfy velké buddhistické památky na Jávě, Borobuduru.

V Gandavjúha sútře mladý poutník jménem Sudhana začíná hledat nejvyšší osvícení, které ho zavede na cestu za více než padesáti učiteli - lidmi ze všech společenských vrstev - a dokonce ho přivede k intimnímu, ale přesto osvícenému setkání s prostitutkou jménem Vasumitrá, která je zároveň moudrou bódhisattvou. Sudhana zažije velkolepou kosmologickou vizi, perspektivu osvícených buddhů známou jako dharmadhátu. Nakonec Sudhana dosáhne vize bódhisattvy Samantabhadry a uvědomí si, že jeho vlastní přirozenost, přirozenost Samantabhadry, všech buddhů a všech ostatních existencí ve vesmíru jsou ve skutečnosti jedno a nekonečně se vzájemně prolínají. (Britannica)


garuda

páli: garuda/garula; tibetsky: khyung/mkha' lding; čínsky: ťia-lou-luo (jialouluo); japonsky: karura

V sanskrtu a páli mýtický "zlatokřídlý pták", jedna z osmi tříd nelidských bytostí (aštasena), které jsou často přítomny při Šákjamuniho kázáních. V tradiční indické mytologii byl garuda zlatokřídlý pták, který byl zbožštěním slunečního lesku; podobně jako fénix v západní mytologii tedy sloužil jako symbol ohně nebo plamene. Garudové sloužili jako Višnuovi jezdci a byli úhlavními nepřáteli nágů a hadů. Garudové prý byli fantasticky velcí, měli obrovské rozpětí křídel (některé texty uvádějí, že až 330 jodža) a na krku nosili buď drahokam plnící přání (čintámani), nebo talisman. Jeho křídla prý zdobily nádherné drahokamy a měl obrovský jícen, který mu umožňoval pomalu trávit obrovské množství potravy. Garudové jsou někdy v buddhistickém umění zobrazováni tak, že mají hlavu a křídla orla a tělo člověka. Příběhy z Džátak popisují garudy jako obrovské ptáky, mohutné jak velikostí, tak silou, kteří jsou schopni máváním křídel rozdělit oceán a vytvořit tak obrovský vítr známý jako garuda. Sanjuttanikája se zmiňuje o tom, že garudové hnízdí v lese hedvábníků a jejich hnízda jsou v nebezpečí, že je rozdrtí Sakkův vůz, když se řítí lesem. Garudové se živí pouze masem a jsou nepřáteli nágů, kteří jsou jejich hlavní potravou. V džátakách se říká, že garudové žijí na ostrově nága Seruma (nazývaném také jednoduše Nágadípa). Svým garudovým větrem dokáží zvednout do vzduchu tisíce sáhů dlouhé nágy a vyvrátit z kořenů banyány, kolem nichž se hadi ovíjejí. Kromě toho, že garudové mají impozantní sílu, jsou v džátakách popisováni také jako lidé s nadpřirozenými schopnostmi, jako například v džátakách o Sussondí, kde garudové využívají své zvláštní síly k tomu, aby uvrhli celé město do temnoty a unesli královnu Sussondí. Garudové byli dříve považováni za hněvivá stvoření, ale poté, co je Buddha obrátil, nyní chrání jeho učení. V materiálech hlavního proudu i mahájány se uvádí, že garudové vzdávají Buddhovi hold jako jedna ze skupiny osmi mýtických tříd nelidských bytostí (aštasena): V této skupině jsou zastoupeni: božstva (dévové), nágové, démoni (jakšové), nebeští hudebníci (gandharvové), polobozi (asurové), napůl lidští napůl koňští (nebo napůl ptačí) nebeští hudebníci (kinnara) a hadí duchové (mahorága). V buddhistické tantře jsou garudové Dharmapála a objevují se v parivára (družině) různých tantrických božstev jako společníci i jezdci. V tantrickém buddhismu existuje skupina známá jako paňčagaruda (khyung rigs lnga): garudové z rodu Buddhy, karma, ratna, vadžra a padma. (PDB)


gati

tibetsky: 'gro ba; čínsky: čchü (qu); japonsky: shu

V sanskrtu a páli "osud", "cíl" nebo "cesta", jedno z pěti nebo šesti míst v sansáře, kde dochází ke znovuzrození. Ve vzestupném pořadí tyto osudy obývají obyvatelé pekla (náraka), hladoví duchové (préta), zvířata (tirjak), lidé (manušja) a božstva (déva); někdy se mezi lidi a božstva přidávají polobozi (asura) jako šestá hranice. Všechny tyto osudy se nacházejí ve třech sférách existence (trilóka[dhátu]), které zahrnují celý náš vesmír. Na dně smyslové říše (kámadhátu) se nacházejí obyvatelé osmi horkých a studených pekel (náraka), z nichž nejnižší je nekonečné peklo (avíči). Ta se údajně nacházejí pod kontinentem Džambudvípa. Po této nejnešťastnější z existencí následují hladoví duchové, zvířata, lidé, polobozi a šest božstev smyslové říše, která žijí na hoře Suméru nebo na nebesích přímo nad ní. Vyšší úrovně božstev obývají dvě horní říše existence. Božstva brahmalóky, jejichž mysl je neustále pohroužena do jednoho ze čtyř meditativních pohroužení (dhján), obývají sedmnáct úrovní v jemnohmotné sféře (rúpadhátu). Božstva, která jsou tak éterická, že nepotřebují ani jemnohmotný základ, zaujímají čtyři úrovně v říši nehmotnosti (árúpjadhátu). Božstva v nehmotné říši jsou neustále pohroužena do beztvarých stavů transu a znovuzrození v nich je výsledkem zvládnutí jedné nebo všech nehmotných dhján (árúpjávačara dhjána). Spodní tři osudy, osudy obyvatel pekla, hladových duchů a zvířat, se označují jako tři zlé osudy (durgati); jsou to osudy, v nichž převládá utrpení kvůli minulému vykonávání především necudných činů. V různých úrovních božstev převládá štěstí, protože v minulosti byly vykonány především ctnostné skutky. Naproti tomu lidský osud je považován za ideálně vhodný pro náboženskou výchovu, protože je to jediná cesta, kde lze snadno zakusit jak utrpení, tak štěstí ve správné rovnováze (není opojen rozkoší ani zmítán bolestí), což umožňuje snadněji rozpoznat pravou povahu života jako pomíjivého (anitja), strastného (duhkha) a bez já (anátman). Některé školy v rámci těchto osudů předpokládají přechodný "mezistav" (antarábhava) bytí mezi minulým a budoucím životem. Viz také dašadhátu. (PDB)


gecchul 

(dge-cchul)

V Tibetu mladší mnich, který přijal první sliby, novic.


gegän 

(dge-rgan)

V Tibetu učitel; v klášteře hlavní dozorce nad dodržováním mnišské disciplíny.


gelong 

(dge-slong)

Dosl. "ctnostný žebrák", označení mnicha v Tibetu, který prošel s úspěchem veškerým klášterním školením a zavázal se celibátem


Gelugpa 

[Dge-lugs-pa], tibetsky, dosl.: "škola ctnostného chování"; poslední ze čtyř hlavních škol tibetského buddhis­mu, založená Congkhapou. Vycházejíc z duchovních tradic školy Kadampa, při­kládá tato škola zvláštní význam dodržo­vání mnišských pravidel (vinaja) a dů­kladnému studiu autoritativních textů. Rozhodující při tom je především literatu­ra ke "stupňům cesty" (lamrim), jakož i systematické práce o různých buddhistických naukových směrech (siddhánta). Se za­vedením instituce dalajlamů zajistila si škola Gelugpa od 17. století politické vedení v zemi.

Učení gelugpovců se zakládá na spisech Congkhapy a obou jeho hlavních žáků, Gjalcchab Darma Rinčhena [Rgjal-cchab- dar-ma-rin-čhen] (1364-1432) a Khädub Geleg Palzangpa [Mkhas-grub-dge-legs-dpal- bzang-po] (1385-1438). Poté, co se mu zjevil Maňdžušrí, zformuloval Congkhapa v rozsáhlých komentářích názor na mádhjamaku, který se stal pro jeho řád závazným. V jím sepsaných meditačních příručkách je do všech podrobností vylíče­no, jak k takovému názoru dospět. Vedle základních úvah o nepostačitelnosti kolo­běhu existence (sansára) se především předpokládá vytvoření osvícené mysli (bódhičitta). Teprve pak je možno získat vhled do pravé skutečnosti jevů (šúnjatá).

Vlastní duchovní cvičení spočívá v do­sahování usebrání (samádhi). Congkha­pa ve svých spisech zdůrazňoval, že toho cíle lze dosáhnout skrze diferencované na­lézání rovnováhy mezi "klidným prodlé­váním" (šamatha) a "specifickým vnorem" (vipašjaná). Rovněž v učení tanter spatřuje škola Gelugpa speciální techniku k dosahování této rovnováhy. (LVM)


Gendžó kóan 

[Genjó-kóan]. Japonsky dosl.: "Osvícení se dostavuje každý den" či "Každý den je osvícením"; spis japonského zeno­vého mistra Dógena Zendžiho, který se stal jednou kapitolou jeho Šóbó genzó. Tento text, v němž se jedná o vztah cviče­ní (zazen) a osvícení, patří k nejdůleži­tějším spisům školy Sótó v Japonsku. (LVM)


genkan

Japonsky dosl.: "brána tajemství". Vstup, vchod; vstoupení do buddhismu, nástup na cestu k osvícení, jak ji ukazují různé buddhistické školy a způsoby.


gjó-džú-za-ga 

Japonsky dost: "stoje-jda-sedě-leže"; výraz, který vyjadřuje, že zenové cvičení je třeba pro­vozovat nepřetržitě během každého koná­ní denního života. Gjó-džú-za-ga znamená nedělitelnou pozornost, s níž má ten, kdo praktikuje zen, vykonávat každou činnost. Jak základní význam má cvičení pozor­nosti v zenu, jasně ukazuje následující zná­má anekdota ze života velkého japonského zeno­vého mistra Ikkjú Sódžuna:

Jednoho dne se zeptal jeden člověk z li­du zenového mistra Ikkjúa:

"Mistře, můžete mi prosím napsat něko­lik základních pravidel nejvyšší moudros­ti?"

Ikkjú ihned vzal štětec a napsal: Pozor­nost.

"To je vše?" zeptal se muž. "Nechcete k tomu nic dodat?"

Nato Ikkjú napsal dvakrát za sebou: Pozornost, pozornost.

"Teď", mínil muž značně podrážděně, "nevidím opravdu nic moc hlubokého či duchovního v tom, co jste právě napsal."

Nato Ikkjú napsal to samé slovo třikrát za sebou: Pozornost, pozornost, pozor­nost.

Napůl rozhněván chtěl ten muž vědět: "Co vůbec znamená to slovo pozornost?"

A Ikkjú mírně odpověděl: "Pozornost znamená pozornost."


gjulü

[sgju-lus]. Tibetsky, dosl.: "iluzivní tě­lo"; ve vadžrajáně představa jemnohmotného těla, existujícího za pěti bytost­ními složkami (skandha), které je v nich však zároveň uloženo. Jako součást učení Náro-čhödug a jiných tantrických tradic se pod tímto pojmem především rozumí určitá meditační technika, s jejíž pomocí se obyčejné tělo očišťuje do stavu buddhovství. (LVM)


gönpa 

(dgon-pa)

V Tibetu společné obydlí mnichů, resp. mnišek; klášter.


guhja

Páli: gujha 

1."Tajemství" těla, řeči a mysli, totiž tří nástrojů konání činů (karman, kamma), které nesou zákonité plody (phala). Píše se často: "Co člověk vykoná svým tělem, řečí a myslí, to je jeho, to si bere s sebou i po smrti a to ho provází a nikdy neopustí." 

2. "Tajné", ezoterické učení pro zasvěcence. 


Guhjagarbhatantra

tibetsky: Gsang ba'i snying po'i rgyud

V sanskrtu "Tantra tajné podstaty", ústřední text sekty Ňingma (rnying ma) tibetského buddhismu a tradice Dzogčhen (rdzogs chen). Tantra je považována za vyjádření osvíceného záměru prvotního dharmakáji, buddhy Samantabhadry. Jedná se o dílo indického původu, které se objevilo přibližně v polovině 8. století, pravděpodobně po Guhjasamádžatantře. Není jasné, zda byl text nazván Guhjagarbha v době svého vzniku, nebo zda byl tento název přidán později. V dunhuangských dokumentech se obvykle označuje jako Májádžálatantra. Rukopis z konce desátého století se nazývá Guhjagarbhatantra. Pozdější tibetská tradice označuje Guhjagarbhu za kořenovou tantru třídy mahájóga a zároveň za hlavní tantru cyklu májádžála tantry, skupiny osmnácti mahájóga tanter. Guhjagarbha měla obzvlášť velký vliv v Tibetu na konci osmého a na počátku devátého století, kdy byla hlavní inspirací pro rané hnutí Dzogčhenu. Její Májádžála mandala o sto božstvech (čtyřicet dva mírumilovných a padesát osm hněvivých) byla hojně využívána.

Tantra existuje ve třech různých verzích: ve dvaadvaceti, čtyřiceti šesti a osmdesáti dvou kapitolách. Kratší verze je považována za základní tantru a je předmětem většiny komentářů. (PDB)


Guhjasamádžatantra

tibetsky: Gsang ba 'dus pa'i rgyud; čínsky: Yiqie rulai jingang sanye zuishang mimi dajiaowang jing; japonsky: Issainyorai kongōsangōsaijōhimitsu daikyōōgyō

V sanskrtu "Tantra tajného shromáždění"; v Tibetu označovaná jako "král tanter" (rgyud kyi rgyal po), patří k nejdůležitějším z těch, které se později začaly nazývat anuttarajógatantra neboli nejvyšší jógové tantry. Je také klasifikována jako "otcovská tantra" (pitrtantra). Text byl pravděpodobně sepsán někdy mezi lety 750 a 850 n. l. Skládá se z osmnácti kapitol, z nichž poslední je dodatkem, označovaným jako uttaratantra. Guhjasamádža je jednou z prvních tanter, která představuje otevřeně antinomistické praktiky, zejména sexuální povahy, a také praktiky požívání nečistých látek. Text začíná překvapivým ztvárněním úvodního verše buddhistické sútry, když se v něm říká: "Tak jsem slyšel. Kdysi Bhagaván přebýval ve vagínách žen, které jsou vadžrovou podstatou těla, řeči a mysli všech tathágatů". Takové pasáže vedly k rozvoji důmyslných hermeneutických systémů pro výklad tantry s cílem odhalit její skrytý význam.

K významným indickým komentářům této tantry patří Paňčakrama připisovaná Nágárdžunovi, Čarjámelápapapradípa připisovaná Árjádevovi a Pradípoddjotana připisovaná Čandrakírti. V mandale spojené s tradicí Árja komentářů (odvozených od Nágárdžuny) je třicet dva božstev. Ústředním božstvem mandaly je Guhjasamádža, projev Akšóbhji, obklopený Vairóčanou na východě, Ratnasambhavou (neboli Ratnakétu) na jihu, Amitábhou na západě a Amóghasiddhi na severu, přičemž každý z nich je v sexuálním svazku s chotí. Ústřední božstvo má modrou barvu, tři tváře a šest paží. Sedí v pozici sexuálního spojení a objímá svou choť Sparšavadžru. Dále je zde deset "hněvivých králů" (krodharádža), osm bódhisattvů a čtyři bohyně. Stejně jako ostatní tantry této třídy, i sádhana Guhjasamádža předkládá praxi stádia vzniku (utpattikrama) a stádia dokončení (nišpannakrama) s doprovodnými sexuálními jógami k dosažení iluzorního těla (májákája).

Text byl přeložen do čínštiny Dánapálou kolem roku 1002, ale neměl zvláštní vliv na východoasijský buddhismus, kde jeho explicitní sexuální jazyk urážel prudérnější konfuciánské cítění. Do tibetštiny jej v jedenáctém století přeložili Rinčhen Zangpo (rin chen bzang po) a Šraddhákaravarman. V Tibetu měla tantra velký vliv a svým významem se řadila po bok Hévadžratantry, Čakrasanvaratantry a Kálačakratantry. (PDB)


guru

tibetsky: bla ma; čínsky: š' (shi); japonsky: shi

V sanskrtu doslova "vážený", odtud "ctihodný", a tedy "náboženský průvodce nebo učitel". V hlavním proudu buddhismu upádhjája (preceptor začínajícího mnicha) přebírá roli gurua; říká se, že preceptor a žák jsou jako otec a syn; preceptor učí žáka a dává mu své roucho a misku na almužnu. V literatuře mahájánových súter je zvýšený význam gurua patrný v příběhu o Sadápraruditovi a jeho učiteli Dharmodgatovi, od něhož se snaží naučit Pradžňápáramitá, a v části Gandavjúha v Avatansakasútra, která vypráví o Sudhanově duchovní cestě za osvícením prostřednictvím řady padesáti tří duchovních učitelů (kaljánamitra, což je často synonymum pro slovo guru).

V tantrickém buddhismu má guru zásadní význam: prvním ze samaja (tantrických slibů) je nepohrdat svým guruem, který je považován za rovného všem Tathágatům. Gurupaňčášiká ("Padesát veršů o guruovi") vysvětluje, jak se mají studenti v přítomnosti tantrického gurua správně chovat. V tibetském buddhismu je rituální uctívání gurua nesmírně důležité, což je podpořeno učením, že pouze prostřednictvím svého gurua člověk slyší Buddhovo učení; neboť pouze tehdy, když buddhové na sebe vezmou podobu osobního gurua, mohou studentům předávat spásné učení. Rituální uctívání gurua (viz ganačakra) v podobě celého buddhistického panteonu (tshogs zhing) je společné všem tibetským sektám. (PDB)



Vytvořte si webové stránky zdarma!