B

bhajatupatthánáňána

V páli "poznání vyplývající z uvědomění si hrůzy"; podle Visuddhimagga jde o třetí z devíti poznání (ňána; džňána) pěstovaných v rámci "čistoty poznání a vidění pokroku na cestě" (patipadáňánadassanavisuddhi). Tato druhá kategorie zase představuje šestou a předposlední čistotu (visuddhi), kterou je třeba rozvíjet na cestě k osvobození. Poznání plynoucí z kontemplace hrůzy se rozvíjí tím, že si všímáme, jak všechny podmíněné formace (sankhára; sanskára) neboli mentální a fyzické jevy (námarúpa) minulosti, přítomnosti a budoucnosti buď odešly, odcházejí, nebo jsou určeny k zániku.

Ve Visuddhimagga je uvedeno přirovnání o ženě, jejíž tři synové urazili krále. Žena, která již byla svědkem stětí nejstaršího syna, je svědkem stětí prostředního syna. A poté, co byla svědkem stětí svých dvou starších synů, je žena naplněna hrůzou z vědomí, že její nejmladší syn bude rovněž popraven. Stejně tak praktikující pozoruje, jak ustaly jevy minulosti, jak ustávají jevy přítomnosti a jak jevy budoucnosti mají rovněž ustat. Když vidí podmíněné útvary jako určené k zániku tímto způsobem, tj. jako nestálé (aničča; anitja), praktikujícího naplňuje hrůza. Podobně vidí praktikující podmíněné formace jako utrpení (dukkha; duhkha) a jako neosobní a nesamozřejmé (anattá; anátman) a je naplněn hrůzou. Takto praktikující dochází k poznání, že všechny mentální a fyzické jevy, které se vyznačují třemi univerzálními znaky existence (tilakkhana; trilakšana), jsou děsivé. (PDB)

bhávaná

Hloubání, rozvíjení ducha, všechna cvičení, jež jsou povětšině označována jako "meditace". Rozlišujeme dva druhy bhávany: rozvoj duševního klidu (šamatha) a jasnozření (vipašjaná, vhled). Duševní klid představuje předpoklad pro dosažení jasnozřivosti. Podle Visuddhimaggy existuje 40 různých cvičení, jež vedou k dosažení klidu. Zahr­nují pohřížení (dhjána), vytržení (samápatti) a soustředění (samádhi).

Ke 40 cvičením patří: 10 cvičení kasi­na, přemítání o 10 odporných předmětech (ašubha), desatero rozjímání (anussati), 4 brahmaviháry, 4 arúpasamádhi, představa odpornosti potravy a rozbor čtyř prvků (dhátu vavatthána). (LVM)

bhávanámajípradžňa

páli: bhávanámajapaá; tibetsky: bsgoms pa las byung ba'i shes rab; čínsky: siou-chuej (xiuhui); japonsky: shue

V sanskrtu doslova "moudrost vzniklá kultivací"; často překládáno jako "moudrost pocházející z meditace"; třetí ze tří druhů moudrosti, spolu se šrutamajípradžňa (moudrost pocházející z toho, co je slyšeno, tj. učení) a čintámajípradžňa (moudrost pocházející z rozjímání nebo analýzy). Ačkoli se obecně soudí, že tento třetí a poslední projev moudrosti přichází až po předchozích dvou typech a je na nich do značné míry závislý, bhávanámajípradžňa je považována za nejvyšší z těchto tří typů, protože je vyvrcholením úsilí člověka o kultivaci cesty (márga) a výsledkem přímé duchovní zkušenosti. Tento třetí typ moudrosti je formou vipašjany, pochopení skutečnosti na úrovni šamathy - hluboké soustředění spojené s klidem. (PDB)

bhávanámárga

tibetsky: sgom lam; čínsky: xiudao; japonsky: shudō

V sanskrtu "cesta kultivace" nebo "cesta meditace"; čtvrtý z pěti stupňů cesty (márga) v soteriologickém systému sarvástivády (převzatém také v mahájáně), který následuje po cestě vidění nebo vhledu (daršanamárga) a předchází cestě adeptů, kde není třeba dalšího výcviku (ašaikšamárga). Ve schématu sarvástivádové stezky se cesta vidění skládá z patnácti myšlenkových momentů, přičemž následný šestnáctý moment označuje začátek cesty kultivace (bhávanámárga). Tento šestnáctý okamžik, tedy následné poznání (anvajadžňána) pravdy cesty (márga), je ve skutečnosti poznáním, že byla opuštěna všechna utrpení (kléša) jak jemnohmotné říše (rúpadhátu), tak nehmotné říše (árúpjadhátu), která jsou spojena se čtyřmi největšími pravdami. V důsledku toho meditující zničí všechny příčiny pro budoucí znovuzrození jako zvíře, duch nebo obyvatel pekla, ale není osvobozen od znovuzrození úplně a může se ještě znovu narodit jako člověk nebo božstvo. Hlouběji zakořeněná trápení jsou v průběhu kultivační cesty zničena. Pro každou z devíti úrovní tří říší znovuzrození - smyslovou říši (s jednou úrovní), říši jemnohmotnosti (se čtyřmi úrovněmi) a nehmotnou říši (se čtyřmi úrovněmi) - existuje devět úrovní utrpení (kléša), od nejhrubšího po nejzákeřnější, takže je třeba zničit osmdesát jedna úrovní utrpení. Stejně jako v případě stezky vidění musí být tato znečištění zničena ve dvou krocích: skutečným zničením konkrétního znečištění a vědomím, že bylo zničeno. Existuje tedy 162 "okamžiků" opuštění utrpení. K tomuto procesu, který probíhá v průběhu kultivační cesty, může dojít během několika životů. Když je však dosaženo 162. stupně a je opuštěno nejjemnější z jemných utrpení spojených s devátou úrovní, tj. čtvrtým pohroužením nehmotné sféry, je adept osvobozen od znovuzrození. Bhávanámárga je jednou z "cest vznešených" (árjamárga) a člověk na tomto stupni je imunní vůči jakékoli možnosti zpětného pádu a má jistotu, že nakonec dosáhne nirvány. Někdy se také odkazuje na světskou cestu kultivace (laukika-bhávanámárga), která se týká tří cvičení (trišikša) v mravnosti (šíla), soustředění (samádhi) a moudrosti (pradžňa), jak jsou rozvíjena předtím, než je odstraněno první ze tří pout (sanjódžana) a dosaženo vhledu. V systému mahájánové stezky, s odchylkami mezi jógáčárou a madhjamakou, je bhávanámárga obdobím, v němž bódhisattva postupuje deseti bhúmi a ničí sužující překážky (kléšávarana) a překážky na cestě k vševědoucnosti (džňejávarana). (PDB)

bhúmi

sanskrt.,dosl. "země"; deset stupňů, jimiž musí projít bódhisattva, než dosáhne buddhovství. Jednotlivé stupně nejsou v textech popsány zcela jednotně; následující výklad je založen na Dašabhúmikasútře a Bódhisattvabhúmi.

Uvedených deset stupňů tvoří:

1. pramuditabhúmi (země radosti): na tomto stupni naplňuje bódhisattvu radost z toho, že nastoupil cestu k buddhovství. Pojal myšlenku na osvícení (bódhičitta) a složil bódhisattvovský slib. Obzvláště pěstuje ctnost štědrosti (dána), je oproštěný od sobeckých myšlenek a touhy po karmických zásluhách. Zde bódhisattva poznává prázdnotu já a všech dharm.

2. vimalábhúmi (země čistoty): zde bódhisattva zdokonaluje svou mravnost (šíla) a je prostý všech poklesků. Provozuje -dhjána a samádhi.

3. prabhákáríbhúmi (zářivá země): bódhisattva prohlédne pomíjivost (anitja) bytí a rozvíjí si ctnost trpělivosti (kšánti) při snášení těžkostí a při aktivní pomoci všem bytostem na cestě k vysvobození. Odstřihl tři kořeny zla (akušala), chtivost, nenávist a klam. Dosažení tohoto stupně je možné prostřednictvím desíti vlastností, jež jsou označovány jako "dbalost pevného záměru" a zahrnují mj. pevnost, znechucení světským životem a bezvášnivost. Bódhisattva uskutečňuje čtyři pohřížení, čtyři arúpasamádhi a dosahuje prvních pěti z šestice nadpřirozených sil (abhidžňá).

4. arčišmatíbhúmi (planoucí země): bódhisattva "spaluje" zbývající mylné představy a rozvíjí moudrost. Cvičí se v rozhodnosti (vírja) a zdokonaluje 37 věcí nezbytných k osvícení (bódhipákšikadharma).

5. sudurdžajábhúmi (přetěžce zdolatelná země): na tomto stupni se bódhisattva pohrouží do meditace (dhjána), aby intuitivně postihl pravdu. Takto pochopí čtyři ušlechtilé pravdy a dvojí pravdu. Vypudil pochybnost a nejistotu a ví, co je cesta a co jí není. Pracuje dál na zdokonalení 37 věcí nezbytných k osvícení.

6. abhimukhíbhúmi (země ležící na dohled moudrosti): na tomto stupni bódhisattva poznává, že všechny dharmy jsou bez jakýchkoli znaků, počátku, rozmanitosti a rozlišení na bytí a nebytí. Získává vhled do závislého vznikání (pratítjasamutpáda) a v dovršení moudrosti (pradžňá) transcenduje rozlišující myšlení a pochopuje prázdnotu (šúnjatá). Když dospěje do této země, kde pochopením prázdnoty a zdokonalením moudrosti dosáhne probuzení (-bódhi), bódhisattva by mohl navždy vyvanout (pratišthitanirvána). Ze soucitu se všemi živými bytostmi však vstupuje pouze do tzv. neustálené nirvány (apratišthitanirvána), v níž je oproštěn od všech sansárových tlaků, ale přebývá dál na tomto světě.

7. dúrangamábhúmi (daleko sahající země): když se zde bódhisattva ocitne, nabývá znalosti a zručnosti v prostředcích (upája), což mu umožňuje vést každou bytost v souladu s jejími možnostmi na cestě k vysvobození. Tento stupeň tvoří přechod k jinému způsobu existence, stavu transcendentního bódhisattvy, který se dokáže projevit v každé myslitelné podobě. Poté, co projde tímto stupněm, již není možný jeho návrat do nižších forem bytí.

8. ačalábhúmi (nehybná země): na tomto stupni bódhisattvu již nic neznepokojuje a dostává se mu zde proroctví, kdy a kde dosáhne buddhovství. Získává schopnost přenášet své zásluhy na jiné bytosti a vzdává se hromadění dalších karmických pokladů.

9. sádhumatíbhúmi (země vyplněná ctnostnými myšlenkami): moudrost bódhisattvy je dovršená, získal deset schopností (dašabala), šest nadpřirozených sil (abhidžňá), čtyři jistoty, osmero osvobození, dháraní. Zná podstatu všech dharm a vykládá učení.

10. dharmaméghábhúmi (země oblaku učení): zde se uskutečňuje veškeré vědění a nezměrné ctnosti. Plně je utvořené bódhisattvovo tělo dharmy (trikája). Sedí na lotosu v nebi Tušita, obklopený nesčetnými bódhisattvy. Všichni buddhové se stanou svědky jeho buddhovství. Tento stupeň je známý rovněž pod jménem abhišékabhúmi. K bódhisattvům na tomto stupni patří např. Maitréja a Maňdžušrí. (LVM)

bhútakoti

tibetsky: yang dag pa'i mtha'; čínsky: š'-ťi (shiji); japonsky: jissai

V sanskrtu doslova "konec", "hranice" nebo snad "okraj" či "vrchol" (koti) "skutečnosti" (bhúta); "vrcholný zážitek" či "konečný stav", který se uskutečňuje v prožitku absolutna (paramártha). O buddhovi i arhatovi se říká, že přebývají v bhútakoti, což je v tomto kontextu synonymum pro absolutní pravdu (paramárthasatja). Dazhidu Lun (Mahápradžňápáramitášástra) tento pojem glosuje následovně: "V termínu bhútakoti se "skutečné" (bhúta) vztahuje k dharmata; protože je realizováno, nazývá se "konec" (koti)". Zatímco dharmata jako "povaha skutečnosti" se používá zaměnitelně s "věcmi, jaké jsou" (tathata, jathábhúta), aby se označila povaha skutečnosti jako takové, bhútakoti se objevuje spolu s nirvánou, aby se naznačil "vrcholný zážitek" nebo "konečný stav", kterého se dosáhne při realizaci této povahy skutečnosti. Komentářová tradice Abhisamajálankára rovněž popisuje bhútakoti jako hranici, kterou musí bódhisattvové překročit. V těchto souvislostech je bhútakoti ekvivalentem částečné nirvány arhata, do níž se bódhisattvové musí vyhnout pádu, a představuje tedy krajní mez klidu. Bódhisattvové tuto "hranici reality" nakonec překročí, když dosáhnou stavu plného osvícení. (PDB)

bindu

tibetsky: thig le

V sanskrtu "kapka", jako v názvu buddhistických textů, například Dharmakírtiho Njájabindu ("Kapka rozumu"). V buddhistické tantře je bindu bódhičitta, semenná tekutina v běžném smyslu a v mimořádném smyslu semeno iluzorního světa a osvícení; v tomto tantrickém smyslu je bindu buď červené (u ženy), nebo bílé (u muže). Druhý význam bindu, který se hojně vyskytuje v tantrické literatuře v Tibetu, a zejména v sektě Ňingmapa, je ve slovech jako thig le chen po (velký kruh) a thig le nyag chig (jediný kruh, jediná koule), slovech pro prazáklad: přirozený stav mysli jako prázdné, tvořivé a stav velké blaženosti jak u běžných bytostí, tak jako dharmakája v čase osvícení. Toto bindu je chápáno jako zahrnující všechny jevy v kauzálním smyslu a jako jejich podstata. Podle tantrické fyziologie bindu sídlí v kanálech (nádi) a je zdrojem blaženosti, když se s ním manipuluje v meditační praxi prostřednictvím ovládání energií (prána). Ikonograficky je znázorněn jako zahnutá linie na vrcholu kruhového symbolu umístěného na vrcholu písmen, který představuje nazalizaci samohlásek (anusvára). (PDB)

bódhičitta

Dosl. "duch probuzení"; úsilí či vznik snahy o probuzení, jedna z ústředních myšlenek buddhismu mahájány. Podle tibetské tradice se vyskytuje ve dvou podobách - jako po­čáteční a konečný. Počáteční duch probuzení se opět rozpadá do dvou fází: 1. z ne­konečného soucitu zrozený záměr a přání získat vysvobození (nirvána) pro blaho všech bytostí; 2. ponor do vlastního rozjí­mání, jehož cílem je zvládnutí přiměřené­ho prostředku, jak toto přání uvést ve sku­tek (bódhisattva).

Konečný duch probuzení je chápán jako postižení pravé povahy (šúnjatá) jevů. Rozličné metody k jeho vyvolání pocháze­jí od Atíši a prostřednictvím jeho učitelské tradice se dostaly i do ostatních škol tibet­ského buddhismu.

bódhisattva

páli: bodhisatta; tibetsky: byang chub sems dpa'; čínsky: pchu-sa (pusa); japonsky bosatsu

V sanskrtu doslova "osvícená bytost". Etymologie je nejistá, ale obvykle se tento termín vykládá jako "bytost (sattva), která má v úmyslu dosáhnout osvícení (bódhi)", tj. bytost, která se rozhodla stát se buddhou. V hlavních buddhistických školách se Buddha ve svých mnoha minulých životech před svým osvícením označuje za bódhisattvu; slovo je tedy obecně vyhrazeno pro historického Buddhu před jeho vlastním osvícením. Naproti tomu v tradicích mahájány může bódhisattva označovat jakoukoli bytost, která se rozhodne vytvořit bódhičittu a následovat vozidlo bódhisattvů (bódhisattvajána) k dosažení buddhovství. Mahájánové označení tohoto termínu se poprvé objevuje v Aštasáhasrikápradžňápáramitá, která je považována za jednu z nejranějších mahájánových súter, což naznačuje, že se v tomto významu používalo již přinejmenším v prvním století před naším letopočtem. Školy se liší v názoru na přesnou délku a jednotlivé stupně cesty bódhisattvy (márga), ale obecně se shodují, že zahrnuje obrovské množství životů - podle mnoha podání tři nespočitatelné eony času (asankhjejakalpa) - během nichž bódhisattva rozvíjí specifické ctnosti známé jako dokonalosti (páramita) a postupuje řadou stupňů (bhúmi). Ačkoli se všechny tradice shodují v tom, že bódhisattva je motivován "velkým soucitem" (mahákaruná), aby co nejrychleji dosáhl buddhovství, západní literatura často popisuje bódhisattvu jako někoho, kdo odkládá své osvícení, aby zachránil všechny bytosti před utrpením. Tento popis se týká především hlavních škol, kde se říká, že stoupenec poznává svou schopnost dosáhnout osvícení arhata rychleji následováním učení buddhy, ale místo toho se rozhodne stát se bódhisattvou; tím, že si zvolí tuto delší cestu, se zdokonaluje po mnoho životů, aby dosáhl vyššího osvícení buddhy v okamžiku ve vzdálené budoucnosti, kdy učení předchozího buddhy zcela zanikne.

V mahájáně je nirvána arhata znevažována a je považována za mnohem nižší než buddhovství. Bódhisattva tedy nic neodkládá a místo toho se snaží co nejrychleji dosáhnout buddhovství. V hlavní i mahájánové tradici bódhisattva, který stráví svůj předposlední život v nebi Tušita, přijímá své poslední znovuzrození, aby se stal buddhou a obnovil dharmu ve světě. Maitréja je bódhisattva, který nastoupí po ukončení (šásana) současného buddhy Gautamy nebo Šákjamuniho; říká se, že čeká v nebi Tušita, dokud nenastanou vhodné podmínky pro to, aby přijal své poslední znovuzrození a stal se dalším buddhou v linii. V mahájánové tradici jsou mnozí bódhisattvové popisováni jako ti, kteří mají schopnosti, jež se vyrovnají nebo dokonce předčí schopnosti samotných buddhů, a stávají se symbolem specifických duchovních kvalit, jako Avalókitéšvara (bódhisattva soucitu), Maňdžušrí (bódhisattva moudrosti), Vadžrapáni (bódhisattva moci) a Samantabhadra (bódhisattva rozsáhlé praxe). V západní literatuře jsou tyto postavy někdy označovány jako "nebeští bódhisattvové". (PDB)

Brahmá

[nebo Mahábrahmá]

tibetsky: Tshangs pa; čínsky: Fan-tchien (Fantian); japonsky: Bonten

Indické božstvo, které bylo přijato do buddhistického panteonu jako ochránce učení (Dharmapála) a král Brahmalóky (v užším slova smyslu). Zvláštní podoba boha Brahmy, nazývaná Sahánpati, hraje klíčovou roli při vzniku buddhistického poselství či učení (šásana). Během sedmi týdnů po svém osvícení si čerstvě probuzený buddha Gautama nebyl jistý, zda má učit, a přemýšlel, zda se na tomto světě najde někdo, kdo bude schopen zopakovat jeho zkušenost. Brahma sestoupil na zem a přesvědčil ho, že existují osoby "s malým množstvím prachu v očích", které budou schopny porozumět jeho učení. Buddha poté prozkoumal svět, aby určil nejvhodnější osoby, které by mohly Dharmu vyslechnout. Když viděl, že jeho dřívější učitelé meditace zemřeli, vybral si "skupinu pěti" (paňčavargika) a vydal se do Ršipatany, kde přednesl své první kázání, "Roztočení kola Dharmy" (Dharmačakrapravartanasútra; v páli Dhammačakkappavattanasutta). Díky tomuto zásahu je Brahmá považován za jednoho z hlavních dharmapálů. Buddhaghósa však vysvětluje, že soucitný Buddha nikdy neváhal učit Dharmu, ale cítil, že když ho bude prosit bůh Brahma, který byl ve světě uctíván, dodá to jeho poslání na důvěryhodnosti. Brahmá je zobrazován se čtyřmi tvářemi a čtyřmi pažemi a jeho hlavními atributy jsou lotos a kakra. Postava Brahmy také splynula s ranými indickými bódhisattvy, jako je Padmapáni (Avalókitéšvara). V Tibetu dharmapála Tshangs pa dkar po představuje fúzi Brahmy a Pe har rgyal po. (PDB)

Brahmadatta

1. V komentářích k džátakám je uváděn jako název řady králů z Benáresu. Ve většině případů nám o nich nic víc neřeknou, nežli že v době daného příběhu vládli v Benáresu.

2. Paččéka buddha . V době Kassapa Buddhy byl mnichem a žil v lese po dvacet tisíc let. Poté se narodil jako syn krále Benáresu. Když jeho otec zemřel, stal se králem a vládl více než dvaceti tisícům měst s Benáresem jako hlavním městem, ale toužil po klidu a odešel do samoty v paláci.

Brahmadžála sútra

Theraváda: Brahmadžála sutta je první z 34 sutt v Dígha Nikája (Dlouhé Buddhovy řeči). Název pochází z brahma (dokonalá moudrost) a džala (síť, která zahrnuje všechny názory). Sutta se také nazývá Atthadžala (Síť podstaty), Dhammadžala, (Síť Dhammy), Ditthidžala (Síť názorů), Anuttarasangama Vidžaja (Nesrovnatelné vítězství v boji).

Mahájána: Brahmadžála sútra, což znamená Pojednání o síti Brahmy, je sanskrtský název textu mahájánového buddhistického kánonu, který není totožný s Brahmadžála suttou z théravádového buddhistického pálijského kánonu. Tato sútra představuje Buddhu Vairóčanu a jeho vztah k Buddhovi Šákjamunimu a uvádí 10 hlavních přikázání pro bódhisattvy a 48 menších přikázání, kterými by se měl člověk řídit, aby pokročil na stezce.

brahmavihára

Dosl.: "božské stavy prodlévání"; ob­sah meditačního cvičení, při němž adept v sobě probouzí čtyři pozitivní stavy ducha a vyzařuje je do všech nebeských stran. Čtveřici brahmavihár tvoří: bez­mezná laskavost (maitrí) vůči všem by­tostem; bezmezný soucit (karuná) se strá­dajícími; bezmezná radost (muditá) nad osvobozením druhých od strasti; bezmez­ná duševní vyrovnanost (upékšá) vůči přátelům i nepřátelům. Rozvoj těchto sta­vů ducha umožňuje cvičícímu překonat zlomyslnost, škodolibost, nespokojenost a chtíč.

V mahájáně se brahmaviháry počítají k "dokonalostem v ctnosti" (páramitá). Jsou to duševní stavy, jež bódhisattva po­třebuje, aby mohl vést všechny bytosti k vysvobození. Provádění brahmavihár má způsobit znovuzrození v Brahmově nebi. Podle této představy se také vysvětluje jejich jméno. - Brahmaviháry jsou též známy jako čtyři "nezměmosti" (sa. apramána, pa. appamaňňá).

Sútrový text k tomuto meditačnímu cvi­čení zní: »Jest čtvero nezměrností. Zde, bratři, mnich s myslí naplněnou laskavostí (sou­citem, sdílenou radostí, vyrovnaností) prozařuje nejprve jeden směr, pak druhý, pak třetí, pak čtvrtý a stejně tak nahoru, do­lů a dokola; a s pocitem, že se všude se vším spojil, s myslí naplněnou laskavostí (soucitem, sdílenou radostí, vyrovnaností) prozařuje celý svět, s širokou, vznešenou, neohraničenou myslí prostou nevraživosti a hněvu.« (Cit. podle Nyanatiloka, 1976, s. 53.)

Bhaišadžjagurubuddha

Dosl. "Mistr léčebných prostředků"; buddhistický "hojitel" v původním smyslu slova (často užívaný překlad "Buddha medicíny" je nejenom nehezký, ale též příliš úzký). Buddha, který symbolizuje hojivý, tj. zcelující či zdokonalující aspekt buddhovství. Vládne ve východním ráji. V ikonografii bývá nejčastěji zobrazován s léčivým plodem (myrobalánu) v levé ruce a s pravou napřaženou v ochranném gestu (mudrá) nebo s rukama složenýma v klíně v rozjímavé pozici. Často se vyskytuje v trojici, společně se Šákjamunim a s Amitábhou, přičemž se nachází nalevo a Amitábha napravo od Šákjamuniho. V jedné sútře, která je mu zasvěcena a dochovala se jen v čínské a tibetské verzi, se uvádí 12 slibů, jež Bhaišadžjagurubuddha v minulém životě učinil a při jejichž uskutečňování mu pomáhá velký počet buddhů, bódhisattvů a rovněž 12 generálů - jakšů. Obzvláště velký význam získal v Číně, Tibetu a Japonsku (japonsky Jakuši Njórai).

Dvanáct slibů zní: 1. ozařovat svým jasem všechny bytosti; 2. všem bytostem vyjevit svou moc; 3. plnit přání všech bytostí; 4. vést všechny bytosti cestou mahájány; 5. všechny bytosti uzpůsobovat k dodržování zásad mravnosti (šíla); 6. léčit všechny bytosti s chorými šesti smysly; 7. léčit všechny duševní i tělesné neduhy a vést bytosti k osvícení; 8. v příštím znovuzrození přeměňovat ženy na muže; 9. chránit bytosti před mylnými naukami a umožnit jim poznání pravdy; 10. ušetřit všechny bytosti znovuzrození ve zlých časech; 11. hladovým skýtat potravu; 12. nahé obdarovávat oděvy. (LVM)

bön 

(bon) 

Název původního, předbuddhistického náboženství Tibetu, bönismus.

Buddha

tibetsky: sangs rgyas; čínsky: fo; japonsky: butsu/hotoke

V sanskrtu a páli "probuzený" nebo "osvícený"; epiteton odvozený od sanskrtského kořene budh, který znamená "probudit" nebo "otevřít" (jako květina), a tradičně se tak etymologizuje jako ten, kdo se probudil z hlubokého spánku nevědomosti a otevřel své vědomí, aby obsáhlo všechny objekty poznání. 

Tento termín používala ve starověké Indii řada různých náboženských skupin, ale nejsilněji se začal spojovat s následovníky učitele Gautamy, "mudrce z klanu Šákja" (Šákjamuni), který o sobě tvrdil, že je pouze posledním z řady buddhů, kteří se na světě objevili v průběhu mnoha eonů času (kalpa). Kromě Šákjamuniho je v buddhistické literatuře jmenováno mnoho dalších buddhů, od různých seznamů buddhů minulosti, přítomnosti a budoucnosti až po "buddhy deseti směrů" (dašadigbuddha), tj. všude. 

Ačkoli se o přesné povaze buddhovství vedou v různých školách spory, buddha je člověk, který v daleké minulosti složil předchozí slib (púrvapranidhána), že se stane buddhou, aby obnovil nauku či učení (šásana) v době, kdy bylo pro svět ztraceno. Cesta k buddhovství je mnohem delší než cesta arhata - podle některých výpočtů až tři nezměrné eony času (asankhjejakalpa) - kvůli dlouhému procesu výcviku na cestě bódhisattvy (márga), zahrnující zvládnutí šesti nebo deseti "dokonalostí" (páramitá). Buddhové si mohou pamatovat jak své minulé životy, tak minulé životy všech vnímajících bytostí a vyprávět o událostech z těchto minulých životů v literatuře džátak a avadán. Ačkoli na Západě existuje velký zájem o "životopis" Gautamy neboli Buddhy Šákjamuniho, zdá se, že raná tradice měla v úmyslu spíše ukázat jeho podobnost s buddhy minulosti než jeho jedinečnost. Takový zájem byl zčásti motivován potřebou ukázat, že to, co Buddha učil, není inovace jednotlivce, ale spíše znovuobjevení nadčasové pravdy (to, co sám Buddha nazýval "prastarou cestou" [puránamárga, puránamárga]), která byla od nepaměti objevována naprosto stejným způsobem člověkem, jenž podstoupil stejný typ delší přípravy. V tomto smyslu umožňovala doktrína o existenci minulých buddhů rané buddhistické komunitě nárokovat si autoritu podobnou autoritě véd jejich hinduistických soupeřů a džinistické tradice předchozích tírthankarů. Proto jsou všichni buddhové minulosti i budoucnosti ve svých životopisech líčeni jako ti, kteří dělají mnoho stejných věcí. Všichni sedí se zkříženýma nohama v matčině lůně; všichni se rodí ve "střední zemi" (madhjádéša) kontinentu Džambudvípa; ihned po narození všichni udělají sedm kroků na sever; všichni se zřeknou světa po spatření čtyř výjevů (katurnimitta; stařec, nemocný, mrtvý a žebrák) a po narození syna; všichni dosáhnou osvícení vsedě na lůžku z trávy; při chůzi vykročí nejprve pravou nohou; nikdy se neskloní, aby prošli dveřmi; všichni založí sanghu; všichni mohou žít celý eón, jsou-li o to požádáni; nikdy nezemřou, dokud není jejich učení dokončeno; všichni zemřou po požití masa. Čtyři místa na zemi jsou pro všechny buddhy stejná: místo osvícení, místo prvního kázání, které "otáčí kolo dharmy" (Dharmačakrapravartana), místo sestupu z Trájastrinša (nebe třiceti tří) a místo jejich lože v klášteře Džévatana. Buddhové se od sebe mohou lišit pouze osmi způsoby: délkou života, výškou, kastou (buď bráhman, nebo kšatrija), způsobem, kterým odcházejí ze světa, dobou strávenou praktikováním askeze před osvícením, druhem stromu, pod kterým sedí v noci svého osvícení, velikostí svého sídla u něj a rozsahem své aury. Kromě toho existuje dvanáct skutků, které vykonávají všichni buddhové (dvádašabuddhakárja). (1) Sestupují z nebe Tušita, aby se naposledy narodili; (2) vstupují do lůna své matky; (3) rodí se v zahradě Lumbini; (4) jsou zběhlí ve světských uměních; (5) těší se ze společnosti družek; (6) zříkají se světa; (7) praktikují askezi na březích řeky Nairaňdžany; (8) odcházejí do Bodhimanḍa; (9) podrobují si Máru; (10) dosahují osvícení; (11) otáčejí kolem dharmy; (12) přecházejí do parinirvány. Všichni mají tělo ozdobené dvaatřiceti hlavními znaky (lakšana; mahápurušalakšana) a osmdesáti vedlejšími znaky (anuvjaňdžana) velkého člověka (mahápuruša). Všichni mají dvě těla: fyzické tělo (rúpakája) a tělo kvalit (dharmakája; viz buddhakája). Tyto vlastnosti buddhy jsou přijímány hlavními školami buddhismu. Není tomu tak, jak se někdy naznačuje, že by buddha v hlavních tradicích byl nějak "lidštější" a buddha v mahájáně nějak "nadlidštější"; všechny buddhistické tradice vyprávějí příběhy o buddhách, kteří konají zázračné činy, jako jsou například Zázraky Šrávastí popisované v hlavních zdrojích. Mezi mnoha mimořádnými schopnostmi buddhů je seznam "nesdílených faktorů" (ávenika[buddha]dharma), které jsou pro ně jedinečné, včetně jejich dokonalé bdělosti a neschopnosti kdykoli udělat chybu. 

Buddhové mají deset pro ně specifických schopností, které vyplývají z jejich jedinečného rozsahu poznání (jejich seznam viz bala). O buddhách se také tvrdí, že mají neobyčejnou schopnost uplatňovat "dovednost v prostředcích" (upájakaušalja), tj. přizpůsobovat své učení specifickým potřebám posluchačů. Právě tato učitelská role odlišuje "úplného a dokonalého buddhu" (samjaksanbuddha) od "osamělého buddhy" (pratjékabuddha), který neučí: osamělý buddha může být osvícený, ale zanedbává rozvoj velkého soucitu (mahákaruná), který nakonec podněcuje samjaksanbuddhu, aby se snažil vést ostatní k osvobození. Mahájána rozvíjí novátorský pohled na osobu buddhy, kterého pojímá jako člověka se třemi těly (trikája): dharmakája, transcendentní princip, který se někdy překládá jako "tělo pravdy"; tělo radosti (sambhógakája), které je viditelné pouze pro pokročilé bódhisattvy ve vznešených sférách; a tělo emanace (nirmánakája), které světu ukazuje buddhovy skutky. V mahájáně se také objevuje představa vesmíru naplněného nesčetnými buddhovskými poli (Buddhakšetra), z nichž nejznámější je Amitábhova Sukhávatí. Zatímco hlavní tradice tvrdí, že hloubka buddhy je tak velká, že jeden vesmír může v každém okamžiku udržet pouze jednoho buddhu, mahájánové sútry často obsahují scény, v nichž se společně objevuje více buddhů. Viz také jména konkrétních buddhů, včetně Akšóbhja, Amitábha, Amóghasiddhi, Ratnasambhava, Vairóčana. (PDB)

Buddhabhúmisútra

tibetsky: Sangs rgyas kyi sa'i mdo; čínsky: Fo-ti ťing (Fodi jing); japonsky: Butsujikyō

V sanskrtu "Písmo o stupni buddhovství", důležité mahájánské písmo o zkušenosti osvícení. Sútra začíná popisem Čisté země, v níž se písmo vyučuje, a jejího publika složeného z bódhisattvů, mahášrávaků a mahásattvů. Text dále popisuje pět faktorů, které jsou příkladem stupně buddhovství (buddhabhúmi). Prvním z nich je (1) moudrost dharmadhátu, která je přirovnávána k samotnému prostoru (ákáša), neboť je všeprostupující a neomezená. Dalšími dvěma faktory jsou (2) zrcadlová moudrost neboli velká dokonalá zrcadlová moudrost (ádaršadžňána), v níž je vidět dokonalé prolínání všech věcí, jako by se odrážely ve velkém zrcadle, a (3) moudrost rovnosti neboli nestranná moudrost (samatádžňána), která překračuje všechny dichotomie, aby viděla vše nestranně bez zabarvení egem. Písmo pak popisuje (4) moudrost konkrétního poznání (pratjavekšanádžňána) a (5) moudrost toho, že bylo vykonáno, co mělo být vykonáno (krtjánušthánadžňána), obojího se dosahuje v důsledku následně dosažené moudrosti (tatpršthalabdhadžňána); tyto dva druhy poznání objasňují, že dharmadhátu je říše, kterou charakterizuje jak prázdnota (šúnjata), tak soucit (karuna). Nakonec jsou nabídnuta přirovnání, která objasňují povahu těchto moudrostí. Čínský překlad v jednom svitku pořídil Süan-cang (Xuanzang) se svým překladatelským týmem v roce 645 n.l. V tantrickém buddhismu je těchto pět moudrostí či vědění (džňána) spojeno s pěti "rodinami buddhů" (viz paňčatathágata). (PDB)

buddhačakšus

páli: buddhačakkhu; tibetsky: sangs rgyas kyi spyan; čínsky: fo-jen (foyan); japonsky: butsugen

V sanskrtu "buddhovo oko"; jedno z pěti očí nebo pěti druhů vidění (paňčačakšus) podobně jako pět (nebo šest) "jasnozřivostí" nebo "vyššího poznání" (abhidžňa). V hlavních buddhistických materiálech je buddhovo oko jedním z pěti druhů mimořádného vidění buddhy a zahrnuje další čtyři druhy vidění: tělesné oko (mánsačakšus, mánsačakkhu), božské oko (divjačakšus, dibbačakkhu), oko moudrosti (pradžňáčakšus, paňňáčakkhu) a vševidoucí oko (samantačakšus, samantačakkhu). V mahájánových textech je buddhovské oko popisováno jako oko, které zná všechny dharmy v úplném probuzení konečného osvícení (anuttarasamjaksanbodhi). (PDB)

Buddhaghóša

(asi 370-450 n. l.). Přední pálijský komentátor, který do páli přeložil sinhálské komentáře k pálijskému kánonu a napsal Visuddhimaggu ("Cestu očisty"), hlavní přehled učení théravády. O Buddhaghóšově původu existuje několik protichůdných zpráv, z nichž žádnou nelze datovat dříve než do třináctého století. Mniši z Dolní Barmy ho prohlašují za rodáka, ačkoli nejznámější příběh, který se nachází v Čúlavansa (37. kapitola), popisuje Buddhaghóšu jako indického bráhmana, který vyrostl v okolí chrámu Mahábodhi v severní Indii. Podle tohoto vyprávění jeho otec sloužil jako puróhita (bráhmanský kněz) u krále Sangamy, zatímco on sám se v raném věku zdokonalil ve védách a příbuzných bráhmanských vědách. Jednoho dne byl v debatě poražen buddhistickým mnichem jménem Révata, načež vstoupil do buddhistické sanghy, aby se dozvěděl více o Buddhově učení. Díky svému zvučnému hlasu a působivým rétorickým schopnostem dostal mnišské jméno Buddhaghóša, což znamená "Buddhův hlas". Buddhaghóša přijal Révatu za svého učitele a již během studia začal psát komentáře. Mezi díla napsaná v této době patří Ňáṇodaja a Atthasáliní. Aby prohloubil své znalosti (nebo podle některých verzí příběhu jako trest za svou intelektuální pýchu), byl Buddhaghóša poslán na Šrí Lanku studovat sinhálské komentáře k pálijskému buddhistickému kánonu (Tipitaka). Tyto komentáře byly údajně přivezeny na Šrí Lanku ve třetím století př. n. l., kde byly přeloženy z pálijštiny do sinhálštiny a následně uchovány v klášteře Mahávihára v hlavním městě Šrí Lanky Anurádhapura. V klášteře Mahávihára studoval Buddhaghóša pod vedením učence-mnicha Sanghapály. Po dokončení studií sepsal velké kompendium théravádového učení Visuddhimagga, které shrnuje obsah pálijské Tipiṭaky pod třemi okruhy: morálka (síla), meditativní usebrání (samádhi) a moudrost (paňňá). Starší Maháviháry, ohromeni jeho odbornými znalostmi, dovolili Buddhaghóšovi přeložit sinhálské komentáře zpět do páli, kanonického jazyka théravádské Tipiṭaky. Buddhaghóšovi jsou připisovány komentáře Vinaja, Samantapásádiká a Kankhávitaraní; komentáře k Suttapitace, Sumangalavilásiní, Papaňčasúdaní, Sáratthappakásiní a Manorathapúraní; je mu připisován také Paramatthadžotiká (komentář ke Khuddakapátha a Suttanipáta). Buddhaghóšovy komentáře k Abhidhammapitace zahrnují Sammohavinodaní a Paňčappakaranatthakathá spolu s Atthasáliní. Z těchto mnoha děl je Buddhaghóša téměř jistě autorem Visuddhimaggy a překladatelem komentářů ke čtyřem nikájím, ale ostatní díla jsou pravděpodobně pozdější atribuce. Bez ohledu na připsání mělo dílo spojené s Buddhaghóšou zásadní vliv na celou pozdější historii buddhistické scholastiky v théravádových tradicích na Šrí Lance a v jihovýchodní Asii. (PDB)

buddhavačana

tibetsky: sangs rgyas kyi bka'; čínsky: fo-jü (foyu); japonsky: butsugo

V sanskrtu a páli "Buddhovo slovo"; učení, které je přijímáno jako Buddhou vyřčené nebo vyřčené s jeho souhlasem. Otázce, co lze a co nelze považovat za Buddhovo slovo, je věnováno mnoho tradiční scholastické literatury. Sútrapitaka a Vinajapitaka buddhistického kánonu (Tripitaka), o nichž se tvrdí, že byly původně redigovány na prvním buddhistickém koncilu konaném v Rádžágu krátce po Buddhově smrti, je tradicí považována - spolu s Abhidharmapitakou, která byla přidána později - za autentické Buddhovo slovo; tento úsudek je vyslovován navzdory skutečnosti, že kánon obsahoval texty, které vyslovili nebo rozpracovali jeho přímí žáci (např. samostatné verze Bhaddekarattasutty, které nabízejí exegeze záhadného verše, jejž Buddha učil, od různých žáků) nebo které obsahovaly materiál, jenž zjevně pocházel z doby po Buddhově smrti (jako Maháparinirvánasútra, která vypráví o událostech předcházejících Buddhově smrti a bezprostředně po ní, nebo Náradasutta, která se vztahuje ke králům, kteří žili dlouho po Buddhově smrti). Takový materiál by však stále mohl být považován za buddhavačanu, a to s odvoláním na čtyři odkazy na autoritu (mahápadeša; čaturmahápadeša). Tyto čtyři typy autority se nacházejí vyjmenované v různých sútrách, včetně stejnojmenné pálijské Mahápadesasutty, a poskytují explicitní soubor kritérií, pomocí nichž lze posoudit, zda je dané učení autentickou buddhavačanou. Učení může být uznáno za autentické, pokud bylo vyslechnuto od čtyř autorit:

1. ústy samotného Buddhy
2. sanghy moudrých starších
3. skupiny mnichů, kteří byli specialisty buď na dharmu (dharmadhara), vinaju (vinajadhara), nebo proto-abhidharmu (mátrkádhara) nebo
4. jednoho mnicha, který byl v těchto specializacích široce vzdělaný.

Učení by pak mělo být porovnáno vedle sebe s autentickou sútrou a vinajou; pokud by bylo shledáno, že je s těmito dvěma vrstvami kánonu v souladu a není v rozporu se skutečností (dharmata), bylo by pak přijato jako buddhačana, a tedy označeno charakteristikami Buddhových slov (buddhavačanalakšana). Díky této dispensi nebyly kánony všech škol buddhismu nikdy skutečně uzavřeny, ale mohly být nadále oživovány novými projevy Buddhových poznatků. Kromě toho se mohly začít šířit i zcela nové texty, které údajně pocházely z úst buddhy (buddhů) nebo bódhisattvů, jaké se nacházejí v tradicích mahájány nebo vadžrajány, a mohly být přijímány jako autentická buddhavačana, protože i ony odpovídaly skutečnosti (dharmata), kterou je velké osvícení (mahábódhi). Například mahájánová sútra Adhjásajasaňčodanasútra prohlašuje: "Vše, co je dobře řečeno, Maitréjo, je řečeno Buddhou." V této sútře se píše: "Vše, co je dobře řečeno, je řečeno Buddhou." Sútra kvalifikuje význam slova "dobře řečeno" (subhášita) a vysvětluje, že veškerá inspirovaná řeč by měla být poznána jako slovo Buddhy, pokud je smysluplná a nikoliv nesmyslná, pokud je zásadová a nikoliv bezzásadová, pokud přináší vymizení a nikoliv nárůst trápení (kléša) a pokud uvádí vlastnosti a výhody nirvány a nikoliv vlastnosti a výhody sansáry. Pravost mahájánových súter (a později tanter) však byla předmětem velkých sporů mezi zastánci mahájány a hlavními školami po celou historii indického buddhismu i později. Obhajoba mahájány jako buddhavačany se objevuje v samotných mahájánových sútrách s předpovědí strašného osudu, který postihne ty, kdo popírají jejich pravost; a argumenty pro pravost mahájánových súter byly základním prvkem spisů mahájánových autorů již od Nágárdžuny a pokračovaly i v dalším tisíciletí.