H

Hévadžratantra

Hevadžradákinídžálasanvaratantra

tibetsky: Kye rdo rje'i rgyud; čínsky: Dabei kongzhi jingang dajiao wang yigui jing; japonsky: Daihi kūchi kongō daikyōō gikikyō

Významná indická buddhistická tantra, řazená do skupiny anuttarajógatantra a v rámci této skupiny do skupiny joginítantra a mateřská tantra (mátrtantra). Dílo, které pravděpodobně vzniklo v osmém století, se skládá ze sedmi set padesáti strof napsaných směsí sanskrtu a apabhranša; tradičně se uvádí, že je souhrnem většího díla o pěti stech tisících strofách, které je dnes ztraceno. Předpokládá se, že tantra vychází z hnutí siddhů v severní Indii, a ústřední božstvo, Hévadžra, je zobrazeno jako nahý siddha. Stejně jako většina tanter se text zabývá zejména rituály, zejména těmi, které vedou k získání světských (laukika) sil. Známé je v něm doporučení pro tantrické praktiky používat "záměrný jazyk" nebo "kódovaný jazyk" (sandhjábhášá). S Hévadžratantrou je spojen zejména rozšířený systém kanálů (nádí), větrů (prána) a kapek (bindu) anuttarajóga a různé úrovně blaženosti dosažené praktikováním sexuální jógy. Stanovuje takzvané čtyři radosti, z nichž největší je "vrozená" neboli "přirozená" (sahadža) radost.

Čínský překlad Hévadžratantry pořídil v roce 1055 Dharmapála, ale ani text, ani jeho ústřední božstvo si ve východoasijském buddhismu nezískaly zvláštní popularitu. Mnohem větší význam měl text v Tibetu. Tantru převedl do tibetštiny překladatel Sakja (Sa skya) na počátku jedenáctého století a zpopularizoval ji Marpa, jehož indický mistr Náropa napsal k textu známý komentář. Písma spojená s Hévadžratantrou byla základem pro systematizaci tantrického učení lamdä (lam 'bras) - "cesta a výsledek", indického adepta Virúpy. Tato praxe má ústřední postavení v tradici tibetského buddhismu Sakja. Samputatantra je považována za vysvětlující tantru Hévadžry. K této tantře existuje řada důležitých komentářů napsaných v indické tradici a desítky sepsaných v Tibetu. (PDB)

hrí

(sanskrt: hrí; v páli: hiri) je buddhistický termín, který se překládá jako "sebeúcta" nebo "svědomitost". Je definována jako postoj, kdy člověk vážně dbá na své činy a zdržuje se necudných činů. v rámci učení Abhidharmy je jedním z ctnostných mentálních faktorů.

Abhidharma-samuččaja uvádí: "Co je to hrí? Je to vyhýbání se tomu, co je z mého pohledu závadné, a její funkcí je poskytnout základ pro zdržení se necudných činů".

Pálijský kánon: V pálijském kánonu jsou dvě sutty, které nesou název "Hiri Sutta". Oba tyto texty se zabývají otázkou morálního studu. První sutta (SN 1.18) je krátký dialog mezi Buddhou a božstvem o povaze svědomí. Druhá sutta (SN 2.3) je dialogem otázek a odpovědí mezi Buddhou a asketou o povaze pravého přátelství.

Mahájána: Abhidharmakóšabhášja uvádí hrí mezi deseti ctnostnými mentálními faktory (daša kušalamahábhúmiká dharma). Jógáčárová tradice ji uznává jako jeden z jedenácti blahodárných mentálních faktorů (ekádaša-kušala). V prvním textu se uvádí, že rozdíl mezi hrí a apatrápja spočívá v tom, že v prvním případě převládá vlastní chápání morálky. Druhá je naproti tomu posilována vlastním pocitem zahanbení.

V komentářích uvádí např. pálijská Patthána hiri mezi pětadvaceti obhana čétasiká neboli "krásnými mentálními faktory". Hiri často funguje ve spojení s apatrápja (pálijsky ottappa) neboli morálním strachem. Tyto dva faktory jsou zodpovědné za to, že člověka povzbuzují, aby se vyhýbal konání zlých činů. Společně jsou známé jako lokapála neboli "strážci světa". Puggalapaňňatti uvádí: "Stydět se za to, za co by se člověk měl stydět, stydět se za konání zlých a neprospěšných věcí: to se nazývá morální stud (hiri). Mít strach z toho, z čeho by člověk měl mít strach, mít strach z konání zlých a nezdravých věcí: to se nazývá morální stud (ottappa)".

Bohyně: Hirí nebo Hirideví je jméno bohyně a jedné ze Šakrových dcer. Její jméno se někdy překládá jako "Čest". Objevuje se v několika textech, včetně Sudhábhojana džátaka a Maňdžarí džátaka z Mahávastu.