Hakuin Zendži - Zenová nemoc

Hakuin Zendži (1689-1769) popisuje "zenovou nemoc", kterou onemocněl ve svých dvaceti letech, a metody, které se naučil od poustevníka Hakuju v horách u Kjóta a které mu umožnily nemoc vyléčit.

V den, kdy jsem se poprvé rozhodl k zenové praxi, jsem se zavázal, že seberu veškerou víru a odvahu, kterou mám, a s pevným odhodláním se budu věnovat Buddhově cestě. Začal jsem se věnovat přísné askezi, v níž jsem pokračoval několik let a neúnavně jsem na sobě pracoval.

Jednou v noci se všechno náhle rozplynulo a já jsem překročil práh osvícení. Všechny pochybnosti a nejistoty, které mě celé ty roky tížily, najednou zmizely, kořeny i všechno ostatní - jako roztátý led. Hluboce zakořeněná karma, která mě po nekonečné kalpy poutala ke koloběhu zrození a smrti, zmizela jako pěna na vodě.

Je to pravda, pomyslel jsem si: Cesta není daleko od člověka. Ty příběhy o tom, že starověkým mistrům trvalo dvacet nebo dokonce třicet let, než jí dosáhli - to si musel někdo vymyslet. Několik následujících měsíců jsem tančil na vzduchu, mával rukama a podupával nohama v jakémsi bezduchém vytržení.

Když jsem však později začal přemýšlet o svém každodenním chování, viděl jsem, že oba aspekty mého života - aktivní a meditativní - jsou zcela nevyvážené. Ať jsem dělal cokoli, nikdy jsem se necítil svobodný nebo zcela uvolněný. Uvědomil jsem si, že budu muset znovu probudit nebojácné odhodlání a znovu se vrhnout životem i duší do boje s dharmou. S pevně zaťatými zuby a očima upřenýma přímo před sebe jsem se začal cele věnovat své praxi a zcela jsem se zřekl jídla a spánku.

Než uplynul měsíc, začal mi srdeční oheň stoupat vzhůru proti přirozenému směru a v plicích se mi vysušily základní tekutiny[1]. Moje nohy a chodidla byly stále ledové: připadalo mi, jako by byly ponořené ve vaničkách se sněhem. V uších mi neustále hučelo, jako bych kráčel vedle rozbouřeného horského potoka. Začal jsem být abnormálně slabý a bázlivý, krčil jsem se a bál se všeho, co jsem dělal. Cítil jsem se naprosto vyčerpaný, fyzicky i psychicky vyčerpaný. Podivné vize se mi zjevovaly jak během bdění, tak během spánku. Podpaží jsem měl stále mokré potem. Oči mi neustále slzely. Cestoval jsem široko daleko, navštěvoval moudré zenové učitele, vyhledával známé lékaře. Žádný z léků, které mi nabízeli, mi však nepřinesl úlevu.

Mistr Hakuju

Pak jsem náhodou potkal někoho, kdo mi vyprávěl o poustevníkovi jménem Mistr Hakuju, který žil v jeskyni vysoko v horách v kjótské čtvrti Širakava. Bylo mu prý tři sta sedmdesát let. Jeho jeskynní příbytek byl vzdálen dvě nebo tři míle od jakéhokoli lidského obydlí. Nerad viděl lidi, a kdykoli se k němu někdo přiblížil, utekl a schoval se. Od pohledu bylo těžké říct, zda je to muž velké moudrosti, nebo jen blázen, ale lidé v okolních vesnicích ho uctívali jako mudrce. Povídalo se, že byl učitelem Išikavy Džózana[2] a že se dobře vyzná v astrologii a je hluboce vzdělaný i v lékařském umění. Lidé, kteří se na něj obrátili a požádali ho o výuku vhodným způsobem a při dodržení slušnosti, byli při vzácných příležitostech známi tím, že z něj vyloudili jednu nebo dvě záhadné poznámky. Po odchodu a hlubším zamyšlení nad těmito slovy lidé obvykle zjistili, že jsou velmi přínosné.

V polovině prvního měsíce sedmého roku éry Hoei [1710] jsem si vzal cestovní batoh, tiše vyklouzl z chrámu ve východním Mino, kde jsem bydlel, a zamířil do Kjóta. Když jsem dorazil do hlavního města, zamířil jsem na sever, překročil kopce v Černém údolí [Kurodani] a zamířil do malé vesničky u Bílé řeky [Širakawa]. V čajovně jsem si odložil batoh a šel se vyptat na jeskyni mistra Hakuju. Jeden z vesničanů ukázal směrem k tenkému vláknu zurčící vody vysoko v kopcích.

Podle šumění vody jsem se vydal do hor a pokračoval dál, dokud jsem nedošel k potoku. Šel jsem podél břehu asi další míli[3], dokud se potok i stezka nezastavily. Nebylo tam ani stopy po dřevorubcích, kteří by mi ukázali cestu. V tu chvíli jsem úplně ztratil orientaci a nebyl jsem schopen udělat další krok. Nevěděl jsem, co mám dělat, a tak jsem si sedl na nedalekou skálu, zavřel oči, položil dlaně před sebe do gassho[4] a začal zpívat sútru. Najednou jsem jako mávnutím kouzelného proutku zaslechl v dálce slabé zvuky, jak někdo seká do stromu. Poté, co jsem se prodral hlouběji mezi stromy směrem ke zvuku, jsem spatřil dřevorubce. Podíval jsem se do dáli na vzdálené místo mezi vířícími mraky a mlhou na hřebeni hor. Rozpoznal jsem jen malou nažloutlou skvrnu, ne větší než čtvereční palec, která se objevovala a mizela ve vířících horských parách. Vysvětlili mi, že je to žaluzie upletená z rákosí, která visí nad vchodem do jeskyně mistra Hakuju. Zavázal jsem si spodní část hábitu do šerpy a vydal se na poslední výstup k Hakujuovu příbytku. Lezl jsem po rozeklaných skalách, prodíral se těžkými liánami a ulpívajícím podrostem, sníh a mráz se mi zakusovaly do slaměných sandálů, vlhké mraky mi sedali na hábit. Bylo to velmi namáhavé, a než jsem došel na místo, kde jsem viděl žaluzii, byl jsem celý pokrytý hustým, mastným potem.

Nyní jsem stál u vchodu do jeskyně. Byl z ní výhled nepřekonatelné krásy, zcela nad běžným prachem světa. Srdce se mi chvělo obavami, naskakovala mi husí kůže, na chvíli jsem se opřel o skálu a odpočítal několik set dechů.

Poté, co jsem ze sebe setřásl špínu a prach a urovnal si hábit, abych vypadal upraveně, jsem se sklonil, váhavě odhrnul žaluzii a nahlédl do jeskyně. Ve tmě jsem rozeznal postavu mistra Hakuju. Seděl naprosto vzpřímeně, oči měl zavřené. Nádherná hlava, černé vlasy protkané bílými pramínky mu sahaly až nad kolena. Měl jemnou, mladistvou pleť, ruměnou jako čínské datle. Seděl na měkké rohoži z travin a na sobě měl velký plášť z hrubě tkané látky. Vnitřek jeskyně byl malý, ne větší než pět stop čtverečních, a kromě malého psacího stolu v něm nebylo ani stopy po předmětech denní potřeby nebo jiném vybavení jakéhokoli druhu. Na vrcholu stolu jsem viděl tři svitky písma - Učení o smyslu, Lao-c' a Diamantovou sútru[5].

Co nejzdvořileji jsem se představil, podrobně vysvětlil příznaky a příčiny své nemoci a požádal mistra o pomoc.

Léčba

Po chvíli Hakuju otevřel oči a pořádně si mě prohlédl. Pak pomalu a rozvážně promluvil a vysvětlil, že je jen neužitečný, opotřebovaný stařec - "víc mrtvý než živý". Žil mezi těmito horami a živil se ořechy a divokým horským ovocem, které se mu podařilo nasbírat. Noci trávil společně s horskými jeleny a dalšími divokými zvířaty. Tvrdil, že o ničem jiném vůbec neví, a říkal, že je mu velmi trapné, že se tak významný buddhistický kněz vydal na dlouhou cestu výslovně proto, aby ho navštívil.

Ale já jsem vytrval a opakovaně ho prosil o pomoc. Nakonec ke mně natáhl ruku a lehkým, téměř nenuceným gestem mě chytil za ruku. Přistoupil k vyšetření mých pěti tělesných orgánů a změřil mi puls na devíti životně důležitých bodech. Všiml jsem si, že jeho nehty jsou dlouhé téměř jeden palec.

Svraštil čelo a s hlasem podbarveným lítostí řekl: "Nedá se nic moc dělat. Vyvinula se u vás vážná nemoc. Tím, že jste na sebe příliš tlačil, zapomněl jste na základní pravidlo náboženské výchovy. Trpíte meditační nemocí, kterou je nesmírně obtížné vyléčit lékařskými prostředky. Pokusíte-li se ji léčit pomocí akupunktury, moxování nebo léků, zjistíte, že nemají žádný účinek - ani kdyby je podával Pchien Čchiao, Tschan Kung a Chua Tchuo[6]. K tomuto těžkému stavu jste dospěl v důsledku meditace. Nikdy se vám nevrátí zdraví, pokud nebudete schopen zvládnout techniky introspektivní meditace. Přesně jak říká staré přísloví: "Když člověk padne na zem, musí se ze země zvednout."

"Prosím," řekl jsem, "naučte mě tajnou techniku introspektivní meditace. Chci ji začít praktikovat a naučit se, jak se to dělá."

Mistr Hakuju se nyní choval slavnostně a majestátně a tiše odpověděl: "Jste odhodlán najít odpověď na svůj problém, že ano, mladý muži? Dobrá, předpokládám, že vám mohu říci pár věcí o introspektivní meditaci, které jsem se naučil před mnoha lety. Je to tajná metoda pro udržení života, kterou zná jen velmi málo lidí. Když ji budete pilně praktikovat, jistě vám přinese pozoruhodné výsledky. Umožní vám také těšit se na dlouhý život."

"Musíš omezit slova a věnovat se pouze udržování své prvotní energie[7]." Proto se říká: "Ti, kdo chtějí posílit svůj zrak, mají zavřené oči. Ti, kdo chtějí posílit svůj sluch, se vyhýbají zvukům. Ti, kdo chtějí udržet svou srdeční energii, zachovávají mlčení."

Metoda měkkého másla

"Zmínil jste se [Hakuin] o metodě, při níž se používá máslo," řekl jsem. "Mohu se vás na to zeptat?"

Mistr Hakuju odpověděl: "Když student zabývající se meditací zjistí, že je vyčerpaný tělesně i duševně, protože čtyři složky jeho těla jsou ve stavu disharmonie, měl by opásat svého ducha a provést následující vizualizaci:

"Představte si, že vám na hlavu náhle položí hroudu měkkého másla, které má čistou barvu a vůni a je velké a má tvar kachního vejce. Jak se začíná pomalu rozpouštět, vyvolává nádherný pocit, svlažuje a nasycuje vaši hlavu uvnitř i vně. Dále se rozlévá dolů, svlažuje ramena, lokty a hrudník, prostupuje plícemi, bránicí, játry, žaludkem a střevy, postupuje dolů po páteři přes boky, pánev a hýždě.

"V tu chvíli budou srdce následovat všechny překážky, které se nahromadily v pěti orgánech a šesti vnitřnostech, všechny bolesti v břiše a dalších postižených částech, jak se noří dolů do spodní části těla. Přitom zřetelně uslyšíte zvuk podobný stékání vody z vyššího místa do nižšího. Bude se pohybovat dále dolů dolní částí těla, přičemž bude prosycovat nohy blahodárným teplem, až dosáhne chodidel, kde se zastaví.

"Poté by měl student rozjímání zopakovat. Jak jeho vitální energie proudí dolů, postupně zaplňuje spodní část těla a zalévá ji pronikavým teplem, takže se cítí, jako by seděl až po pupek v horké lázni naplněné odvarem ze vzácných a voňavých léčivých bylin, které nasbíral a vylouhoval zkušený lékař.

"Jelikož jsou všechny věci stvořeny myslí, když se věnujete tomuto rozjímání, váš nos skutečně ucítí nádhernou vůni čistého, měkkého másla a vaše tělo pocítí nádherný pocit jeho rozplývajícího se doteku. Vaše tělo a mysl budou v dokonalém klidu a harmonii. Budete se cítit lépe a těšit se většímu zdraví než jako dvacetiletí či třicetiletí mladíci. V této době se rozplynou všechny nežádoucí nahromaděné látky ve vašich životně důležitých orgánech a vnitřnostech. Žaludek a střeva budou dokonale fungovat. Než se nadějete, vaše pleť bude zářit zdravím. Budete-li pokračovat v pilném praktikování kontemplace, neexistuje nemoc, kterou by nebylo možné vyléčit, ctnost, kterou by nebylo možné získat, úroveň moudrosti, které by nebylo možné dosáhnout, ani náboženská praxe, kterou by nebylo možné zvládnout. Zda se takové výsledky dostaví rychle, nebo pomalu, záleží jen na tom, jak svědomitě se budete snažit.

"Byl jsem nemocný mladík, v mnohem horším stavu než vy teď. Zažil jsem desetkrát větší utrpení než vy. Lékaři to se mnou nakonec vzdali. Sám jsem zkoumal stovky léků, ale žádný z nich mi nepřinesl úlevu. Obrátil jsem se o pomoc k bohům. Modlil jsem se k božstvům nebes i země a prosil je o nenápadnou, nepostřehnutelnou pomoc. Byl jsem obdivuhodně požehnán. Poskytli mi svou podporu a ochranu. Přišel jsem na tuto úžasnou metodu rozjímání s měkkým máslem. Moje radost neznala mezí. Okamžitě jsem se pustil do jejího praktikování s naprostým a cílevědomým odhodláním. Než uběhl měsíc, mé potíže téměř úplně zmizely. Od té doby mě nikdy ani v nejmenším netrápily žádné obtíže, ať už fyzické nebo duševní.

"Stal jsem se jakýmsi nevědomcem, bezmyšlenkovitým a naprosto bezstarostným. Nevnímal jsem běh času. Nikdy jsem nevěděl, jaký je den nebo měsíc, dokonce ani to, jestli je přestupný rok, nebo ne. Postupně jsem ztratil zájem o věci, které jsou světu drahé, brzy jsem úplně zapomněl na naděje, touhy a zvyky obyčejných mužů a žen. Ve středních letech jsem byl okolnostmi donucen opustit Kjóto a uchýlit se do hor v provincii Wakasa. Žil jsem tam téměř třicet let, neznámý svým bližním. Když se ohlédnu za tímto obdobím svého života, zdá se mi stejně prchavé a neskutečné jako život ve snu, který se mihl dřímajícím mozkem Lu-šenga[8].

"Teď žiji tady na samotě v kopcích Širakawa, daleko od všech lidských obydlí. Mám jen jednu nebo dvě vrstvy oblečení, kterými si ovíjím svou starou seschlou mrtvolu. Ale ani uprostřed zimy, za nocí, kdy se chlad prokousává tenkou bavlnou, nemrznu. Ani v měsících, kdy nemám horské plody ani ořechy, které bych mohl sbírat, a nemám obilí k jídlu, neumírám hlady. To vše díky tomuto rozjímání.

"Mladý muži, právě jste se dozvěděl tajemství, které byste nevyužil za celý život. Co víc bych vás mohl naučit?"

Z angličtiny přeložil: Jaroslav Holeček (2022).

https://buddhismnow.com/2015/09/12/zen-sickness-by-zen-master-hakuin/

[1] To byl základní pojem čínské lékařské vědy. Srov. tvrzení v encyklopedické kompilaci Wu ca cu (Wu tsa tsu)

(Pět různých obětí, oddíl "Člověk"), jejímž autorem je mingský učenec Sien Čao-če (Hsieh Chao-che): "Když se člověk zabývá přílišným přemýšlením, srdeční oheň nadměrně hoří a stoupá vzhůru." Toreiův životopis (1710, věk 25 let) uvádí dvanáct chorobných příznaků, které se objevily: ohnivé pálení v hlavě; ledová bedra a nohy; neustále slzící oči; zvonění v uších; instinktivní stahování se před slunečním světlem; neodolatelný smutek ve tmě nebo ve stínu; myšlení jako nesnesitelná zátěž; opakující se zlé sny vysávající sílu; vylučování semene během spánku; neklid a nervozita během bdění; potíže s trávením potravy; chladná zimnice, kterou nezmírní ani těžký oděv.

[2] Samuraj Išikawa Jozan (1583-1672) odešel v roce 1641 do ústraní na kopce severovýchodně od Kjóta. Jeho sídlo, Šisendo (Síň nesmrtelných básníků), se nachází na svahu kopce s výhledem na severní část Kjóta. Viz Thomas Rimer, Shisendo (New York: Weatherhill, 1991). V kopcích za Šisendó se údajně nachází několik jeskyní, které Hakuju obýval.

[3] League - stará délková míra, různá v různých zemích. Cca 5 km.

[4] Sepjaté ruce před sebou

[5] Tyto tři knihy mají ukázat kořeny Hakuju ve třech tradicích: Konfucianismus, taoismus a buddhismus.

[6] Pchien Čchiao (P'ien Ch'iao), Tschan Kung (Ts'ang Kung) a Chua Tchuo (Hua T'o) jsou tři slavní lékaři staré Číny.

[7] Životní energie je překladem pojmu ki (čínsky čchi), který je klíčovým pojmem tradičního čínského myšlení a lékařské teorie. Překládá se různě - například vitální energie, primární energie, dech, vitální dech, duch. Energie ki, která koluje lidským tělem, je životně důležitá pro zachování zdraví a udržení života a hraje významnou roli v metodách introspektivní meditace, které se Hakuin naučil od mistra Hakuju. "Vnější" alchymie taoistické tradice spočívala v hledání "pilulky" nebo "elixíru" nesmrtelnosti, jehož nejdůležitějším prvkem byla sloučenina rtuti (cinabar - rumělka). Jakmile byla nalezena a přijata do těla, měla zajistit nesmrtelnost a výstup na nebesa, obvykle na zádech jeřába.

[8] Mladý muž jménem Lu-šeng se na cestě za kariérou v hlavním městě zastavil na místě zvaném Chan-tan. Zatímco čekal, až mu uvaří oběd, zdřímnul si a zdálo se mu, že stoupá v hodnostech a nakonec dosáhne postu ministerského předsedy. Když se probudil a viděl, že se jeho jídlo stále vaří na ohni, uvědomil si, že život je prázdný sen, a vrátil se domů.