Jak Tibeťané čelí smrti

Lama A. YONGDEN[1]

Pokud vím, lidé na Západě přikládají smrti mnohem větší význam než Tibeťané. To je pravděpodobně způsobeno křesťanskou vírou, která je ovlivnila, i když se ke křesťanství ve skutečnosti nehlásí.

Křesťanská dogmata představují smrt jako událost, která se u každého z nás vyskytne pouze jednou a která neodvolatelně určuje náš osud - blaženost nebo utrpení - na věčnost. Je jisté, že v tomto světle nabývá smrt mimořádné vážnosti.

V Tibetu je to jinak. Všichni tam věří ve věčnost života, který pokračuje v různých podobách, v neustále se obnovujících proměnách. Tibeťané proto považují smrt za často se opakující událost, kterou mohou ukončit pouze buddhové a arhati. Neexistuje vesničan, který by nebyl přesvědčen, že milionkrát zemřel a znovu se narodil a že bude umírat a znovu se rodit po nesčetná staletí, dokud nebude schopen uniknout z "kruhu" a nedosáhne duchovního osvícení.

Událost, která se tak často opakuje, zjevně ztrácí na významu. Dalo by se říci, že se z toho stává téměř zvyk.

V mé zemi se nezřídka setkáváme se starými lidmi, kteří si přejí zemřít ne proto, že by je tížily nemoci nebo byli jinak zvlášť nešťastní, ale jen proto, že se cítí staří a že nastal čas, aby ukončili svou dosavadní existenci.

Znám také lidi, kteří spontánně viděli někdy ve snu, jindy v jedné z těch vizí, které jsou u Tibeťanů časté, určité místo, které jim jinak bylo neznámé. Jeho obraz se jim pak často zjevoval, aniž by se ho snažili vyvolat. Došli k závěru, že to je místo, kam půjdou po své smrti.

V Tibetu se také stává, že muži nebo ženy zůstávají několik dní nebo i mnohem déle zcela bezcitní a podobní mrtvolám. Když se jim vrátí smysly, vyprávějí o zvláštních cestách, které podnikli. Někdy říkají, že byli ve vzdálených zemích a někdy v oblastech, které jsou obecně považovány za nepřístupné žijícím lidem, jako jsou různé ráje, různé očistce, sídla některých bohů atd. Tyto lidi nazýváme deslog (psáno tibetsky hdes log), což znamená: "navrátil se ze záhrobí" nebo "vrátil se poté, co odešel (odešla)".

K podobnému případu došlo ve vesnici nedaleko bydliště jednoho z mých rodičů, když jsem byl ještě dítě.

Vypadalo to, že muž náhle zemřel, ale protože v části jeho těla poblíž srdce přetrvávalo určité teplo, rodina se neodvážila přistoupit ke kremaci. Více než dva měsíce ležel bez hnutí na lůžku, kde byl uložen. Jen téměř neznatelné teplo v oblasti srdce a skutečnost, že se tělo nerozkládalo, ukazovaly, že není skutečně mrtvý.

Jednoho dne se muž probral a vyprávěl o svém putování. Řeknu zde jen pár slov o pocitech, které podle svých slov zažil.

Začal tím, že přestal používat své smysly, přestal vidět, přestal slyšet. Pak zažil šok, který nebyl příliš bolestivý, a tím byla smrt.

Ocitl se mimo své tělo, dokonale šťastný, lehký a mladistvý. Nyní mohl dělat mnoho věcí, které byly za jeho života nemožné. Kamkoli si přál jít, okamžitě se tam přenesl s nesmírně jemným tělem, které získal.

Jen jedna věc mu vadila, ba dokonce ho rozčilovala. Bylo to bělavé vlákno připevněné k jeho tělu, do něhož se zamotával nebo které ho občas zadrželo. Nejraději by se ho zbavil tím, že by ho uřízl, ale to nemohl, to bylo to jediné, co nemohl udělat.

Myslel si, že je skutečně mrtvý, a přemýšlel o svém novém stavu a říkal si: "Tak o tomhle je posmrtný život. A jeho stav vypadal docela příjemně.

Většinou se deslog-ové dostávají do tohoto transu nedobrovolně, ale jsou i tací, kteří se z něj dokážou dostat podle své vůle.

**

Mágové znají postupy, kterými mohou při opuštění svého těla vstoupit do jiného těla nebo vytvořit jakéhosi ducha, do kterého se přenesou. Někteří z nich jsou prý schopni jemně měnit a znovu skládat svou pevnou formu na jiném místě.

Někdy se stává, že lidé, kteří tvrdí, že se vydali na určitá vzdálená nebo běžným cestovatelům nepřístupná místa, přivezou zpět předměty, které v regionu, kde žijí, nelze nalézt, přestože jejich "nepřítomnost" v něm trvala jen několik hodin, tedy příliš krátkou dobu na to, aby se vydali na dlouhou cestu běžnými prostředky.

Nakonec bych řekl, že o některých tibetských osobnostech se říká, že nezemřely, ale vstoupily do jiného světa živé. Patří mezi ně Padmasambhava (osmé století), král Gesar z Lingu (přibližně ve stejné době), lama Marpa (jedenácté století), Milaräpův oblíbený žák Räčhungpa (dvanácté století) a další, včetně současníka, svatého lámy Džigateho.

Tibeťané, kteří pevně věří v realizaci si všech těchto zajímavých skutečností, nepociťují mrtvé tak vzdálené, tak ztracené, jak se jeví lidem ze Západu, dokonce i těm nejnábožnějším z nich. Ráj a očistec, jak jsem již naznačil, nepovažují lámaisté nutně za místa mimo naši zemi. Myslí si, že je nevnímá pouze ten, kdo nezískal a necvičí "duchovní oko" nebo "plnější vidění".

**

Skutečnost, že se Tibeťané obecně bojí smrti méně než lidé ze Západu, nebo přesněji řečeno, že jí přikládají menší význam, neznamená, že ji vyhledávají nebo že ji většina z nich vítá.

Častým přáním v Tibetu je: "Ať žiješ dlouho", a skutečně se zdá, že dlouhý život je pro všechny velmi žádoucí.

Vždyť víra jakéhokoli druhu nikdy nepřináší takovou jistotu, jaká vyplývá z prokázaných faktů. Ti, kdo se k nim hlásí, mohou prohlašovat sebevětší a nejvášnivější prohlášení o svém naprostém přesvědčení; jejich vnitřní pocity, které se projevují jejich činy, je vždy více či méně popírají.

Člověk skutečně věří jen tomu, k čemu se sám přiblížil a o čem uvažoval. Naši kontemplativní lamové neučí své žáky žádnou doktrínu. Seznamují je s metodami, kterými člověk nejprve rozvíjí citlivost svých orgánů vnímání a poté získává nové, umožňující ještě rozsáhlejší zkoumání.

Smrt se pak objeví v novém světle. To, co nám připadá jako živý člověk redukovaný na nečinnou mrtvolu, tibetští mystičtí mistři takto nevnímají. Podobně "živé", které považujeme za osobu, za jednotku, vnímají jako vír atomů, z nichž každý je sám o sobě podobným vírem.

Lidé na Západě mají představu pouze o jednom "vědomí", o "já", které je podle nich nedělitelné. Tibetští kontemplativci se cítí být skupinou "vědomí" a každé z nich, ačkoli je spřízněno s ostatními "vědomími", která jsou momentálně spojena ve skupině, má přesto svůj vlastní život a paměť své zvláštní filiace.

Pokud se jedno z těchto "vědomí" oddělí od ostatních, pokud zemře, řekl bych, že - ačkoli termín smrt je pro naše mudrce nesmyslný - jeho zánik nemusí nutně znamenat smrt "vědomí", s nimiž bylo spojeno.

Musím se omezit, tento článek je poměrně dlouhý. Navíc si netroufám věřit, že jsem schopen zcela jasně a úplně vysvětlit pocity, které fenomén zvaný "smrt" probouzí v myslích tibetské duchovní elity.

Oni sami, tito velcí myslitelé, mají ve zvyku citovat tuto větu z Pradžňápáramity na podobná témata:

Chci mluvit, ale slova mi chybí.

[1] Tento text zřejmě napsala Alexandra David Neelová, i když byla inspirována svým adoptivním synem.