G


gandharva / gandhabba

  1. Termín pro předpokládaný faktor znovuzrození zmíněný v raném buddhistickém kánonu. V raném buddhismu je považován za karmický kauzativní aspekt znovuzrození. Ve vadžrajánovém buddhismu je však považován za dočasnou přechodnou bytost, která existuje v přechodném období mezi životy, a jako taková působí jako most mezi starou vtělenou bytostí a novou vtělenou bytostí. V Abhidharmakošabhasja (Pokladnice Abhidharmy), je slavným buddhistickým učitelem pátého století Vasubandhuem, gandharva popsán(o) jako velmi jemné mentální tělo, které existuje čtyřicet devět dní mezi smrtí a znovuzrozením a živí se vůněmi , a proto má jeho označení doslovný význam: "ten, co jí (arvati) vůně (gandham) nebo jedlík vůně". Říká se, že tuto přechodnou bytost přitahuje nový život v souladu s komplexem Oidipa a Elektry. V Mahatanhasankhaja suttě z Madždžhima nikáji Buddha vysvětluje mnichům, že embryo se vyvíjí, když jsou splněny tři podmínky: žena musí být ve správném okamžiku svého menstruačního cyklu, musí mít pohlavní styk s mužem, a gandhabba musí být přítomen. Podle komentáře k této suttě se použití slova gandhabba nevztahuje na nebeského dévu, ale na bytost, která se díky své karmě může narodit. Je to stav vnímající bytosti mezi znovuzrozeními.
  2. Nižší mužské božstvo, obvykle plnící funkci nebeského hudebníka (ženský protějšek: apsaras). (Werner) - Nebeský gandharva védského náboženství je božstvo, které poznalo a sděluje tajemství nebes a božské pravdy. Je personifikací sluneční záře. Jeho úkolem je připravovat bohům nebeský nápoj ze sómy. Podle pozdějších představ jsou gandharvové polobožské bytosti, pěvci a hudebníci, kteří se účastní hostin a slavností bohů. Takto je zná i buddhismus. (LVM).


Gandavjúha sútra

Mahájánová buddhistická sútra, která tvoří závěr rozsáhlejšího textu, Avatamsaka sútry. Avatamsaka sútra byla pravděpodobně sepsána v sanskrtu ve 4. století a do čínštiny ji poprvé přeložil mnich Bódhibhadra ve druhém desetiletí 5. století. Avatamsaka popisuje vesmír, jak jej vidí a prožívají osvícení buddhové a bódhisattvové, a také různé stupně postupu bódhisattvy na cestě k osvícení. Kromě významného postavení v rámci Avatamsaky se výjevy z Gandavjúhy spolu s výjevy z dalších buddhistických textů, jako je Divjávadána a Lalitavistara, nacházejí mezi basreliéfy velké buddhistické památky na Jávě, Borobuduru.

V Gandavjúha sútře mladý poutník jménem Sudhana začíná hledat nejvyšší osvícení, které ho zavede na cestu za více než padesáti učiteli - lidmi ze všech společenských vrstev - a dokonce ho přivede k intimnímu, ale přesto osvícenému setkání s prostitutkou jménem Vasumitrá, která je zároveň moudrou bódhisattvou. Sudhana zažije velkolepou kosmologickou vizi, perspektivu osvícených buddhů známou jako dharmadhátu. Nakonec Sudhana dosáhne vize bódhisattvy Samantabhadry a uvědomí si, že jeho vlastní přirozenost, přirozenost Samantabhadry, všech buddhů a všech ostatních existencí ve vesmíru jsou ve skutečnosti jedno a nekonečně se vzájemně prolínají. (Britannica)


gati

Dosl.: "způsob existen­ce"; označuje rozličné formy bytí, v nichž dochází ke znovuzrození a které vytvářejí sansáru. Rozeznáváme tři "dobré" či "vyšší", jakož i tři "špatné" anebo "nižší" způsoby existence. K "dobrým" se řadí li­dé, bozi (déva) a asurové; ke "špatným" zvířata, hladoví duchové (préta) a oby­vatelé pekel (naraka). Dějištěm těchto šesti forem bytí jsou tři světy či sféry (trilóka).

Patří k nim svět žádosti, kde se pohybu­je šest nejnižších tříd bohů, lidé a zvířata; svět žádostiprosté tělesnosti či "čisté formy" se 17 druhy bohů a svět netělesnosti či beztvarosti se čtyřmi třídami dévů. Me­zi jednotlivými formami bytí není zásadní, nýbrž jen karmicky odstupňovaný rozdíl. V žádné není život bez hranic. Vysvoboze­ní ostatně lze dosáhnout jen jako člověk, a proto buddhismus si lidského způsobu existence cení výše nežli božského a v této souvislosti hovoří o "vzácném lidském tě­le". Vtělení v lidské podobě se pokládá za řídkou šanci vyváznout z koloběhu sansáry a je tedy výzvou a povinností této šance využít a usilovat o vysvobození. (LVM)


Gelugpa 

[Dge-lugs-pa], tibetsky, dosl.: "škola ctnostného chování"; poslední ze čtyř hlavních škol tibetského buddhis­mu, založená Congkhapou. Vycházejíc z duchovních tradic školy Kadampa, při­kládá tato škola zvláštní význam dodržo­vání mnišských pravidel (vinaja) a dů­kladnému studiu autoritativních textů. Rozhodující při tom je především literatu­ra ke "stupňům cesty" (lamrim), jakož i systematické práce o různých buddhistických naukových směrech (siddhánta). Se za­vedením instituce dalajlamů zajistila si škola Gelugpa od 17. století politické vedení v zemi.

Učení gelugpovců se zakládá na spisech Congkhapy a obou jeho hlavních žáků, Gjalcchab Darma Rinčhena [Rgjal-cchab- dar-ma-rin-čhen] (1364-1432) a Khädub Geleg Palzangpa [Mkhas-grub-dge-legs-dpal- bzang-po] (1385-1438). Poté, co se mu zjevil Maňdžušrí, zformuloval Congkhapa v rozsáhlých komentářích názor na mádhjamaku, který se stal pro jeho řád závazným. V jím sepsaných meditačních příručkách je do všech podrobností vylíče­no, jak k takovému názoru dospět. Vedle základních úvah o nepostačitelnosti kolo­běhu existence (sansára) se především předpokládá vytvoření osvícené mysli (bódhičitta). Teprve pak je možno získat vhled do pravé skutečnosti jevů (šúnjatá).

Vlastní duchovní cvičení spočívá v do­sahování usebrání (samádhi). Congkha­pa ve svých spisech zdůrazňoval, že toho cíle lze dosáhnout skrze diferencované na­lézání rovnováhy mezi "klidným prodlé­váním" (šamatha) a "specifickým vnorem" (vipašjaná). Rovněž v učení tanter spatřuje škola Gelugpa speciální techniku k dosahování této rovnováhy. (LVM)


Gendžó kóan 

[Genjó-kóan]. Japonsky dosl.: "Osvícení se dostavuje každý den" či "Každý den je osvícením"; spis japonského zeno­vého mistra Dógena Zendžiho, který se stal jednou kapitolou jeho Šóbó genzó. Tento text, v němž se jedná o vztah cviče­ní (zazen) a osvícení, patří k nejdůleži­tějším spisům školy Sótó v Japonsku. (LVM)


genkan

Japonsky dosl.: "brána tajemství". Vstup, vchod; vstoupení do buddhismu, nástup na cestu k osvícení, jak ji ukazují různé buddhistické školy a způsoby.


gjó-džú-za-ga 

Japonsky dost: "stoje-jda-sedě-leže"; výraz, který vyjadřuje, že zenové cvičení je třeba pro­vozovat nepřetržitě během každého koná­ní denního života. Gjó-džú-za-ga znamená nedělitelnou pozornost, s níž má ten, kdo praktikuje zen, vykonávat každou činnost. Jak základní význam má cvičení pozor­nosti v zenu, jasně ukazuje následující zná­má anekdota ze života velkého japonského zeno­vého mistra Ikkjú Sódžuna:

Jednoho dne se zeptal jeden člověk z li­du zenového mistra Ikkjúa:

"Mistře, můžete mi prosím napsat něko­lik základních pravidel nejvyšší moudros­ti?"

Ikkjú ihned vzal štětec a napsal: Pozor­nost.

"To je vše?" zeptal se muž. "Nechcete k tomu nic dodat?"

Nato Ikkjú napsal dvakrát za sebou: Pozornost, pozornost.

"Teď", mínil muž značně podrážděně, "nevidím opravdu nic moc hlubokého či duchovního v tom, co jste právě napsal."

Nato Ikkjú napsal to samé slovo třikrát za sebou: Pozornost, pozornost, pozor­nost.

Napůl rozhněván chtěl ten muž vědět: "Co vůbec znamená to slovo pozornost?"

A Ikkjú mírně odpověděl: "Pozornost znamená pozornost."


gjulü

[sgju-lus]. Tibetsky, dosl.: "iluzivní tě­lo"; ve vadžrajáně představa jemnohmotného těla, existujícího za pěti bytost­ními složkami (skandha), které je v nich však zároveň uloženo. Jako součást učení Náro-čhödug a jiných tantrických tradic se pod tímto pojmem především rozumí určitá meditační technika, s jejíž pomocí se obyčejné tělo očišťuje do stavu buddhovství. (LVM)


guhja

Páli: gujha 

1."Tajemství" těla, řeči a mysli, totiž tří nástrojů konání činů (karman, kamma), které nesou zákonité plody (phala). Píše se často: "Co člověk vykoná svým tělem, řečí a myslí, to je jeho, to si bere s sebou i po smrti a to ho provází a nikdy neopustí." 

2. "Tajné", ezoterické učení pro zasvěcence.